autor: Becs
Vyběhli ven z baru a čerstvý vzduch je praštil do obličeje. Proč měl Tom dojem, že dneska chutná nějak jinak? Propletli si prsty a pomalým krokem se rozešli pryč. Došli až k řece, a tak se vydali podél ní, aniž by měli nějaký konkrétní cíl.
„Řekni mi něco o sobě?“ nadhodil Bill, čímž Toma perfektně zaskočil. Nikdy o sobě nikomu nevyprávěl. Nemusel. Každého zajímalo jen to, co má v kalhotách, a jak se k tomu co nejrychleji dostat. Jasně, že jim ty myšlenky většinou do hlavy zaséval sám, ale stejně.
„Ehm, co chceš vědět?“
„Cokoliv mi budeš chtít říct.“
Tom na chvilku zauvažoval, jestli má lhát a vymyslet si nějakou úžasnou historku o svém životě. Nakonec se rozhodl, že lhát nebude, ale neprozradí toho moc.
„Já… pracuju v rodinné firmě. Můj otec je tam šéf a můj starší bratr bude jeho nástupce, takže na mě zbyla podřadná práce.“
„A nebaví tě?“ zeptal se Bill se zájmem. Zatřepal dlouhými řasami, takže se Tom musel odvrátit, aby vůbec dokázal odpovědět.
„Ještě donedávna mě bavila, ale teď v tom už nějak nevidím smysl. Už mě to netěší jako dřív,“ přiznal.
„No, člověk se mění. Vyvíjí. Třeba se tohle stalo i tobě,“ navrhl Bill jako vysvětlení jeho problému.
„Jo, člověk se rozhodně mění,“ souhlasil, ale dál to nerozváděl. „Co děláš ty?“
„No, já nepracuju,“ přiznal Bill. „Naše rodina to nepotřebuje. Zabývám se dobročinností. Pomáhám lidem napravit jejich životy.“
„Doufám, že nejsem tvůj další projekt, protože já už jsem ztracený,“ zažertoval Tom, jenže Bill se nezasmál.
„Nikdo není ztracený, Tome, pokud stojí o nápravu,“ řekl vážně a pak dodal. „I když já už to teď nedělám.“
„Jak to?“
„Já… odešel jsem. Moje rodina mě začala dusit, a tak jsem musel zmizet,“ kousl se do rtu a sklopil pohled.
„Tys utekl?“ pohlédl na něj překvapeně Tom.
„Jo. Říkali, že jsem nevděčný. Jenže já jen chtěl zkusit, jaké to je žít jako…“ na chvilku se zarazil, jako by hledal správná slova, a pak řekl: „… jako ostatní. Neodpírat si věci, po kterých toužím, víš? No a tak jsem utekl. A teď se modlím, aby mě nenašli.“
„Sakra,“ zaklel Tom a pohlédl dolů. Doufal, že ho bratr tentokrát nesleduje, protože to, co se chystal udělat, bylo v jeho světě velezrada.
„Bille, to není správné. Měl by ses vrátit domů k rodině a vyhýbat se takovým místům. Vážně. Tady tě nic dobrého nečeká.“
Bill se zastavil a pustil jeho ruku. Udělal dva kroky vzad a prohlédl si Toma od hlavy až k patě. „Vážně? Od tebe bych něco takového nečekal.“
„Ode mě?“ zamračil se Tom.
„Působíš dojmem, že využiješ příležitosti, když se ti nabízí,“ dovysvětlil.
„Proto sis mě tam vybral? Protože sis myslel, že využiju příležitosti?“
„No, spíš jsem v to doufal,“ rozesmál se Bill zvonivým smíchem. Znovu ho popadl za ruku a táhnul ho dopředu. „Pojď, znám tady jedno super místo.“
Tom se cítil naprosto zmatený. Prostupovalo jej tolik nezvyklých pocitů, že se nedonutil k žádnému vzdoru a nechal se odvést pryč. Najednou ho štvalo, že v něm Bill vidí nějakého hajzla, který ho ojede, když bude mít možnost. Což bylo naprosto v rozporu s jeho životním stylem. Vždyť přesně tohle dělal každou noc. Nemělo by mu na tom tolik záležet.
Super místo, jak to nazval Bill, byl starý opuštěný dům. Několik oken bylo vybitých a původní omítka byla jen stěží rozeznatelná. Vůbec to nepůsobilo jako něco super. Bill se mu ztratil někde v útrobách domu, a tak jen neochotně vkročil dovnitř.
Našel Billa v nejvyšším patře, jak rozsvěcuje svíčky. V místnosti byla jen jedna odrbaná skříň, stolek se zašlým zrcadlem a poměrně zachovalá matrace přímo uprostřed.
„Tohle snad ne,“ zamumlal si Tom sám pro sebe. Tohle by nevymyslel ani v nejdivočejší představě.
„Ta matrace vypadá odpudivě. Já vím,“ zašklebil se Bill. Došel ke skříni a k Tomovu překvapení z ní vytáhl bělostné prostěradlo a několik polštářů.
„Ty ses na mě připravil?“ zeptal se s úžasem.
„Říkal jsem ti, že jsem doufal,“ usmál se Bill a připravil matraci. Pak na ni hupsnul a skopnul boty. Jednou rukou poklepal vedle sebe.
„Neudělám to. Nebudu s tebou spát,“ zavrtěl Tom hlavou a založil si ruce na hrudi.
„Ty jsi sladký,“ zasmál se Bill. „Nejsi panic, že ne?“
„Ani netušíš,“ zamračil se Tom a přešel k oknu. Zahrada venku se zdála tak zanedbaná, že na ni léta nikdo nesáhl. Tráva byla vysoká a keře se divoce rozrůstaly. „Jak jsi tohle místo našel?“
„Dřív jsem tu bydlel.“
To Tomovi přišlo zvláštní, protože dům vypadal tak zanedbaně, jako by tu nikdo nežil už hrozně dlouho. Jedině že by Bill byl bezdomovec a squatoval tady.
„Pojď za mnou. Přísahám, že se tě ani nedotknu, když nebudeš chtít. Budeme jen ležet,“ zkusil to znovu.
Za normálních okolností by se Tom smál, až by se za břicho popadal. Tenhle nevinný klučina mu slibuje, že na něj nesáhne, pokud nebude chtít? To je ironie osudu. Kdyby byl Bill jen další obětí, právě by si zvesela dávali druhé kolo. Neochotně se došoural k matraci, sundal si sako a lehnul si vedle rozzářeného Billa, který ho hned napodobil. Lehl si na bok a pečlivě studoval kontury jeho obličeje. Tom byl mužnější než on a právě proto ho tak fascinoval. Nebyl udělaný jako Gabriel, ale i tak měl dost svalů.
Tom jeho zírání nevydržel, takže si také lehl na bok a spaloval ho úplně stejným pohledem.
„Kdo sakra jsi a co jsi mi to udělal?“ zašeptal.
„Možná jsem tvoje spása,“ odpověděl tiše Bill.
„Možná jsi moje prokletí,“ vrátil mu to, a pak si ho přitáhnul blíž k sobě. Když se jejich rty setkaly, Tom se znovu dostal do toho transu. Billovy rty chutnaly jako božská mana. Jako všechno zakázané. Jako všechno, co by neměl chtít. A i když cítil, že je jeho i Billův klín tvrdý, držel své sebeovládání na uzdě. Vychutnával si polibky a doteky, ale nehodlal zajít dál. Když se na něj Bill vysadil a zhoupnul, popadl ho zápěstí a znehybněl.
„Přestaň, prosím.“
„Ty prosíš,“ zamrkal Bill překvapeně, ale poslechl. „Tolik jsi mě překvapil. Slyšel jsem o tobě tolik věcí, ale jsi úplně jiný, než se říká. Jsi hodný a laskavý.“
„Počkej,“ zarazil se Tom. „Jak jsi o mně mohl něco slyšet? Nikdo mě nezná.“ Posadil se a shodil tak Billa ze sebe dolů na matraci. Pak rychle vstal a shlížel na něj.
Bill nejdříve zbledl a Tom by přísahal, že viděl, jak se mu znovu dělají kruhy pod očima. Začal se třást a vypadal, že snad omdlí. „Sakra,“ zaklel potichu a chytil se za hrdlo.
„Jsi v pořádku?“ klekl si k němu Tom, přemožen strachem.
„Ano, já… Bože, prosím. Ještě chvilku,“ sténal Bill, a pak se zhroutil na matraci. Místnost zalilo bílé světlo, takže si Tom musel zaclonit oči rukou. Vzduch naplnila svěží sladká vůně. Když světlo ustoupilo, Bill už se pomalu zvedal do kleku. Známky únavy byly pryč, naopak teď jeho pleť perleťově zářila. Za zády se mu rozprostírala dvě nebesky bílá křídla.
„Do prdele,“ zaklel Tom. „Ty jsi anděl?“
„Promiň, snažil jsem se to udržet, co nejdéle,“ omlouval se Bill a vstal. „Nedokážu vydržet v lidské podobě moc dlouho. Takhle si nás Bůh udržuje v šachu, abychom se vrátili do Nebe, protože se před lidmi nesmíme ukázat. Byl jsem takhle už pár dní, takže to teď nešlo ovládnout.“
„A to mi říkáš jen tak?“ zakoktal se Tom.
„No tak, nebudeme předstírat, že o Nebi nevíš. Myslím, že jsi toho o něm slyšel dost a dost,“ založil si Bill ruce na hrudi a zdál se naštvaný.
„Ty víš, kdo jsem?“ vykulil Tom oči.
„Jistěže ano. Věděl jsem to od první chvíle. Pach síry nikdy docela neschováš, i když ses o to snažil docela pěkně,“ pošťouchnul ho Bill a složil si křídla blíž k tělu.
„A co to teda tady mělo znamenat? Ty ses snažil svést mě? Nemělo by to být spíš naopak? Víš, jaká sláva by mě v pekle čekala, kdybych přivedl padlého anděla? Víš, jak by mě otec odměnil?“ prskal Tom a přecházel po místnosti sem a tam.
„Ano, to si dokážu představit. Myslím, že by měl škodolibou radost z toho, jak se Bohovi pomstil, když mu sebral dalšího archanděla,“ řekl Bill klidně.
„Ty jsi… ty jsi?? Ty jsi archanděl? Že mě to, do prdele, nenapadlo? Gabriel, Michael… tvoji bratři. Jsem idiot. Manon se bude smát jako pominutý,“ zajel si rukama do vlasů.
„Tvůj bratr?“ usmál se Bill, jako by se právě dozvěděl o dalším milém příbuzném svého přítele.
„Ano, můj bratr. A můj otec Lucifer mě usmaží za živa, až se tohle dozví,“ pokračoval v psychickém zhroucení Tom. „Počkat. Je tohle nějaký boží plán? Mstí se takhle Bůh mému otci? Chce poukázat na slabost jeho syna?“
„Bůh takový není,“ zavrtěl Bill hlavou. „Nikdy by se nevměšoval do ničího života. Nechává všechny žít, tak jak uznají za vhodné.“
„Vážně? Tak co tady teda děláš? A jak se vůbec jmenuješ?“ vztekal se dál Tom.
„Moje jméno je Haniel,“ přiznal Bill s malou úklonou hlavy.
„Anděl lásky a věrnosti? Ten, kterého Bůh vykopl z nebe a sebral mu křídla, protože nedokázal odolat lidem? Pozemským touhám?“
„No, vzal mě zase zpátky,“ usmál se Bill. „Odpouštět je božské.“
„A že to teda stálo za to, co? Lidé ti přestali stačit, tak ses rozhodl, že se vrhneš přímo na ďáblova syna, Hanieli?“ obvinil ho Tom.
„Byl bych radši, kdybychom zůstali u Billa a Toma. Kdybych ti začal říkat Luciene, bylo by to tak nějak skutečnější,“ zatvářil se Bill vzdorně.
„Ale ono to je skutečné. Ty jsi archanděl Haniel a já ďáblův syn Lucien,“ vzdoroval. „To je naše krutá realita.“
„Když tomu tak chceš říkat,“ pokrčil Bill rameny a sundal si z ramene jedno zbloudilé peříčko.
„Vysvětli mi to,“ svěsil Tom ramena a poprvé soucítil s lidmi, když pocítil vyčerpání.
„Máš pravdu, že nedokážu odolat lidským touhám a odjakživa mě fascinují. Bůh mi dovolil vrátit se do nebe, jenže já tam nejsem šťastný. Proto čas od času zamířím sem a kochám se. Snažím se nezaplétat, ale moje touha stále narůstala. Když jsem pak uviděl tebe, něco se stalo. Zamiloval jsem se do tebe a už jsem se tomu nechtěl dál bránit,“ vysvětlil Bill tónem, kterým popisujete cestu do práce.
„Zamiloval? Do mě?“ zopakoval Tom, protože tomu mohl jen těžko uvěřit.
„Ano,“ pokýval hlavou Bill a udělal krok dopředu. „Byl jsem ochotný se tebou nechat svést do pekel. Chtěl jsem aspoň na okamžik zažít ten pocit, kdy děláš, co ty chceš. Nedržet se zákazů. Chtěl jsem se ti odevzdat i za cenu toho, že skončím jako Lucifer se zlomenými křídly. Tolik jsi mě okouzlil. Jenže pak ses držel zpátky. Vím, že ti na mně taky zaleží. Že ti záleží na Billovi, který se ti zdál tak nevinný. Po takových duších vy v pekle přece prahnete a tys ho chtěl ušetřit. Chtěl jsi ušetřit mě.“ Tom se nadechoval k odpovědi, ale Bill ho zarazil zvednutou rukou. „Ušetři mě těch lží, že mě nemiluješ. Věř mi, že já to poznám ze všech nejlíp.“
„Nemůžeme být spolu. Nikdy nebudeme moct být spolu. Ty patříš tam nahoru a já tam dolů. Tyhle dva světy nejdou spojit,“ protestoval Tom.
Bill vykročil dopředu a chystal se položit ruce na Tomova ramena, ten ale polekaně uskočil.
„Zbláznil ses? Nemůžu se tě dotknout, když jsi ve své pravé podobě. Okamžitě by ti shořela křídla a šel bys rovnou do pekla.“
„Vzdám se svých křídel pro tebe. Přestanu být andělem, pokud tak budeme moct být spolu,“ pronesl Bill hrdě se vztyčenou bradou.
„Pokud je Bůh tak skvělý a nechá tě bez protestů odejít do pekla, co myslíš, že se stane pak? Lucifer nám nikdy nedovolí být spolu. Nedovolí svému synovi být s andělem, ač už bude padlý. Svou podstatu ze sebe nikdy nedostaneš. Pořád budeš dobrý. Nemůžeš žít v pekle se vším tím utrpením okolo. Nemůžeš ses stát jedním z nás. To nikdy nedovolím,“ oplatil mu stejně tvrdě Tom.
„Na ničem mi nezáleží. Chci být s tebou, ať to stojí cokoliv,“ rozhodl Bill.
Tom si pomyslel, že nikdy neviděl nikoho naivnějšího a sobečtějšího. Věděl, že tohle zničí životy jim oběma, ale přesto se nedokázal bránit, když k němu Bill vztáhnul ruce. Popadl jej do náručí a líbal, jako by to mělo být naposledy. Protože to klidně mohlo být naposledy. Očekával, že oba vzplanou pekelným plamenem, ale nestalo se tak. Místnost opět zalilo oslnivé světlo, takže neviděl nic než jen sebe a Billa. Světlo jako by tvořilo pevné zdi kolem nich. Tom svým citlivým sluchem zaznamenal zvuk praskajících plamenů, a hned na to ho do nosu udeřil pach síry.
„Otec přichází,“ zašeptal zoufale a v hlavě se mu promítaly představy těch nejhorších trestů, které by na Billovi mohl provést.
„Nejvyšší také,“ přikývl Bill. „Teď se rozhodne.“
„Luciene, Luciene, Luciene,“ ozvalo se vzdáleně, a pak už tu stál černovlasý muž s nepřirozeně modrýma očima. Jeho otec. „Člověk tě nechá chvilku bez dozoru a podívej se na sebe.“
„Omlouvám se, otče,“ Tom si okamžitě kleknul na jedno koleno, aby tak vyjádřil svou pokoru. „Neměl jsem v úmyslu tě zklamat. Prostě se to stalo.“
„Šetři slova. Myslíš, že nevím, co se stalo? Konec konců jsi syn svého otce. Také snadno podléháš zakázanému ovoci. Ani tvůj bratr nebyl jiný. Vydržte, ještě čekáme na někoho, kdo se k nám připojí.“
Pokojem se rozlehl tichý stařecký hlas. „Hanieli, už zase?“
„Omlouvám se, pane,“ vyhrkl Bill. „Ale ty mě znáš ze všech nejlépe. Nemůžu žít v nebi a jen přihlížet. Potřebuji procítit lásku. Potřebuju, aby mě ovládla.“
„Měl jsem pochopení, když ses zamiloval do člověka, ale Luciferův syn? Potomek mého největšího zklamání?“ řekl ten vznášející se hlas. Tom postřehl, jak při těch slovech Lucifer zatnul zuby a nenáviděl Boha zase o kousíček víc. „Co tě odlišuje od něj? Já jej miloval a on mě zradil, a teď proti mně bojuje všemi silami.“
„Láska není volba,“ řekl Bill a vzdorně se narovnal. „Chci být s Lucienem. Je mou opravdovou láskou. A pokud to nebude možné, ať zemřu v pekle.“
„Líbí se mi,“ mrkl Lucifer hravě na Toma. „Co ty, můj synu? Cítíš to stejně?“
„Otče, já… ano. Nemohu si pomoci. Teprve s ním mi dává všechno smysl. Nemůžu žít bez něj,“ stiskl v dlani Billovu ruku. Zdála se teď téměř ledová.
„Co ty na to?“ nadhodil Lucifer směrem ke vznášejícímu se hlasu. Na moment zavládlo ticho, jako by se domlouvali telepaticky. Pak se Lucifer zasmál. „Jsi krutější než já.“
„Takže, můj drahý Luciene, slyš rozsudek,“ tleskl Lucifer. „Dovolím ti být se svým drahým andělem, pokud se pro něj staneš člověkem. Souhlasíš?“
„Je to tak prosté? Budu člověkem a můžu být s ním?“ Tom nevěřil svým uším. Nemohlo to být takhle snadné.
„Jsi můj syn. Miluju tě takového, jaký jsi,“ zašklebil se Lucifer zlověstně, což snižovalo věrohodnost jeho předchozího prohlášení.
„V tom případě ano. Stanu se pro něj člověkem,“ přikývl Tom.
„Budiž,“ kývl Lucifer. „Stane se z tebe člověk s tou výjimkou, že když zemřeš, znovu se narodíš a vyrosteš do této podoby. Tvá duše se bude neustále reinkarnovat. Budeš si pamatovat, že jsi ztratil někoho, koho jsi miloval, a s tou bolestí budeš nucený žít. Zapomeneš na peklo a zapomeneš i tady na Haniela.“
„Ale otče,“ vykoktal Tom.
„Mlč, tohle je tvůj trest za to, že si nevážíš, kým jsi. Tímto se tě zříkám,“ dodal tvrdě a odvrátil od něj pohled. Chlad v jeho očích cítil Tom až do morku kosti.
„A teď ty, Hanieli,“ ozval se hlas.
„Také se stanu člověkem, pokud to žádáš,“ vyhrkl Bill rychle. „Najdu si tě a budeme spolu,“ obrátil se na Toma.
„Tak jednoduché to mít nebudeš. Zůstaneš i nadále andělem. Nenechám tě odejít.“ Ve vzduchu jasně visela připomínka toho, že Lucifer odešel a Bůh už nikdy nedovolí, aby jej opustil někdo další. „Budeš žít dva lidské životy se mnou v nebi a vždy na jeden ti dovolím vrátit se na Zem a žít tam podle vlastního uvážení,“ ukončil své prohlášení.
„Ale Bože, nemůžu se z nebe dívat, jak Lucien sám bloudí po Zemi s pocitem, že ho někdo opustil, a sledovat, jak se trápí. To je příliš,“ zaprotestoval Bill.
„Toto je tvůj trest. A nyní odcházíme.“ Světlo v místnosti začalo být opět nesnesitelné.
„Počkám na tebe,“ slíbil Tom, nepouštěje Billovu ruku. „Budu čekat, až se za mnou vrátíš.“
„Najdu si tě. Jakmile se sem dostanu, vyhledám tě,“ oplácel mu Bill a z očí mu tekly slzy.
„Miluju tě,“ řekl Tom a naposledy přitiskl rty k Billovým.
„Miluju tě,“ zopakoval po něm.
Ve výbuchu ohlušujícího ticha se všechno rozplynulo a Tom dopadl v bezvědomí na zem. O několik hodin později se probral s urputnou bolestí v hlavě a podivným pocitem v žaludku. Protřel si obličej, a pak se rozhlédl. Nepamatoval si, jak se do téhle hnusné místnosti dostal. Pokaždé, když už si myslel, že to má, něco jako by tu vzpomínku odehnalo pryč.
Vyšel z domu a zamířil do města. Matně si vybavoval, že už tu někdy v minulosti byl, ale nic nedávalo smysl. Došel na rozcestí dvou ulic a zastavil se. Kam by teď měl jít? Prohrábl si vlasy. Pak najednou jako by ho něco táhlo doleva. Nevěděl, co to způsobilo, ale měl tušení, že když půjde doleva, čekají ho dobré věci. A tak vykročil, aniž by tušil kam. Lehkým krokem a s úsměvem na rtech. Vůbec si nevšiml modrookého muže, který se ukrýval ve vstupu do jednoho z domů. Se starostí vepsanou do obličeje, jakou může zažívat jen otec, se odvrátil, aby se vrátil zpět do temnoty.
„Hani, nemůžeš mu takhle řídit život,“ pokáral bratra Gabriel, když viděl jeho počínání.
„Neřídím mu život. Jen na něj dohlížím. Aby šel správnou cestou a nic se mu nestalo,“ bránil se Haniel celý v slzách. Otřel si nos do dlouhého rukávu a dál hleděl dolů na svou lásku.
„Já nechápu, že ti tohle stojí za to. Budeš se sto šedesát let dívat tam dolů a trápit se, abys s ním mohl být osmdesát let. Ani nevíš, kolik mu zrovna bude, až se tam vrátíš? Může být stařec nebo naopak dítě. Nemůžeš na něj prostě zapomenout?“
„Ne, nemůžu, Gabrieli. A to, že mi to navrhuješ, jasně dokazuje, že vůbec nevíš, co je láska,“ rozkřičel se na něj. „Odejdi, chci být sám.“
„Bojím se o tebe,“ šeptl Gabriel, ale poslechl a odešel.
„Já vím,“ stiskl Haniel víčka.
Nikdo neřekl, že najít pravou lásku je snadné. Takže tu teď ležel, se zlomeným srdcem, ale na tom nezáleželo. Věděl, že až uplyne čas, jeho srdce se zahojí a znovu budou spolu.
Povídku o andělech a ďáblech jsem chtěla napsat už dávno, protože pro ně mám slabost, podobně jako pro upíry. Hlavní zápletku jsem měla vymyšlenou dlouho, jenže jsem nedokázala udělat závěr, který by se mi líbil. Trochu jsem začala pátrat po archandělech a jejich osudech a našla jsem Haniela, který byl skutečně andělem lásky a věrnosti. Byl tolik okouzlen lidmi, že se do jednoho z nich zamiloval a Bůh mu za to vzal křídla. Jeho bratr Gabriel se za něj přimluvil, aby ho vzali zpátky, jenže Haniel nebyl v nebi šťastný, a tak mu Bůh udělil jedinou další výjimku. Smí na Zemi pobývat jeden lidský život, a pak se musí na 160 let vrátit do nebe. A tady se zrodil můj závěr. Možná bych měla podotknout, že nejsem věřící v takovém tom tradičním smyslu, ale tyhle ty věci mě zkrátka baví.
Becs
autor: Becs
Becs
autor: Becs
betaread: J. :o)
Koniec dosť smutný, až možno žalostný. Predstava, že by sa mal Bill dívať, ako Tom miluje niekoho iného, má možno rodinu, trápi sa láskou a napriek tomu cíti, že to nie je to pravé… Hrôza. V samotnom obsahu mi ale predsa len niečo chýba. Bill s Tomom boli spolu pri prvom stretnutí príliš krátko, aby sa do seba mohli tak zamilovať. Obzvlášť Bill, ktorý si Toma vlastne skoro nevšimol. A keď si ho konečne všimol, už musel ísť preč. A zas Tom síce pôsobil mierne stratene, ale tiež by som uvítala, keby tam bola lepšia zmienka o tom, že myslí na Billa. Takže tak. Za iných okolností, keby som skutočne uverila ich láske, na konci by som si poplakala. Takto mi bolo ľúto len pri tej predstave, ale skutočná ľútosť tu nebola.
Naozaj krasny koniec. Dakujem za poviedku
Moc pěkné ale smutné.
Je to smutné… Pořád nad tím přemýšlím a možná, že maličko i souhlasím s Jasalií, že ani neměli čas se do sebe pořádně zamilovat, ake kdo ví, jak láska vlastně funguje, tak třeba to opravdu cítili tak silně už po tak krátké době.
Mně je spíš strašně líto, že jim nedovolili být spolu hned těch prvních 80 let a až potom je na 160 let rozdělit, a když už, tak jim mohli dopřát alespoň jednu jedinou společnou noc…. :'(
Ach bože, ach ďáble… zdálo by se, že ďábel byl v téhle povídce nakonec milosrdnější. Každopádně byla to nádherná povídka. Smutná, ale kousíček naděje na opětovné setkání a společný život ji dělá takovou, že si ji určitě v budoucnu ráda připomenu. Děkuji
Zato romeo a julie meli casu… 😏
Nadhera zlato 😘
Opravdu nádherná povídka! Řekla bych, že je přímo andělsky krásná.
Také mě zajímá vše kolem archandělů, andělů a tak podobně.
Povídka je opravdu moc povedená, děkuji za ni. 😉