Návrat domů 1/2

Jak mi to mohl udělat? Proč? Proč mě tu nechal samotného a odešel pryč? Beze mne? Vím, že jsem k němu nebyl také férový, ale vždy jsme si to vysvětlili. On to pochopil. Důvod toho, že jsem na něj někdy byl rozzlobený a tak, pochopil to a vše bylo zase v pořádku. Proč to tak teď není? Je to už několik týdnů co odešel. Odešel za jinou. Už mě nemiloval. Lhal mi. Moc mi lhal. Říkal, že mě miluje, ale kdyby mě miloval, nebyl by teď s ní. Kdyby mě miloval, neodešel by. A kdyby mě miloval… nenechal by mě samotného, opuštěného a zničeného. Bez něj nemá můj život smysl. On to věděl. A stejně to udělal. Nevyčítám mu lásku, ale lež…

„Tome? Jsi doma?“ vyruší mě něčí hlas. Ten hlas, co bych poznal mezi milionem jiných. Ten hlas, co jsem několik dní, týdnů a i měsíců neslyšel, ten hlas, co naplňoval moje srdce radostí. Byl zpátky. Rychle jsem vstal z postele a hnal se ke schodům, abych mohl jít za ním, za bráškou, za láskou. Ale u schodiště jsem se zarazil. Nebyl sám. Přivedl si ji. K nám domů. Do domu, kde jsem spolu s ním zažil ty nejkrásnější chvíle mého života, ale i to největší utrpení. „Tome,“ šťastně se usmál, když mě viděl. Neříkám, že já neměl radost, že jsem ho viděl. Byl snad ještě krásnější než dřív. Ale co mi rozhodně radost neudělalo byla ONA! Lísala se k němu a držela ho za ruku. Ten pohled na ně dva jsem nesnesl a se slovy: „Ahoj… bráško!“ jsem odešel zpátky k sobe do pokoje a zabouchl dveře. Při cestě jsem ještě slyšel, jak na mě Bill volá, co se stalo.
Nevnímal jsem je. Prudce jsme zabouchl dveře a svezl se podél nich na zem. Do očí se mi nahrnuly slzy. Ne! Nebudu plakat! Už ne! Nešlo to… několik malých, ale i přesto silných slz, se vydralo na povrch přes silnou barikádu řas.
„Tome?“ slyšel jsem za dveřmi bratrův překvapený hlas. Neodpovídal jsem. „Tome, no tak… co se stalo? Otevři prosím…“ nevydržel jsem to. Kousek jsem se posunul a zlomeným hlasem jsem mu řekl, že je odemčeno.

Rychle otevřel dveře a zase je zavřel zpátky. „Tome,“ sednul si na zem vedle mě a pevně mě obejmul. „Tak rád tě zase vidím,“ usmíval se na mě. „Nemel by ses náhodou věnovat jí, než marnit čas se mou?“ chladně jsem mu řekl a propaloval pohledem jeho krk. Ano krk. Do očí jsme se mu podívat nemohl, ale zároveň jsem ho musel alespoň nějak vidět. To čeho jsem si ovšem všiml, mě opět dostalo. Těch pár malinkých červených flíčků, rádoby zamaskovaných make-upem, byly až moc viditelné. Taky co bych čekal.
„Tome… co je s tebou?“ smutně se na mě koukl.
„Proč si ji přivedl?“ zeptal jsem se ho na to, co mě pálilo na jazyku a koukl mu do očí.
„Co?“ překvapeně na mě koukl.
„Proč, Bille? Co jsem ti udělal?“ chtělo se mi zase plakat. Ale před ním to nedovolím! Nedovolím, aby mě viděl plakat! Už nikdy!
„Tome… ona… my… čekáme spolu dítě…“ řekl opatrně a mě se ta slova zarývala do srdce jako ten nejostřejší nůž.
„Miluješ ji?“ smutně jsem se mu díval do očí. Zvednul pohled zpět ke mně a já se zase topil v tom moři čokolády, co měl v očích.
„Ty na to pořád myslíš, že jo?“ zeptal se opatrně a já jen kývnul a sklopil pohled. Najednou jsem ucítil na bradě dva jeho prsty, nasměroval si moji hlavu tak, abych nemohl koukat nikam jinam než jemu do očí. „Já taky…“ zašeptal a opřel svoje čelo o to moje. Pořád jsme si koukali do očí. Ticho mezi námi bylo skoro až nesnesitelný, ale ani jeden z nás neměl sílu ho přerušit…
„Udělej to, prosím… naposledy…“ škemral jsem o poslední polibek. Vím, že potom to asi bude ještě horší, ale musel jsem ho cítit, znovu ochutnat tu jeho dokonalou chuť.
„Tome… ty víš, že to…“ nedopověděl to. Už jsem to nevydržel a políbil ho. Ze začátku spolupracoval, ale po chvíli se chtěl odtáhnout. To jsem ale nedovolil. Potřeboval jsem najednou víc. Začal jsem ho hladit na zádech a bocích. Snažil se mě odstrčit, ale já si toho nevšímal. Potřeboval jsem ho! A moc! Otočil jsem se a jeho opřel o zeď. Vím, že se mu to líbí, vždyť sám přece říkal, že na to ještě myslí. I když mi moje polibky neoplácel, užíval jsem si to. Zajel jsem mu rukou pod tričko a líbal na krku. Zavzdychal. Líbí se mu to. Srdce mi radostí poskočilo a já ho hladím na hrudi.
„Tome… tohle nejde…“ vydechl.
„Chceš to… líbí se ti to… cítím to,“ zašeptal jsem mu toužebně do ucha a sundával mu tričko. Za několik vteřin už se válelo na zemi vedle nás, hladil jsem ho na bříšku. Najednou mě zastavil. Podíval se mi do očí a rychle se mi vpil do rtů a vášnivě mě líbal. Já jsem s nim samozřejmě spolupracoval. Začal mě hladit na zádech a moje tričko zanedlouho následovalo to jeho. Jemně mě škrabal na hrudi a já zrychleně dýchal. Otočil jsem se a za stálého líbání jsem ho dovedl k posteli. Opatrně jsem ho na ni shodil a obkročmo si na něj sednul. On si mě přitáhnul k sobě a opět mě chtivě políbil. Já se ale odtáhl a začal mu mapovat hruď. Za svým hbitým jazykem jsem zanechával vlhké cestičky. Bill se prohýbal a hladil mě na bocích a zádech. Občas i zavzdychal. Cítil jsem, že už je stejně vzrušený jako já. Ano, mohl bych to slastné mučení už ukončit a dál to neprodlužovat, ale já nechtěl. Chtěl jsem si brášku vychutnat. Po tak dlouhé době. Moc mi chyběl. Jeho krása, vůně, pohledy, chuť, dotyky, polibky… byla to nepopsatelná bolest. Nevěděl jsem o něm nic. Kam šel, jestli je v pořádku, nic… nenechal žádnou zprávu a ani důvod. Sjel jsem mu až na bříško a jazykem kroužil okolo pupíku.

Začal jsem si pohrávat s páskem. Naštěstí měl ten, co znám snad nazpaměť. Rozepnul jsem ho a postupně i knoflík a zip. A za podpory Billových vzdychů, jsem mu stáhl džíny. On mně udělal to samé, ale o něco rychleji. Jazykem jsem stále mapoval jeho bříško a sjížděl jsem níž k jeho vytetované hvězdičce.
„Tomi… prosím…“ sténal bráška a pro mě to bylo jako rajská hudba. Vyslechl jsem jeho prosby a pomalinku mu stahoval boxerky. Bill mě začal podporovat svými táhlými steny. Koukl jsem se na brášku. Byl tak krásný. Ležel tam s mírně zakloněnou hlavou, přivřenýma očima a pootevřenou pusinkou. Lehl jsem si mezi jeho nohy a políbil jsem ho. Můj polibek mi oplácel a hladil mě po bocích a na zadečku. Nevydržel jsem to a zasténal jsem.
„Tomi… prosím… nepro-dlužuj to,“ sténal mi bráška do ucha.
„Neboj se, Billi…“ jemně jsem mu skousl ušní lalůček a pánví se na něm začal chvílema pohupovat. Bill se třásl a všemožně kroutil. Poznal jsem, že je jeho čas… ale já to ještě nechtěl ukončit. Mírně jsem se na něj zhoupnul a Bill skoro křičel… musel jsem ho políbit a tišit ho, byl bych celkem nerad, aby nás ONA vyrušila.
„Tomi… aa… už to nevydržím…“ Bill začínal být hodně zoufalý… klepal se a svíjel pode mnou, ale mě se to líbilo. Vždy se mi líbilo mít na ním moc.

„Bille, lásko, děje se něco? Jste tam nějak dlouho…“ ozvala se za dveřma. Ještě že je zamčeno…
„Ni-nic mi ne-niiiiii ii…“ snažil se odpovědět, ale myslím, že to moc přesvědčivě neznělo. Pomalu jsem se sunul dolů, k místu, kde to teď bráška potřeboval nejvíc. Přejel jsem dlaní po jeho mužství a Bill si div neprokousl ret.
„Prosiiiim…“ líbnul jsem ho na špičku a pak se ale opět přesunul jinam… tentokrát na stehna. „Tomi… netrap mě…“ zavzdychal a začal si sám rukou zajíždět do rozkroku. To jsem ale nemohl dovolit a ruku jsem mu dal pryč. Hodil po mě ublížený a zoufalý pohled. Už jsem ho nemohl trápit. Vzal jsem ho do pusy a pomalu ho začal zpracovávat. Bill už neměl ani sílu se tišit. Bál jsem se, aby zase nepřišla…jednou rukou jsem si začal pomáhat a druhou jsem nechal jemu. Vložil jsem mu prst mezi rty a on mi ho začal laskat a všemožně ožužlávat. Ale ztišilo ho to. Na chvíli. Blížil se konec. Já se snažil a nasadil maximální tempo. Bill sténal snad na celý svět. Poslední dlouhý a nejhlasitější sten byl za ním. Byl konec a ja konečně mohl zase ochutnat jeho dokonalou chuť. Vše jsem poslušně spolykal a lehl si vedle udýchaného brášky.
Bill vůbec nemohl svůj dech vrátit do normálu. Povedlo se mu to až po nějaké chvíli… „Děkuju…“ políbil mě a schoulil se k mně… „Tomi… to dítě jsem nikdy nechtěl…“ zašeptal a dlouze mě políbil.

autor: Bill’s Lollipop
betaread: Janule