Contact 2/2

„Můj?“ zopakoval Tom bez dechu. Stál uprostřed pokoje, třesoucí se ruce ukrýval hluboko ve svých kapsách, zatímco bez známek nejmenšího zájmu procházel očima po jednotlivých kusech nábytku s Gordonem nervózně postávajícím za svými zády. Nemusel nic říkat, aby Tom poznal, že očekává jeho reakci. Určitě by mu stačilo jen pár slov, vzhledem k situaci možná i malý úsměv, ale Tom nebyl schopen ani jednoho ani druhého. Silně nasál vzduch nosem a pomalu zamrkal.

Můj pokoj, jen můj, opakoval si v duchu v naději, že se s tím nakonec bude schopen smířit, že to pochopí, ale nešlo to. Nikdy mu nic nepatřilo. Nikdy nebylo nic jen jeho. Od narození měli s bratrem všechno společné, všechno dělili napůl s jedinou výjimkou – oblečením a i to platilo pouze od chvíle, kdy se Bill rozhodl začít experimentovat se svými věcmi a vytvářet z nich pro Toma nepochopitelné, ale rozhodně specifické kousky, pro které nesdílel stejnou vášeň jako Bill, a tak raději nosil svá stará nudná obnošená trička, i když se mu Bill několikrát nabídl, že by mu je upravil, kdyby chtěl. Raději ne, odpověděl vždy s úsměvem a raději odvedl rozhovor jinam, aby si Bill náhodou nevšiml v jeho úsměvu maličkého náznaku nervozity.

„Tak,“ Gordonův hlas se přiblížil společně s jeho majitelem, který se vzápětí objevil po Tomově boku s rukou na jeho rameni. „Co tomu říkáš?“ zeptal se, aniž by pohlédl na Toma a Tom si byl jistý, že to dělá úmyslně.

„Nelíbí se mi to,“ odpověděl, mrzutě našpulil rty a zkřížil ruce na hrudi, tak jak to vídal u Billa. V jeho případě to většinou zabíralo, Tom zřejmě nebyl natolik přesvědčivý, aby mu na to Gordon skočil.

„Tome,“ vydechl, přesunul se naproti němu a klekl si tak, aby měli obličeje ve stejné úrovni. „Vím, že jste to nečekali a že je to pro vás pro oba hodně velká změna, ale když se nad tím zamyslíš, není to tak špatné.“

„Nechci se nad tím zamýšlet.“

„No tak,“ Gordon jej hravě dloubl do čelisti. „Myslel jsem, že z vás dvou jsi ty ten rozumnější, ten, který se neřídí pouze srdcem, ale snaží se o věcech i trošku přemýšlet.“

„Zrovna teď se chci řídit srdcem i já,“ odpověděl Tom a napodobil Billův umíněný výraz. Aby tomu všemu dodal punc autentičnosti a přesvědčil Gordona, že to myslí vážně, jemně dupnul nohou, ale hned jak to udělal, připadal si spíš směšně než důležitě.

„A co ti říká tvé srdíčko, hm?“

Tom se zamračil. Nelíbilo se mu, že s ním Gordon jedná jako s dítětem, ale konečně se mu rozhodl naslouchat, takže odmítal promarnit svou příležitost.

„Tohle není správné,“ bezmocně rozhodil rukama. „Postavili jste mezi nás obrovskou zeď,“ řekl nešťastně.

„Tome, my jsme tu zeď nepostavili mezi vás. Postavili jsme ji mezi vaše pokoje.“

„Na tom nezáleží, je to úplně stejné. Naše postele nejsou blízko sebe, nic už není v pořádku.“

Gordon prolétl jeho mrzutý obličej lítostivým pohledem. „Vím, že k sobě máte hodně blízko a že ti na Billovi hodně záleží. Tak to má být, jsi jeho starší bratr a je tvou povinností chránit ho, a věř mi, že to děláš ukázkově a že jsi ten nejlepší starší bratr, jakého si lze představit, ale už nejste malí kluci, dospíváte, vyvíjíte se každý svým směrem. Jednou to přijít muselo.“

„Co muselo přijít?“ zeptal se Tom se skloněnou hlavou, i když o odpověď vlastně ani nestál.

„No,“ Gordon se odmlčel, aby se mu podařilo říct vše, co měl na srdci, způsobem, kterým by to Tomovi co možná nejvíce ulehčil. „Čas utíká hrozně rychle. Než se nadějeme, budou z vás dospělí lidé. Oba budete mít kromě vašeho společného i další život, svůj vlastní, svou práci, rodinu, nemůžete spoléhat na to, že až do konce života budete sdílet stejný pokoj. Bill bude navždy součástí tvého života, vždy bude tvým bratrem, tvou druhou polovinou, ale až nadejde ten pravý čas, vydáte se každý svým směrem.“

„Takže…“ Tom se pokoušel promluvit, ale vlastní hlas mu přišel slabý a roztřesený, zdál se mu naprosto cizí, jako by patřil někomu jinému. Starému Tomovi, který věřil, že spolu s Billem budou žít až do konce života, že je nic na světě nerozdělí, že budou mít společné koníčky i práci a nadále budou sdílet stejný pokoj. „Přijdou i další zdi?“ zeptal se tiše.

Gordon si povzdechl a objal jej kolem ramen. Pomyslel na sebe a své starší sourozence, na chvíle, kdy byl v Tomově kůži a kdy se trápil stejnými otázkami. Teď se vzpomínky na tu dobu zdály rozmazané, nejasné, jako by se ani nikdy nestaly.

„Další zdi, další lidé, někdy dokonce i kilometry,“ řekl stejně tichým hlasem, a když k němu Tom zvedl smutný pohled, rychle se pousmál. „Ale než se tak stane, máte před sebou ještě spoustu času. Neměl bys být smutný, buď rád, že tě od Billa prozatím dělí pouze jediná překážka.“

Tomova mysl pracovala na plné obrátky. Snažila se zpracovat získané informace a vyvodit z toho rozumné důsledky, protože, jak už se Gordon stihl zmínit, Tom byl ten, který přemýšlel, který se řídil mozkem, dělal to, co bylo správné a Bill? Bill byl všechno ostatní. Bill se smál, plakal, zlobil, ječel, pištěl, miloval i nenáviděl, žil, zatímco Tom jen přežíval. Přežíval nicotu mezi chvílemi, než byl zase s bratrem, se kterým nemusel přemýšlet a mohl být sám sebou.

„Copak se ti tenhle pokoj vůbec nelíbí?“

„Je hezký,“ šeptl a znovu sklonil hlavu. Očima propaloval červené puntíky na svých ponožkách, které byly ještě před několika dny čistě bílé. V duchu se pousmál, ani nečekal, že by jej Bill poslechl a nechal jeho oblečení na pokoji.

„Takže můžeme počítat s tvou pomocí? Podpoříš naše rozhodnutí v případě, že by Bill začal vyvádět?“ zeptal se Gordon poněkud naléhavě. Oba věděli, že Bill bude vyvádět.

Tom se na něj jen podíval a bez jediného slova odvrátil tvář, proklouzl kolem něj a rozběhl se ke vchodovým dveřím. Hodil na sebe jen boty a bundu a vrátil se na své původní místo. Posadil se na schody u dveří, sledoval příjezdovou cestu a občas utkvěl pohledem na hrajícím si Scottym. Už se víc neusmíval.

…

Tom během celé večeře nepromluvil jediné slovo a byl opravdu rád, že Bill svým elánem a dobrou náladou bavil zbytek osazenstva natolik, že si jeho podivného chování nikdo nevšiml. Bill si v ten večer dal na svém vzhledu obzvlášť záležet; Tom to věděl, protože se nestávalo často, aby měl na sobě své nejoblíbenější kalhoty, které si oblékal jen na zvláštní příležitosti spolu s tričkem jeho vlastnoruční výroby, jehož tmavá modř nádherně zvýrazňovala bělobu Billovy kůže. Pokud se soustředil pouze na jeho barvu a ignoroval pestrobarevná písmenka a černé korálky, které si na něj popřišíval, vypadalo opravdu pěkně.

Tom si vložil do úst malé množství salátu a kousek ryby a přežvýkal je v ústech, aniž by cítil jejich chuť. Nemohl přestat myslet na to, co mu pověděl Gordon. Byla to pravda? Opravdu se jednoho dne objeví i další zdi? Opravdu bude mít někdy Bill vlastní rodinu, do které Tom už více nebude patřit? Samozřejmě, jisté pouto tu navždy zůstane, dost silné pouto vzhledem k tomu, že byli dvojčata, ale už nebude tím jediným, koho bude mít rád a komu bude bezmezně důvěřovat. Bude mít ženu a děti a bratra, na kterého mezitím dávno zapomene.

Těžce polkl a povzdechl si. Už zase příliš přemýšlel. Musel donutit svou mysl ubírat se jiným směrem, přestřihnout řetězec hloupých myšlenek a tak zvedl hlavu a zadíval se na bratra sedícího naproti němu. Vypadal působivě. I v tom podivném tričku působil jako ta nejrozkošnější věc, kterou kdy Tom mohl spatřit. Vlasy neměl divoké a postávající na všechny strany, dnes si jen vyčesal ofinku na stranu a zbytek nepatrně rozcuchal, kolem očí měl jemnou vrstvu oční linky a stínů, které dodávaly jeho pohledu něco, co Toma šimralo v břiše a nutilo jej uhýbat mu. Usmíval se, ne, doslova zářil a pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, jako by se rozzářil ještě víc a Tom pokaždé plaše odvrátil tvář a cítil, jak mu hoří tváře.

„Tomi.“

Tom překvapeně zamrkal, jakmile se k němu Bill pře stůl naklonil a všemožně se snažil dosáhnout na slánku po Tomově levé ruce.

„Podáš mi ji, prosím?“ zeptal se svým tenkým hláskem, který ještě nestihl začít pořádně mutovat, a Tom byl za to rád. Mohl by jej poslouchat celé hodiny.

„Jasně.“ Kývl hlavou a s nervózním úsměvem vzal slánku mezi prsty.

„Děkuju,“ odpověděl Bill s úsměvem hned, jak si ji vzal a při tom Toma rychle pohladil palcem po ukazováčku.

Tom znovu silně polkl, v místě střetu jejich kůže cítil silné brnění a srdce mu v hrudi tlouklo tak zoufale, jako když byl před prázdninami vyvolán k odpovědi z biologie a nedokázal se rozvzpomenout na nic z toho, na co se jej učitelka ptala. Bill se mu pokoušel radit, ústy nenápadně naznačoval jednotlivé odpovědi, ale Tom nebyl schopen vnímat nic kromě toho, co provádělo sluneční světlo s čokoládovým odstínem bratrových očí.

„Nemůžu se dočkat!“ pištěl Bill, když po večeři všichni společně stoupali do schodů. Pevně svíral Tomovu ruku a odmítal se jí pustit. Simone s Gordonem jim byli v patách, schválně se drželi pozadu a po celou dobu si vyměňovali nejisté pohledy. Gordon se Simone nezapomněl zmínit o Tomově reakci, ale uklidňoval ji tím, že si s ním promluvil jako chlap s chlapem a zdálo se, že Tom vše pochopil. Přesto však byli oba mnohem nervóznější a cítili mnohem větší strach a nejistotu, než původně zamýšleli.

Očekávali, že to Tom přijme poněkud zdráhavě a Bill bude trochu vyvádět, ale s tím, co mělo následovat, nepočítal ani jeden z nich. Aby to nebylo příliš nápadné a aby chudáčka Toma neprozradili, vstoupili společně nejprve do jeho pokoje, protože byl blíž ke schodišti. Tom vstoupil se skloněnou hlavou a silně stiskl víčka, neschopen zvednout hlavu a pohlédnout do očí bratrovi, kterému netrvalo ani dvě vteřiny, než si uvědomil, že něco není v pořádku.

„Proč je tady jen jedna postel?“ zeptal se. Jeho hlas připadal Tomovým uším naprosto cize. Byl prázdný, bez jakékoliv emoce a on na něco takového nebyl zvyklý.

Billovo prvotní nadšení bylo pryč, nyní stál na místě a zděšeně přeskakoval pohledem z rodičů na svého bratra, dožadoval se vysvětlení, ale rodiče si jen něco nesrozumitelně mumlali mezi sebou a Tom se mu odmítal podívat do očí. To jej bolelo ze všeho nejvíce.

„Tomi,“ pípl sklíčeně.

Doufal, že jej bratr chytne za ruku a společně utečou k prarodičům, tak jak to dělávali vždy, když se jim něco nelíbilo. Jejich prarodiče bydleli jen o pár ulic dál, vlastnili rozkošný domek, ve kterém prý bydlelo už několik generací jejich rodiny a který na své stáří vypadal skutečně zachovale. Měli starého tlustého jezevčíka, kterému vždy házeli míčky a různé předměty a bavili se tím, jak dlouho mu trvalo, než je objevil. Bratr jej však za ruku nechytil, dokonce se neodvážil ani zvednout hlavu a opětovat jeho pohled.

„Tys to věděl, že ano?“ šeptl a tentokrát Tom v jeho hlase přeci jen něco zachytil. Zklamání.

Roztřeseně se nadechl, zvedl hlavu a pohlédl Billovi do očí. To, co v nich našel, mu vrazilo čepel ostrého nože hluboko do hrudi, ta protnula kůži i svalstvo a roztrhla jeho srdce vejpůl.

Tehdy se do všeho toho zmatku zapletli i Simone s Gordonem, který od okamžiku, kdy vstoupili do pokoje, litoval jejich prvotního rozhodnutí. Neměli do toho Toma zatáhnout. Byla to velká chyba. Měli se o tom dovědět společně, měli společně prskat, zlobit se na ně, utéct k rodičům Simone a tam trucovat tak dlouho, dokud by je to nepřestalo bavit a nakonec by se společně i vrátili domů. Díky nim však bylo všechno mnohem komplikovanější. Z Toma byl zrádce a Bill i přes veškerou jejich snahu nakonec skutečně utekl k prarodičům. Poprvé však utekl sám.

…

Tomovi trvalo celé tři hodiny nalézt odvahu a vhodný způsob omluvy. Po celou tu dobu ležel ve svém novém pokoji na podlaze, posteli se z nějakého důvodu úmyslně vyhýbal a přál si, aby bylo po podlaze rozházené oblečení, nůžky a korálky, pestrobarevné nitě a jehly, které si ke své smůle neustále zabodával do paty. Přál si, aby hned vedle něj ležel Bill se soustředěným výrazem a vráskou nad obočím a tak jako pokaždé se rozzářil, když jej Tom hravě dloubl do boku a se smíchem jej upozornil, aby do něj nestrkal, protože to nechce zkazit. Tom pak do něj vždy z legrace strčil a Bill se naoko zlobil, tahal Toma za vlasy a vyhrožoval mu, že mu pokreslí všechna jeho bílá trička a kytaru mu ozdobí korálky.

S rodiči nemluvil, nenechal jim dokonce ani vzkaz, když se kolem osmé potichu oblékl a vydal se k prarodičům, aby napravil vše, co oni zkazili. Nezlobil se na ně, věděl, že nejednají se zlým úmyslem, ale měli počkat, měli si s nimi o všem nejdříve promluvit, dát jim čas, aby si na tu myšlenku zvykli, aby se s ní sžili. Všechno pak mohlo být jiné.

S velikým, neúhledně zabaleným balíčkem v dlaních se brodil sněhem až k dřevěnému plotu, za kterým se ozýval tlumený štěkot. Tom vytáhl z kapsy klíč, odemkl si dvířka, a když procházel kolem jezevčíka, který pomalu kroutil ocasem, s úsměvem jej pohladil za ušima. Jejich babička už jistě spala, poslední dobou chodila spát velmi brzy, jak si stihnul všimnout, děda usnul u televize, a tak zamířil rovnou ke schodům a odtamtud do provizorního pokoje pro hosty, který pro ně zřídili, když se jejich útěky začaly opakovat s jistou pravidelností.

Tom se dotkl kliky a zaváhal. Najednou neměl odvahu otevřít a vstoupit, a už vůbec neměl odvahu pohlédnout svému dvojčeti do očí. Byl si jistý, že si o něm nemyslí nic hezkého a Tom nevěděl, jak mu to všechno vysvětlit. Teprve když za dveřmi zaslechl tlumený vzlyk, věci se nějakým zázrakem daly do pohybu. Bez zaklepání pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Bill seděl na posteli s mísou sladkostí v klíně a díval se na televizi. Z očí mu stékaly slzy, otřásal se vzlyky a stejně tak se třásly i jeho ruce, když se natahoval po dalším čokoládovém koláčku. Tom už to déle nevydržel. Nenápadně si odkašlal a proklouzl dovnitř celý i s dárkem v náručí.

„Ahoj,“ šeptl.

Bill neodpověděl, rychle si otřel vlhké potůčky po slzách a zabodnul svůj pohled do televize. Tom přistoupil blíž, položil dárek na noční stolek vedle postele a usadil se na kraji matrace. Pousmál se, když si všimnul, že se Bill posunul ke kraji, aby měl dostatek místa. Chvíli bezmocně sledoval jeho ruku, než nasbíral odvahu a vzal ji do té své. V té chvíli zvedl pohled k bratrově tváři a neubránil se smutnému úsměvu. Bill měl celá ústa od čokolády, za jiných okolností by se Tom možná i rozesmál, ale slzy třpytící se v Billových očích mu v tom tentokrát zabránily.

„Na co se díváš?“ zeptal se na první věc, která jej napadla, a když se ohlédl přes rameno, okamžitě poznal v zelené chlupaté postavě Grinche, který se zrovna radoval z ukradených dárků.

„Ty už mě nechceš. Je to tak, že? Už mě nemáš rád.“ Ozval se Bill, vzal do ruky dálkové ovládání a jedním stisknutím televizi vypnul. Obklopila je tma, ale ne taková, která ve vás vyvolává strach, ne opravdová, protože sníh tomu všemu dodal příjemný tlumený odstín oranžové a růžové.

Tom vykulil oči a zalapal po dechu. „Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout?“

„Postavil jsi mezi nás zeď,“ pípl Bill a objal si kolena.

„Nic jsem mezi nás nepostavil. Podívej,“ řekl naléhavě, po kolenou se přiblížil k bratrovi a nakonec vzal jeho tvář do svých dlaní. „Můžu se tě dotknout. Jsem tu s tebou, jsem tu jen pro tebe, žádná zeď mezi námi není a nikdy nebude.“

„Jsem si jistý, že se ti ulevilo,“ mumlal si dál své Bill. „Stejně jsem ti jen na obtíž. Všichni se ti kvůli mně smějí. Slyšel jsem je, Tomi.“

„Bille, prosím, přestaň říkat takové věci. Proč by se mi mělo ulevit? Já jsem to takhle nechtěl. Nesouhlasil jsem s tím… nevěděl jsem to.“ Dál nepokračoval. Nevěděl jak. Ano, děti se mu smály. Vysmívaly se mu kvůli bratrovi, který rád vyčníval z davu, ale Tomovi na tom nezáleželo. Kdyby se mu nesmály kvůli němu, našli by si něco jiného. Jejich řeči stejně nebyly důležité.

„Tak proč jsi něco neřekl?“

„Já nevím,“ Tom sklonil hlavu mezi ramena a hlasitě vydechl. „Nevěděl jsem, co bych měl říct. Jsem teď ze všeho tolik zmatený.“

Bill se posadil naproti bratrovi, jejich obličeje byly najednou ve stejné úrovni.

„Jsi zmatený kvůli mně? Nevíš, co si máš o mně myslet? Jestli se přiklonit k nim, nebo…“

Tom se prudce narovnal a zakroutil hlavou. „Ne, tak to není. Nemyslím si to, co oni. Nesouhlasím s nimi.“

„Takže podle tebe nejsem divný a nevypadám jako holka?“

„No… tvé oblečení je někdy poněkud zvláštní a rysy ve tvém obličeji jsou trošku dívčí, ale mně se to na tobě líbí. Neměnil bych na tobě ani jedinou věc. Zbožňuju tě přesně takového, jaký jsi.“ Trošku se zastyděl při vzpomínce nákupu Billova dárku. Hromada líčidel a korálků by se spíš hodila pro holku.

„Jsem jiný,“ povzdechl si Bill nešťastně. „To proto nás rodiče rozdělili. Nechtějí, abys byl takový jako já. Chtějí, abys byl normální.“

„Ty ale jsi normální, Bille.“

„Naše postele, Tomi,“ pokračoval Bill a tiše vzlykl. „Už víc nejsou u sebe. Už to mezi námi není v pořádku.“

Tom bojoval s nutkáním popadnout to roztomilé špinavé klubíčko do náruče a tulit jej k sobě tak dlouho, dokud zase nebude všechno v pořádku. Chtěl se zachovat jako Bill. Chtěl jednat tak, jak by to udělal on. Pohlížel by na své srdce a dělal jen to, co mu našeptává. Tomův mozek byl však v té chvíli o něco silnější než srdce, které umíralo při pohledu na bratrovy slzy. Vzpomínky na Gordonova slova byly zase zpět a společně s ním i strach, že jej jednoho dne doopravdy ztratí.

„Mám strach, Bille.“

„Z čeho?“ Bill natáhl ruku a konečky prstů pohladil Tomovu tvář. Zachvěl se.

„Že přijdou i další.“

„Další co?“

„Zdi. Překážky. Že tě nakonec ztratím. Budeš mít svou práci, svou rodinu a na mě zapomeneš.“

Bill mu bez varování vlezl do klína, omotal kolem Tomova třesoucího se těla ruce i nohy a tvář mu zabořil do vlasů.

„To se nikdy nestane,“ zasténal se zavřenýma očima a stiskl Toma o něco pevněji. „Už žádné další zdi. Budeme mít společnou práci a rodinu budeme tvořit jen my dva. Nepotřebujeme nikoho dalšího. Nikdy jsme nepotřebovali nikoho dalšího.“

Tom se od něj odtáhl a zadíval se mu hluboko do očí. „Myslíš to vážně?“

„Samozřejmě,“ Bill si přejel jazykem po čokoládovém rtu a usmál se. „Ty a já… tohle mezi námi může být navždy, pokud budeš chtít.“

„Chci,“ Tom horlivě kývl hlavou a Billův úsměv se ještě více rozšířil.

„Navždy?“ zeptal se a naklonil se, aby mohl nosem pohladit ten Tomův. Zavřel oči a soustředil se pouze na bratrovu příjemnou vůni, zběsilý tlukot svého srdce a třes celého těla, které se v Tomově náručí rozpadalo a skládalo na kousky pořád dokola.

„Navždy,“ šeptl Tom, uložil svůj mozek spát a rozhodl se poslechnout své srdce, které mu radilo přitulit k sobě Billa ještě pevněji a přitisknout na jeho nedotčené rty ty své.

Poslechl. Udělal to a tímto jediným gestem, drobným polibkem, nevědomky zbořil veškeré budoucí zdi i překážky, vše, co je mělo v budoucnu rozdělit, přestalo existovat, a když se o několik hodin později probudil vedle svého bratra s poslintaným tričkem, usmál se. Už nemusel mít strach. Jejich postele nemusely být blízko sebe k tomu, aby bylo všechno v pořádku, protože bylo.

Konečně se mu podařilo nalézt úkryt pro svůj nejvzácnější poklad. Pevněji omotal dlaně kolem bratrova těla a usmál se.

autor: B-kay