Je tohle to, co vážně hledám? Byl jsem určenej proto, abych byl slavnej? Jsem stále pronásledován tiskem kvůli tomu, jestli náhodou nejsem na kluky, co jim do toho je? Pořád se ze mě snaží udělat někoho jiného než doopravdy jsem. To je něco špatného na tom, že nosím make-up, protože prostě chci vypadat dobře? Ženský ho nosej, tak co je špatného na tom, když si ho vezme kluk? Zapomněl jsem, že tohle asi není to, co lidi chtěj vidět, ale jsem rocková hvězda. Můžu se oblíkat jak chci. Vzbuzujeme v životě rozruch a to jen tak někdo nemůže. Ale co mě na tom tak baví? Kde je smysl mýho dlouhýho života? Kam zmizelo moje srdce?
Otevřel jsem oči a díval se na tmavý strop hotelového pokoje, v kterém tenhle týden bydlíme. Povzdech jsem si, přetočil se na bok a sledoval Toma, který tam tak mírumilovně spal. Proč nemůžu docílit toho, abych taky takhle klidně mohl spát? Je to snad způsob, kterým se můžeme ubránit nepříjemnostem, nebo hněvu? Co jsem si z toho mohl vybrat? Zůstal jsem v týhle poloze; moje oči jakoby rentgenovaly celé jeho tělo. Z jeho obličeje se nedalo vyčíst, jestli cítí bolest nebo nějaký smutek. Ale z mého, z mých očí, doslova vyzařovala bolest s velkým zármutkem. Ale kdo opravdu věděl kdo jsem? Tom to málokdy vždycky věděl; on je zaneprázdněný tím, že si každou noc užívá v posteli s holkama a já musím poslouchat ty kecy, který on snad považuje za zvuky rozkoše a extáze. Toma nedokáže zajímat nic jiného než to, jestli ta věc má prsa.
Ještě jednou jsem si povzdechl a snažil se nebrečet. Co dobrýho by mi přineslo to, kdybych se rozbrečel? Nic, akorát by mě to ještě víc změnilo. Znovu jsem se podíval na Toma; nesměle jsem se usmál a vzpomínal na starý časy. Časy, kdy jsme si svěřovali všechna tajemství, všechno co jsme si mysleli jsme říkali tomu druhému. Ale teď by byl těžko schopném říct mi jména všech holek s kterýma spal, ale to není to jediné co neví. On nikdy nebude vědět, že takhle bude všechno ještě horší. Jak může takhle procházet každou nocí, pokaždé s jinou holkou? On ani netuší, jak jsem z toho nešťastný. Chtěl bych vidět mýho bráchu jak je šťastnej, ale ne tak krátkou dobu.
Říká že nevěří na pravou lásku, ale já myslím, že neví co dělá. On se jenom bojí, že by ho nějakej delší vztah s holkou, mohl srazit k zemi. Vím, že můj brácha by na tohle řekl nějakej ze svých přesvědčivých argumentů a já bych věděl, že těm reportérům lže když říká, že nevěří na lásku. Je to silnej člověk, skoro ničeho se nebojí, ale to on není. Je jako já. Je moje druhá polovička. Ale já, jeho další polovina, která pomalu chřadne když s ním nejsem. Nechápe to, že když na mě nemluví, tak mě tím zabíjí. Chyběj mi ty dny, dny před tím než jsme se stáli opravdu slavnými a on chtěl vlézt ke mně do postele a vyprávět mi o tom, co celý den dělal, když jsem s ním nebyl. Nezajímá mě jestli mi řekne věci, které jsem zažil s ním, viděl jsem ty samý věci, myšlenky v úplně odlišných očích, očích mého dvojčete.
Už zase se mi chce brečet, znovu jsem to vydržel. Chtěl bych se ho dotknout, alespoň jedním milimetrem mého prstu, ale jsem od něj moc daleko. Nemůžu chtít, aby byl v téhle posteli, když je v tamté. Přeju si, abych se mohl vrátit v čase do těch dnů, kdy jsem se probudil v jeho objetí, ve čtyři ráno, a povídali jsme si o tom, že budeme slavní a že ta sláva nám nikdy nezničí naše přátelství. Ale podívej se kde jsme teď! Netrávíme spolu ty noci, jako před lety a mě ty noci tak strašně schází. Nevím, jestli schází i Tomovi, ale myslím že by mohly. Jenom doufám, že mu také schází, jenom doufám, že si přeje, aby byl v mé posteli, s mým objetím, abychom si povídali o tom, s kterou holkou spal a jak strašná byla.
V duchu se zasměju a zase zavřu oči. Usínám, ale ještě to nechci vzdát. Otevřu oči a zase si prohlédnu si Toma, leží teď na boku, čelem ke mně. Má otevřené oči, byl celou tu dobu vzhůru. Z jeho pohledu mi krvácí srdce, je tak bolestivý. Chce trávit noc jako jsme to dělali předtím, já vím, ale já za ním nechci jít. Dívali jsme si upřeně do očí, napříč místností. Před chvílí jsem viděl, jak se jeho ruka pomalu natahuje z pod peřiny a snažím se mě dotknout.
Posílal mi SOS a já se ho snažil přečíst. Natáhnu k němu ruku také a on teď už ví, jak moc mi chybí, že já chybím jemu. Navzájem se postrádáme. Postrádáme ty hebké dotyky, které jsme si navzájem věnovávali. Dotyky, kterýma jsme si dávali vědět, že ať budeme kdekoliv budeme se mít vždycky rádi, i když věci okolo nás budou špatné. Věnoval mi nesmělý úsměv, abych věděl, že je taky vzhůru. Uvnitř trpěl a já tím pádem trpěl také. Mohl cítit všechno co cítím. Cítím tlukot jeho srdce, je rychlejší než předtím; vím že je nervózní. Neusnuli jsme v té samé posteli už tak dlouho.
Kývnul jsem na něj a nechal jsem ho v tom, aby věděl že je všechno v pořádku. Vylezl ze své postele a vyšel směrem k té mé- měl na sobě jenom boxerky a já se sám pro sebe smál. Vklouzl do mé postele a já byl tak strašně šťastný. Ty dny byly zpátky a moje srdce už nebylo tak studené. Jeho ruka odejmula moje štíhlé tělo a přisunul si mě blíž k sobě: nemusel nic říkat a ani dělat. Chtěl bych si tenhle moment vychutnat a zapsat do paměti, na ještě hodně dlouho. Vím, že se tahle příležitost už nemusí nikdy opakovat. Vím, že je to nejspíš naposled co jsme u sebe takhle blízko, naposled co se naše srdce slijí v jedno a mi budeme moct klidně umřít. Vím, že tohle je poslední chvíle kdy temnota schovává naše tajemství před sluncem.
Přitulím se k němu, moje hlava je na jeho hrudníku. Usměju se, protože slyším jeho nepatrný smích. Cítím se v bezpečí a odpočívám. Cítím, že Tom dělá to samé. Stále jsme ještě nepromluvili, nepotřebujeme to. Naše těla nám sami řeknou, co ten druhý cítí. Přesně víme co ten druhý potřebuje a tohle jsme potřebovali už zatraceně dlouho. Naše tajná místa, doteky na ně, to je to, co nás uvnitř pomalu zabíjí. Cítím jak mě jeho ruka hladí po zádech a snaží se mě k němu ještě víc přitulit, je to jako bych byl dočista promrzlý a on byl jediný způsob jak se ohřát.
Tom se zase usmál a jeho druhou rukou mě začal hladit po vlasech. Začal si s nimi hrát a já se jen usmíval dál, nevnímaje nic jiného. Zavřel jsem oči a přál si, aby tohle nikdy neskončilo, chtěl bych takhle usínat každou noc ale vím, že o tom máme povoleno jenom snít. Není dobré, aby se bratři k sobě chovali takhle něžně, ale co můžou lidi vědět o lásce mezi dvojčaty? Potřebujeme něhu jako každý jiný, ale myslím, že by to nikdo nepochopili. Nikdo! Jemně jsem políbil Toma na rameno a něžně ho objal.
Otevřel jsem pusu, připraven říct všechno co mě zraňuje už týdny, ale asi bude lepší nechat Toma odpočívat. Alespoň na chvilku než cokoliv řekneme ať si oba odpočineme, než noc skončí. Vím, že když tohle jednou začneme, tak to nechceme ukončit; bude si povídat dokud se nevypne budík a my budeme muset jít. Hrozím se tý hodiny, bude to pro nás signál, abychom se pustili a trávili den bez jakýchkoli doteků, které by nám pomohli, abychom se cítili lépe. Vím, že Tom může cítit, že jsem připravený vylít si srdce, ale já nevím co bych mu měl a chtěl vlastně říct. Chce si to vrýt do paměti stejně jako já, ale neumí mi to říct přímo do obličeje. Vím, že ví,j ak moc ho mám rád. Vím, že miluje, když může někoho držet, být s někým přes noc a tohle ho vážně uspokojuje. Občas mě podceňuje.
Přitáhnu si ho a pevně ho uchopím, když se snaží být mi tak blízko; jsme u sebe blízko jak jen to jde. Tom si přestal hrát s mými vlasy a začal mě hýčkat. Moje srdce je v jednom ohni a utěšuje mě. Znovu se usměju a ucítím jeho polibek na vršku mé hlavy. „Bille,“ řekl Tom opravdu potichu jako myška.
„Tome…“ Zašeptám do jeho rozpálené kůže. Hlavu si položím zpátky na polštář jenom kousínek od jeho obličeje. Koukáme si z očí do očí a víme, že to musíme udělat a nebo ještě nechceme, aby to nic neznamenalo. Ale já to neudělám, je to až moc cenný na to, abychom o tom mluvili. Pokud to teď opustíme a zapomeneme na ty slova, která jsme před chvílí vyslovili, ten blbej budík začne zvonit a já budu stále ještě šťastný, protože budu ještě alespoň chvilku moct být u Toma.
„Kvůli čemu pochybuješ o svojí lásce?“ usmívám se.
„Kvůli všemu“ vydechnu
„Řekni mi to“ skoro zašeptal. Ty slova mi leží na jazyku a já se marně snažím vymyslet, jak mu to jenom říct. Nemusí říkat nic, nebo mě může pobízet dál, protože čas se nám krátí. On ví, že to se mnou nebude na chvilku.
„Cítím se tak prázdný Tome. Jakoby můj život už neměl nikdy stát za nic.“Tom přikývl jakoby věděl co cítím. Opravdu mu tak moc chybím? Věděl snad někdy co pro mě čas, který jsme spolu trávili, znamenal?
„Sláva a pomoc nejsou nikdy pospolu. Stále musím přemejšlet o tom, co mám říct, co si na sebe mám oblíct. Novináři pořád hledají chyby, jak mě shodit, vůbec ke mně nemají úctu, bojím se, že se zhrotím.“ Přestal jsem, protože jsem cítil jak se mi do očí hrnou slzy, ale před Tomem brečet nechci. Naklonil se ke mně a políbil mě na čelo.
„Já vím Bille, cítím to samé.“ Nedůvěřivě sem se na něj podíval, jako bych nevěřil tomu, co jsem právě slyšel. Nemůže mu to vadit tolik jako mě. Je to Tom, drzej kluk, kterýmu jen tak něco nevadí.
„Cítím se prázdný. Posledních pár dní.“ Zatřásl jsem hlavou. Ne to není správné. Tom takový není. Já jsem ten, koho média shazují a ne Tom; on je ten o kterým nepíšou takový kecy jako o mě.
Otevřel jsem pusu, abych mohl něco říct, ale on mi na rty přiložil prst.
„Vím, že se to může zdát absurdní, ale Bille, jsem tvoje dvojče, tvoje druhá polovička a cítím všechno co děláš. Cítím se úplně stejně jako ty. Novináři mě urážejí jak jenom můžou.“ Přestal mluvit, načež se podíval do mých očí. Udělal jsem to samé a spatřil pravdu, je jako já. Prožívá všechno co dělám stejně jako mě, tak i jemu to všechno tak moc chybí. Ruka se mi svezla na jeho pas a on mě za ní chytl. Usmíval jsem se a díval se na něj, on se na mě také usmíval.
Otevřel jsem pusu, abych mohl říct něco dalšího, ale uslyšel jsem ten známý zvuk budíku a zavřel jsem oči. Děsím se tohohle zvuku pokaždé, když tohle děláme. Ale vím, že to co jsme dělali nebude nikdy ztraceno. Chtěli jsme být sami a radši by jsme trpěli, abychom mohli být spolu a být tím kým doopravdy jsme. Cítil jsem jak se mě jeho rty znovu dotkly a věděl jsem, že on ten zvuk taky nesnáší. Jeho rty mě opustili a já cítil, jak se zvedá z mojí postele a nechává mě tu, už jsem nebyl prochladlý, nýbrž totálně vařící, z jeho přítomnosti. Otevřel jsem oči a naposledy se na něj podíval, usmíval se na mě. Úsměv jsem mu oplatil; zamrkal a šel do koupelny. Povzdechl jsem si a znovu oči zavřel. Proč nikdy nemůžeme zůstat spolu v objetí? Ale vím, že život se nemůže ubírat tímhle směrem a už vůbec ne s naší láskou.
autor: Boukalka
betaread: Sajuš
