Návrat domů 2/2

autor: Bill’s Lollipop
betaread: Janule

Bill se vrátil k nám domů, ale bohužel i s ní… nevěděl, jak jí má říct, že už s ní být nechce a taky myslím, že mu jí bylo i zčásti líto, přecejen… nosí jeho dítě, i když nechtěné. S Billem sice jsme spolu, ale jen tak napůl a určitě ne tak, jak bych si představoval a chtěl.

„Bille? Lásko? Jdu si někam sednout s kamarádkou, ano? Tak zatím pa, broučku,“ oznámila nehorázně přeslazeným hlasem bráškovi. A samozřejmě si neodpustila pusu… a kdyby jen tu pusu!

Na jednu stranu jsem měl radost, že budu mít Billa zase jen pro sebe, ale to bych po něm asi chtěl moc… nevím co se to s ním v poslední době děje. Je nějaký přecitlivělý a mám i takový pocit, jako by se mě stranil. A to mi rve srdce na kousíčky.

„Teď ne, Tome! Nemám na to náladu a jsem unavený…!“ to poslední asi dva týdny slýchávám pořád… i když mu dám jen malinkou pusinku. Vždy dělá, jako kdybych po něm chtěl bůhvíco, asi si neuvědomuje, jak mě tím trápí, ale budu ho tolerovat… možná je toho na něj moc…

„Kde si byla?!?“ slyším celkem rozčílený hlas Billa z vedlejšího pokoje… z jejich pokoje.

„Ale lásko, dyť sem ti říkala, že sem byla s kamarádkou,“ zahihňala se.
„Do dvou do rána?!“
„Jooo, no víš… trošku se to protáhlo.“ …to by mě zajímalo, co se dá na obyčejným sezení s kamarádkou protáhnout? Ty holky maj vážně divný zvyky.. :X
„Hmm… jasně,“
„Kam si myslíš, že deš?!“ teď zas vříská ona na celej barák…
„Jdu si lehnout dolů, jestli dovolíš!“ párkrát zamrkám… že by se až tak pohádali?? Nevím proč, ale zahřálo mě z toho u srdce. Nepřeju Billovi, aby se s někým hádal, ale aspoň si ho budu moct utěšit 🙂 …
„Tome?? Spíš??“
„Přes ten její ječák těžko,“ zasměju se.
„Promiň:( můžu k tobě?“ hodí na mě psí očka a já se beze slova, avšak s úsměvem posunu, abych mu uvolnil kus místa ve vyhřáté postýlce.
„Děkuju… Tome… ona… ona někoho má…“ steče mu slza… on kvůli ní pláče?? Ale… já myslel… říkal, že jí nemiluje…
„Billí… neplakej prosím… jak to víš?“ obejmu ho a hladim na zádech, aby se uklidnil.
„Ře-řekl mi to Andy… prý ji už několikrát viděl, jak se líbá s nějakým chlapem… Tome, proč? Proč mi to neřekla? Proč mi lže?“ slzy mu tekly skoro až proudem… a moje naděje se pomalu vytrácela.
„Já nevím, bráško… vážně nevím…“ řekl jsem mu upřímně a zachumlal ho víc pod peřinu a snažil se tišit jeho vzlyky.

„Já… už ji sice nemiluju… ale byli jsme spolu skoro rok… bolí to, Tome… moc to bolí,“ plakal dál… a já už nevěděl co mám dál dělat… jak ho utišit…
„Lás… Bille… bude to dobrý, musíš tomu věřit…“ přestal plakat a kouknul na mě…
„Proč mi nechceš říct lásko?? Už to tak není, viď?“ stekly mu další slzičky.
„Billí, ne, to ne… miluju tě… moc a ty to víš. Jen jsem si nebyl jistej, jestli se teď to oslovení hodí… promiň LÁSKO,“ dal jsem mu pusinku do vlasů a on se lehce usmál. Po chvíli jsme oba usnuli.

Ráno jsem se vzbudil nějak okolo poledne… Bill už u mě nebyl… šel jsem ho tedy hledat. Nejdřív jsem šel k nim do pokoje. K mému překvapení byl úplně prázdný. Dokonce už tam ani nebyly její věci…“tady něco nehraje“, řekl jsem si v duchu a šel dolů… seděla tam a okolo sebe své věci.
„Ahoj? Ty někam jedeš?“ řekl jsem ironicky…a upřímně jsem měl neskutečnou radost, ale kazila to jediná věc. KDE JE BILL??
„No… vlastně ano… ale spíš odcházím… čekám na přítele… slíbil, že mě odveze, měl by tu být každou chvíli,“ usmála se…
„Já myslel, že tvůj přítel je Bill…“ pozvednu obočí.
„Ten?“ zesměje se. „Ale to ne… on byl jenom taková náplast… je to ubožák, sám nic nedokáže. A ještě si naivně myslel, že to dítě je jeho…“
„Ono není?“
„No to by mi tak scházelo…“ směje se dál…vaří se ve mně krev…
„NIKDO o mým bráchovi nebude říkat, že je ubožák!“ Jdu k ní a vrazim jí facku.
„Tak tohle jsi přehnal, Kaulitzi!“ chytne si tvář a šine si to ven, kde už netrpělivě troubí auto.
„Oo… Marcusi… ten hajzl mě uhodil!!“ stěžuje si a ten týpek vyleze z auta… ouje… to asi bude bolet…
„Co si myslíš, že děláš?!“ jde ke mně.
„Hele jo… odvez si tu svojí couru a už se laskavě nevra…“ ale to už mi přilítne pěst do obličeje… a hned na to do břicha… myslim, že mám roztržený obočí…
„Tome!!“ Bille?? Ne… teď sem nechoď, bráško…
„Varuju tě… ještě jednou na ní vztáhneš ruku nebo si jí vezmeš ho huby, tak končíš!“ ještě do mě kopne a odjíždějí společně pryč.
„Tome… Tome?? Si v pořádku?? Krvácíš!“ přiřítí se ke mně Bill.
„Jsem v pohodě…“ procedim mezi zubama… všimnu si, že mu opět stekla slza…
„Bille, zapomeň na ni… ona ti za to nestála… sám si to viděl…“ posadim se…
„Ale mě o ni nejde… ublížil ti…“ opatrně mi kapesníčkem otírá tu ranku v obočí.
„Billí, vážně jsem v pohodě… nechci, abys plakal…“ setřu mu slzu a jemně ho políbim… „Kde jsi vlastně byl?“
„Nakoupit… chtěl jsem tě překvapit…“ usměje se…
„Jo… to umíš jen ty, lásko 🙂 …ale upřímně… teď mám chuť jen na jedno :P:)“ šibalsky se usměju.
„A na co?“ zasměje se bráška a já mu prstem naznačím, ať se nakloní blíž… a ještě blíž…
„Tak už mi to řekni…!xD“
„Dobře…:)“ přitáhnu si ho za týl k sobě a políbím…
„Yeah… to bych si dal taky :)“ zasměje se…
„Tak to do toho ale nesmíš pořád kecat, bráško xD“ znovu se na něj přisaju a Bill mě povalí zpátky na zem… a ze mě je najednou nejšťastnější člověk na světě 🙂

autor: Bill’s Lollipop