autor: BlackFairy
Tahle povídka je celkem krátká, psala jsem ji večer. Ten nápad byla to taková přepadovka, takže nečekejte něco úžasnýho xD Snad se i tak bude líbit;-) Jinak mě to napadlo, když jsem poslouchala Letzte Minute od Killerpilze, (z čehož je i název) tak doporučuju při čtení!;-) a díky za všechny komenty!
Sedím tu v pokoji a koukám nepřítomně na zeď. Kdyby to tak šlo vrátit… Tuším je to asi rok, co jsem sám. Sám mezi těmi stěnami.
Každý den je naprosto stejný. Ráno vstanu v 6 hodin, protože už nemůžu spát, uvařím si kafe, kterým zapiju prášky proti depresi a do večera jen sedím a přemýšlím. Lépe řečeno vzpomínám. Později si lehnu, i když vím, že neusnu. Alespoň se o to pokusím, abych na pár hodin utekl od toho trápení a byl s tebou. Ve snech, které mi jako jediné dodávají sílu a naději.
Ne vždycky to ale vyjde, a tehdy se sbalím a jdu na louku. Nikdo tam nechodí a v noci je tam dokonalý klid. Chodívali jsme tam spolu často. Byla jen a jen naše… A byly to nejkrásnější okamžiky, co jsme byli spolu. Co bych dal za poslední minutu… Jednu jedinou minutu. Nikdy nezapomenu na chvíle strávené s tebou, Bille.
………
Dnes jsem se poprvé za opravdu dlouhou dobu odhodlal jít ven ve dne a trochu se projít. Zase jsem slyšel zpívat ptáky a smát se a radovat ostatní obyvatele tohoto hnusného a falešného světa. Někoho by to možná uvolnilo, ale mě ne. Spíš naopak, bylo mi ještě hůř. Připomínalo mi to zase tebe. Ostatně jako všechno. Naposledy jsem byl ve dne venku s tebou. Tihle lidi ve mně vyvolávali agresi, a když se objevil zamilovaný pár, raději jsem se vrátil zpátky domů, abych to všechno nemusel poslouchat a sledovat!
………
Proč můžou být ostatní tak šťastní a zrovna já musím přijít o osobu, se kterou jsem chtěl být po zbytek života, a kterou jsem nadevše miloval? Ničemu už nerozumím. To my dva jsme byli ti vyvolení. Ti, kterým byla poskytnuta příležitost prožít lásku na celý život.
Tak proč?
………
Když odbila půlnoc, rozhodl jsem se zase vypadnout. Všude byla tma a nikde ani noha. Tohle mi vyhovuje. Hlavně nechci nikoho ani vidět! Zase ty soucitné pohledy a kecy typu ,,co se stalo tomu chlapci?“ nebo ,,chudáček, vypadá smutně!“ Nechci vás vidět, slyšet ani cítit. Co vy o tom víte? Nic! Vy jste šťastní, máte dětičky, manžílky, manželky a milenky… Máte prachy a štěstí. Ale to hlavní: máte někoho, koho milujete. A někoho, kdo miluje Vás. Já nemám nic. O jediného člověka, kterého jsem miloval, a který byl celý můj život, jsem přišel. Teď nemám nic. Nejsem nic…
Došel jsem až na ,,naši“ louku. Do mysli se mi nahrnuly zase všechny myšlenky a vzpomínky na tebe. Lehnul jsem si do trávy a po tvářích mi začaly téct další slzy. Už jsem byl na ně tak zvyklý, že jsem je ani nevnímal. Ležel jsem přesně na stejném místě, kde jsme spolu skoro každý večer počítali hvězdy a pak se dohadovali, kdo jich spočítal víc. Bylo to nesmírně roztomilé, když jsi mi pak usnul v náruči.
Vytáhl jsem z kapsy tvoji fotku. Nosím ji všude s sebou. Je hodně stará a celá promáčená od mých slz. Znovu jsem si připomínal ty chvíle… pořád tomu nechci uvěřit!
Vzpomínám si, jak jsme odtud pozorovali ranní východ slunce. Schválně jsme si přivstali, abychom to stihli. Nikdy nezapomenu tvůj rozzářený výraz, když jsi spatřil první paprsky. Viděl jsi zázrak skoro ve všem. A pro všechno jsi měl nadšení.
A co teprve večer. Přiznám, že západ slunce dostával i mě. A tys to věděl. Schoulil ses mi tenkrát do náruče a pošeptal ta nejkrásnější slova na světě, která pro mě znamenala všechno! ,,Miluju tě, Tome.“
To už jsem dostal opravdu hysterický záchvat. Nevím, co to se mnou bylo, ale nešlo to zastavit. Všechny ty emoce střádané ve mně najednou vybuchly a moje srdce explodovalo s nimi. Bušil jsem do země a v duchu se jen ptal: Proč? Proč jsem tě nechal odejít? Všechno je moje vina! Prosím, vrať se mi! Aspoň na minutu. Poslední minutu. Už to nezvládám. Bez tebe nejsem nic! Chci být jedině s tebou. A jestli ne, tak tady už nemám co dělat.
Najednou jsem uslyšel známý hlas, který jakoby volal moje jméno. Na chvíli jsem přestal hlasitě vzlykat a zaposlouchal se do toho ticha. Oči, přes které jsem skoro neviděl, jsem si utřel od slz a spatřil obrovský měsíc, který jako by říkal, že brzy bude všechno dobré. A v tom jsem uviděl tvého anděla. Byl jsi dokonalý. A nádherný. Jako vždycky.
Zdá se mi to? Nebo je to skutečnost? Zbláznil jsem se? Nebo už jsem snad v nebi? Příliš otázek na odpovědi. Ať tak nebo tak, přistoupil jsi ke mně a obrys tvého těla zářil. Ozařoval jej ten překrásný měsíc v úplňku. A všude jinde byla tma.
Nepřemýšlel jsem, jestli je to sen nebo jsem už dočista blázen. Jen jsem mezi vzlyky řekl: ,,Miluju tě, Bille.“ Ty ses usmál, pohladil mě po tváři a podal mi svou ruku. Pak jsi konečně promluvil. ,,Teď už budeme navždycky spolu. Slibuju!“ A stáhl mě s sebou. Neznámo kam.
Naposledy jsem se podíval dolů. Moje tělo leželo nehybně na zemi a v ruce jsem držel tvoji fotku. Jsem snad už mrtvý? Je mi to jedno. Důležité je, že jsme spolu.
Už nepotřebuju ani tu pitomou minutu. Teď už se tě nevzdám a nikam tě nepustím. Nikam už mi neutečeš. Že ne?
autor: BlackFairy
betaread: Janule
Boshe to bola krasa!
Ale dosť smutna lebo som sa rozplakala!!!!
No nič musim sa obraniť plaču!
Me to taky rozbrecelo, ale je to krasny
dokonalost bylo to naprosto dokonalé newím co k tomu dodat ale smutnoučké a krásné 🙁
to je krasny :'( s "hepakem" 🙂 překrasny
ježiš, to bylo krásný…i když smutný, ale fakt krásný…vlastně to svým způsobem skončilo dobře…zase budou spolu…x) krása…x)
nádhera… smutné, ale krásné
opravdu krááásné!!!
ježišl to je dokonalý, naprosto úchvatný nádherný!!!!ach, nemám slov 🙂