Contact 1/2

Bylo přesně pět minut po půlnoci a Tom Kaulitz bezradně zíral na zeď nad hlavou. Pozorně studoval stíny různých tvarů a velikostí a překvapeně zamrkal pokaždé, kdy ulicí projelo auto a tmu na malou chvíli protnul úzký pás světla.

Zvláštní. Nikdy neměl problémy se spánkem, obvykle usnul ještě dřív, než se stihnul převléknout do pyžama, miloval spánek a nenechal si ujít ani nejmenší příležitost, kterou mohl strávit v posteli, na rozdíl od svého bratra, který s umíněným úsměvem na tváři rád tvrdil, že spánek je jen zbytečnou ztrátou času, že se jím člověk ukracuje o další příležitosti zažít něco nového a krásného, a tak spal jen tolik, kolik nutně potřeboval pro správné fungování svého organizmu. Během dne se posteli zásadně vyhýbal, unavoval bratra svým mluvením, neustálým pobíháním kolem něj a vybízením jej k novým a novým dobrodružstvím, a Tom se tak moc snažil, aby mu vyhověl, tak moc chtěl být pro něj tím nejlepším bratrem, jakým jen mohl být, že každý den padal do postele polomrtvý a jen matně vnímal, jak se mu každou noc natlačilo do objetí drobné tělíčko jeho dvojčete; chvíli byl dokonce schopen vnímat i jeho hlas, ale pokaždé usnul dřív, než se pokusil soustředit i na slova, která mu každou noc vyprávěl.

Dnešní noc byla jiná, speciální, a to hned z několika důvodů a nebylo to způsobeno jen tím, že se snad poprvé jejich role vyměnily a Tom mohl už celé dvě hodiny cítit na svém krku horké výdechy spícího bratra a na rameni vlhkost pocházející ze slin, které vytékaly z levého koutku Billových pootevřených úst.

Zamrkal a znovu, už snad posté během jedné hodiny, pohlédl na veliké hodiny nad televizí.

Sedm minut po půlnoci. Už celých sedm minut byly Vánoce. Den, kterého se spolu s Billem nemohli dočkat od chvíle, co jim rodiče před třemi týdny sdělili tu novinku. Předělají jim pokoj.

Tom se tehdy v duchu okamžitě pousmál; nemyslel si, že by byl jejich starý pokoj špatný nebo nevkusně zařízený, pro dva byl však až příliš malý; kamkoliv se hnul, překračoval Billovy věci poházené po podlaze, poslední dobou i Billa samotného, když ležel na podlaze společně s hromadou svých obnošených šatů, ze kterých se za pomoci nůžek a nití pokoušel vykouzlit něco nového, něco, co ve většině případů vypadalo naprosto šíleně, ale Tom nikdy neměl srdce říct pravdu a uhasit plamínky v bratrových rozzářených očích, a tak každý jeho výtvor zhodnotil kladně a s nadšením, jen aby jej viděl usmívat se.

Nestál o velkou změnu. Stačilo by jen zbourat protější zeď, čímž by se místnost prodloužila a každý by měl více prostoru pro své vlastní záliby. Bill měl mnohem více připomínek a několik dní pobíhal kolem Simone se seznamem požadavků a nápadů, které by měly udělat jejich pokoj mnohem více útulným. Tomovi na tom nějak extra nezáleželo, a tak nechal vše v rukou svého mladšího brášky. Pokud by se změnila jen barva zdí, velikost místnosti a přibylo několik doplňků, byl by spokojen. Tak malá úprava si však rozhodně nevyžadovala tolik času a nevysvětlovala všechny ty lidi, kteří navštěvovali jejich dům s bednami nářadí, malířskými potřebami a kbelíky s barvou a odcházeli od nich pozdě večer, když se spolu s Billem vraceli z venku promrzlí s tajícími sněhovými vločkami ve vlasech.

Už celé tři týdny nenavštívili vrchní patro, protože rodiče je měli v plánu překvapit a předvést jim jejich nový pokoj na štědrý den jako vánoční dárek. Bill každý den bojoval s nutkáním potají vylézt po schodech a nakouknout, jak to tam vypadá, ale Tom jej pokaždé zastavil. Nyní, převalující se a mrzutě zírající do zdi litoval, že mu to nedovolil. Možná by byl nyní klidný, nechvěl se nedočkavostí a odpočíval stejně jako černovlasé klubíčko přitisklé k jeho boku. Bill jej objímal rukama i nohama, i ze spánku se k Tomovi tisknul, jako by mu hrozilo nebezpečí, a Tom byl tím jediným, kdo je schopen pomoct mu, zachránit jej z drápů nějaké nestvůry.

Tom jej pomalu hladil po zádech a prostřednictvím svých nenápadných, nesmělých doteků do něj vléval veškerou lásku, které byl schopen, protože nic jiného neměl. Byl na světě zatím jen třináct let, ale po celou tu dobu byl Bill jeho nejoblíbenějším člověkem na celém světě, tím jediným, komu bezmezně důvěřoval a pro koho by udělal všechno na světě.

Trhnul sebou, jakmile ticho noci protnul hlasitý štěkot sousedovic psa a vzápětí i Scottyho, který nadšeně reagoval. Okamžitě sklonil hlavu, aby zkontroloval Billa, který lapen ve snu nespokojeně zamručel, zkřivil obličej a po několika vteřinách nesrozumitelného mumlání se mu konečně podařilo rozlepit ztěžklá víčka. Svým pohledem okamžitě utkvěl na Tomově obličeji tyčícím se nad ním. Tomovy rty byly zkroucené do drobného úsměvu, díval se na něj s nezvyklou plachostí. Bill mu věnoval unavený úsměv, dotkl se jeho tváře a nosem se zavrtal do Tomova trička, jen aby mohl cítit jeho vůni, která pro něj od narození symbolizovala vůni bezpečí.

„Co to bylo?“ zeptal se tiše, ještě pořád neschopen rozlišit sen od reality.

„Jen Scotty. Klidně spi,“ promluvil Tom měkce a Bill byl okamžitě plně probuzen.

„Nespal jsem,“ řekl rozhodně, posadil se a zády se opřel o velký načechraný polštář; oba dostali jeden jako bolestné za to, že museli už celé tři týdny přespávat na gauči, který dle Billova názoru nebyl zkonstruován tak, aby se na něm dalo nocovat. Bolela jej záda a nemohl se dočkat, až se bude moct vrátit do své měkounké postýlky. Tomův byl modrý, Billův žlutý s barevnými ornamenty, které si tam popřišíval sám a na které byl obzvlášť hrdý.

„Ne?“ Tom jej hravě dloubl do boku.

„Ne.“ Bill umíněně zavrtěl hlavou. „Jen jsem přemýšlel se zavřenýma očima.“

„Opravdu? Přísahal bych, že spíš. Mumlal jsi ze sna a poslintal mi celé tričko.“

Bill nešťastně zakvílel a připlácl si obě dlaně na obličej, který začínal rudnout a hořet. „Bože, omlouvám se.“

„To nic. Zvyknul jsem si budit se s poslintaným tričkem každou noc.“ Tom se ušklíbl, i když v té tmě nebylo nic vidět.

„Tomi,“ ozval se najednou Bill nadšeným hláskem. „Dnes je ten den! Speciální den!“

Tom se nedokázal ubránit úsměvu. Sledoval padající vločky odrážející se v Billových rozzářených očích a neodolal. Vpletl mu ruku do vlasů a hravě za ně zatahal. Proplétal prameny černých vlasů, které si Bill i přes matčin zákaz obarvil teprve před několika týdny a jež mu slušely mnohem víc, než doufali, když tehdy společně míchali barvu, připraveni na experiment s Billovým vzhledem.

„Proto bychom měli jít spát,“ navrhnul tiše Tom. Ještě nikdy nebyl takhle dlouho vzhůru a nevěděl, jestli je to dobré nebo špatné.

„Blázníš?“ Bill se vzápětí uvelebil na jeho klíně, přitiskl se k němu jako malé klíště a hravě do něj dloubal prstem. „Už se mi nechce spát. Co kdybychom si ještě chvíli povídali?“

„Bille, povídáme si spolu celé dny, když to takhle půjde dál, za chvíli si nebudeme mít co říct.“

„To je hloupost.“ Bill mu poklepal ukazováčkem po rtech. Usmíval se. „Když nechceš, nemusíme si povídat, můžeme být jen tak vzhůru.“

„Ty neumíš být jen tak vzhůru, Bille. Pořád musíš něco dělat a já jsem teď tak unavený. Krom toho, čím dřív půjdeme spát, tím dřív přijde ráno a tím dřív uvidíme svůj nový pokoj. Nemohl ses toho dočkat.“

Bill se spokojeně uvelebil na Tomově těle, popadl jeden z Tomových pramenů vlasů a obtočil si jej kolem prstu.

„Pořád se nemůžu dočkat,“ vydechl nadšeně a zachvěl se, když mu Tom omotal ruce kolem boků a uvěznil jej tak v trošičku nepohodlném objetí. „Jen doufám, že mě máma poslechla a zdi nejsou oranžové. Víš, že oranžovou nemám rád. A taky doufám, že naše postele budou pořád stejně blízko u sebe,“ přemýšlel nahlas.

„Bille, stejně spíš každou noc v mé posteli.“ Tom pobaveně zakroutil hlavou a zavřel oči.

„To nevadí, ale líbí se mi, když jsou blízko u sebe. Mám pocit, že je všechno v pořádku.“

„Bille,“ Tom oči znovu otevřel a snažil se ve tmě najít Billův pohled, uchopit jej do toho svého a nepustit, dokud mu neuvěří. „Všechno je v pořádku.“

Bill se pousmál a zůstal tiše. Odkulil se z Tomova těla, dopadl vedle něj a otočil se k němu zády.

„Dáš mi masáž, Tomi?“ zeptal se nesměle. „Slibuju, že pak už půjdeme spát.“

Tom si povzdechl, ale poslechl. Bill masáže miloval a on miloval dělání věcí, které Bill miloval. Otočil se na bok a zlehka se dotkl Billových zad.

„Ale jen chvíli. Nejdřív já tobě a pak ty mně, ano?“

Bill neodpověděl, jen kývl hlavou a spokojeně zamručel, jakmile Tom udělal první váhavý pohyb a jemně promnul citlivé místo pod lopatkou.

Po necelých pěti minutách snažení Tom uznal, že je čas prohodit se. Už téměř necítil ruce a nemohl se dočkat Billovy masáže. Doufal, že jej příjemné uvolnění konečně ukolébá ke spánku.

„Bille,“ vydechl. „Teď ty.“

Otočil se k bratrovi zády a zavřel oči, připraven užít si následující moment bez jakýchkoliv přebytečných myšlenek. Když se dlouho nic nedělo, otevřel oči a ohlédl se přes rameno.

„Bille?“ jemně zatřásl bratrovým nehybným tělem. „Bille?“ zkusil ještě jednou, bezvýsledně. Dopadl znovu na záda a znovu upřel pohled do zdi nad hlavou, tentokrát mnohem mrzutější. Spící Bill se vedle něj chvíli převaloval, zjevně se snažil najít vhodnou pozici a to se mu podařilo, teprve když se přitiskl k Tomovu tělu, položil hlavu na jeho rameno a z úst vypustil další slinu na Tomovo už tak dost zmáčené tričko.

Tom pobaveně zakroutil hlavou, omotal kolem něj paži a zavřel oči. Veškeré smysly soustředil jen na Billa. Na jeho klidné dýchání, na tíhu a horkost jeho křehkého těla, ovocnou vůni šamponu i krému, který používal. To bylo na Billovi to nejkrásnější. Voněl. Pokaždé jinak a pokaždé překrásně. Tom nakonec vytěsnil ze své mysli všechno ostatní a soustředil se pouze na jeho vůni. Dostával ji do svého těla prostřednictvím mělkých nádechů, a kdyby to nebylo nutností, nevydechl by. Chtěl ji v sobě uschovat. Najít ve svém nitru nějakou tajnou skrýš, něco jako truhlici pokladů a uzamknout ji v ní. Jakkoliv sobecky to mohlo znít, opravdu si to přál; přál si to z celého srdce, protože mu bylo od dětství předkládáno, že veškeré poklady musejí být uschovány do bezpečí, do truhlice, kterou je schopen otevřít pouze jediný klíč.

Tom pootevřel jedno oko a zadíval se na Billovu spící tvář. Bodlo jej u srdce.

Kam bych ukryl tebe? pomyslel si smutně a přitiskl k sobě spící klubíčko ještě těsněji.

…

Sváteční ráno bylo jasné a zasněžené. Z nebe padaly veliké bílé chumáčky a Tom sedící na schodech u hlavního vchodu se bavil tím, že sledoval Scottyho skotačícího ve sněhu, jak s otevřenou tlamou pobíhá ze strany na stranu, vrtí ocasem a raduje se z každé vločky, kterou se mu podařilo chytit. Tom měl na sobě několik vrstev oblečení, pořádné boty do sněhu a na hlavě pletenou čepici. Po probdělé noci se cítil poněkud unavený, ale rozhodně to na sobě nedával znát. Příležitostně pejskovi hodil sněhovou kouli a smál se, když se jejich psí miláček bezradně díval na hromádku sněhu, ve kterou se proměnila hned po dopadu.

Ve skutečnosti však čekal na Billa, který jel s mamkou do města ještě nakoupit posledních pár drobností, a hraní si ve sněhu mu posloužilo jako něco, čím mohl zabít čas, zatímco bylo jeho dvojče pryč.

Po několika minutách se dveře za jeho zády váhavě otevřely a ven vykoukla Gordonova hlava. Tom se ohlédl přes rameno a usmál se, Gordon jeho úsměv opětoval poněkud rozpačitě.

„Máš něco na práci?“ zeptal se jakoby nic.

„Ani ne,“ Tom zamyšleně pokrčil rameny. „Proč?“

„Chtěl bych ti… něco ukázat.“

Tom znovu pokrčil rameny, nechal Scottyho, aby nerušeně pokračoval ve své hře a následoval Gordona do domu. U dveří si sundal boty, svlékl si zimní bundu spolu s čepicí a ledabyle je pohodil ke dveřím s jistotou, že si je oblékne hned, jak se Bill vrátí a půjdou si společně hrát ven. Ve tvářích cítil příjemné mravenčení, zkřehlé ruce si zastrčil do kapes a poslušně Gordona následoval. Zastavil se teprve ve chvíli, kdy Gordon s nervózním úsměvem přistoupil ke schodům a pokynul Tomovi, aby jej následoval.

„Nemůžu,“ dostal ze sebe vzápětí a upíral na schodiště vyděšený pohled, jako by jej mělo přivést do samotné jámy lvové.

„Samozřejmě, že můžeš. Poprosila mě o to vaše maminka. Prosím, oba chceme, aby ses podíval.“

„Mělo to být… překvapení,“ řekl Tom s pozdvihnutým obočím. Opravdu se snažil potlačit zvědavost a nutkání poslechnout a jít se podívat. Zjistit, co před nimi tak dlouho tajili.

„Je to překvapení. Pořád to bude překvapení.“

„Jak to může být překvapení, když mi to teď ukážeš?“

Gordon bezmocně rozhodil rukama a vzápětí jednu zvedl, aby si promnul zátylek.

„Tak to bude překvapení jen pro Billa. Prosím, potřebujeme s maminkou tvou pomoc.“

Tom tomu všemu přestával rozumět. Gordon se choval divně, jejich máma odvedla Billa na nákupy, i přestože už měla všechno nakoupené celé týdny dopředu, a teď se měl ještě ke všemu podívat na tolik očekávané překvapení bez Billa. Něco se mu na tom nezdálo.

„Nechci to vidět bez Billa,“ špitl, čímž vykouzlil na Gordonově tváři láskyplný úsměv. On sám měl tři starší bratry, ale se žádným z nich neměl takový vztah jako Bill s Tomem. V té době by dal cokoliv za to, aby se o něj alespoň jeden z bratrů zajímal tak jako Tom o Billa, aby jej chránili a milovali i se všemi nedostatky a že jich ani oni sami neměli málo.

„Tome,“ sestoupil ze schodu a přistoupil blíž ke svému nevlastnímu synovi. Klekl si naproti němu a otcovsky jej poplácal po rameni. „Bill se o tom nemusí vůbec dovědět. S maminkou jen máme trošičku strach, zda se mu taková změna bude líbit, a proto chceme, aby ses nejdřív podíval ty, abys nám s ním mohl později pomoct.“

„Zdi jsou oranžové?“ zeptal se zděšeně na první věc, která jej napadla a o níž věděl, že by Billovi vadila ze všeho nejvíce.

Gordon pobaveně zakroutil hlavou. Sám slyšel tohle varování z Billových úst během uplynulých dnů už několikrát, pobíhal kolem něj se vztyčeným prstem a rozzářeným pohledem a jmenoval vše, co by mohlo být pro rekonstrukci jejich pokoje prospěšné a co nikoliv.

Tom před Billem nikdy neměl žádná tajemství a mrzelo jej, že s tím musí začínat právě na Vánoce, ale na druhou stranu chtěl pomoct svým rodičům tím, že pomůže ke zmírnění Billovy reakce, pokud v pokoji budou náhodou barvy, které se k sobě nehodí, nebo kusy nábytku, které bude mít chuť okamžitě předělat podle svého.

Váhavě stoupal do schodů, a když se ocitnul v horním patře, provinile sklonil hlavu, jako by i samotné zdi měly oči a mohly jej prozradit.

Gordon zastavil u dveří a prolétl Tomův povadlý obličej povzbuzujícím pohledem.

„Připraven?“ zeptal se, když se dotkl kliky.

Tom jen pokrčil rameny. Sám nevěděl. Raději zavřel oči, zhluboka se nadechl a poté, co Gordon otevřel dveře, vstoupil do místnosti a okamžitě ucítil vůni novoty, barvy a ledového vzduchu. Další hluboký nádech potřeboval k tomu, aby otevřel oči a další, aby rozdýchal to, co se mu vzápětí zjevilo před očima.

Jeho jediné přání se splnilo. Pokoj skutečně působil prostorněji; byl světlý, jednotlivé kusy nábytku byly příjemné krémové barvy, nedotčené, čisté, na zdech visely plakáty Tomových hudebních oblíbenců, které vkusně doplnily interiér, u nového psacího stolu, který ještě nebyl poznačen Billovou snahou proměnit každý kus oděvu v šílenost, byla židle a vedle ní Tomův školní batoh. Vypadalo to pěkně, na první pohled to bylo téměř dokonalé a Tom se málem usmál, když konečně pochopil, proč se v místnosti od začátku cítil tak zvláštně. Proč pokoj nebyl útulný na rozdíl od toho starého.

Zamračil se, když vešel dál do místnosti a rozhlédl se kolem, jako by něco hledal.

„Kde je Billova postel?“ zeptal se zmateně a otočil se ke Gordonovi, který postával za jeho zády a nervózně přešlapoval z nohy na nohu.

„No… hned vedle,“ odpověděl nesměle a pousmál se.

Tom se znovu podíval na svou postel a vzápětí znovu na Gordona. „Vedle žádná postel není.“

„Měl jsem na mysli ve vedlejším pokoji,“ uvedl Gordon na pravou míru a znervózněl ještě víc, jakmile si všiml Tomova zachmuřeného výrazu.

„Cože?“ zeptal se Tom nevěřícně. „A kde jsou všechny jeho věci? Kde je jeho batoh a kde jsou plakáty té otřesné Neny? Kde má všechny ty krámy na malování a kde…“ zasekl se a přiběhl ke skříni. Pomalu zamrkal. „A kde je všechno jeho oblečení?“

„Všechny Billovy věci jsou ve vedlejším pokoji. V jeho pokoji. Tenhle je jen tvůj.“