autor: Becs
Zasloužíte si mou velkou omluvu. Přestala jsem být aktivní. Přestala jsem psát, a nakonec i komentovat. Sem tam jsem přečetla nějakou povídku, ale nenechala komentář. Občas v životě přijdou chvíle, kdy jako Alenka spadnete do králičí nory a už se to s Vámi veze. Něco podobného se stalo mě. Spadla jsem, vypila jsem nápoj, po kterém se zmenšíte, pronásledovala jsem králíka, který mě zavedl až na čajový dýchánek, kde jsem poklábosila s kloboučníkem a kočkou Šklíbou. Dalo by se říct, že už jsem snědla sladkost, po které zase vyrostu a nakonec se z té králičí nory zase vyšplhám. Dost blábolení a zpět k povídce.
Nosila jsem jí v hlavě celý dlouhý rok, ale pokaždé, když jsem si sedla, že ji napíšu, jen jsem hleděla na blikající kurzor a nic se nedělo. Myšlenky se neskládaly do vět. Prsty se nerozběhly po klávesnici. Až do teď. Konečně jsem ten blok překonala a tuhle povídku napsala na jeden zátah. Ze začátku se může zdát trochu tuhá a kostrbatá, tak doufám, že mi to prominete.
Nápad vznikl díky jedné povídce od Luki. V ní taky jedno z dvojčat sní, jen je ten sen zlý a oba jsou nakonec rádi, že sen skončil. (Je to povídka Jeden slib stačí a rozhodně si ji musíte přečíst). Rozhodla jsem se, že ji vezmu trochu z jiného konce. Původní námět je ale u Luki. Takže díky Luki, inspiruješ mě.
To největší nakopnutí mi ale dodala skvělá komentátorka NicoleEivissa. Holka, četla jsem je všechny a usmívala jsem se jako idiot. Děkuju, že jsi mi dala znovu chuť do psaní. Znovu si dala mým prstům drive a donutila je se rozhýbat. Za to ti nepřestanu být vděčná, i kdyby tohle byla poslední povídka, kterou jsem napsala.
Díky Vám všem je život snesitelnější. Děkuju
„Tomi. Tomi, ty spíš?“
Tom sebou škubnul a vytrhl se z lehké dřímoty. Zmateně se rozhlédl po téměř sterilně bílé místnosti a snažil se zaostřit. Proužek slunečního svitu dopadal na hustý krémový koberec a záclony se jemně třepetaly ve větru. Místnost naplňovala vůně jara.
„Tomi,“ ozval se znovu křik zpoza přivřených dveří, za kterými se nacházela koupelna.
„Nespím,“ zabrblal si Tom spíš pro sebe než pro černovlasé šídlo, jehož siluetu viděl čas od času mihnout se ve škvíře dveří. Se zafuněním se obrátil na bok a zmuchlal si pod hlavou naducaný hotelový polštář.
„Opovaž se znova usnout. David nás zabije, jestli za dvacet minut nebudeme hotoví,“ zašeptal Bill a Tom ucítil, jak se matrace zhoupla pod vahou jeho neodbytného dvojčete.
„Vždyť já nespím,“ zahučel a víc než co jiného to znělo jako bručení ledního medvěda vyrušeného ze zimního spánku. „Nehledě na to, že na přípravu nepotřebuju dvě hodiny jako někdo.“ Uhnul před ranou, která měla dopadnout na jeho rameno, chytl bratra za obě zápěstí a jedním mocným škubnutím ho svalil na postel, aby ho vzápětí přišpendlil svým vlastním tělem. Bill se s ním snažil marně bojovat, ale jeho široký úsměv prozrazoval jeho skutečné pocity. Tom se k těm sladkým rtům sklonil a vtiskl na ně sérii drobných polibků.
„Miluju tě,“ zašeptal, když se odtáhl.
„Já tebe taky, ale jestli okamžitě nevstaneme, David nám dá tříhodinové kázání na téma zodpovědnosti a očekávání,“ zakroutil se Bill a zamrkal svými dlouhými řasami. Tom dost dobře nechápal, jak je možné, že stačí tři mávnutí víčky a on taje jako sníh na jaře. Bylo těžké Billovi odolat, zvlášť když začal špulit pusu a vydávat legrační ňufavé zvuky, jak se snažil vyprostit.
„Prosím, Tome,“ zakňučel.
„Fááájn,“ protáhl Tom a s heknutím se svalil vedle bratra. Předloktí si přehodil přes zavřené oči a hlasitě vydechl. „Někdy si přeju, abychom nebyli slavní.“
„Cože?“ vykulil Bill oči a posadil se. Rukama si začal načechrávat slehlé vlasy. „To říkáš jen proto, že se chceš válet v posteli a nechce se ti vstávat. Až se budeš podepisovat fanynkám na prsa, budeš zpívat jinou písničku.“ Vstal a s pohupováním boků zamířil zpět do koupelny. Tom jeho poznámku ignoroval a znovu si začal zpracovávat polštář do přijatelného tvaru.
„No jen si to představ. Kdybychom nebyli slavní, mohli bychom se normálně ukazovat venku. Držet se za ruce, líbat se na veřejnosti a všechny to ostatní pitominky, co teď dělat nemůžeme,“ rozjímal Tom.
„Tak pitominky,“ řekl Bill dotčeně.
„Víš, jak jsem to myslel,“ zahuhlal dredáč smířlivě a přitáhl si přikrývku až k pasu.
„Spíš by sis měl přát, abychom nebyli bratři, ne?“ vrátil mu nepřítomně černovlásek a nanesl si další vrstvu řasenky.
„To by nebylo ono.“
„Tak sni dál,“ bylo poslední, co Tom slyšel, než se začal propadat do sladkého spánku.
…
Za oknem se v hustých chuchvalcích snášely k zemi nadýchané vločky sněhu. Slunce už obyvatelé malého městečka neviděli několik dní. A ačkoliv děti si mohly dosyta užít zimních radovánek, dospělé už začínalo rozčilovat dennodenní prohazování jejich příjezdových cest.
„Bille, lásko, nevíš, kde mám tu teplou vestu?“ Tom sbíhal po naleštěných dubových schodech a jeho kroky se dunivě ozývaly prázdným prostorem. Naprosto ignoroval zasněženou nádheru jako z pohlednice, která se rozprostírala za okny. Čelo měl zvrásněné soustředěním, když prohrabával krabice stojící srovnané u paty schodiště, hledaje tak vytoužený kousek oblečení. „Do prdele,“ zaklel, když zjistil, že jsou jeho pokusy marné. Narovnal se, založil si ruce v bok a bezmocně se rozhlédl. „Bille!“ zahulákal znovu a zaposlouchal se do ticha, jestli neuslyší z hlubin domu jakékoliv známky bratrovy přítomnosti. Po pár vteřinách se ozvalo šramocení za kuchyňskými dveřmi.
„Volal jsi?“ vykoukla Billova blonďatá hlava. „Byl jsem ve spíži,“ dodal na vysvětlenou a protáhl své útlé tělo až na chodbu.
„Nevíš, kde mám tu šedou vestu? Takovou tu teplou,“ zopakoval netrpělivě Tom. Bill naklonil hlavu na stranu jako pes, který tak úplně nechápe příkazy svého pána. Pak jen ukázal na věšák u hlavních dveří, kde nevinně visela ona vesta.
„Hmm,“ zahučel Tom a vykročil k ní. Bez jediného slova si ji oblékl a zapnul až ke krku. Ze sloupku schodiště sundal svůj pásek s nářadím a připnul si ho kolem pasu. Bill ho pouze mlčky sledoval, nervózně si kousaje spodní ret, než se odhodlal promluvit.
„Jsi nervózní.“ Nebyla to otázka, ale konstatování. Tom jen svěsil ramena a poraženě přikývl. „Je to první den v nové práci, v novém městě, s novými lidmi. Je to pochopitelné,“ konejšil jej bratr a natáhl k němu ruku, aby jej mohl pohladit po paži. Tom neváhal, popadl Billa za zápěstí a přitáhl si jej do obětí. Nos zabořil do sladce vonící kůže na jeho krku. Nic nevonělo tak úžasně a nic mu nedodalo takové uklidnění jako Billovo pižmo. Voněl jako Vánoce, jako vanilka, skořice a punč dohromady. Voněl jako jahody, jako koření, co mamka přidává do jeho oblíbeného jablečného koláče. Voněl jako všechno tohle dohromady, a i když Tom pokaždé rozlišil novou složku Billovy specifické vůně, pořád to byla ona známá vůně, která patřila jen a jen jeho malému bráškovi. Dnes jako by převládalo něco citrónového. Možná jako limonáda, kterou jim babička Kaulitzová připravovala za dlouhých srpnových dní, když ještě bydleli v Loitsche.
„Já vím,“ zahuhňal Tom a stiskl bratra ještě o trochu víc. „Miluju tě,“ zašeptal své něžné vyznání, než přitiskl rty na jeho tepnu.
„Já tebe taky,“ oplatil mu Bill, když jej pustil ze sevření a věnoval mu malý úsměv, při kterém se Tomovi ještě dnes podlamovala kolena.
„Co budeš dělat ty, zatímco tvůj milující bratr a partner bude těžce dřít, aby vydělal peníze na tenhle krásný nový dům?“ zeptal se a začal si přerovnávat nářadí na opasku. Dnes už asi po třetí.
„Myslel jsem, že konečně vybalím zbytek věcí v kuchyni, abychom v tom krásném novém domě mohli konečně i jíst.“
„Dobrý nápad,“ ocenil jej Tom. „Vrátím se asi kolem páté. Kdyby něco, mobil budu mít pořád u sebe, dobře?“
„Tomi, není mi pět. Pokud na mě nezaútočí banda oživlých krabic, budu v pohodě,“ usmál se Bill.
„Já vím, ale nerad tě nechávám samotného v prázdném domě. Budu klidnější, když mi občas napíšeš smsku,“ vysvětlil Tom a sklonil se, aby zvedl z podlahy těžkou plechovou bednu. Šroubováky v ní sjely na jednu stranu a hlasitě zarachotily. Vykročil k masivním dubovým dveřím a otevřel je. Vločky okamžitě začaly pronikat dovnitř a zanechávaly na rohožce tmavé, mokré fleky.
„Pusu pro štěstí?“ nabídl Bill a zazubil se. Tom si ho jednou rukou přitáhl do objetí a políbil ho. Hluboce pronikal do bratrových úst jazykem, vědom si toho, že tohle pár dlouhých hodin nebude moct udělat.
„Tak zatím ahoj,“ rozloučil ses Tom a vydal se do chumelenice.
Bill ho sledoval po celou dobu, co na příjezdové cestě ometal auto. Pak nastoupil a s posledním mávnutím mu zmizel z dohledu. Blonďák ze sebe vypustil zadržovaný dech a pomalu se otáčel zpět do domu, když jeho pozornost zaujala malá baculatá žena s úsměvem přes celý obličej. Do tuhých kudrn jí padaly vločky a zůstávaly přilepené k laku na vlasy. Na sobě měla jen růžovou teplákovku s modrými pruhy po stranách a přes ni přehozenou zimní bundu, která však nebyla zapnutá. Žena musela bydlet někde v okolí.
„Dobrý den,“ volala hlasitě a mávala nadšeně rukou. Čiperně se proplétala zasněženými hrudkami, které zůstávaly na chodníku.“Jsem vaše sousedka,“ zaštěbetala boubelka a ukázala směrem k domu, který byl přes hustou stěnu z vloček jen sotva vidět. „Můžeme si chvilku popovídat?“
Bill nasadil strnulý úsměv, než ženě uhnul z cesty, aby mohla projít do domu.
…
Když se Tom v pět hodin a deset minut šinul ke vstupním dveřím svého domu, jeho myšlenky se ubíraly směrem ke koupelně a k horké sprše, které se už nemohl dočkat. S heknutím upustil bednu s nářadím tak, aby nepřekážela, a klíče hodil na nízkou skřínku hned vedle. Namáhavě se vysoukal z vlhké vesty a pověsil ji na věšák. Práce na stavbě byla pěkná zabíračka, zvlášť když každou chvilku musel ven pro materiál a neměl tak možnost se ve velké hale moc ohřát. Platili ale tak dobře, že se neodvážil si ztěžovat. Bůhví, že peníze teď potřebuje jako sůl. Vytrhl se ze zamyšlení, když periferním viděním zaznamenal pohyb. Otočil hlavu směrem do domu, aby našel svého brášku, jak sedí na druhém schodu a tváří se, jako by se měl každou chvilku pozvracet.
„Jak bylo v práci?“ pípnul sotva slyšitelně.
„Stalo se ti něco?“ ignoroval Tom jeho otázku a několika kroky překonal vzdálenost, která je dělila. Klekl si před něj a dlaně mu položil na kolena. Zjistil, že se bráška třese. „Bibi, co se stalo?“ použil dětskou přezdívku.
„Nic,“ hlesl Bill sotva slyšitelně a úmyslně se vyhýbal Tomovu pohledu. Brzy svůj boj prohrál a vyhrkl. „Asi jsem udělal velkou chybu.“
„Ublížil sis?“ strachoval se Tom, i když nikde neviděl známky krve ani ničeho podobného.
„Ne,“ zavrtěl mladší hlavou, tvář bledou jako papír. „Řekl jsem něco, co jsem neměl.“
„Cože? Komu?“ nakrčil Tom nechápavě čelo a spustil ruce dolů. Vstal, protože ho z nepohodlné pozice začínaly bolet nohy. Bill jej okamžitě napodobil a ruce mu hodil kolem krku.
„Byla tady jedna paní. Sousedka. A asi nás viděla, jak se venku loučíme, a přišla se seznámit. Pořád se mě vyptávala. A já nevěděl, co jí mám říct. Nebyl jsem si jistý, co všechno viděla, tak jsem jí řekl, že jsi můj přítel,“ vyhrkl najednou a pak zatajil dech.
„A to je všechno?“ rozesmál se Tom a strnulá ramena se mu uvolnila.
„Tome?“ vyjekl Bill rozčíleně a sundal ruce dolů. Zíral na něj z výšky, protože pořád stál jeden o schod výš. „Copak tebe to netrápí? Co když zjistí, že jsme bratři? Co když poznají, že jsme dvojčata?“
„Proč by to měl někdo zjistit, ty moulo?“ zakroutil hlavou. „Vždyť proto jsme se odstěhovali od všech známých. Abychom mohli být spolu, veřejně.“
„Já vím, že jo,“ kýval Bill hlavou jako pejsek na přístrojové desce. „Ale najednou mi to přijde jako šílený nápad. Vždyť podívej se na nás. Jsme stejní. Poznají to.“
„Dokud mám já vousy a ty ne. Dokud ty jsi blonďák a já tmavovlasý. Dokud se budeš malovat a já ne, jsem naprosto v klidu,“ pokrčil Tom rameny a zamířil do kuchyně, odkud cítil vůni jídla a jeho žaludek na to reagoval palčivou bolestí. Došel až ke sporáku a nadzvedl pokličku, aby našel zeleninové rizoto. Okamžitě se mu začaly sbíhat sliny nad tou dobrotou. Bratra nechal stát na stejném místě s otevřenou pusou a překvapeným výrazem. Trvalo pár vteřin, než se vzpamatoval a posadil se ke kuchyňskému stolu a sledoval, jak si Tom nabírá jídlo na béžový talíř.
„Tomi, tys ji ale neslyšel, jak mluvila. Byl to totální výslech a tak podezřívavě se tady rozhlížela,“ vedl si Bill pořád svou.
„Lidi z předměstí takoví bývají,“ zahuhlal Tom s plnou pusou.
„Chce zase přijít,“ přiznal blonďák. „Tak nějak pozvala sebe a pár dalších lidí v sobotu odpoledne na čaj.“ Při slově „čaj“ udělal ve vzduchu prsty uvozovky.
„Ať přijdou,“ řekl Tom lhostejně. „Alespoň je poznáme všechny najednou.“
Bill si nervózně kousal spodní ret a těkal očima po místnosti, jako by tam hledal další argument, který by bratra přesvědčil o jeho pravdě.
„Zlato,“ pronesl Tom uklidňujícím hlasem. „Proto jsme se stěhovali. Abychom se mohli držet za ruce, líbat se na veřejnosti a dělat všechny tyhle pitominky.“
„Tak pitominky,“ vytáhl Bill obočí, ale napětí už jej začalo pomalu opouštět.
„Víš, jak jsem to myslel,“ zašermoval Tom ve vzduchu vidličkou, až kousky rýže přistály na naleštěném povrchu stolu.
„Co když nemají rádi gaye?“ nadhodil po pár vteřinách ticha blonďák.
„To už trochu přeháníš ne?“ zakroutil Tom hlavou. „Proč by se nám cpala do baráku, kdyby proti nám něco měla?“
„Nevím,“ pokrčil Bill rameny. „Nechceš k tomu pivo?“ kývnul směrem k talíři a ani nečekal na odpověď. Vstal a vytáhl z ledničky studený nápoj.
„Byls nakupovat?“ zeptal se Tom překvapeně.
„Jo, Maureen mi řekla, kde je nejbližší sámoška,“ odfrkl si, jako by to bylo něco pobuřujícího. „A taky čistírna, drogérie a knihovna.“
„Vidím, že mezi místní hospodyňky jsi zapadl bez problémů,“ rozchechtal se Tom, až mu pivo málem proletělo nosem. Ještě se pochechtával, když po něm Bill hodil výhružným pohledem, založil si ruce na prsou a našpulil pusu. Tom zaslechl něco, co znělo jako „kreténe“.
„Jsi roztomilý. Půjdeš se mnou do sprchy, abych si tě tam mohl trochu zprznit?“ zašklebil se na brášku, vstal a odnesl nádobí do dřezu, kde ho zběžně opláchl. Otočil se a zapřel se zády o linku právě včas, aby viděl, jak se na Billově obličeji promítá vnitřní bitva. Na půl byl ještě naštvaný za tu hospodyňku, ale vidina vodních hrátek ho očividně vzrušovala.
„Můžeš tady ještě chvilku sedět a trucovat, nebo trucovat cestou nahoru, aby sis nezkracoval čas, který strávíme při nemravnostech,“ popíchl jej Tom.
„Fajn!“ vyštěkl Bill, svlékl si tričko a odhodil jej stranou. Pak nasupeně vydupal po schodech nahoru. Tom se jen potutelně zachichotal. Krotit rozzuřeného brášku patřilo k jeho oblíbeným činnostem. Na nepohodlí z práce už dávno úplně zapomněl.
…
Bill měl pocit, že sobota přišla až moc brzo. Vstal brzy ráno a dal se do uklízení zpola zabydleného obýváku. Vydrhnul prakticky každičkou plochu i přesto, že to absolutně nebylo potřeba. O dvě hodiny později už se pohyboval po kuchyni a připravoval celou řadu pokrmů. Jednohubkami počínaje a ovocným salátem konče. Doufal, že si nikdo z hostů nebude stěžovat na bezmasé menu. On a Tom byli vegetariáni a nechtěli v domě podávat nic, co pocházelo ze zvířete. Když v rádiu na prostorném okenním parapetu hlasatel oznámil, že je právě dvanáct hodin, Bill měl téměř hotovo. Uslyšel ťapkání bosých nohou a za chvilku se objevil jeho bratr jen v tričku a boxerkách a s rozespalým výrazem v obličeji.
„Dobré ráno, šípková Růženko,“ pozdravil Bill a soustředěně pokládal plátky rajčat na chlebíčky.
„Dobré,“ zívl Tom a posadil se. „Co je všechno tohle?“ zeptal se nechápavě.
„Tome, tys zapomněl?“ vykulil překvapeně oči. „Dneska mají přijít sousedi.“
„Myslel jsem, žes mluvil jen o čaji,“ škrábal se Tom ve vousech na bradě.
„Těžko můžeme počítat s tím, že se spokojí jen s čajem. Chci jim zalepit pusu dobrotama, aby se moc nevyptávali.“
„Mazané,“ kývl Tom. „V kolik mají přijít?“
„V jednu,“ pohlédl Bill krátce na hodiny na zdi. „Už mám hotovo. Zajdu se obléct, jo? A ty bys měl nejspíš taky.
„No jo,“ zahučel Tom a prohlížel si mňamky rozložené všude na volných plochách.
„Opovaž se něco ujídat,“ křikl ještě Bill, když vybíhal do patra.
„Jasně,“ zahuhlal Tom s pusou plnou nakládaných okurek.
O hodinu později Bill sešel zpátky dolů. Učesaný, pěkně oblečený, ale ne tak, aby to v někom vyvolávalo homofóbní myšlenky. Nalíčil se jen jemně, aby se odlišil od bratra, ale zároveň aby nikoho neurazil vulgárním zjevem. Našel Toma, jak sedí naprosto stejně, jako když odcházel. Nicméně Tom musel opustit své místečko, protože teď už byl plně oblečený a na tváři se mu rozprostíral nevinný úsměv.
„Vím, že jsi ujídal,“ zakroutil Bill hlavou, ale nezlobil se.
„Jen malinko,“ zazubil se Tom. „Pojď ke mně,“ přitáhl si brášku do náručí a posadil na jednu nohu. Věnoval mu malý polibek za ucho a nasál čistou mandlovou vůni. „Moc ti to sluší.“
„Děkuju,“ zrůžověl Bill jako pivoňka a sklopil oči k podlaze.
„Neměl by ses zatěžovat těmahle blbostma,“ mávnul Tom rukou po mísách s jídlem. „Máš svou práci.“
„Já vím, Tomi. Jen chci zapadnout,“ vstal a přerovnával jídlo na talířích, aby zamaskoval prázdná místa, která tam zanechal jeho bráška. „A navíc v té reklamce se zatím jen rozkoukávám. Zatím mi nedali žádnou skutečnou práci.“
Tom se nadechoval, že odpoví, když se celým dolem rozlehlo zařinčení domovního zvonku. Oba muži otočili hlavu směrem ke dveřím.
„Jsou tady,“ vydechl nervózně Bill a zbledl o dva odstíny.
„Uklidni se. Bude to v pořádku. Půjdu otevřít. Jsem přece hlava rodiny,“ zažertoval Tom a vyšel z místnosti. Bill potřeboval ještě pár nádechů, než zklidnil své divoce tlukoucí srdce a ovládl třas v rukou. Nasadil široký úsměv a vydal se do předsíně.
„A odkud že jste?“
„Jak dlouho jste spolu?“
„A jak jste se seznámili?“
„Plánujete mít děti?“
„Líbí se vám u nás ve městě?“
Po chaotickém potřásaní rukou a vyměňování si zdvořilostních frází se všichni sousedé postupně usadili v obývacím pokoji. Než Bill stihl nanosit všechno jídlo a posadit se na pohovku vedle Toma, Maureen opět zahájila výslech třetího stupně a brzy ji následovali i ostatní. Její plešatý manžel Bob, Asiati Yuri a Chan, blondýna Rachel s umělým poprsím, její manžel Clark, který byl nejméně o deset let starší a shodou náhodu také plastický chirurg, Molly a Jacob, kteří se mohli zdržet jen chvilku, protože jejich chůva se dokáže postarat o všechny čtyři děti jen krátký čas.
„A kde pracujete?“
„Bydlí v okolí nějací vaši známí?“
„Hodláte se jednou vzít?“
Bill seděl strnule a rovně jako svíčka a jen stěží ze sebe soukal nějaké souvislé odpovědi. Zatímco Tom opřený do polštářů jejich gauče s lehkostí odpovídal na všechny otázky, a ještě přitom stihl bratra hladit uklidňujícími kroužky po zádech.
„Moji rodiče bohužel zemřeli. Nemám už žádné příbuzné, ale Billova matka a její přítel jsou pro mě jako vlastní rodiče, takže nemám pocit, že bych o něco přicházel,“ lhal Tom, jako když tiskne, a Bill na něj čas od času překvapeně pohlédl. Tomovi lži splývaly ze rtů tak snadno, jako by tohle divadýlko hrál už dřív.
„Děti zatím neplánujeme, ale jednou si je pravděpodobně pořídíme. Zatím se dohadujeme o tom, jakého si pořídíme psa. Bill by hrozně chtěl anglického buldoka, ale já jsem spíš pro ohaře. Pravděpodobně to dopadne tak, že si nakonec pořídíme oba,“ rozchechtal se Tom a jeho smích byl tak nakažlivý, že se k němu ihned přidali i ostatní. „Ale dost o nás. Maureen, Bill říkal, jak jste mu pomohla se tady zorientovat. Bydlíte tady dlouho?“ odvedl hladce pozornost od nich dvou. Maureen se potěšeně zachichotala a dala se do rozvleklého vyprávění o tom, jak se s manželem přistěhovali, o svých dětech a o tom, jak sní, že se jednou odstěhují na Floridu.
„Dojdu pro další pití,“ omluvil se Bill a vstal.
„Pomůžu vám,“ nabídla se okamžitě Maureen a vyskočila jako čertík z krabičky. Oba společně prošli chodbou do kuchyně. Bill strnule otevřel mrazák a vytáhl z něj kostky ledu. Nebyl si úplně jistý, jak se kolem Maureen chovat. Pořád byl hrozně nervózní.
„Bille, zlatíčko, chci se vám moc omluvit,“ ozvala se žena a vypláchla použitý džbán.
„Za co?“ vykoktal překvapeně.
„Já vím, že to z naší strany vypadá jako křížový výslech. Chceme jen zjistit, kdo se přistěhoval do sousedství. Poznat lidi, které budeme vídat každý den, chápete?“ doplnila.
„Jasně,“ přikývl Bill.
„Vy i Tom působíte velmi sympaticky a moc vám to spolu sluší. Všichni jsme opravdu moc rádi, že jste tady,“ obdařila ho zářivým úsměvem, při kterém odhalila snad všechny zuby.
„Vážně?“ podivil se. Takovou reakci opravdu neočekával.
„Vážně,“ přisvědčila Maureen. „Víte, doufám, že se vás to nijak nedotkne, ale všichni jsme si moc přáli mít tady nějaké gaye. Jako v Zoufalých manželkách, víte.“
Bill se zmohl jen na otevření pusy. Pak se uvědomil, že to asi vypadá pitomě, a tak ji zavřel.
„Neurazila jsem vás?“ dotkla se jeho předloktí se starostlivým pohledem.
„Vůbec ne,“ dokázal ze sebe dostat a předvést něco, co se podobalo úsměvu.
„To jsem ráda,“ oddechla si. „Vrátím se k ostatním.“
Bill zůstal ještě několik minut stát opřený o linku a přemýšlel. Nebyl si zcela jistý, že tento rozhovor vážně proběhl. Z obývacího pokoje se ozvala salva smíchu a za chvilku se v kuchyni objevil Tom.
„Jsou ze mě úplně hotoví,“ pronesl samolibě Tom. „Všechno v pořádku?“
„Jsme zoufalé manželky,“ řekl Bill a těžce potlačoval bublavý smích, který se mu dral skrz hrdlo.
„Cože?“ vykulil Tom nechápavě oči. Bráška vypadal, jako by právě prožíval psychické zhroucení.
„Zou-zoufalé manželky,“ chechtal se Bill jako blázen a musel se rukou zapřít o Toma, aby se udržel na nohou. „Jsou rádi, že tu jsme. Protože jsme všichni jako v Zoufalých manželkách.“ Lámal se v pase a nebyl schopný se ovládnout. Břicho už jej od bouřlivého smíchu bolelo.
„Děláš si srandu?“ zeptal se Tom.
„Ne,“ zakroutil hlavou Bill a utíral si slzy smíchu, které mu jistojistě rozmazávaly řasenku. Nebyl však schopný přestat.
„Tak to mě poser,“ rozechtal se i Tom. „No, tak v tom případě doufám, že jsi Gabi, protože ta je teda rozhodně šukatelná.“
„Přestaň,“ dloubnul jej Bill pěstí, když v něm bratrovo prohlášení vyvolalo další výbuch.
„To je blázinec,“ pronesl nevěřícně Tom. „Jdu zpátky za nima, než si začnou myslet, že si to tady rozdáváme. Zkus se trochu uklidnit a přijď, jo?“
Bill se zhluboka nadechl a potlačit poslední chichotání. Bude to v pořádku. Teď už si byl jistý, že zapadnou bez problémů.
…
Toma vzbudilo hlasité zvolání: „No to si ze mě děláš prdel?“
„Co je?“ škubnul sebou a vyděšeně se posadil. Pořád se nacházel v té bílé místnosti a jeho polštář byl tak moc pohodlný.
„Tys vážně usnul. David nás zabije. Ne tebe, ale nás. A to jen protože jsme dvojčata a každý průser, který uděláš, se automaticky vztahuje i na mě.“
„Klid, za tři minuty jsem hotový,“ zaskřehotal Tom rozespalým hlasem a přehodil nohy přes okraj postele. Snažil se získat ještě pár vteřin na to, aby se úplně probral. Natáhl se po tričku, které leželo na opěrce křesla, a přetáhl si ho přes hlavu. Pohledem našel své dvojče, jak sedí na druhém křesle a špulí rty v trucovitém výrazu.
„Zdál se mi fakt hustý sen.“
„Své mokré sny o Jessice Albě si laskavě nech pro sebe,“ vyštěkl Bill. „A pohni si.“
„Nebyl to sen o Jessice Albě. Byl to sen o nás dvou. Bydleli jsme spolu ve velkém domě. Já dělal na stavbě a ty v nějaké reklamce nebo co,“ pokračoval a soukal si nohu do jedné své obrovské nohavice.
„Skvělý,“ pronesl kousavě Bill.
„Nebyli jsme slavní. Líbali jsme se na veřejnosti.“
Bill zpozorněl a překvapeně k bratrovi vzhlédl.
„Opravdu?“ zeptal se o poznání příjemnějším tónem.
„Jo,všichni sousedi nás měli za pár. Chodili k nám na čaj a tyhle sračky.“
„To si vymýšlíš,“ rozesmál se Bill, vstal a přistoupil blíž k bratrovi, aby mu pomohl protáhnout dredy jeho čepicí.
„Vůbec ne. Totálně nás žrali. Hlavně teda mě, že jo,“ doplnil se samolibým úsměškem.
„Kdo by ti taky dokázal odolat, že jo?“ protočil Bill oči ke stropu, zatímco si Tom zavazoval tenisky.
„No právě,“ zakřenil se Tom. „Počkej. Nějak nám říkali.“ Hledal v paměti, ale měl dojem, že čím víc se na útržky snu soustředí, tím víc mu protékají mezi prsty.
Bill stál s povytaženým obočím a čekal, co z bratra vypadne.
„Sakra, už si nevzpomenu.“
„To nevadí,“ usmál se Bill a položil ruce na Tomova ramena. Naklonil se k němu aby, spojil jejich rty. Tom se nenechal dlouze pobízet a vyšel bratrovi vstříc. Lenivě proplétali jazyky a užívali si jeden druhého.
„Myslel jsem, žes spěchal, aby David nezuřil,“ vydechl Tom a se zavřenýma očima si opřel čelo o Billovo.
„Seru na Davida. My jsme tady ty hvězdy,“ pronesl sebevědomě.
„Dobře,“ přikývl Tom. Chytl bratra za boky a svalil jej zpátky do ještě stále rozehřátých přikrývek.
„Tomi,“ vypískl Bill. Tom čekal, až se bráška uvelebí, a pak mu dlouze pohlédl do očí. Vpíjel se do té čokoládové nádhery a obklopila jej známá vůně. Něčeho, co snad znal z domova. Celé srdce mu sevřela láska k tomu střapatému stvoření. Zlehka se otřel ústy o jeho spodní ret a pak vydechl: „Víš, byl to moc pěkný sen.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Tak ten sen byl naprosto úžasný! Tak jsem se do toho zažrala, až mi bylo líto, když se Tom zase probudil. Normálně by se mi z toho prostředí líbila i nějaká vícedílka – jako, co tomu stěhování předcházelo, reakce rodičů a přátel, zážitky v novém sousedství… 😀
Ale i po Tomově probuzení se mi to líbilo, a moc. Díky za úovídku a doufám, že to není naposledy co tady od tebe něco vidím 😉
Krásna povídka.
Tohle nevymyslíš. Ne jako beze srandy, Becs. Já asi skoro po roce jsem si konečně sedla dneska k pc a rozhodla se, že si přečtu dlouho odkládanou povídku Look at me a poctivě ji okomentuju, protože minimálně zuzu si to za překládání zaslouží. A jak jsem si to tak četla – mimochodem luxusní záležitost – čím dál víc jsem si říkala, že bych měla dopsat, co mám ke dvojčátkům rozepsáno a pak práááásk ho, kouknu se, na aktualizace a koho nevidím, mou milovanou Becs a ke všemu jsem narazila na své jméno a víš co? Nakoplo mě to, takže to tak vypadá, že vás zanedlouho doufám zase potrápím něčím z mé dílny.
A teď k povídce. Když jsem si to četla, celou dobu jsem se musela culit. Oni dva jsou prostě spolu k sežrání, ale ta myšlenka, že jsou veřejně spolu, můžou se svobodně projevit ve svém citu a nemuset řešit, co tím způsobí – lahůdka. A pak se musím přiznat, že v téhle povídce mi Tom tolik připomínal mého manžela, že se ještě teď tomu musím smát… úplně ho vidím, jak vstává z postele 2 minuty před odchodem 😀 oči ještě zalepené, na sebe narve první co mu padne do ruky a jde se 😀 a nebo jsou ti chlapi všichni stejní 😉 Každopádně moc krásně napsáno a jak psala zuzu, určitě bych lobbovala i za vícedílku toho snu – to byl supr nápad 😉
PS: jestli to není moc odvážné :P, myslíš, že bys mi mohla pisnou svůj mail, Becs? Na něco bych se chtěla pozeptat;) nebo pisni na můj: sangaru1@seznam.cz , předem děkuji 😉
Moc pěkná povídka. Čas od času je fajn přečíst si něco "v pohodě". Rozmanitost je solí života. Ty Zoufalé manželky mě taky rozesmály. 😀
To byla moc pěkná povídka. Moc fajn napsaný a takový pohlazení to bylo.
Víš, Becs, na chvíli mi došla slova..:) Povídku jsem četla před pár hodinami a komentář jsem chtěla napsat, až se mi trochu rozleží, co napsat. A až uschne ta slzička, která (jako vážně) při čtení úvodu ukápla!:)) Dokonale chápu to tvé Alenčino období a je to naprosto v pořádku! Ono je totiž třeba, aby nápady uzrály a tak nemá cenu psát, když ti slova na klávesnici prostě ne a nejdou. Nedokážu popsat radost, jakou jsem měla když jsem ten úvod dočetla – jak pouhých pár slov dokáže člověka nakopnout, jak ty sama říkáš, dát tvým prstům drive (skvělý pojmenování:) Neskutečně mě těší, že se to stalo a jsem ti moc vděčná, že zase zveřejňuješ povídku! A ono to funguje i naopak, stejně jako píše Luki (budeme se těšit, až tady něco přistane od tebe, Luki!:)) Opravdu děkuji, Becs!^^
A teď už k samotné povídce.
Krásně oddechové, asi jedním slovem, cituji Lindu: pohlazení, jo:)
Čtu momentálně spíš překlady, co zvládnu (ty aktuální, Sweet Desire a ten druhý si nevzpomenu – Tom je tam hercem a Bill se k němu přistěhoval od násilnického přítele Davida:D) a musím uznat, že je to hodně rozdíl v tvém případě, co se košatosti, pestrosti slov a barevnosti situací týče (tím samozřejmě nechci říct, že přeložené povídky jsou horší, to v žádném případě, Zuzu je výborná překladatelka a nedá se to srovnávat co do kvality:). Je to prostě o tom, jak každá jednotlivá pidiscéna pod tvýma rukama rozkvete, doslova. Můžu jí cítit, slyšet, vidět do posledního detailu a perfektně se do ní vžít. Máš neskutečně bohaté vyjadřování, víš přesně, kde a kdy použít popis (vesnička na začátku), vtáhnout člověka do atmosféry a zároven víš, kdy použít něco přímočarého (konkrétně ty B+T rozhovory, zvlášt, když se ti dva naoko škádlí:) byly tak věrné. Zase jsem se o tom přesvědčila:)
A co se děje jako takového týče, ač by se to dalo zařadit do žánru oddechovek, ta jako tak tam napětí bylo! A stejně, jako to bylo u jedné z tvých vícedílek, ani tady nešlo o žádnou megakrizi a přece tam nechybělo nic, co v povídkách máme rádi:) Přesněji – to napětí, pocit, že se něco děje a já si nejsem jistá, jestli je přijmou a spíš už tak nějak počítám s tím (očekávání mě tak vede), že povídka vyvrcholí nějak jako: vyhoštění z nového města, pomsta, intriky….:D Na co jsme zvyklí zkrátka:D A nakonec je to ÚPLNĚ jinak (to ty umíš!:D) a ještě se zasměju (vážně jsem se nahlas smála u Zoufalých manželek – ač jsem na to nikdy nekoukala, dovedu si to představit:D ) Jo, možná to zní přehnaně, když nic nekritizuju (proč taky:D), ale fakt, ty si to zasloužíš! Zasloužíš si vědět, že to, co děláš, děláš fakt dobře a že je škoda, že už něco dávno nevydáváš 🙂 Kdybys něěěkdy udělala třeba crowdfunding na tvou knížku, tak nezapomen dát vědět!:)
Díky za zážitek!
PS.: a víceldílce bych se taky nebránila, jak píšou holky, pokud by se ti chtělo:) Takový návrh… možná by se do snu mohl Tom znovu vrátit, lidi by je tam mohli začít nějakým způsobem nenávidět (z prvotní euforie by se to obrátilo) a nakonec, když by se Tom probudil, zjistil by, že je vlastně strašně fajn, že žijou tady a ted a nemá cenu přemýšlet nad tím, že by to možná bylo lepší, kdyby nebyli slavní (protože by zjistili, že to, co mají ted a tady, je to pro ně to nejlepší.) Nevím, možná podobně vypadá i ta povídka Jeden slib stačí (nečetla jsem ji zatím, určitě se mrknu), já fakt hádám:D
Ačkoliv – tahle povídka může zůstat ukončená tak, jak je, nemusí to mít žádné pokračování a já budu spokojená. 🙂 Některé nápady prostě stačí na jednodílku, jsou akorát na tenhle účel. Pak záleží jen na autorovi, jestli se cítí na pokračování a měl by v zásobě ještě nějakou tu zápletku nebo už mu zraje jiný plán….:) Co, Becs?:)
Nebolo by pokracovanie :)? Mne sa Tomov sen velmi pacil…sexy stavbar ? 🙂 anoooo prosim.
Asi vás všechny zklamu, ale tentokrát pokračování neplánuju a neukecáte mě. 😀 I mě se představa sexy Toma s opaskem na nářadí zamlouvá, ale byl to jen sen. Jednorázový a nebude pokračovat. Ponechme dvojčata tam, kde jsou. 😉
Děkuji za všechny krásné komentáře. Jsem ráda, že se povídka líbí, i když jsem se tu objevila po tak dlouhé době. Jste zlaté. 🙂
He, že banda obživlých krabíc, iná haluz! Super vec, len čo je pravda. Bola to skvelá poviedka, pokojne by som prijala viac takých, xi Si skvelá autorka! :-p
Mne tí susedia táááák strašne liezli na nervy, ale Tom je skvelý a krásne z toho vykorčuľoval, má pravdu, kto by mu odolal. Bolo mi Billa strašne ľúto, keď sa bál, že sa prevalí ich tajomstvo, no mali by to ťažké v každom svete, ale nakoniec im to dopadlo dobre v oboch svetoch aj v tom snovom:) Veľmi pekne ďakujem za poviedku a dúfam, že nebola posledná, bola by to veľká škoda.
Tak tohle bylo rozhodně roztomilé počtení! 🙂
Tomovů sen se mi moc líbil, o to více, že to byl zrovna Tom, komu se něco takového zdálo. Ty sousedy ze snu bych tedy vyměnila, protože takový křížový výslech, to je teda radost! 😀 Nicméně kluci to obstáli, hlavně Tom se v tom šíleně vyžíval jak jsem si všimla. No jo, přirozený bavič! 😀 Každopádně jsem jim ten jejich sen strašně přála, protože to musí být na zbláznění se takhle před veřejností skrývat.
Moc děkuji za další skvělou povídku z Tvé tvorby! Moc jsem si ji užila! 🙂