autor: Bajik
Ahoj… jsem tu zase:) Prvně sem se nápadu, že napíšu i něco silvestrovského, štítila jako čert kříže, ale nakonec… Je to tu! Je to takový pokračování mýho vánočního dárečku.
Celej tenhle výtvor bych chtěla věnovat mým ne-twincestním kamarádkám Ewičce a Wendulce. Love ya, darlings!
Všem přeju spoustu úspěchů v Novém roce. Hodně štěstí, zdraví, které se nikde nedá sehnat, a kupu lásky, jako jí mají ty dvě naše hrdličky:)
Miluju vás, vaše komenty. Miluju všechny, co to čtou, tak doufám, že vás nezklamu.
Bajik
Stejně tak jako každý rok, století po století, i tentokrát byly vánoční svátky pryč a do Silvestru, dne konce dalšího roku, zbývalo už jen několik málo dní. Spousta lidí strávila tyto dny přípravami na bujaré večírky, pitky a ohňostroje, které už k odchodu starého a příchodu nového roku patří. Ovšem, najdou se i tací, kteří pouze relaxují po dobu své dovolené, anebo tyto dny stráví posledními návštěvami u příbuzných. A některé návštěvy si musely dát na rok sbohem…
Konkrétně dva chlapci, dvojčata, která si rodiče rozdělili při rozvodu, a jeden druhého směl vídat pouze o Vánocích. Taková byla domluva. Ale co když ti dva zjistí, že je k sobě váže něco víc než jen pouto dvojčat? Bude pro ně pak domluva jejich rodičů problém?
Psal se 28. prosinec, bylo něco málo po půl druhé hodině odpolední a dvojčata spala. Včera byli ve městě v jednom klubu a zůstali tam až do rána. Nepili hodně, ba naopak. Nepili alkohol téměř vůbec, chtěli si zachovat čistou hlavu, protože si chtěli z toho večera zapamatovat všechno. Však za jak dlouho se zase uvidí? Za rok. 365 dlouhých osamělých dní.
V tu chvíli, v tu noc po příjezdu, kdy Tom políbil bratra pod jmelím, se všechno změnilo. Najednou si ani jeden nedokázal představit strávit rok bez toho druhého. Bill se cítil konečně šťastný, konečně doopravdy zamilovaný, a Tom by mu snesl modré z nebe. Bylo to všechno tak idylické, až jen to pomyšlení, že by jeden měl strávit tak dlouhou dobu bez toho druhého, že by se měli rozloučit, vhánělo slzy do očí. A přesto se den jejich rozloučení nenávratně blížil a ani jeden na něj nechtěli myslet. Žili tím, co bylo teď, v tu danou chvíli. Když tancovali včera v noci v klubu, ve kterém je nikdo neznal, když se na Štěpána váleli v závějích sněhu na zahradě, když si pod ozdobeným stromečkem dali dárky a přitom ten největší dárek seděl před nimi. Všechny letmé zamilované pohledy, doteky, které prováděli před mámou, všechno, co se dělo mimo dosah matčiných očí, všechny ty polibky, všechno mělo skončit.
Oba dva ještě lítali v říši snů, když do pokoje vešla matka. Jediné štěstí bylo, že se Tom ve spánku stačil od Billa odtulit než přišla.
„Tomí,“ pohladila spícího chlapce po tváři a dřepla si vedle postele. Její starší syn jen cosi zamručel a pomalu otevřel oči. Dlaní si protřel oči a zívnul si.
„Co je, mami?“ zeptal se chraptivým, rozespalým hlasem.
„Promiň, nechtěla jsem tě budit, ale volal otec,“ řekla matka a povzdechla si. Tom při slovu otec zbystřil. „Říkal, že si jede pro tebe. Že se změnila situace a na chatu snad odjedete ještě dneska. Do dvou hodin že je tady. Volal mi od benzínky na dálnici, tak jsem tě přišla vzbudit, aby ses mohl ještě najíst něčeho teplého, než odjedeš. Bůh ví, kdy budeš večeřet.“
„Dobře,“ hlesl jen Tom bezbarvě, pod kůží však zuřil. Krev mu v žilách bublala jako hořící láva ve znovuprobuzené sopce a měl co dělat, aby vztek udržel pod kůží, aby jej udržel v sobě. Vždyť na chatu měli odjet až na Silvestr. Měl u mámy zůstat ještě dva dny, taková byla domluva. Do třicátého u mámy a pak na chatu. Nechápal, co se děje, protože otec vždycky dodrží slovo.
„Mrzí mě to, zlatíčko, zvlášť teď, když tak dobře vycházíš s Billem. Tak za chvilku dojdi, už ohřívám oběd,“ políbila jej na čelo a potichoučku jako myška vyklouzla z pokoje.
Tom si povzdechl a otočil se čelem k bratrovi. Sladce spal a nic netušil. Neměl ani ponětí, že do dvou hodin bude všechno zase zpátky ve starých kolejích. Pohladil jej po tváři a po boku. Bill zavrněl a ještě než pomalu otevřel oči, usmál se sladce na Toma. Tom mu úsměv opětoval a lehce jej políbil na rty.
„Kolik je hodin, že mě budíš?“ usmál se Bill do polibku.
„To netuším,“ řekl Tom, když se oddálil od bratrových rtů. Možná bylo lepší říct pravdu hned, Tomovi to přišlo lepší, aby Bill věděl, na čem jsou. „Já… byla tady máma, že volal otec.“
„A?“ i Billovi se vytratil úsměv ze rtů, i když tajně doufal, že třeba chce, aby tu Tom zůstal déle.
„Prej si pro mě dojede už dneska, že pojedeme na chatu o něco dřív.“
Bill zůstal ležet na posteli a nedokázal uvěřit tomu, co slyšel. Vždyť když před dvěma dny volal otci, ten mu slíbil, že tu Tom zůstane do třicátého. Říkal na sto procent. Ne, nemohl to myslet vážně. Musel to být jen hloupý žert, pouhý vtip. Nemohl mu jej vzít dřív. Ne, ne a ne!
„To jako… opravdu?“ kuňkl, a když mu Tom kývl na souhlas, se slzami v očích se k němu přitulil. Vždyť všechno teprve začalo, nemohlo to skončit tak náhle. Počítal s tím, že odjede, to ano, ale ne tak narychlo, ne ještě dnes! Nebyl smířený s tím, že jej zase rok neuvidí, že se jej celý rok nedotkne ani jej nepolíbí. Myslel, že když odjede toho třicátého, tak do té doby se s tím nějak vyrovná, ale takhle? Takhle to bude pro něj ještě horší. Bylo to moc narychlo.
„Myslel jsem, že ještě zítra skočíme do města, oslavit předčasně Nový rok, že budeme ještě dva dni spolu,“ kuňkl a tentokrát měl opravdu na krajíčku.
„To já si to myslel taky. Těšil jsem se, že někam vyrazíme a zatancujeme si jako včera, vlastně dneska v noci. Nejradši bych tady zůstal celý rok, než abych tam byl s ním a poslouchal řeči jeho hloupé snoubenky. Ta ženská je tak blbá, až se člověku chce brečet,“ snažil se Tom trošku odlehčit situaci, ale nijak to nepomohlo, i když se Bill letmo usmál.
„Hlavně nebreč, jo? Třeba se s tím dá ještě něco udělat,“ řekl konejšivě Tom a políbil bratra na čelo.
„To jo,“ řekl vyšklebačně Bill a otočil se k Tomovi zády. „Copak jsi už viděl, že by otec někdy od něčeho odstoupil?“ popotáhnul.
„Vlastně ne,“ přitakal tiše a odhrnul bratrovy vlasy z krku, aby na něj mohl vtisknout motýlí polibek. „Jdu do koupelny, jo? A pak se dojdi najíst,“ políbil jej ještě na tvář a odešel.
Bill si povzdechnul. Avšak dostal vynikající nápad.
Bill chvilku počkal, než uslyšel téct vodu ve sprchovém koutě, a potom vystřelil z postele jako neřízená střela. Třemi dlouhými kroky přešel ke stolu, ze kterého smetl všechny věci, dokud nenašel to, co potřeboval. Mobil. Ano, ten starý nerozbitný křáp, který letošní Vánoce nahradil lepší, novější a krásnější, avšak ještě ležel v krabici pod stolem. Vůbec se divil, že nový mobil dostal, protože když máma viděla prázdninový účet za paušál, říkala, že k Vánocům už nic nedostane. Nemohl přece za to, že se s Tomem nevídá, ne?
V telefonním seznamu našel číslo na svého otce a vytočil jej. Vyzvánělo to dlouho, ale nakonec to přece jen zvedl.
„Ahoj, Bille. Copak potřebuješ?“ zeptal se jej otec mile a Bill se utvrdil v tom, co mu dvojče řeklo. Musel právě sedět v autě a řídit. Slyšel nějakého troubícího blázna v pozadí, a pak mu došlo, že to byl asi otec. Vždycky, když spěchal, tak troubil jako o závod.
„Slíbils, že tady může zůstat do třicátého!“ vybafnul na něj, na nějaké zdvořilosti neměl chuť.
„Tak o tohle jde?“ zasmál se otec a dál se věnoval řízení.
„Mně to moc vtipný nepřijde. Tentokrát jsi říkal, že ti do toho určitě nic nevleze!“
„Změna plánů, víš. To je úplně normální věc,“ říkal do telefonu jak pro blbce. Bill jej už potom neposlouchal; opakoval všechno dokola. Změna plánu, snad ti to nevadí, nic s tím nenaděláš. A to všechno tak uštěpačným tónem, že se Bill neudržel.
„Víš co, tati? Jdi do hajzlu!“ zakřičel do sluchátka a praštil s mobilem tak, že se uráčil rozletět na dva kusy. Nešťastně si prohrábl rukou vlasy a práskl sebou do postele. Jestli byl někdy na otce naštvaný, tak to bylo proti tomu, jak jej teď nenáviděl, úplné nic. Avšak, jak mu ještě sám říkal, nic s tím nemohl dělat. Tom byl v jeho péči a bylo jen na otci, jak dlouho jej u matky nechá. Že si jej vezme o pár dní dřív? To mohlo být každému jedno. Každému, včetně Billa.
Rozbrečel se.
„Kde je Bill?“ bylo první, co řekl otec, když dojel k jejich domu a máma mu otevřela. Ani nepozdravil
„Taky přeju pěkný den. Proč se ptáš na něj? Nepřijel sis náhodou pro Toma?“ zeptala se matka, která mu šla otevřít.
„Tvůj milující hodný zženštilý synáček mě poslal do hajzlu! Věřila bys tomu? Poslal mě do hajzlu!“ vyšiloval tak, že jej slyšela i dvojčata, a to Billův pokoj byl na druhém konci domu.
„Tys ho poslal do hajzlu?“ usmál se Tom a tiše se jej zeptal.
„Jo,“ usmál se Bill mezi slzami. „Běž už, nebo tě příští rok nikam nepustí.“
„Příští rok už mu to může být jedno; budeme plnoletí. Slibuju, že až uděláme maturitu, tak si najdeme nějaký malý byteček ve městě, abychom to měli blízko na výšku, pokud nás ovšem někam vezmou, a budeme bydlet spolu. Jen my dva. Souhlasíš?“ usmál se Tom a vzal jeho obličej do dlaní. Setřel mu slzy, které vyklouzly z jeho hnědých očí, a políbil jej. „Miluju tě.“
„Já vím,“ usmál se Bill a strčil do Toma, aby konečně odešel. Mezi dveřmi se na něj ještě usmál, a poté se dveře zavřely. Bill zůstal sám, tak jako každý rok. Ale žádný jiný rok jej tolik jeho odchod nebolel. Už jen 360 dní, možná i trochu míň, než jej zase uvidí.
„Ani se mu nedivím, poslala bych tě tam taky,“ odvětila mu nepřátelsky matka. „Kdybys věděl, jak se letošní rok k sobě pěkně chovali. Netušil bys, jak si na sebe během těch pár dní stačí zvyknout.“
„To není můj problém, pokud sis nevšimla. Měla sis je tenkrát nechat oba!“ obrátil všechno proti ní.
„Však neboj, příští rok už budou oba dospělí, uvidí se, jak se Tom rozhodne,“ vpálila mu a otočila se na Toma, který akorát přišel do předsíně. Oba dva mlčeli, jen se dívali na svého syna, jak si zavazuje boty, jak si obléká bundu.
„Máš všechno, Tomi?“ zeptala se máma a upravila mu kapuci na bundě.
„Jo, neboj, mami. Nic jsem si tady nezapomněl,“ řekl a matka jej objala.
„Mám tě moc ráda, opatruj se, ano?“ zašeptala mu do ucha a políbila jej na tvář.
„Neboj, dokážu se už o sebe postarat,“ odvětil jí mile Tom a políbil ji na tvář taky. Vzal si svou tašku a prošel beze slov okolo otce do auta. Otec ještě hodil nevraživý pohled na mámu a odešel do auta.
Bill se během chvilky objevil vedle mámy ve dveřích, akorát když auto startovalo. Matka jej objala okolo ramen a společně zamávali odjíždějícímu Tomovi.
„Tatínek si stěžoval, že můj synáček na něj byl sprostý,“ usmála se máma na Billa a ten se usmál.
„Zasloužil si to,“ řekl Bill jen a díval se za vzdalujícím se autem.
„Však jsem na tebe taky pyšná,“ políbila jej do vlasů a vtáhla syna do domu, aby zbytečně neunikalo teplo.
***
„Vážně nechceš jít s námi? Nebudeme ti dělat ostudu,“ řekla máma, která seděla před svým kosmetickým stolkem a sundávala si z vlasů velké natáčky, aby měla krásně vlnité vlasy. Vždycky Billa bavilo sledovat, když byl malý, jak se máma fintila, aby se líbila. Tentokrát měla červený top s flitry a bílé společenské kalhoty. Byla to kočka.
„Vážně ne, mami. Podívám se na nějaké filmy, o půlnoci zavolám Tomovi a popřeju mu k Novému roku a pak půjdu spát. Tak jako každý rok,“ odpověděl jí mladší syn, který stál opřený o rám dveří vedoucích do ložnice.
„Být tebou jdu, ne každý večer tvoje máma vypadá jako dvacítka,“ usmál se na něj otčím a Bill sledoval, jak objal matku, kterou pojem ‚dvacítka‘ značně pobavil. „Všichni si budou myslet, že máš krásnou starší sestru.“
„Přeháníš,“ odstrčila od sebe otčíma se smíchem na rtech a lehce si prsty prohrábla své lokny. Když se na ni otčím vrhnul podruhé, protočil Bill nechápavě oči a odešel do obývacího pokoje.
Nějak se na ty dvě zamilované hrdličky nemohl dívat. Ne že by jim to zazlíval, spíš naopak, byl rád, že je máma znovu šťastná. Ale on se cítil hloupě, když je tak pozoroval. Vlastně jim záviděl. To on bude zase trávit tuhle kouzelnou poslední noc v roce sám. Už si na ten stereotyp ale zvyknul. Vždyť to takhle nebylo poprvé. Byl doma sám rok co rok a nikdy mu to nijak nevadilo. Sice se neměl čím chlubit ve škole, kde byl, kde se opil, s kým se opil a s kým se pak vyspal a jaké měl ráno okno a kocovinu a jak zvracel na záchodcích v klubu. Ale na co se tím chlubit? Vždyť to bylo spíš k pláči.
Zapnul přehrávač a vložil do něj nějaký film. Nedíval se ani na název, vzal prostě první, který mu přišel pod ruku. Do kuchyně si došel pro misku s brambůrky, kterých se později vlastně ani nedotkl, a usmál se při pohledu na jmelí, které stále viselo nad průchodem mezi kuchyní a obývákem, když se vracel zpátky do obýváku.
Jejich první pusa. Tom byl něžný, opatrný a on sám se na něj pak vrhnul a všechna ta romantická atmosféra šla do kopru. A jak pak ráno dostali vynadáno, že zase zmizelo cukroví, a že je v obýváku svinčík po tom, jak Tom přidělával to jmelí.
Zhasnul lampu a lehnul si na sedačku. Do obýváku přišel otčím a prošťoural dřevo v krbu v rohu pokoje. Šlo odtamtud krásné teplíčko.
„Proč nejdeš ven s přáteli?“ zeptal se jej otčím a chtěl si utřít ruce do kalhot, na poslední chvíli si to však uvědomil a přešel do kuchyně pro papírovou utěrku. Máma by mu dala!
„Andy je s rodiči u babičky,“ odpověděl mu černovlásek a upřel oči na obrazovku.
„Nemyslím zrovna Andyho. Máš snad i jiné přátele, ne?“
„Tak zrovna s těma slavit Silvestr nehodlám. Kdybych chtěl, tak bych už doma asi nebyl.“ Bylo to tak každý rok, co s nimi on bydlel. Pokaždé se ptal, proč nejde s přáteli ven. A pokaždé mu odpověděl to samé.
„Měj se, zlatíčko,“ nahnula se máma přes opěradlo gauče, aby syna mohla políbit na tvář. Voněla tou voňavkou, co jí dal otčím k Vánocům. Vrhla varovný pohled na otčíma. „Kdyby ses přece jen rozhodl někam jít, nech mi vzkaz na botníku, ano? Kdyby ses náhodou vrátil později než my, abych se tolik nestrachovala.“
„Neměj péči, mami. Kam bych asi tak chodil sám,“ řekl tiše a znovu se zadíval na obrazovku. „Užijte si to,“ vyšlo z něj automaticky, už jim nevěnoval žádnou pozornost. Netušil, o čem si šeptají na verandě, než odešli. Netušil, co znamenaly jejich pohledy v obýváku. Nevěděl vlastně za ty dva dny nic. Nestaral se o bolestné a soucitné pohledy rodičů, které mu stále věnovali. Za ty dva dny, co tu Tom nebyl, byl téměř jako vyměněný. Byl jen smutný a zklamaný, to bylo všechno. Nedokázal dát najevo, že je šťastný a zamilovaný. Potřeboval jej vedle sebe, aby to byla pravda. Aby byl kompletní.
Minuty ubíhaly, film šel v ději stále dál, ale on mu nevěnoval pozornost. Nikdo se na televizi nedíval. Černovlásek ležel na břiše a sledoval, jak plameny ohně olizují poslední kusy dřeva. Sledoval oranžovou až červenou barvu plamenů a plamínků v krbu a byl myšlenkami jinde. Toulal se v jiném světě. Možná že by se měl vzchopit, možná taky ne. Možná chtěl být tak skleslý, protože máma se jej na nic neptala, když byl takový jako teď. Bez života. Věděla, že by se od něj stejně nic nedozvěděla. Tajnůstkař její malý.
Otřel se tváří o polštář, který byl celý ještě nasáklý Tomem, když tam v noci na Štědrý den usnuli. Byli na sebe na té sedačce namáčknutí, jako když byli malí a čekali na Ježíška. Nevadilo jim, když je tam tentokrát matka našla; anebo si to jen neuvědomili. Tom ležel, hlavu zabořenou v Billových vlasech a rukou pevně obmotanou okolo něj, aby Bill nespadl z gauče.
Díval se dál do ohně a vzpomínal. Jak byli v klubu. Nikdy nikam nešli, ale tentokrát potřebovali vypadnout do víru města. Aby mohli být sami, vyřádit se, vyblbnout se. Zalezli do nějakého klubu, který našli nejdřív, a už z něj nevytáhli paty. Tancovali a tancovali a líbali se. Potom šli do parku a postavili obřího sněhuláka, s větví místo mrkve jako nos a s šiškami místo uhlíků jako oči. O půl třetí v noci! Nebyli namol a ani nebyli unavení. Byli jen zamilovaní a šťastní, že můžou mít jeden druhého. Do čtvrt na čtyři seděli na lavičce před svým výtvorem, zachumlaní v Tomově velké zimní bundě, šeptajíc si do uší zamilované věci. Pak je už na telefonu naháněl Billův otčím, kde že vlastně jsou. Ale stálo to za to.
Oči se mu lehce zamlžily; musel se do těch plamenů dívat už pěkně dlouho. Pohledem sjel fotky, které stály na krbu. Fotky miminek, těch nejkrásnějších dvojčátek, co svět kdy mohl spatřit; roztomilých malých raubířů, kterým chyběly přední mléčné zoubky, a dospívajících spratků, kteří vyzkoušeli všechno, co se vyzkoušet dalo. Příští rok tam přibude maturitní fotka, tu příležitost si máma určitě nenechá ujít. Nedokáže si představit, že už za rok se touhle dobou bude pomalu ale jistě učit maturitní otázky. Všechno to tak zasraně rychle uteklo! Vždyť před chvíli šel do první třídy.
Z jeho rozjímání jej probudil hrkot zvonku. Dvakrát a krátce. Tak zvonila jen a jen máma. Copak si asi mohla zapomenout? Rtěnku? Lesk? Nebo pudřenku? Vždyť to ale byla doba, co odešli. A otčím si bral klíče, nemohl jí je snad půjčit? Třeba zazvonila jen proto, aby se nelekl, až by se vynořila za ním. Rychle nahlédl na hodiny v kuchyni; bylo něco málo po jedenácté. Drkotajíc zuby, protože podlaha na verandě byla studená a on neměl ponožky, otevřel dveře.
„Co sis-“ zarazil se. Chvilku tam jen stál a koukal s otevřenou pusou. „Tome…“ zašeptal tiše a na tváři se mu mihl překvapený úsměv. „Pojď dál.“
Tom prošel s kabelou plnou věcí okolo něj a Bill zavřel dveře. V tu chvíli visel Tomovi okolo krku.
„Jak ses sem dostal?“ zeptal se jej překvapeně, ale vlastně mu ani na odpovědi nezáleželo. Hlavní bylo, že tam byl, stál tu před ním a koukal na něj svými kouzelnými čokoládově hnědými kukadly.
„Zdrhnul jsem. Všechno to s chatou byla jedna velká lež. Jen mě chtěli ukázat rodičům a příbuzným té blbky, co s ní táta žije. Na chatu jsme měli jet dneska, vlastně jsme jeli. Ale rozbilo se nám auto a do jejího bychom nic nenaskládali, tak jsme měli jet vlakem. Na nádraží byl ale shon, tak jsem se snadno vypařil, dělajíc, že jsem se ztratil, a pak, až se vlak rozjel, jsem jim zamával. Nasedl jsem na nejbližší vlak jedoucí do města, a pak jsem se stopem dostal za tebou. Netušíš, jak jsem rád, že jsem to udělal.“
„A ty netušíš, jak jsem rád, že jsi to udělal,“ zasmál se Bill a pomohl mu sundat bundu. Pověsil ji na věšák za ním a ještě jednou zkontroloval, jestli zamknul dveře. Potom zatahal bratra za ruku a odtáhnul jej do chodby, kde už byl huňatý koberec, který jej nestudil do chodidel. Natáhnul se k němu a políbil jej.
„Tak teď už vím, proč jsem za tebou jel takovou dálku,“ usmál se Tom a zvednul jej do náruče, leknutím, co vlastně Tom dělá, Bill zapištěl. Bratrovy studené ruce jej studily i přes teplé tepláky a jeho tvář jej studila do rtů. Tom jej položil na gauč v obýváku a Bill pod sebou nahmatal ovladač, co jej tlačil do zad. Vypnul televizi a než si Tom stihnul vlézt na něj, odhodil jej někam do neznáma. Slyšel, jak z něj vypadly baterky. Hups, máma nebude nadšená.
„Jak dlouho jsi prosím tebe stál na mraze? Jseš studený jako sněhulák,“ řekl Bill, když si nějak lépe lehnul na gauči, aby to nebylo tak nepohodlné.
„Hm, moc dlouho ne. Jen mě vysadili před vesnicí,“ usmál se Tom a lehce si na něj lehnul.
„Před vesnicí? To jsi šel kilometr a půl pěšky v noci a sám?“
„Prosím tě nešil. Vždyť jsme šli skoro přes celé město sami, nad ránem a zvládli jsme to. Zahřej mě, prosím,“ zaškemral Tom a překulil se pod Billa. Ten nechápal, jak to udělal. Vždyť pohovka byla tak úzká.
„Jak tě mám zahřát, když je mi z tebe zima?“ zasmál se Bill a ukázal na krb. „Jestli ti je zima, sedni si tam. Tak určitě rozmrzneš,“ slezl z něj a pomohl mu postavit se na nohy. „Chceš donést něco na pití? Jako čaj nebo čokoládu, něco co tě zahřeje.“
„O něčem bych věděl,“ řekl Tom a sednul si ke krbu. Bill lehce zčervenal ve tváři a vydal se do kuchyně. Tom jej však chytnul za pas a stáhnul k sobě na zem.
„Nechápu, na co hned myslíš,“ zakřenil se na něj a políbil jej. Jak moc mu tohle chybělo. Během těch dvou dní, co byl bez něj, jako by všechno ztratilo barvu, smysl. Byla tohle ta láska, o které se všude mluví?
Chvíli bylo ticho, které rušilo snad jen praskání dřeva v krbu, oheň už pomalu dohasínal.
„Stýskalo se mi po tobě,“ šeptl Bill a přejel svým nosíkem po bratrově tváři.
„Já vím. Co sis to nechal udělat s vlasy?“ zatahal jej za pár pramínků – dredů. Bill si je stihl nechat udělat den potom, co Tom odjel.
„To sis všimnul teprve teď?“ usmál se Bill a pohodil hlavou.
„Myslíš, že jsem si nemohl nevšimnout, že máš bílý pramínky?“
„Tobě jde jen o to, že mám světlý pramínky?“ zasmál se Bill a zaklonil hlavu. „Líbí se ti to?“
„Je to… nezvyk. A sexy. Na tobě je ale všechno sexy,“ řekl a lehce jej kousnul do ouška.
„Nenuť mě se červenat,“ usmál se Bill a spokojeně zamručel, když vzal Tom jeho kůži na krku mezi své rty. „Uhm… Nevím jak tobě, ale mě je u toho krbu horko.“
„Tak ti pomůžeme, co ty na to?“ zachraptil Tom a pomalu mu sundal tričko. „Lepší?“
„Pojď radši do pokoje. Je sice dost brzo, ale máma je nevyzpytatelná. Myslel jsem, že to zvoní ona. Bývá strašně roztěkaná a většinou si něco zapomene. Nechci, aby nás tu našla,“ políbil jej Bill lehce a vstal. Vzal do ruky tričko, které mu Tom sundal, a odešel na verandu pro Tomovu tašku. Málem jej zlomila. „Co v tom vlečeš?“
„Boty na lyže,“ pokrčil Tom rameny, vytrhl Billovi z rukou tašku a chytnul jej okolo boku.
„Neumíš lyžovat,“ podotknul Bill. Nikdy se tím Tom alespoň nechlubil.
„A kdy jsem řekl, že jsou moje?“
V pokoji hodil Tom tašku za dveře, tak jako když přijel před Vánoci, a vlezl si za Billem na postel. Posadil si jej na klín a něžně jej líbal. Natáčel si jeho nové dredy na prsty a druhou rukou mu přejížděl po páteři a maloval srdíčka na jeho holou kůži.
„Už je ti teplo, chlapče?“ zeptal se Bill s úsměvem na tváři a rozepnul mu mikinu.
„Je, bratříčku Billíčku, ani nevíš jaký,“ zasmál se Tom a pomohl mu. Bill nezahálel a sundal mu i tričko. Chvíli se k sobě jen tulili a Bill mu na záda psal písmenka.
„Copak pěkného mi to píšeš?“ políbil jej Tom na klíční kost a chvilku dával pozor. „To bylo M, že? A teď I! L. U. J. U. T. Ě.“ Dořekl za něj Tom a vyhledal jeho rty. „Taky tě miluju,“ odtáhnul se na chvilku, ale Bill byl jím téměř posedlý, a tak si jej rychle přitisknul zpátky na své rty.
Najednou čas utíkal strašně pomalu, snad aby ti dva na sebe měli víc a víc času. Do půlnoci, která dělila starý a nový rok, zbývalo stále ještě víc než patnáct minut.
Ti dva stále seděli na posteli a líbali se, vlastně s tím ani nehodlali přestat. Oblečení na nich ubývalo a ubývalo, až na nich najednou nezbylo žádné. Bill měl ruce obmotané okolo bratrova krku, Tom svýma rukama stále přejížděl po nahé kůži Billových zad.
Venku vybuchla první petarda. Oba dva zpozorněli a podívali se z okna, ani jeden z nich netušil, že v jedné z rodin žijících poblíž, začali střílet o hodně dříve, protože se jejich děti nemohly dočkat.
„Šťastný nový rok, bráško,“ políbil Tom Billa lehce na rty.
„Tobě taky,“ pověděl trošku zklamaně Bill a položil si hlavu na bratrovo rameno.
„Copak? Děsí tě, že budeš zase o rok starší?“
„Ne. Já… jen jsem to chtěl zakončit trošku jinak, ten rok,“ skousl si Bill ret a pohledem sjel dolů.
„Neříkej… TO že bys chtěl?“ usmál se Tom a líbnul bratra na tvář. „Nebojíš se, že tě to bude bolet?“
„Kašlu na to. Chci, aby to bylo s tebou. Tuhle noc.“
„Poprvý.“
„Úplně poprvý,“ podotkl Bill a Tom jej políbil na rty. Vlastně jej líbal celou dobu, co do něj vnikal. Cítil, jak se Billovi roztlouklo srdce a začalo bít nepravidelně. Cítil každou zmínku bolesti v jeho polibku. Bolelo ho to, hodně nebo málo?
„Jseš v pohodě?“ zeptal se jej po chvilce, když byl v něm a nehýbal se.
„Zvyknu si,“ skousl si Bill ret a oba počkali, až se jeho srdce uklidní.
Teprve teď odbila půlnoc. Tedy alespoň tak to ukazovaly hodiny v obýváku, které se rozezněly po celém domě. Venku se rozezněly hlasy a výskoty a ohňostroj byl během chvilky v celé své parádě.
„Přece jen se ti to splnilo,“ usmál se Tom.
„Řekl bych, že jo,“ přitakal Bill a pomalu přirazil proti Tomovi. Tomu se na tváři rozlil překvapený úsměv. „Vždyť jsem říkal, že si zvyknu,“ usmál se na něj Bill a políbil jej.
Za ruchu oslav příchodu Nového roku se spolu propadli do propasti, ze které nebylo možné uniknout. No, jedna cesta tu přece jen byla.
Vydržet do konce.
autor: Bajik
betaread: Janule
Všetko najlepšie a najkrajšie a najúžasnejšie do nového roka!!! = o *
poviedku som ešte nečítala, utekám na chlebíčky, ale určite si ju prečítam… na budúci rok!!! x D
to bylo krásný,dokonalý a…a.. úžasný…prostě nemá slov ^^
Šťastný noví rok vám všem x))
Povídka j nádherná, nádherná, nádherná
Nějak se mi zachtělo slavit. xD
Perfektně napsaný. Jsem se u toho tak bavila… "tys ho poslal do hajzlu?" Jako… jak se o tam omýlalo dokola a dokola… takoý záchvat smíchu jsem snad ještě neměla. xD Jsem z toho normálně spadla ze židle. =) Opravdu skvělá práce. 😉 =)
Tahle povídka mě tak vtrhla do víru oslav a Silvestru. Nevím proč, nebyla zas tak veselá… xP Ale přesto krásná. Ty tvoje díla miluju. Úžasné.
krááásný!!!!!
Krásná povídka!Moc!
nádherný! Šikovnej Tom, utekl 😀 Fakt skvělé!
nádhea-dokonalost-fakt ůža :))