autor: Becs
Hele kdo vstal z mrtvých… Becs. 😀 Napsala jsem pro Vás jednodílku. Prostě jsem si sedla a na jeden zápřah tohle vypotila. Název povídky, jak už je u mě zvykem, je podle písničky od 30 seconds to Mars a Halsey. Děkuji Bitter za úžasný banner. Jsi moje hvězda. Užijte si čtení.
Becs
Seděl na baru už třetí noc za sebou a fascinovaně sledoval tančící páry. To, jak kolem sebe ovíjeli těla v pomalém smyslném tempu, ho nutilo zírat s očima široce roztaženýma. Žhavé kapky potu jim stékaly po zátylcích a vpíjely se do oblečení. A čím déle tu podívanou sledoval, tím více si přál se k nim připojit.
Vůbec nepostřehl, že ho přes zakouřenou temnou místnost sleduje pár černých očí. Lucien moc dobře poznal, co se to promítá na mladíkově tváři. Tenhle výraz viděl tisíckrát a pokaždé se mu z něj podařilo vytěžit to nejlepší. Hladce do sebe kopnul svůj čirý drink a začal se proplétat skrz masu těl. Lidé kolem něj se neubránili, aby se ho tu a tam nedotkli. Byl pro ně jako kapka vody na široširé poušti. Jedna dívka zašla až tak daleko, že ho popadla a přitáhla si ho k sobě pro polibek. Nebránil se. Užíval si její touhu. Nechal se jí pohltit. Vstoupil jí do hlavy a kochal se myšlenkami, dokud dívka poplašeně neucouvla, jako by se o něj popálila. „Jen pozor, děvče,“ zakřenil se v duchu a pokračoval až k baru.
Neposadil se k mladíkovi příliš blízko, aby ho nevyplašil. I přes dvě místa ho však v nose polechtala jeho nevinnost. Sakra, takhle nezkaženého krasavce už dlouho neviděl. S nástupem rovnosti, demokracie, televize, internetu a sociálních sítí do světa vtrhla i neřest. Lidé podléhali pokušení tak zatraceně snadno a on v podstatě neměl co na práci. Výjimečně narazil na někoho, kdo se snažil být dobrý a bránil se svým nejniternějším touhám a činilo mu obrovské potěšení být tím, kdo je svede na scestí.
Jenže tenhle klučina nejenže nikdy neprovedl nic špatného, on se se žádným zlem nikdy ani nesetkal. Na vteřinu ho napadlo, že by to snad mohl být… ale ne. To není možné. Ti, na které pomyslel, se na zemi neukázali už tisíce let. Vše jen sledovali ze svého pohodlíčka a nezasahovali. Ponechávali lidem svobodnou vůli. Pff, nebo spíš iluzi svobodné vůle.
Zhluboka se nadechl nosem. Ta vůně byla přímo opojná. Tak úžasná, že se mu téměř nechtělo kazit ji tou svou. Otřásl se, aby potlačil svůj typický pach síry a překryl ho drahým lidským parfémem. Použil své schopnosti, aby na sebe mladíka upozornil. Jenže ten byl tak fascinován tanečním parketem, že jeho pokusy nezaznamenal. Lucien se zamračil. To nebylo možné. Smrtelníci podléhají tak snadno. Co bylo s tímhle špatně? No nic, bude na to muset jít po staru. Objednal si u barmana pití, a pak si přisedl vedle mladíka a lehce do něj žduchnul.
„Oh, omlouvám se,“ zatvářil se nešťastně, když chlapcovo tričko smočily kapky vodky.
„Nic se nestalo,“ mávl černovlásek rukou, ale nepodíval se na něj. Jako by nebyl schopný odtrhnout se od tancujících párů.
„Můžu tě pozvat na drink? Jako omluvu?“ nadhodil Lucien a dal si záležet na tom, aby ze svých pórů vypustil malou dávku feromonů. To konečně zabralo. Mladík se na něj otočil a první výraz, který mu probleskl obličejem, by se dal popsat jedině jako zděšený. Lucien se na okamžik lekl, že to přehnal a způsobil mu nějaké trauma. Naštěstí se chlapcova tvář rychle vyjasnila a usmál se na něj okouzlujícím úsměvem, při kterém by se Lucienovi zastavilo srdce, kdyby nějaké měl. Klučina měl ty nejhlubší hnědé oči orámované dlouhými černými řasami. Bylo znát, že si je pokoušel sám namalovat a moc se mu to nepovedlo. Svým způsobem mu to přidávalo na nevinnosti. Lucien ucítil, jak se mu v břiše rodí chtíč, který tentokrát neměl vůbec co dělat s touhou o zkažení nevinné duše.
„Jak se jmenuješ?“ vysoukal ze sebe Lucien stěží.
„Bill,“ usmál se černovlásek. „A ty?“
Věděl, že to není jeho pravé jméno, a tak mu na oplátku taky udal falešné. „Tom.“
„To je pěkné,“ ohodnotil to Bill, jako by i on prokoukl, že si vymýšlí a oceňuje jeho lež.
„Mohl bych tě tedy pozvat na drink?“ nabídl znovu Tom. Netušil proč se na Billa okamžitě nevrhne za pomoci svých schopností a nevstoupí mu do hlavy, aby ho zbavil zábran. Možná, že si to tentokrát chtěl pořádně vychutnat. Možná, že si chtěl užít co možná nejdéle zkažení téhle naprosto nevinné duše.
„Ne děkuju, já nepiju,“ odmítl Bill a znovu se vrátil k zírání do davu. Tom se otočil stejným směrem a pokusil se pochopit, co ho tak fascinuje na opilých, osahávajících se lidech.
„Chodíš sem často?“ nadhodil Tom v pokusu o alespoň nějakou konverzaci.
„Už je to strašně dávno, kdy jsem tu byl naposledy, takže se snažím sem teď chodit každý den,“ přiznal černovlásek a působilo to, že z něj slova vypadla mimoděk, protože se pořádně nesoustředil. Nebylo mu ještě ani jednadvacet, takže to nemohlo být zas tak dlouho, co tu nebyl. Jedině by měl nějaké super schopnosti a dokázal překecat vyhazovače u dveří. Tihle smrtelníci… co jim připadá jako věčnost, je pro něj vteřinou. Musel se hodně snažit, aby potlačil podráždění, protože věci nešly tak jak si to představoval. V tuhle chvíli už měl na záchodcích připravovat tohohle klučinu o panictví a chystat jej tak na pěknou jízdu rovnou do pekel.
„Promiň, ale co tě na tom tak bere?“ neudržel se Tom. Potřeboval to pochopit.
„Hmm?“ zahučel Bill, jakože nepochopil otázku.
„Co se ti líbí na těch tancujících lidech?“ formuloval to líp. Bill jako by snad ani nebyl z tohohle světa. Vůbec nepůsobil jako typický puberťák.
„No jen se na ně podívej, jak jsou tomu oddaní. Vidíš tu vášeň v jejich očích?“ vydechl Bill.
„To je chtíč. Jsou jen nadržení. Většina z nich se zítra ráno probudí v posteli někoho, koho už nebudou chtít nikdy vidět, aby si tenhle proces zopakovali znovu, až ze sebe přestanou být znechucení,“ odfrkl si Tom, který se neodkázal zarazit.
„To zní, jako bys ztratil víru v lidstvo, Tome,“ pronesl Bill a upřel na něj své čokoládové oči. Tom si nemohl pomoct, ale měl dojem, že za těmi slovy je mnohem víc. Už se nadechoval, že se na to zeptá, když k nim přistoupili dva vysocí muži. Tom byl dobře stavěný, ale vedle nich si připadal jako prcek.
„Hani, co tady sakra děláš? Víš dobře, že tyhle podniky jsou pro tebe tabu,“ zahřměl ten, co stál blíž.
„Gabrieli, no tak. Vždyť nic nedělám. Jen tu sedím a dívám se. Nemůžeš mě pořád hlídat, jako bych byl dítě,“ bránil se Bill.
„Mám ti připomínat, jak to dopadlo minule? Nechci, abys tomu zase podlehnul. Vstávej, jdeme,“ přikázal vazoun a popadl Billa za nadloktí.
„Hej, hej, hej,“ stoupnul si Tom, aby se tak dostal mezi Billa a toho hromotluka. „Tady tvůj Honey nikam jít nechce. Tak si dej vodpal.“
Gabriel jako by až teď vzal na vědomí jeho přítomnost a sjel ho dlouhým hodnotícím pohledem. Pak se podíval do stropu a zakroutil hlavou. Vrátil pohled přes Tomovo rameno na Billa a řekl: „To vážně? Zrovna on?“
„Přisedl si ke mně,“ zachichotal se Bill, jako by to byla ta nejvtipnější věc na světě. „Co jsem měl dělat?“
„Michaeli, vezmi ho odsud pryč, než z toho budou problémy,“ přikázal čahoun svému kumpánovi. Bill se teď už ani nebránil. Poslušně vstal a připojil se ke dvěma mužům.
„Snad se ještě někdy uvidíme,“ usmál se na Toma a ten, než stihl jedinkrát mrknout, ztratil Billa z dohledu. Naklonil se, aby zkontroloval, jestli nestojí za hřmotným Gabrielem, ale nebyl tam.
„Drž se od mého bratra dál nebo přísahám, že se ještě rád vrátíš tam, odkud jsi přišel,“ řekl Gabriel výhrůžně. Založil si svalnaté paže na hrudi a byl div, že mu nerozervali tričko.
„Takže tvůj bratr?“ podivil se Tom. „Já myslel, že je to tvoje malá čubka.“ Když už se mu nepovedlo zkazit Billa, pošramotí čistou fasádu aspoň tomuhle zjevu.
Gabriel zatnul zuby, takže se mu čelist rýsovala na tvářích. „Máš jediné štěstí, že bych měl obrovské problémy, kdybych tě teď praštil. Najdi si na svoje hrátky někoho jiného.“ A pak zmizel stejně rychle jako jeho bratr. Tom se zamračil a rozhlédl se. Měl by se brzo nakrmit nějakou duší, pravděpodobně je už vyhladovělý, když mu před očima zmizí taková hora svalů. Lehce se ošil, jak ze sebe shazoval Tomovu osobnost a stával se znovu Lucienem. Pohledem sjel na masu těl před sebou. Nechápal, jak v nich Bill mohl vidět něco víc, než jen tlupu smilníků. Ne nebyla to touha. Byl to hřích, co viděl. A jak je známo, každý hříšník půjde rovnou do pekla.
Luciena ovládl podivný stav. Několik dní se toulal lidským světem a nenacházel v sobě žádnou vůli k činnosti, k níž byl předurčen a vychován. Lidé se mu protivili. Už ho nebavilo se pro nic za nic stávat jejich noční můrou. Pokaždé to mělo stejný průběh. Byli jím okouzlení. Nechali si ho vstoupit do života a totálně ho zničit. Dřív ho to naplňovalo štěstím a pocitem uspokojení, jenže teď už tomu tak nebylo. A tak jako každý, kdo si neví rady, zamířil Lucien domů.
„Ale, návrat marnotratného syna. Čemu vděčíme za to potěšení?“ ozvalo se sotva, když dopadl nohama na rudou písčitou zem.
„Dej mi pokoj, Manone. Je tu otec?“ odbyl svého staršího bratra. Momentálně neměl nejmenší chuť se s ním bavit.
„Není. Baví se tím, že se vtěluje do Trumpa a Kim Čong Una. Prý si takovou srandu naposledy užil s Hitlerem a nechce o to přijít,“ vysvětlil Manon a vykročil od pekelné brány pryč směrem do zámku. Lucien ho jen neochotně následoval.
„Takže, co tě přivádí domů? Myslel jsem si, že si to tam nahoře užíváš. Nebyl jsi tu nejmíň dvě století,“ navázal Manon na své původní téma. Ačkoliv neměl Lucien svého staršího bratra příliš v lásce, nezbývalo mu nic jiného, než se poradit právě s ním. Konec konců byl on následníkem trůnu a jednou to bude jeho král.
„Nějak mě to tam všechno začalo štvát. Všichni lidé jsou tak zkažení, že tam nemám co na práci,“ přiznal mu.
„Och, náš malý chudáček Lucien. Může se svobodně toulat po světě a dělat těm malým červům naschvály a on je z toho nešťastný? Chceš si to se mnou snad vyměnit? Chceš být uvázaný k trůnu a sedět tady v pekle bez možnosti odejít? No, Luciášku, je mi tě vážně líto.“
„Sklapni, Manone, taky sis tam nahoře užil dosyta. Jenže za tebe byli lidé jiní. Všichni tolik věřili v Boha, že to byla opravdová výzva svézt je na scestí. Jenže teď? V Boha věří jen malá hrstka lidí,“ bránil se Lucien.
„Náboženských fanatiků je spousta,“ mávl rukou Manon a vhodil si do pusy žhavé uhlíky. Jak je žvýkal, jeho oči se rudě rozzářily a z nosu mu šel kouř.
„Ano, těch je spousta. Jenže ti v Boha skutečně nevěří. Je to jen výmluva pro to, aby se mohli chovat jako magoři a mít pro to legitimní důvod. Ti skončí tady u nás tak jako tak. Mluvím o těch čistých duších, které mají víru. Ti mě bavili. Teď už je to jen opruz,“ postěžoval si Lucien a dosedl na schodek vedle bratrova trůnu. Neopovážil se sednout si na otcův. I když to nikdo nikdy nahlas neřekl, byl si jistý, že by ho pohltily plameny pekelné. A i když byl Luciferův syn, jistě by to bylo bolestivé i pro něj.
„A co ten hubeňour z baru, Tome?“ zeptal se Manon a schválně použil jeho vymyšlené jméno.
„Jak o tom víš? Ty mě sleduješ?“ vybuchl Lucien pohoršeně a okamžitě se postavil.
„Občas se tu nudím,“ pokrčil bratr nevzrušeně rameny a znovu hrábl do kotle s uhlíky. „Ten vypadal docela lákavě, ne? Proč jsi po něm už nešel?“
„Protože ho nemůžu najít,“ prsknul Lucien a poodešel k vitrážovému oknu, za kterým se linula řeka zatracení. Sledoval nějakého ubožáka, jak se snaží do dlaní nabrat vodu, ale než ji donesl k ústům, docela mu vyschla. Odvrátil pohled a otočil se k bratrovi, který se škodolibě šklebil.
„Že by Lucien ztratil své schopnosti? Neměl by problém pro tebe najít kohokoliv v tom jejich prťavém světě. Možná se z tebe stává smrtelník Tom,“ rozesmál se, jako by to byl ten nejlepší vtip.
„Haha, vtipné. Jsem si jistý, že je s ním něco špatně. Možná je nemocný a umírá, tak si ho Bůh drží pod ochranou, abych ho nenašel. Možná jednou vynalezne lék na rakovinu nebo podobnou kravinu.“
„Víš, že Bůh takhle do věcí nezasahuje. Nechá jejich životy plynout, takže si s nimi můžeme hrát,“ zavrtěl Manon hlavou a také vstal. „Nemyslíš si, že by to mohl být anděl?“
„Pff, to pochybuju. Vždyť oni už na zem nechodí. Nepomáhají lidem od té doby, co v ně přestali věřit. Samolibě se válejí na těch svých obláčcích a milostivě si do nebe pouští jen pár vyvolených,“ odfrkl si podrážděně Lucien.
„Ty vůbec nemáš tušení, jak nebe vypadá, co?“ rýpnul si Manon.
„Ty taky ne. Nikdy jsi tam nebyl,“ vrátil mu to Lucien.
„Ale mluvil jsem s někým, kdo tam dost dlouho žil,“ povytáhl dramaticky obočí a čekal na Lucienovu dychtivou otázku. „S kým?“
„S naším otcem, ty blbečku,“ bouchnul ho pěstí do nadloktí a vrátil se zpátky na svůj trůn, který jako by se celý zatetelil, že má svého pána zpátky. „A mluví o něm jako o nejkrásnějším místě na celém světě.“
„Otec nebe nenávidí,“ bránil Lucifera Lucien. „Nenávidí Boha za to, že ho vykopnul a vzal mu křídla. Nelíbí se mu, jak to tam vede, a je znechucený ze všeho, co se nebe týká.“
„Jo, jasně, to je všechno pravda. Jenže i tak je to pro něj to nejkrásnější místo, protože je pro něj nedosažitelné. Nechápeš to? Nenávidí ho, protože ví, že už se tam nikdy nepodívá. A tak místo toho, aby se snažil vetřít Bohu znovu do přízně, dělá všechno proto, aby ho, co možná nejvíc nenáviděl. Mezi láskou a nenávistí je hrozně tenká hranice, bratříčku. Tak tenká, že ji občas už vůbec nevidíš.“
„Proč mi tohle všechno říkáš?“ zarazil ho Lucien.
„No, zčásti proto, že mě náš tatík dost štve, a docela se mi líbí, že jsem teď trochu otřásl tím piedestalem, na který sis ho postavil,“ zašklebil se Manon, než pokračoval. „A zčásti proto, že jsi ztratil motivaci. Tvým oblíbeným nástrojem je chtíč, že ano? Vložíš do nich tolik touhy, že se z toho zblázní. Měl by ses pokusit najít si svou vlastní touhu. Musíš toužit po jejich hříchu. Musíš v tom znovu najít zalíbení. A pokud tě chtíč nebaví, zkus použít něco jiného. Obžerství je taky docela sranda, když víš, jak na to.“
„Manone,“ povzdechl si Lucien, protože tohle opravdu nemohl myslet vážně. „Chtíč je nejúčinnější. Nehodlám na tom nic měnit.“
„Fajn, tak se do prdele vrať zpátky nahoru a ojeď všechno, co můžeš. A přestaň mi tu konečně brečet jak malé děcko. Jsi ďáblův syn,“ a s těmito slovy prudce mávl rukou a přivolal pekelný vítr. Lucien stihl sotva otevřít pusu, aby protestoval, a už to s ním škublo dozadu. Proletěl pekelnou bránou a všechno zčernalo. Když otevřel oči, ležel v prachu před nějakou putykou. Prudce vykašlal špínu z pusy a vstal. Oprášil si černé sako a vstoupil dovnitř. Bratrova slova ho dráždila v krku. Bylo potřeba je spláchnout několika panáky vodky.
„Vodku,“ poručil barmanovi tak přísně, že ho vyděsil téměř k smrti. Když před něj panáka postavil, docela zapomněl, že po něm má chtít peníze. „Zkurvený Manon. Zkurvené peklo. Zkurvení lidi,“ mlel si pod nosem jako kolovrátek. Jenže pak se za ním ozvalo: „Tome?“
Prudce se otočil a smetl svou skleničku s sebou, takže se roztříštila na zemi. Před ním stál Bill. Pořád stejně krásný a nevinný, jenže tentokrát na něm bylo něco jinak. Pod očima měl temné kruhy a vypadal tak nějak křehce, skoro až nemocně.
„Bille,“ vydechl Lucien, který se rychle vžil do role Toma.
„Doufal jsem, že tě tady ještě uvidím,“ přiznal Bill a působil dojmem, že na tom závisí jeho život.
„Taky jsem doufal, že tě tu ještě uvidím. Pojď, posaď se,“ nabídl mu volnou židli vedle sebe.
„Ne,“ zavrtěl Bill hlavou. „Chtěl bych tam.“ Ukázal na parket, kde se svíjel dav v pulzujícím tempu hudby.
„Chceš tančit?“ ujišťoval se Tom. Bill vypadal, že omdlí, pokud bude ještě nějakou dobu nucený stát na vlastních nohou. Nedokázal si představit, že by zvládl nějaký tanec.
„Ano, to chci,“ přikývl Bill dychtivě. Nečekal na odpověď a vmísil se do davu. Toma štvalo, že rozbil svůj drink. Teď by mu panák bodl. Čekala ho mise.
Najít Billa nebyl problém. Stál přímo uprostřed tanečního parketu a vzpínal ruce ke stropu. Kroutil smyslně boky, jako by opisoval osmičku. Oči měl zavřené a očividně byl v úplně jiných sférách bytí. Tom na okamžik jen stál a nechával se unášet tou neskonalou nádherou. Lidé v Billově okolí poodstoupili a hleděli na něj se stejným úžasem, jako před několika dny on na ně. Tom by tam dokázal stát navěky a jen se kochat tím, jak Bill v ten moment vypadá. Jenže pak otevřel své čokoládové oči a Tomovi přeběhl mráz po zádech. Byl vděčný, že nepotřebuje vzduch, protože by mu ten pohled určitě vyrazil dech. Jako by byl Bill magnet, přitáhl si Toma k sobě. Stáli pár centimetrů od sebe a Tom cítil teplo vyzařující z Billova těla. Chtěl ho už držet ve svých rukou, jenže mu ta chvíle, kdy se na to teprve chystá, připadala úžasně hořkosladká. Nikdy nebyl tím, kdo se drží zpátky, jenže Bill byl jiný. Bude jeho nejsladším vítězstvím. Hudba začala být pomalejší a zároveň dramatičtější. Už nedokázal odolávat, a tak vztáhnul ruce k Billovu pasu. Chtěl na to jít pomalu, jenže chlapec mu vzal vítr z plachet. Zamotal mu prsty do vlasů a přitáhl si ho k sobě. Spojil jejich ústa dohromady a kolem Toma vybuchnul svět. Neslyšel, neviděl, necítil. Jediné, na co se dokázal soustředit, byla Billova pokožka. Každý centimetr kůže, jímž se dotýkali, mu teď vibroval a pulzoval. Nikdy nic podobného nezažil.
Když se Bill odtáhnul, aby se mu zadíval do očí, navrátila si i realita. Do uší ho prudce uhodila basová melodie a v hrudi měl povznášející pocit.
„Pojď někam, kde budeme sami,“ navrhl Billovi, ale ten zavrtěl hlavou.
„Ještě ne,“ pošeptal mu do ucha a znovu začal tančit. Bledost i kruhy pod očima najednou zmizely a zase působil zdravě. Kroutil se kolem Toma a čas od času se o něj otřel. Rozhodl se, že mu na tuhle hru přistoupí. Znovu jej chytil kolem pasu a přitáhl k sobě.
Tancovali spolu v těsném sevření, tělo na tělo. Mohlo to trvat jen pár minut, ale stejně tak to mohly být celé hodiny. Tom ztratil pojem o čase. Na ničem mu nezáleželo, dokud měl tohle úžasné stvoření v náručí. A jak noc pokračovala, začal si uvědomovat, že to tentokrát asi nedokáže. Tenhle klučina je poslední člověk, který si zaslouží jít do pekla. Kdyby ho donutil dělat hrozné věci, nikdy by si to neodpustil. A v ten moment se mu v hrudi objevil zcela nový pocit. Působilo mu to takovou bolest, jakou ještě nikdy nezažil, ale zároveň by šílel zoufalstvím, kdyby o ten pocit měl přijít. Když už začal sám sebe přesvědčovat, že by se měl okamžitě otočit a zmizet, Bill mu zašeptal do ucha: „Pojď, vypadneme.“
„Ne, počkej. Já nemůžu,“ bránil se Tom.
„Co se děje? Někoho máš?“ zazubil se Bill a znovu mu škubnul rukou.
„Ne, nic takového,“ zavrtěl hlavou.
„No tak, Tome. Nepřemýšlej, prostě si to užívej,“ naléhal Bill a v očích se mu zrcadlilo něco, co nešlo odmítnout.
autor: Becs
betaread. J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Famozny napad na poviedku. Stale sice neviem ci Bill je anjel alebo len clovek. Ale to si dam dokopy v druhej casti. Skvele. Dakujem velmi pekne za poviedku. Velmi sa mi paci ze Tom tu je ta mrcha. 🙂 vavsinou je to zly Bill.
Na podobné téma už jsem někde povídku četla, jen mám pocit, že tam měli ty role přidělené naopak. Ale musím říct, že současný Tom je jako Luciferův syn dokonalý. Úplně ho vidím, prostě mu to takhle sluší. Jen ten Bill, který, jak předpokládám, tady má představovat anděla, nám nějak taky vystrkuje růžky 😀
Krásná povídka.
A jeje, zas budu brecet 😂🤦🏻♀️
Anjel zvádza diabla. Nádhera. Som zvedavá, ako to nakoniec dopadne. Dúfam, že presne podľa mojich predstáv, ❤️💜💚💗💖💝 Ďakujem za úžasnú poviedku.
Wau 🙂 Tom ako Luciferov syn to sa mi naozaj páči. Predpokladám, že Bill bude andelom, ale zaujímalo by ma, prečo pôsobil na Toma na konci príbehu takým zničeným dojmom. Žeby sa trápil preto, lebo nevidel Toma? Uvidíme. Každopádne som zvedavá, ako poviedka dopadne. Jedna škoda je, že je taká krátka 🙂