autor: Bitter
Jako výsměch na mě v tu chvilku působilo moje životní heslo – Žij každou vteřinu.
Ironie, ale to jsem tenkrát přešel a opravdu žil jen pro tu chvíli. Dával jsem do každého polibku a doteku naprosto všechno a pod Andreasovým vedením to šlo samo…
Leb die sekunde
Výtah cinknul a vyřítila se z něj vášnivě líbající se dvojice, která se pomalu prolíbala až k Billovu pokoji. Na chvilinku přestali, ale jen proto, aby Bill mohl otevřít. Jen co se za nimi zavřely dveře, byl blonďáček nekompromisně natlačen na stěnu a Bill se znovu vrhl na jeho rty.
„Nevzbudíme Toma?“ Zeptal se mezi jednotlivými polibky a stáhnul z toho malýho ďáblíka bundičku.
„Ne… říkal, že někam jde…“ Vydechl Bill a vyskočil na Andrease tak, že ho nohama objímal kolem boků a ruce měl spojené za jeho krkem.
„Nepoznávám tě…“ Vydechl Andreas a zadíval se do jeho touhou ztmavlých očí.
„Já sebe taky ne.“ Přiznal se Bill a znovu uvěznil blonďáčkovy rty ve vášnivém polibku. Andreas si ho vyhoupl trošku výš a vykročil s ním směrem k ložnici, kde ho opatrně položil na postel.
„Nepřestávej…“ Zašeptal Bill, když se Andy trochu odtáhl a za lem trička si ho přitáhl zpět k sobě.
„Tohle nemůžu…“ Špitl omluvně Andreas a odvrátil pohled stranou.
„Nelíbí se ti to snad?“ Podivil se Bill a jeho obočí vylétlo nahoru.
„O to nejde, ale… Nemůžu…“
„Budeš muset.“ Šeptl Bill až výhružně a povalil blonďáčka vedle sebe.
„A kde jsou tvoje zásady, co?“ Zkusil ještě Andreas, ale Bill už byl o svém činu naprosto rozhodnutý. Teď není čas na jeho zásady. Pryč s nimi, k čemu vlastně jsou?
„Vypařily se.“ Zašeptal Andreasovi vábivě do ucha a olízl mu ušní lalůček. „Moje zásady jsou totiž naprosto pitomý.“ Dodal a vrhl se na Andreasovo bílé tričko, které mu překáželo. Ten předraženej bílej hadřík od Dolčeho zapraskal ve švech, když mu ho stahoval, ale to ho netrápilo. Kdyžtak mu koupí nový, no…
„Kdo by si jen pomyslel, že jsi tak nádhernej.“ Vydechl a jazykem se vydal na průzkum Andreasových bradavek.
„Kdo by si jen pomyslel, co ty dokážeš…“ Vzdychl Andreas a zvrátil hlavu dozadu, když Billova dlaň zalovila pod jeho kalhotama.
„Hodně lidí mě podceňuje, z toho si nic nedělej.“
„A nemáš bejt náhodou čistej jak lilie?“ Ušklíbl se Andreas a začal stahovat Billovo tričko.
„Ale lilie nejsou jen bílý.“ Zapředl Bill, když mu Andreas dlaněmi přejel od ramen až k bokům, které párkrát prohnětl a znovu jel přes bříško nahoru.
„Bílá je nudná.“ Vydechl Andreas a prudce stáhnul Billa pod sebe, vášnivě se vpil do jeho rtů, a když Bill semkl stehny jeho boky a vyzývavě se otřel o jeho klín, najednou se vypařily i jeho zábrany. Žije přece jen jednou. O téhle chvíli snil tak moc, moc dlouho, tolik slz, co pro něj skanulo, tolik žalu, když ho viděl s někým jiným, a teď najednou je tady, leží pod ním, chtivě se o něj tře a sténá jeho jméno pokaždé, když se jeho rty dotknou jeho krku… Kdo by odolal svému vysněnému princi? Není přece z kamene.
Andreas přejel jazykem po celé délce Billova krku a zastavil se na rtech, které párkrát obkroužil, a poté se do nich vášnivě vpil. To už bral Bill iniciativu zase do svých rukou. Jeho těsné jeansy se už nedaly snést a ty Andreasovy už vůbec ne. Rozhodně sjel dlaněmi k přezce pásku, se kterou by si poradil jen málokdo, ještě štěstí, že ho má Andy od něj půjčenej, bejt jeho, tak ho klidně roztrhne, a vůbec by se s tou kovovou zbytečností nepáral. Spona cvakla, ozval se hvízdavý zvuk zipu a Andreas se trochu zvednul, aby se Billovi jeho jeansy sundávaly líp. Hned jak byly dole, byly na řadě ty Billovy.
Andreas Billa znova strhnul pod sebe a jen co rozepnul Billův pásek, dal se do rozepínání jeho zipu, ovšem ne prsty, dyť tak to umí každej, on musí být originální, proto se k zipu sehnul a razepnul ho zubama.
Pomaličku začal Billovi stahovat nohavice a rty líbal každé odhalené místo, u kolene se zastavil a jazykem se vracel. Bill se jen zapřel na loktech a se zatajeným dechem sledoval, jak jedna z Andreasových dlaní jede stále výš a výš, až zmizela v nohavici. Naléhavě vzdychnul, když se štíhlé prsty obemkly kolem jeho mužství a pevně stiskly.
„Bože Any… sundej mi to, sakra…“ Zaúpěl a Andreas se jen pousmál. Vyndal ruku, znovu se nad Billem zapřel a pomaloučku kolenem roztahoval jeho nohy.
„Až poprosíš.“
„Toho se ne… bože!“ Ani nedořekl, když se Andreasovo koleno ocitlo až v jeho rozkroku, kde s ním blonďáček začal pomalinku a silně krouživými pohyby třít jeho rozkrok.
„Poprosíš?“ Zeptal se znova Andreas a sklouzl k Billovu rozkroku dlaní a pevně stiskl. Bill jen vyhrkl a padl na postel. Neměl sílu se na loktech udržet. Ne za takových podmínek.
„Ne…“ Vydechl a zaklonil hlavu nad přívalem slasti, když se k Andreasovu kolenu napevno přidala i jeho dlaň.
„Bez tý látky by to bylo ještě lepší…“ Špitl mu Andreas smyslně do ucha a kousl ho těsně pod ouško.
„Andy, tak dělej…“ Zaúpěl Bill, ale Andreas se doslova kochal tím, jak dokonale ho má ve své moci.
„To tě doma neučili, že se maj starší poslouchat?“
„To mi řek Tom… jednou… a naposled… zbil jsem ho časopisem.“ Vyrazil ze sebe Bill mezi jednotlivými vzdechy a Andreas zavrtěl hlavou.
„To máš blbý, tady žádnej časopis není…“ Uchichtl se a znova pevně stiskl Billův rozkrok.
„To si pak odskáčeš…. bože…. sundej to ze mě…. Any, prosíííím.“ Vzdychl Bill a Andreas ho líbnul na nos.
„Šikulka.“
„Mlč a dělej…“ Vydechl znova Bill a slastí přivřel oči. Konečně se dostal na vzduch. Netrpělivě nadzdvihl pánev a Andreas pomalu sunul dlaň od kolene výš.
„Chceš mě zabít?“ Vydechl ztěžka Bill, když se Andreas zastavil těsně před cílem a zase sjel dolů.
„Ne… chci si tě pořádně užít… dokud můžu…“ Špitl blonďáček a než stihl Bill cokoli říct, jeho penis se ocitl uvězněný v blonďáčkových rtech. Táhle zasténal a prohnul se v zádech, čehož Andreas využil a přejel nehty po Billově páteři, tomu pod tím dotekem naskočila husí kůže.
„Bille!!“ Ozvalo se najednou z chodby a doprovázeno boucháním na dveře.
„Otevři! Ztratil jsem kartu! Tak Bille!“ Jmenovaný se vymrštil do sedu a zmateně se rozhlédl. No jistě, celý Tom, jeho karta ležela na nočním stolku.
Naprosto vykolejeně se začal zvedat a oblíkat, stejně jako Andreas.
„Sakra, měl bejt na tý pařbě…“ Zaklel a rozběhl se ke dveřím, které hned jak otevřel, tak zase zavřel.
Andreas se na něj jen nechápavě podíval a Tom se dožadoval vstupu dovnitř.
„Ty ho nepustíš?“
„Je totálně našrot… proboha, jak se dokázal ztřískat za takovou chvíli?“ Zaúpěl Bill a konečně otevřel. Tom se jen přiblble zakřenil a vpadl dovnitř.
„No to ti to trvalo… bráško.“ Zamumlal a opřel se o křeslo. „Ta podlaha se nějak klouže…“ uculil se, a dobelhal se do ložnice.
„Bože, za co?“ Protočil Bill oči, když se z ložnice ozvala rána. Okamžitě se tam i s Andreasem rozběhl a našli Toma na zemi pod postelí. S námahou ho vytáhli na postel, převlíkli a potichu se odšourali do obýváku.
„Asi bych měl jít.“ Rozhodl rychle Andy a už už se chystal odejít, když ho Bill chytnul za ruku.
„Nechoď…“ Špitl Bill a prosebně se na něj zadíval.
„Proč? Tohle se nemělo stát, nechal jsem se unýst a… bože, díky bohu, že Tom přišel.“
„Nelituju toho.“
„Ale já jo.“ Osekl Andreas prudčeji, než chtěl a Bill malinko ucouvl.
„Proč? Já myslel, že… říkal jsi…“
„Bille, nechci, aby to poslední, co udělám, je, že ublížím někomu, koho… miluju…“ Povzdychl si blonďáček a Bill si zničeně sedl do křesla.
„Takže… to teď budem dělat, že… že se nic nestalo, dokud…“
„Ne, já… hned zejtra odjedu pryč… bude to tak lepší.“
„Jo… pro tebe.“
„A co po mně chceš? Co mám podle tebe dělat? Já umírám, chápeš? Nemám moc času a rozhodně ho nechci trávit…“
„S někým, koho miluješ?“ Skočil mu do řeči Bill a tvrdě se mu zadíval do očí.
„Ne… nechci ho ztrácet tím, že budu chodit na nějaký pitomý léčení, který má jen minimální naději… nechci bejt troska, už takhle je to těžký. Tobě to teď nedává smysl, ale věř, že je to tak lepší.“
„Jo, to máš pravdu, nedává mi to smysl, protože ještě před čtvrt hodinkou bys tohle neřek.“
„Bille, uvědom si, v jaký situaci jsme se nacházeli před čtvrt hodinou a uznej, že málokdo by se bránil.“
„Jo, jasně… takže dokud jsme leželi v posteli, šlo všechno, a teď najednou nejde nic? Andreasi, já nejsem děvka, tak se ke mně tak laskavě nechovej.“
„Já se k tobě nechovám jak k děvce! Jen prostě nechci, aby se stalo něco, čeho budeš litovat, jen kvůli mně.“
„Jasně… Víš co, bude to lepší… když odejdeš…“
„Co?“
„Jaký co? Chtěl jsi to, tak jdi, nebudu tě přemlouvat, k čemu taky? Dyť já ti přece jen z lítosti lžu… tak jdi! Nic tě nedrží!“ Křikl Bill a prudce se zvedl, věnoval Andreasovi poslední zklamaný pohled a prásknul za sebou dveřmi ložnice.
Bylo tak zvláštní, probudit se, jít na snídani a být tam bez něj… Vyhnal jsem ho a on odešel, nebral mi mobil, ani mně, ani Tomovi. Tomu jsem pochopitelně neřekl nic z toho, co se stalo, teda to, co se stalo mezi námi, jen jsem mu řekl, jak na tom Andy je, a že odešel, tak to chtěl a tak jsem to udělal, ač mě to trhalo na kusy.
Je to směšný, já vím, chodili jsme spolu pár minut, ale… nevím, jak to popsat… byl pro mě po Tomovi nejdůležitější osoba na světě. Věděl o mně všechno, věděl, co mám rád a co ne, vždycky mě chránil, když nebyl nablízku Tom, a věděl i věci, co Tom ne a najednou… byl pryč a já věděl, že to bylo naposled, ale osud si to přál jinak.
Ich bin da
O měsíc později
Bill hodil po Tomovi nejbližším časopisem, který našel a uraženě civěl před sebe. Nejradši by ho na místě seřval, ale to by nesměl být po operaci s hlasivkami. Nesměl ani pípnout a v kombinaci s jeho bratrem to bylo nemožné. Rozladěně se zvedl a odkráčel na záchody. Naštvaně třísknul taškou na pultík před zrcadlem a hodil na sebe naštvanej pohled.
Pitomej doktor, pitomá nemocnice, pitomý všecko! Křičel v duchu a sjel pohledem kluka v šedé mikině a kapuci, co právě vyšel z kabinky. Byl divně nakrčený a otíral si rty. Billovi někoho připomínal, ale nevěděl koho. Zjevně mu bylo hodně zle a normálně už by se ptal, jestli mu nemá zavolat doktora, ale copak mohl?
Kluk se zapřel o pultík a Billa si nevšiml. Motala se mu hlava a měl pocit, že co nevidět bude zase zvracet. Stáhnul si kapucu, čímž odhalil svou holou hlavu a opláchl si obličej.
Bill rychle vylovil fix a blok a napsal jednoduchou otázku – nepotřebuješ pomoct? Chytl ho za rameno a natočil ho k sobě. V tu chvíli oba strnuli a Billovi vypadl blok z ruky. Rychle si přikryl šokem otevřená ústa a Andreas si rychle nasadil kapucu a sklopil hlavu. Ještě chvilku naproti sobě stáli, než Bill váhavě zvedl blok, chtěl něco napsat, ale najednou nevěděl co a jak… Andreas jen rozhodil rukama a konečně se mu zadíval do očí.
„Jsi na kontrole s hlasivkama?“ Špitl přidušeně a Bill jen kývl.
„Čet jsem o tom… jak to vypadá?“ Vydal ze sebe další otázku a sledoval, jak Bill rychle čmáře na papír – budu v pořádku… a co ty?
„Pořád stejný… umírám, jen teď už je to vidět…“ Ušklíbl se hořce a vzal Billovi z rukou jak blok, tak i fix.
„Chodím na chemo… lhal jsem ti… nechtěl jsem s tebou být, abys mě neviděl takhle…“
Billův výraz v tu chvíli říkal víc, než miliony zbytečných slov.
„Promiň…“
Bill jen zakroutil hlavou a přistoupil k němu blíž, Andy couvl, ale zastavila ho zeď.
„Bille, já…“ Nedořekl, protože mu Bill položil na rty ukazováček a bedlivě si ho prohlížel. Umíral a opravdu to bylo vidět. Byl skoro průhledný, pohublý a jeho oči… byly tak prázdné, až to děsilo.
Se slzami na krajíčku chytl Andrease za ramena a přitiskl ho k sobě.
Připadal si najednou jako idiot… neměl ho nechat odejít, měl být s ním, měl ho držet za ruku a být mu při tom všem oporou, a ne ho prakticky vyhnat.
Pevně držel Andrease kolem krku a ten ho sevřel kolem pasu. Tolik si přál ho ještě jednou vidět, ale copak to šlo? Nemohl za ním jen tak nakráčet, ne v tomhle stavu a ne, když mu lhal, že nepůjde na léčení, ale on jen nechtěl, aby si Bill dělal falešné naděje a zbytečně se trápil… nechtěl ničit život ještě jemu…
………..
…
Zůstal jsem, zůstal jsem tam s ním, a s ním jsem taky odešel. Těžko říct, zda to byl začátek nebo konec, ale byl jsem s ním… a zase budu… jen ještě chvilku… ještě poslední song a začne nový začátek, začne konec. Konec, který začal posledním dnem.
Zoom
„Jak dlouho?“
„Bille, slyšel jsi doktora, operace potrvá čtyři hodiny a ptáš se každejch deset minut.“ Odsekl Billovi Tom a nervózně se pošoupnul na kožené sedačce.
„Promiň…“ Šeptl černovlásek a zadíval se k operačním sálům. Měl pocit, že zešílí… Už dvě a půl hodiny je tady… tady v čekárně na kardiochirurgii a vlastně je to jedno, i kdyby byl v čekárně u zubaře, nevnímal by to. Všechny zdi byly stejně bílé a tiché. Naháněly mu hrůzu. Vysmívaly se jeho tichým modlitbám a prosbám.
„Bille, sedni si.“ Napomenul ho Tom měkce, když kolem něj Bill znova prošel. Ten jen zavrtěl hlavou a dál po čekárně přecházel sem tam jako tygr v kleci. Musel něco dělat, musel alespoň chodit… Zamyšleně si začal hryzat nehet.
„Jak dlouho?“ Otočil se s otázkou na Toma a ten si jen povzdychl.
„Už jen hodinu a čtvrt.“ Pousmál se na něj povzbudivě a Bill si konečně sedl.
…………..
Bill žmoulal v ruce prázdný kelímek od kafe a Tom už téměř spal, když se dveře od sálů otevřely. Okamžitě byli oba na nohou, ale vzápětí se málem zase složili. Doktor vzteky odhodil roušku a beze slova prošel kolem nich. Bill si dal ruce před pusu, aby zadržel hlasitý vzlyk, a když vyšel další doktor, už se chvěl v Tomově náručí.
„Je mi to líto… jeho tělo už bylo na transplantaci příliš zesláblé…“
……
Už jen poslední krok mě od tebe dělí, lásko. Jsem tady, vidíš mě? Jsem tady, na střeše, tam, kde to všechno začalo a skončilo zároveň, teď to skončím definitivně. Chci být s tebou tam, když tady jsem nemohl… chci se k tobě zase přiblížit, dotknout se, políbit, milovat tě…
Už jen poslední nádech…
Daleká cesta odtud
Prostorem a časem
Přibliž se ke mně
Přibliž se ke mně
Přiblížím se k tobě
Bouří
Chladem noci
A obavy v tobě
Daleká cesta odtud
Místností a časem
Přibliž se ke mně.
autor: Bitter
betaread: Janule
Panbože, no to snad…ale jak jinak to mohlo skončit? nádhera, vážně nádherný!
tak u tohohle se mi opravdu chtělo brečet….
Nemám slov. Nádherný konec.
tak on umřel….no snad pro něj byla smrt vysvobozující…
oh bože tak tohle byla nádhera opravdu bych až brečela….. chudáček…
smutné, oprawdu mě to dojalo. Wím jaké to je, když má někto rakovinu. >,<
Smrt pro ně byla wysvobozením a za to jsem ráda. Krásné x)
bozeee..to je krasneee..a zaroven krute..nadherny pribeh..