autor: Bajik
Procházel se uličkami velkých měst. Nevyhýbal se záři pouličních lamp, tělo měl zahalené v dlouhém černém plášti. Dívky, které ho přes den obdivovaly, jejichž bohem byl za slunečního světla, se ho v noci bály. Působil ještě tajemněji než kdy jindy. Naháněl jim strach.
Lidé od něj odvraceli tváře, jejich oči se zapichovaly do země, jen aby se na něj nemusely podívat. Vyvolával v nich pocity strachu, přestože nevěděli proč. Že by instinkt?
Tvář jako panenka, kůže jako porcelán a samet. Skvělá práce chirurga? Samozřejmě že ne. Stal se tím, co obdivoval. Aniž by chtěl nějak víc…
Každý den, noc co noc, ať byla zima a padal sníh, nebo v létě byla bouře a blesky létaly nebem jako šípy, vyklouzl nepozorovaně do ulic bez jakéhokoli doprovodu. Vždyť ani žádný mít nemusel; každý se ho bál, každý před ním utíkal, každý se od něj co nejrychleji vzdaloval. On však šel s hlavou vzpřímenou, vlasy trčícími do všech světových stran a samolibě se usmíval. Krásný jako vždy. Neodolatelný. Byl vším, a vlastně ničím. Nikomu nepatřil a nikdo nepatřil jemu.
Ale…
Vlastně tu byla jedna osoba, ke které patřil, aniž by to nějak zařídil. Ne, patřil je slabé slovo. Náležel mu. Bez něj nebyl nikdo, ani jeden, ani druhý. Tvořili celek. Dvě těla, dvě odlišné osobnosti, dva rozdílné způsoby života. Mysleli si, že o sobě ví všechno a vlastně o sobě nevěděli nic. Oba měli svá tajemství, jedno větší než druhé.
Jeden byl naprosto normální smrtelník se všemi city, emocemi, prostoduchými výmluvami a smrtí na konci.
Druhý oplýval malou dávkou citů a toho všeho, i když se to na první pohled nezdálo. Vypadal jako úplně normální kluk a choval se tak. Dělal ze sebe neviňátko, svatouška, zcela nezkušeného andílka s krásnou tvářičkou a čistým srdcem. Nikdo však neví, že za tou vší ctností se skrýval ďáblův služebník…
***
Tentokrát věděl, kam jít. Žádná dlouhá noční procházka při měsíčku. Měsíc byl za mrakem a schylovalo se k dešti. Na koncertě stála v první řadě a voněla tak překrásně. Musel ji mít. Chtěl ji. Potřeboval ji. Sledoval ji už pěkných pár minut, byl jí v patách téměř půl hodiny. Čekal, kdy udělá chybu.
Dívka bloudila městem; bylo jisté, že nebyla zdejší. Byla drobná, tmavé vlnité vlasy jí spadaly pod ramena a spěchala. Věděla, že ji někdo sleduje, avšak bála se zastavit nebo se jenom ohlédnout. Možná se jí jen zdálo, že ji někdo sleduje. Byla celý den roztěkaná. Otočila se. Viděla jen osobu v černém plášti. Rozklepala se a zrychlila v chůzi. Skoro utíkala. A zahnula do nesprávné ulice. To však zjistila poté, co za sebou uslyšela kroky.
Konečně, pomyslel si, a přidal do kroku. Zahnul tam, jako ta dívka. Byla úplně v pasti, ulička byla totiž slepá.
„Ahoj,“ řekl přátelsky a přiblížil se k dívčině, jejíž tlukot srdce by slyšel i prostý smrtelník na dálku tří metrů.
Dívka se otočila se strachem v očím. „Co ode mě chcete?“
Tiše se zasmál. „Neboj se. Neublížím ti,“ řekl a přistoupil k ní tak, aby poznala, kdo to je.
Oddechla si. Jej se přece bát nemusí. „Polekal jsi mě, Bille,“ řekla a usmála se.
„Opravdu? Tak to se omlouvám,“ řekl naoko upřímně a tělem se mu rozlilo teplo. Miloval, když tu větu děvčata říkala. Polekat. Vystrašit. Bát se. Božská melodie pro jeho uši.
Bylo vidět, že se značně uklidnila. Tlukot jejího srdce se vrátil do normálu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí a nespustil z ní oči. Nezajímalo ho, jak se jmenuje, nepotřeboval to vědět. Další den si na něj ani nevzpomene.
Dívka se zatetelila. Zeptal se mě na jméno, zeptal se mě na jméno, skandoval radostně její mozek.
„Angelina,“ odpověděla hbitě.
„Krásný jméno pro krásnou holku,“ zašeptal a lehce se dotknul její tváře. „Byla jsi na koncertě, že ano?“
„Jo, byla. Nejlepší koncert, který jsem kdy od koho viděla.“
„Já osobně si myslím, že dokážeme i lepší show, ale na tom teď nezáleží. Stála jsi v první řadě a já se na tebe nemohl vynadívat,“ prozradil sladce a přistoupil k ní ještě blíž.
Angelina udělala pár kroků a narazila na zeď. „Přeháníš…“
„Nepřeháním, já nikdy nepřeháním. Jsi opravdu krásná, Angelino, a určitě taky chytrá. Pověz, jak se tak pěkná holka může procházet po tak velkém městě samotná? Copak se nebojíš? Může tu být tolik zlých lidí…“
„No, byla jsem tu s kamarádkami, ale někde jsem je ztratila. Měly jsme jet domů… Asi mě někde hledají, měla bych jít…“A snažila se odejít. Nepustil ji.
„Počkej, pomůžu ti je najít, když tu ještě se mnou chvilku zůstaneš. Já vím, je to tu takový… strašidelný. Pozval bych tě někam, ale zapomněl jsem si všechno na pokoji,“ zalhal a smutně se jí podíval do očí. Tuhle hru hrál snad milionkrát a ještě pořád se mu líbila, jako by to bylo poprvé. Jakoby teprve teď udával pravidla, než se začne hrát.
Angelina uhnula pohledem a skousla si ret. Má to říct nebo ne? Zvědavost nad reakcí jejího idola se stala větší. „A co za to?“
Bill se tiše zasmál. Všechny byly stejné. „A co bys chtěla?“ zeptal se s úsměvem a olízl si rty.
„Sám to moc dobře víš.“
„To ano, ale chci to slyšet od tebe.“
„Polib mě,“ zašeptala dívka a zprudka se mu podívala do očí.
Bill si lehce navlhčil rty a položil si ruku na dívčino rameno. Lehce naklonil hlavu doprava a dotkl se jejích rtů. Líbal ji něžně, jednou rukou jí vjel do vlasů, druhou měl položenou na jejím boku a mířil s ní pod tričko. Cítil, jak se jí podlamují kolena, jak moc ho chce. A byla ještě omámenější, když se jejich jazyky začaly proplétat. Nyní už byla naprosto poddajná…
Rty sklouzl na její laní krček a motýlími polibky olíbal celou levou stranu. Její tep byl maximálně zběsilý, bušil mu přímo do rtů, když ji líbal na kůži, pod níž se schovávala krční tepna. Vyhledal místo, kde se kůže zdála být nejtenčí, a vsál ji mezi rty. Mohl to být pěkný cucáček, kdyby Billovi šlo jen o tohle.
„Ááá!“
…
Když se vrátil celý promočený zpátky do hotelového pokoje, který tentokrát musel sdílet se svým bratrem, čekalo ho nemilé překvapení.
„Můžeš mi prozradit, kde jsi celou noc byl?“ zeptalo se ho dvojče, sedíc na posteli v tričku o velikosti dětské peřiny.
Bill otráveně zakoulel očima, ale zcela nadšeně mu odpověděl. „Venku, šel jsem se projít. Nevěřil bys, jak je Paříž v noci krásná… Proč se ptáš, Tome?“
„Jen tak, jsem jen zvědavej.“
„Copak, copak, můj malý bráško? Dneska ti nedala žádná bruneta nebo blondýna?“ rýpl si Bill, sundávajíc ze sebe dlouhý kabát.
„Ne, nedala, protože jsem na tebe čekal. Potřeboval jsem s tebou mluvit. – Pověz, ty si hraješ na Matrix, nebo co?“ zeptal se, když viděl, jak si Bill uklízí svůj plášť do velkého kufru.
„Matrix? Proč zrovna Matrix? Jen jsem byl venku a hlásili déšť, tak jsem si ho vzal, abych nepromoknul. Je na tom snad něco trestnýho?“ obrátil Bill, jemuž z jeho dlouhých černých vlasů kapala voda.
„Promiň, že jsem se jen zeptal. Od čeho máš to tričko? To je… krev?“ vypustil Tom šokovaně z úst, když se Bill přiblížil ke světlu.
Bill sebou trhl. Za celej rok a půl se mu tohle ještě nestalo. „Kde?“ začal panikařit a prohlížel si tričko. Ušklíbl se, když našel malou červenou skvrnu. „Ty myslíš tohle? Tome, to je kečup.“
„Kečup?“ udivil se dredatý chlapec.
„Jo, kečup. Dal jsem si hranolky a,“ uchechtl se, „ukápnul mi kečup, no. Tobě se to snad nikdy nestalo?“
„Ale jo, stalo.“ Tomovi netrvalo dlouho, než si dal do kupy jedna a jedna. „Kečup? Kde by asi tak mohli mít hranolky ve tři ráno…“
„Ale to už tam je dýl. Ještě od včera…“snažil se to Bill zamluvit, ale už neměl takový talent, jako jeho bratr. Něco přišlo, něco odešlo. Bože, jak si jen v tuhle chvíli přál, aby se nic takovýho nestalo!
„Nikdy bych neřekl, že jsi takový prase… A kde všude jsi byl na procházce?“ Tom mu nevěřil ani slovo.
„Byl jsem navrchu na Eiffelovce, trčel jsem tam asi hodinu a díval se na Paříž v noci. Pak jsem jen tak bloumal po městě. Je to naprosto kouzelný město…“
„Vážně? Víš, Saki tě hledal prakticky všude. Vylezl dokonce i navrch Eiffelovky, ale je zajímavý, že tě nenašel.“
„Tome. To jsem už mohl být jinde, když se tam vyškrábal. Teď už se, doufám, můžu jít vysprchovat, že jo.“
„Běž si i ke všem čertům, mě to je fuk,“ zabrblal Tom a položil hlavu do měkkých polštářů. Celou noc se o něj strachuje a nakonec si jen vymýšlí. Teď už nechápal nejen sebe, ale ani jej.
Dělal, že spí, přičemž čekal, až Bill vyleze z koupelny. Asi po dvaceti minutách se dveře konečně otevřely. Tom se zachumlal do peřin ještě víc a pevně stisknul víčka.
Bill kolem něj přešel bez povšimnutí a tričko s rudou skvrnou, kterou se snažil ručně vyprat, položil na teplé topení. Sundal si ručník, který měl pevně obmotaný kolem boků a obléknul si boxerky a jeho oblíbené staré vytahané tričko. Lehnul si do postele a civěl do tmy. Většinou po „dobré večeři“ usnul, ale tentokrát to nešlo. Asi to bylo přítomností jeho staršího dvojčete. Pořád na něj otáčel hlavu, pořád se na něj díval.
Nesmí mu nikdy říct, co se s ním stalo. Co se s ním děje. Že je to, co je. Ale co když na to jednoho krásnýho dne přijde? Už mu to nebude moci tajit. Uvidí v něm akorát zrůdu, ne bratra. Vraha, ne dvojče.
Vykutal se z peřin a udělal asi dva kroky k posteli, na které spal Tom. Položil si smutně hlavu na polštář a zašeptal: „Buď rád, že nevíš, co se mnou je.“
Pohladil ho po vlasech a měl chuť se k němu přitulit. Přesně tak, jako když byl mladší a měl problémy. Když plakal, byl to právě Tom, za kterým utíkal nejdříve. Nyní mu to chybělo. Chyběl mu fyzický kontakt jeho bratra. Na koncertech se vždycky dotýkal Bill jej, ne Tom Billa.
„Ale já bych to chtěl vědět…“ zašeptal Tom zpátky a otevřel kukadla čokoládové barvy.
Bill sebou trhnul. „Ty nespíš?“
„Pravdu nebo lež?“
„Takže jsi ani nespal, co?“
„Jak můžu usnout, když jsi v koupelně pořád nadával a navíc dělal příšernej rambajs?“ vyčetl mu.
„Tak promiň, no. Asi… si půjdu lehnout a zapomenem na to, jo?“ stáhnul se Bill do ústraní a vstal.
„To teda ne, milej zlatej,“ řekl Tom a chytnul ho za ruku. „Pěkně si tu sedni a povídej, co s tebou je.“
„Nemůžu ti to říct, Tome. Není to nic, čím bych se mohl chlubit,“ řekl Bill nešťastněji než kdy jindy a posadil se vedle něj. Tentokrát to bylo asi poprvé, co se mu to nelíbilo. Poprvé co nechtěl, aby se ho někdo bál, aby nechtěl hrát tu pitomou hru znova. Přál si se probudit a zakroutit hlavu nad tím, jak šílenej to byl sen.
„To, že jsi panic, vím dost dlouho, aby ses za to musel přede mnou stydět. A navíc jsi můj brácha, mně můžeš říct cokoli. A vlastně – taky bych ti měl asi něco říct…“
Bill se načuřil; toho panice mu vmetl do tváře schválně, tím si byl jistý, protože Tom byl občas takhle zákeřný.
„Tak to řekni prvně ty,“ navrhnul Bill.
„Ne, prvně ty, je to trošku složitější.“
„Ty!“
„Ne, ty. Sám jsi s tím začal.“
„Jenže to jsem netušil, že nebudeš spát. A víš co? Řeknem to najednou, co ty na to?“ vyslovil Bill svůj nápad, jak to vyřešit.
„Ok.“
Oba se zaráz zhluboka nadechli a řekli, co je trápí. Jejich krátké věty splynuly do míchanice slov nedávající smysl.
„Miluju tě.“ A „Jsem upír.“
Obě věty rozděleně dávaly však smysl převeliký.
Vyvalili na sebe oči a udiveně se zeptali jeden druhého: „Cože?!“
Pak nastala trapná chvíle ticha.
„Takže můj brácha je krvežíznivej sadistickej upír… Pěkný,“ pronesl Tom a zdevastovaně z Billova přiznání se opřel o zeď, která byla za postelí.
„A můj brácha mě miluje,“ řekl Bill slabým hláskem a zabodl oči do místa v dalekém koutě pokoje.
Tom se zhluboka nadechnul a chtěl něco říct, jenže bráška ho předběhl. „Tome, je to zase nějaká hra? Nějaká sázka s klukama? Tohle už tady totiž jednou bylo a ty víš, jak moc pro mě láska a to všechno okolo znamená,“ ta slova mu vyklouzla z úst téměř sama. V jeho hlase byl slyšet smutek, ale vlastně byl i trošku rád, že tenhle názor zůstal stále stejný.
Tom se na něj podíval a v jeho očích se objevil ten hluboký cit. „Není to žádná sázka, Billí. Tentokrát je to pravda. To, co k tobě cítím, není jen sourozenecká láska. Prostě to přerostlo v normální lásku, jako mezi holkou a klukem, v našem případě asi mezi klukem a klukem.“ Lehce ho pohladil po tváři a jeho dvojče pod tím dotekem ucuklo, jako by se k němu přiblížila krajta a chystala se ho uškrtit.
Bill mlčel. Nevěděl, co mu na to říct. Vlastně ani nevěděl, co má dělat. Ta část Mezi klukem a klukem ho znepokojila, znejistila. Cítil k němu to samé? Dokázal by mu ten cit oplatit tak, aby tím neublížil ani sobě, ani Tomovi, kdyby ho nedokázal milovat? Všechno se najednou začalo hroutit a Bill si v koutku duše přál, aby jejich tajemství nebyla před tím druhým vyřčená nahlas. Chtěl vrátit čas a donutit Toma, aby na to zapomněl. Aby nic neřekl ani Tom, ani on sám.
Když Tom viděl Billův zasmušilý, zamyšlený obličej, docela ho to vzalo. Copak si myslel, že se mu vrhne do náruče se slovy: „Taky tě miluju“? Zdál se být sám sobě tak pošetilý a naivní. Tentokrát byl on ten snílek. „Asi jsi měl pravdu, když jsi říkal, že si to máme nechat pro sebe. Promiň, že jsem to vůbec vytahoval,“ řekl nakonec rezignovaně a lehnul si zády k Billovi.
Bill bolestně zavřel oči. Tohle nechtěl slyšet. Neměl rád, když tak Tom mluvil. Na chvíli začal uvažovat, jestli jsou vlastně upíři nesmrtelní nebo ne…
„Bille?“ ozvalo se tiché oslovení.
„Ano?“
„Můžu ještě něco udělat, než utečeš nebo mě zabiješ?“
Bill oněměl. Proč by ho měl zabíjet? Proč by měl utíkat? Nebylo snad lehčí postavit se pravdě do očí? „Dělej, co se ti zlíbí…“
Tom se znovu posadil čelem ke svému bratrovi. Má to udělat nebo ne? Když to udělá, nebude mu smrt tolik vadit. Když to neudělá, bude to největší magor světa. Chtěl upadnout do věčného spánku s tím pomyšlením, že už všechno, co si přál, je splněno.
Naklonil se k němu a krátce ho políbil na jeho lehce pootevřené rty. „Teď už mě můžeš klidně zabít. Mám všechno, co jsem chtěl.“
Bill ztratil dal řeči. Vážně ho políbil? Ano. A vážně mu při tom v bříšku lítaly miliardy drobných motýlků? Ano. Opravdu ho polilo horko a chlad zároveň? Zcela nečekaně stejná odpověď.
Asi v tom lítal taky…
Až po uši!
„Nedokázal bych ti jednu vrazit, natož tě zabít,“ řekl tiše Bill a pohlédl mu zpříma do očí. „Proč myslíš, že bych to měl udělat? Kvůli tomu, co jsi mi řekl? V tom případě bych už já podle správnýho neměl být nejmíň deset minut mezi živejma, pokud bys mě měl zabít za to, co jsem řekl zase já… A navíc, já se na tebe nezlobím.“
„Opravdu ne?“ rozsvítila se Tomova očka a na tváři se mu rozlil úsměv.
„Opravdu ne,“ ubezpečil ho Bill a nahnul se k jeho rtům, aby je spojil v polibku, který naznačoval začátek něčeho nového, neohraného, nebezpečně láskyplného; žádný konec.
Všechno bylo teprve na počátku…
„Kde ses naučil líbat?“ zeptal se Tom a rty ho při tom pálily, jakoby si na nich udělal táborák. Přesednul si blíž ke stěně a opřel se o ni.
„Výrobní tajemství,“ odvětil mu Bill s úsměvem na tváři a sednul si mu na klín. „Ale na zbytek potřebuju doučování,“ špitl mu do ucha slibnou nabídku, kterou nemusel opakovat dvakrát, aby Tom pochopil.
Tom ho totiž pochopil moc dobře a rychle. Vlastně mu teď nabídl všechno, co mohl Tom chtít, aniž by si o něm Bill myslel bůhvíco. Líbnul ho na krk, pod ouško a teprve potom na rty. A jejich odezva byla pro Toma největším darem, jaký kdy mohl dostat. Byla vším, co si mohl přát, o čem mohl snít.
Jak vlastně mohl Bill sám nad sebou uvažovat o tom, že se mu to nebude líbit? Tom v něm probudil něco, co chtěl nechat na věky věků spát. Co zamknul a klíč odhodil pryč, aby ho už nikdo nenašel. Ale teď? Ne, nic už nemohlo být stejné, všechno se změnilo. A Bill chtěl nyní víc, než dosud měl.
Tom ho něžně líbal, prsty bloudil po jeho plochém jemném bříšku a už v tuhle chvíli se cítil jako vítěz. Klidně by ho dokázal celou noc jenom laskat, udělal by cokoli, co by Bill jen chtěl. Cokoli, po čem by zatoužil.
Rychle a obratně mu sundal tričko, aby se nemusel ani na vteřinu odpojit od jeho sametových rtů. Aby se nenechal ošidit o dotek studeného kovu, který zdobil Billův jazyk, který se v těchto chvílích nacházel v Tomových ústech. Bill zaklonil hlavu, aby se mohl zhluboka nadechnout. Nějak se mu nedostávalo kyslíku, který stále potřeboval k životu. Jeho tep by byl zcela jistě naprosto šíleně zrychlený, kdyby vůbec nějaký měl. Tom se rty přemístil na jeho krk, nemohl se nabažit jeho sametově jemné kůže. Opatrně ho zaklonil a rukou, položenou na jeho zádech, ho přidržoval, aby se rty mohl dostat i níž, než byla úroveň jeho klíční kosti. Líbal ho na jeho světlé hrudi, volnou rukou dráždil jeho bradavky. Bill mu zarýval nehty do zad, škrábal jej, sténal a nijak se neohlížel na hlasitost, kterou ze sebe ty steny vydával. Tom svou dlaň nasměroval ještě níž; přejížděl jí po Billově podbřišku a ten se pod těmi doteky chvěl jako list ve větru. Když přejel těsně nad lemem jeho tmavých boxerek, vydechl Bill znovu jeho jméno. „Tome…“
Bill se narovnal, prsty uchopil Tomovu bradičku a zvedl mu hlavu tak, aby se mu mohl podívat zpříma do očí. Oběma v očích tancovaly pekelné jiskřičky. Bill se vpil do Tomových úst a donutil ho se zase opřít o studenou pokojovou zeď. Roztrhnul mu to děsné tričko, co měl na sobě, a vrhnul se na jeho lehce opálenou hruď. Zásadně se vyhýbal krku a všem oblastem, kde je kůže nejslabší a pod kterou teče ta nejvášnivější krev, jakou by kdy mohl ochutnat. Slezl z něj, aby mu mohl stáhnout poslední kousek oblečení, který na něm zůstal. To samé udělal i sobě, aby se už nemuseli ničím zdržovat, a znovu si na něj sednul
Rozkrokem se otíral o bratrův, čímž oběma působil jen slast. Bill znovu zajel svým jazykem do Tomových úst, nepřestávaje tlačit klínem na Tomův.
Tom chytnul Billův obličej do dlaní a lehce ho od sebe odtáhnul. Dlouze se mu podíval do očí.
„Vážně to chceš?“ zeptal se ho.
„Tak, jak nikdy předtím,“ zněla odpověď. Nebylo co řešit…
Tom Billa chytnul za jeho útlé boky.
„Hlavně se uvolni, ano?“
Bill kývnul hlavou na souhlas a nepřestal se dívat do jeho očí. Věřil mu.
Znovu ho začal líbat a pak opatrně do něj vniknul, jak nejjemněji dokázal.
Bill zasyčel jako plynový sporák. Bolelo to, ale jevilo se to jako pouhý počáteční pocit. Nebylo to zdaleka tak hrozné, jak si před tím myslel.
Tom ho nepřestával líbat, jejich jazyky se nepřestaly proplétat, zatímco se v něm pomalu pohyboval. Zajížděl hlouběji a hlouběji, dokud v něm nebyl nadoraz.
Bill se odpojil od jeho rtů a vydechl snad všechen vzduch, co měl v plicích. Podíval se Tomovi do očí a jako by je oba praštil elektrický proud.
Tom začal přirážet víc a víc, jak se blížilo oněch pár sekund. Bill přivíral víčka, zakláněl hlavu, hlasitě sténal. Tom nebyl jediný, kdo se nebezpečně rychle blížil na vrchol.
Jakmile dredatý chlapec cítil, že dosáhne nejvyššího bodu vzrušení, chytnul Billovu hlavu do dlaní a přitiskl si jeho rty na své v dlouhém, vášnivém polibku.
Pohyby ustaly a Billův zadeček se zaplnil bílou tekutinou a o pár vteřin později polila Tomovo bříško stejná tekutina.
Bill si opřel hlavu o jeho rameno a zhluboka oddechoval, stejně tak jeho dvojče, které prozatím zůstalo v Billovi. Teprve po pár minutách, které oba využili na uklidnění, z něj vyšel.
„Miluju tě,“ zašeptali zároveň tomu druhému.
„Billí,“ oslovil stále roztřeseným hlasem Tom své dvojče a podíval se hluboko do jeho očí.
„Promiň za to bříško…“omluvil se Bill a sklopil pohled.
„Pověz, jaký je pocit být upírem?“ zeptal se Tom, zcela ignorujíc jeho omluvu.
Bill se mu podíval do očí a šibalsky se usmál. „Chceš?“
„Chci být navždy s tebou a to za jakoukoli cenu, protože tě miluju, Bille Kaulitzi!“
Bill se pousmál a něžně jej políbil. Sklonil se a přitiskl rty na krk…
autor: Bajik
betaread: Janule
krásný !! mocko.. prijde mi to takové jakoby nooo ten konec jako stmívání ale mooooc pěknéé!!:)
Ou to byla nádhera,já nedýchám…
a dva upírci žili šťastně až do… smrti asi ne…
dokonalý tvoje povídky jsem si oblíbila…dokonalost prostě
ááá ♥ tývogo ♥ já odedneška miluju tvoje povídky xD vážně…
a ten nápad… omg, tohle tady myslím ještě nebylo 😉
připadá mi to jako na motivy Stmívání 😉
absolutně úžasné, Bajly… 🙂
bylo to nádherné…
takový zážitek.. 😉
honem napiš něco dalšího ♥
naprosto dokonalé s tou nejúžasnější a mou nejmilovanější tematikou…tleskám ^^
wow…!!! dokonalíííí….!!!
Aduska: no do smrti ne xDDD…až do nekonečna…xDDD
Skvělá povídka!! Já tak moc zbožňuju upíry!!!! Woooow miluju je!
naprosto dokonalý…. x)) nádhernej nápad a naprosto fantasticky zpracovaný… x)) těšim se na další tvoje povídky… x))
Teeda…skvělý! Absolutně dokonalý, miluju upíry O:)
Paráda!Jako fakt bomba:-)) milujun povídky s upííry:-))
LofinQo, spletla sis autorku, tak jen pro pořádek, tohle psala Bajik… 🙂
Kouzelný! Jak moc miluju upíry… Süss
Hustý xD takže oba nakonec upíři, hmm xP miluju upíry… <3 Miluju twins! OMG' =o) Nádherná povídka… 😉
Wow.. teda to bylo naprosto užasny!!! x) naadhera.. fakt tleskám, dokonaly! 🙂