Vždycky spolu… vždycky po boku toho druhého… vždycky mu pomáhal… pokaždé…
Seděl na okně, díval se na tmavou oblohu… svítily na ní hvězdy… některé z nich padaly…
Přemýšlel, za jak dlouho to skončí… všechno tohle… jeho největší sen… nedokázal si to vybavit… tohle bylo jediné, co chtěl… jeho láska…
`~`~`~`~`Flashback`~`~`~`~`
„Děkuju vám, jsme vážně neskutečně šťastní a děkujeme za tuhle cenu!“ řekl Bill, držel trofej, usmíval se, zářil, každému mával…
`~`~`~`
Tokio Hotel byli oceněni jako „best live-act“ v Eins live Krone show, zpěvák Bill si tenhle okamžik bezprostředně užíval. Držel cenu vysoko nad hlavou, přijímal potlesk a křik fanynek, všechny kamery a fotoaparáty mířily jenom na něj.
Gustav a Georg, byli vždycky mimořádní, vždycky stáli dva kroky za Billem, ale jeden krok od něj Tom, jeho dvojče. Nehybně se rozhlížel, ruce hluboko v kapsách, jediné co se hýbalo, byl jeho drdol z dredů vždycky, když otočil hlavou.
`~`~`~`
půl hodiny před tím…
Tokio Hotel pózovali pro fotografy, Bill se pohyboval před foťákem, všichni zase zabírali jenom jeho. Jeho bratr je pozoroval jenom zpoza ramena.
`~`~`~`
Bill Kaulitz vždycky stál veprostřed, na udělování cen vždycky vedl děkovací řeč on, byl v každém časopise nejvíc vidět. Stále víc a víc, nakonec mohl i dabovat ve filmu. Snad všichni si všimli, že se o Billovi píše víc než o jeho bratrovi, že se o něj nezajímá tolik lidí. Tolik se toho od začátku změnilo…
`~`~`~`~`konec flashbacku`~`~`~`~`
Otevřel oči… uvědomil si, že jsou mokré… jak se mu tohle mohlo stát? Byl tak ztracen v jeho stínu… on byl stín… dočista zmizel…
Jeho tělo hořelo… ale vevnitř nebylo nic. Nemohl pro to udělat nic… možná maličko… všechno to, co mu bylo nabídnuto, ale on to odmítl…
Bylo to, jakoby se zastavil čas… čekal na něj… zvednul hlavu a podíval se z okna… nebe bylo tak černé… tak tmavé…
Tohle muselo být nějaké znamení… nemohl si uhlídat to, co nebylo jeho… musel jít…
byl jenom stín, nebyl sám sebou. Byl jenom stín, nikdo jiný. Cítil se jako prázdný pokoj… mohl slyšet svůj dech… mohl slyšet, jak uvnitř umírá…
Přál si, aby ho mohl naposledy vidět….
Tenhle den… přijel pozdě… potom ho opustil… nevěděl,jak mu to má říci, protože už byl dávno pryč.
Zmateně se ohlédnul doprava… klidně by mohl přísahat, že tam je… po jeho boku… myslel, že brečí… ale slyšel pouze svoje vlastní vzlyky… bolestivé slzy… zavřel oči…
`~`~`~`~`Flashback`~`~`~`~`
„Bill je vždycky na výslunní a Tom je v pozadí, to není fér!“ skoro křičela.
`~`~`~`~`konec Flashbacku`~`~`~`~`
Znovu je otevřel… slzy tekly po jeho kůži. Otočil hlavu zpátky a podíval se mu do očí…
„Bille!“ skoro zašeptal, potom se zvednul a nejistě šel na to místo… už tu nebyl…
„Tome… Miluju tě!“ slyšel v ozvěně.
„Kde jsi?“ zašeptal se strachem, neviděl ho.
„Jsem tady… po tvém boku…“
„Nevidím tě…Kde?“
„Tady!“
„Bille!“
„Vždycky jsem tu byl… Miluju tě!“
„Ne…“ řekl, hlas se mu třásl
„Ano…“
„Jak to myslíš, jak ti mám věřit?“
„MILUJU TĚ!“ zazněla ozvěna ještě hlasitěji
„Řekl jsi to hlasitěji, ale zvuk se ode mě oddaluje…“ zašeptal Tom, po tvářích mu kanuly horké slzy…
Žádná odpověď… Žádný hlas… Žádný zvuk…
„Je to tvůj stín na té zdi?“ zeptal se se strachem a přál si, aby dostal odpověď.
Žádná odpověď… Ale ano…
Vystrašeně se otočil doleva… Zrcadlo!
Nejistě se rozešel blíž k velkému, zářícímu zrcadlu.
Díval se na svůj vlastní odraz… Ale najednou… Obraz se začal vlnit… malé vlnky odrážely světlo do jeho pokoje… bylo to, jakoby ze zrcadla blyštěly se hvězdy.
Podíval se tam znovu, odraz už byl stálý…
Díval se do těch samých hnědých očí… ale byly hlubší… obklopeny černými stíny, které okolo nich byly… roztékaly se dolů…neviděl tam své dlouhé blonďaté dredy… byly tam místo nich dlouhé, rozcuchané, černé vlasy… ale hlavně… mohl v těch očích číst tu samou bolest…
„Bille…“ zašeptal… ale chlapec v zrcadle se nepohnul… jakoby ho ani nepostřehl…
Tom to jméno zavolal ještě hodněkrát… ale jeho dvojče bylo zkamenělé v zrcadle… bál se… jeho oči se najednou otevřely… ale dívaly se na něj, jako kdyby byly ze skla… Pohled bez života….
„Mluv… mluv se mnou….“ řekl Tom, brečel. „Copak sis mě nevšimnul???“ Černovlasý chlapec se nehýbal.
Tom natáhl ruku ke zrcadlu… celý se třásl, okolí zrcadla se také chvělo…
„Chytni se mojí ruky…“ zašeptal
Chlapec v zrcadle zamrkal… Tomovo srdce přestalo bít… Čekal, že se pohne, ale nestalo se tak…
Proč jsme tak rozdílní?
Slyšel hlas… Billův hlas… Ale nepohnul se…
Tom zamrkal, přemýšlel o tom co Bill řekl… Pouze slyšel jeho myšlenky…
Naše láska je silná… Uslyšel o něco hlasitěji…
„Chci uvěřit… že tu doopravdy jsi…Bille…Pohni se…“
Chce se mi létat…Uslyšel znovu Tom…Ale pokaždé, když se o to pokusím, začnu padat…Nechci spadnout…dolů…Zničí mne to…Tom ten hlas stále slyšel…Ale ty máš moje druhé křídlo…Billův hlas pomalu mizel…
Tom měl ruku stále nataženou… směrem k zrcadlu…
„Chytni mě za ruku…“ zašeptal.
Tomovy oči zdrceně sledovaly, jak se Billova ruka pomalu pohybuje… vystupuje ze zrcadla… a… dotýká se té jeho…
Cítil, jak se ho dotýkají ty ledové prsty… Tom ho chytnul za ruku a rychle s ní trhnul…
Spadnul dolů na podlahu… hodně se uhodil do hlavy, ta bolest se mu rozléhala celým tělem… Otevřel oči… A zůstal zírat do stejně hnědých očí…
Bill spadnul na něj… jeho dlouhé černé vlasy mu ležely na obličeji… hýbaly se, foukal do nich jemný vánek… okno bylo najednou otevřené a tmavě červené záclony se strašidelně zmítaly ve větru…
Tom nemohl mrknout… Stále se koukal na své dvojče… vypadal tak neskutečně… ale tíha, která byla na jeho těle ho utvrzovala v to, že to není sen, že je to realita…
Prosím, odpusť mi.
Prosím, odpusť mi.
To moje slabomyslnost způsobila tvojí bolest
A já se omlouvám…
Billův obličej se přibližoval k Tomovu… stále blíž… Jeho srdce už nebilo tak silně, Billovo nebilo vůbec… ale najednou… začalo bít jen málo… ale přeci…
Nakonec… Tom se rozhodl zavřít oči… soustředil se jen na bratrovu přítomnost…
Cítil jeho dech na svém obličeji.
Jejich rty se dotýkaly.
Nemohl uvěřit, jak moc chladné jsou… naprosto ledové… namísto od těch jeho…
Sladká chuť pronikla do jeho úst… cítil to… ale potom… zmizelo to…
Tíha z jeho těla najednou zmizela, najednou už nic necítil… I ten ledový dech na jeho obličeji… i ten zmizel…
Otevřel oči, doufal, že zase uvidí ty známé hnědé oči… ale to byla chyba…
Už tu nebyly… nebyly tu, aby ho bránily před bolestí…
`~`~`~` další den `~`~`~`
Otevřel oči… zjistil, že leží na podlaze… stále tam ležel… s pocitem, že se jeho kůže dotýká někdo další… byly to slzy, tekly mu po obličeji.
Stále cítil tu sladkou chuť polibku na jeho rtech…
Stále… Cítil, že vzduch těžkne…
Maličko zvedl hlavu a podíval se do zrcadla… zjistil, že jeho dvojče je k němu otočené… a mizí…
„Sledoval jsem tě, zmizel jsi, ale ty jsi tu vlastně nikdy nebyl..“
`~`~`~`~`
Nikdo nevěděl, jak Tom v Billově stínu trpěl a nikdo to ani vědět nechtěl… Nikdo na to nikdy nepřišel…
Nikdo nevěděl, že to Tom psal texty k písničkám… Obzvláště ty smutné… To on byl ten citlivý… byl plný bolesti… chtěl tomu nějak utéci, proto jim to říkal, proto mluvil o těch všech věcech…
Lhal…
A každý věřil, to on potom byl ten drsný kluk, ten pohodář, ten zábavný. NE! On byl ten slabý, ten, co pohodář nebyl v žádném případě, ten, kterého všichni zaháněli do kouta, to on byl…
Žil ve stínu svého dvojčete. V pozadí světel. V pozadí lží. V pozadí bolesti. V pozadí stínů.
Všimni si mne, chytni mou ruku… Proč jsme tak rozdílní, když… naše láska je silná… jak v tom můžeš beze mě pokračovat?… Věřím, že tu jsi… to je ten jediný důvod, proč ještě žiju… co jsem udělal…
Jsi teď mnohem volnější… Dokážu přinutit i déšť padat… A tohle je moje omluva… v noci se modlím… Že tvůj obličej jednou zmizí z mých vzpomínek… a pokaždé, když se snažím létat, padám… bez mých křídel, se cítím tak malý… vím, že tě potřebuju, broučku… a pokaždé, když tě vidím ve svých snech, vidím tvůj obličej, dostáváš mě zpět…Přísahám, že tě miláčku potřebuju…
Všimni si mne… Jsem v tvém stínu…
autor: Boukalka
betaread: Michlle M.
betaread: Michlle M.
:'( krása…překrásný
:'( to je krásný :'( dokonalý…