,,Nevím, kdy to vůbec začalo… prostě se mi ty krvavé šrámy na rukách líbily, přinášely klid a úlevu a žiletka se stala mou nejlepší kámoškou. Nikoho jiného jsem vlastně vůbec neměl, nějakého opravdového přítele, těch pár lidí ve škole, ti se počítat nedají. Mými kamarády se jen nazývají, abych jim pomohl s učením a potom si ze mě jenom utahujou, že jsem holka a gay a tak dál a dál a dál… A moje dvojče? Moje slavné dvojčátko Tom? Tomu jsem ukradenej. Je pro mě víc než jen dvojče, bratr, je to moje láska, miluju ho, a on to ví… ale je mu to jedno, netuším, jestli ví o mém sebepoškozování, ale určitě si toho musel všimnou, nedělá ale nic, jsem mu prostě volnej jak ty jeho pyžama, co furt nosí. Teda, kdybych já zjistil, že se moje dvojče podřezává a neskutečně trpí, tak bych něco udělal, cokoli, ale nenechal bych ho v tom samotné. Jo, není pravda, že dvojčata podobně uvažují, to by se Tom totiž nechoval takhle… Všude sice říká, jak pozná, že mi něco je, jako tenkrát, když jsem byl v nemocnici s tím alergickým záchvatem, ale kecá, to, že jsem v nemocnici mu zavolala máma.
No, už jsem se zmiňoval, že jsme slavní? Stejně je to jedno, muzika mě baví, asi je to to, kvůli čemu tu ještě jsem… Vím, že přijde den, kdy se říznu trochu víc a bude po všem… Nikomu bych myslím nechyběl, mámě možná trochu, ale stejně má radši Toma, to co provede on, jako by se nestalo, zatímco když udělám totéž já, hned je oheň na střeše… A jestli bych chyběl Tomovi? To je otázka! Nechyběl, jenom mě ignoruje, možná by si na veřejnosti párkrát pobrečel, aby ho všichni litovali a dostal dalších pár holek. Mám já to ale děsnej život. Teda, stěžovat si nemůžu, mám slávu, peníze, u nohou mi leží tisíce holek, ale já chci jen jeho… vzdal jsem to. A to je právě ten důvod. Důvod proč bez žiletky nemůžu usnout. Jenom ona mi pomáhá, krev odplaví moje deprese a problémy, ale potom se to dvojnásobně vrátí… Vím, že kdyby se to veřejnost dověděla, zničil bych kapelu, a to já nechci. Sice už to mezi námi vře, ale muziku milujem všichni, ta nás spojuje. Ale chtěl bych, aby taky něco spojovalo mě a Toma… třeba láska, ale vím, že k tomu nedojde, ale proč o tom pořád píšu? Těchhle archů papíru, stejných jako je tento, mám v krabici pod postelí nespočet. Netuším, proč jsem tenhle příběh začal psát, píšu to samé pořád dokola, ale nikdy to nedokončím, nevydržím to a jdu do koupelny kde… no všichni víte co. Teče u toho krev a je to neskutečné utrpení v kombinaci se štěstím a uspokojením… ne,sex to není… Co myslíte, dokážu na tenhle papír dopsat celý můj příběh? Vím, že nejsem kdovíjaký spisovatel, ale z tohohle bych se vyzpovídat chtěl… aspoň papíru… no, ale víme jak to chodí – Chtít můžeš,ale… Ach jo, jsem beznadějnej případ… a taky mám psa a kočku a umím zpívat a mám černý vlasy a nehty a hnědý oči… mno tak dobře, snažím se to zakecat a nakonec nedokončit, ale já si nemůžu pomoct… Ne, můžu si pomoct!!“
Na papíře opět zůstal nedokončený příběh, tentokrát ale kroky černovlasého mladíka nevedly do koupelny, nýbrž do bratrova pokoje…
Bill prudce rozrazil dveře do Tomova pokoje, kde hrála hlasitá hudba ve stylu Hip-Hopu, kterou nesnášel…
,,Víš to?“ zněla jeho jediná otázka,na kterou chtěl odpověď.
,,Víš to?“ zněla jeho jediná otázka,na kterou chtěl odpověď.
,,Ježiš brácha, co zase chceš?“ Otráveně k němu stočil svůj pohled bratr.
,,Chci vědět, jestli jsi to věděl.“ Odpoví mu jeho mladší bráška a vyhrne si rukáv až k rameni, takže Tom může zřetelně rozeznat jednotlivé zářezy do jeho bledé a ranami zarudlé jemné kůže. Znejistěl… viděl Billův upřený pohled, vyčkával odpověď.
,,Ne, jasně že ne, jak tě to mohlo napadnout řezat do sebe? Brácha, ty jsi idiot! Vážně úplně opožděnej, lituju, že zrovna tebe musím mít za dvojče, fakt! Prosimtě přestaň mě otravovat a nezapomeň zavřít hubu, nalítaj ti tam mouchy, a taky dveře, buď tak hodnej, jo?!“Vychrlil ze sebe na jeden dech.
,,Chci vědět, jestli jsi to věděl.“ Odpoví mu jeho mladší bráška a vyhrne si rukáv až k rameni, takže Tom může zřetelně rozeznat jednotlivé zářezy do jeho bledé a ranami zarudlé jemné kůže. Znejistěl… viděl Billův upřený pohled, vyčkával odpověď.
,,Ne, jasně že ne, jak tě to mohlo napadnout řezat do sebe? Brácha, ty jsi idiot! Vážně úplně opožděnej, lituju, že zrovna tebe musím mít za dvojče, fakt! Prosimtě přestaň mě otravovat a nezapomeň zavřít hubu, nalítaj ti tam mouchy, a taky dveře, buď tak hodnej, jo?!“Vychrlil ze sebe na jeden dech.
Bill jen dál stál ve dveřích neschopen pohybu… čekal podobnou reakci, ale nedovedl si představit, že by mu to Tom doopravdy dokázal říct tahle do očí… vlastně ne do očí, spíš do země, ale Bill to slyšel ,to je hlavní. Naštěstí se z šoku poměrně rychle vzpamatoval a utekl do koupelny…
Už už se chystal ze skříňky v zrcadle vytáhnou žiletku, ale neudělal to…
,,Ale já to dokončím! Tenhle příběh bude kompletní a nebude chybět nic, bude poslední a Tom si ho přečte. Jo, musí, tohle musí. Aspoň to třeba napíšu do poslední vůle, ale jako netuším, jak se to píše, mno… ne, prvně to dokončím a pak se uvidí… tak znova.
Nevím, kdy přesně to začalo, ale je to už nějakej ten pátek, o tom svědčí i moje jizvy, kterých neustále přibývá. Prostě toho bylo na mě moc. S Tomem jsme se zase pohádali, koncert se mi taky dvakrát nepovedl, taky mi došel lak na vlasy a zlomila se mi tužka, ořezávátko se ztratilo… prostě moc věcí najednou, vzpomínám si, že jsem zrovna něco krájel, rajčata do salátu myslím, a najednou vzteky bez sebe, jsem si začal řezat do zápěstí, nejdřív zlehka a rychle, ale potom jak jsem viděl tu krev jak stéká po předloktí, tak se mi neskutečně ulevilo, chtěl jsem toho pocitu víc a víc, tak jsem se začal řezat hlouběji a pomaleji, sice mě to dost bolelo, ale prožíval jsem to tak intenzivně, nevnímal jsem nic než tu krev, byl jsem jako v tranzu… Netuším, jak mě to zničehonic napadlo se říznout, nikdy jsem krev moc nemusel, možná za to mohl pocit, že jsem nemožnej, naprostá nula, že nic neumím, nic nezvládnu a že za všechno můžu… mnooo a od toho okamžiku jsem se stal závislým. Moc dobře si uvědomuju všechna rizika, ale prostě to nejde zastavit, přemýšlel jsem i o nástupu do léčebny, ale to se zavrhuje, to by se hned vědělo a zničil bych skupinu a to nechci, jo, mno, to už jsem psal, že jo… ale to nevadí, když je to tu dvakrát. Nebo snad jo? Komu by to vadilo, mě teda ne.
No, co dál se stalo… moje řezání se stalo pravidelným a taky jsem se neřezal nožem, ale žiletkou, mojí nejlepší kámoškou, který jsem mohl všechno říct a která mi dodala pocit, že všechno zvládnu. Jo, zní to celkem šíleně, ale kdo nezažil, nepochopí. A to je tak všechno, tedy ještě ne, Toma jsem miloval každou sekundou víc a víc, a on na mě každou sekundou víc a víc kašlal. A to je vážně tak všechno, tenhle papír mu dám, aby si ho přečetl a půjdu se pořezat. Možná už naposled. I když, dvakrát tady píšu, že nechci zničit kapelu, ale takhle bych ji vlastně zničil… Možná by si našli někoho jiného, ale to už by nebyli Tokio Hotel, i ten název jsem vymyslel já. A taky mi je líto těch fanynek, hafo je jich do mě zamilovaných a daly by za mě život, i já je mám svým způsobem rád, čtu každičkej dopis, každičkej dáreček mám schovanej, i s jmenovkou, abych věděl od které ho mám. To Tom ne, když mu nějaká holka dá telefonní číslo, odhodí ho do prvního odpaďáku na kterej narazí. To mi na něm vadí, ta jeho namachrovanost. Na něm mě štve víc věcí, ale i přesto všechno ho miluju, ne miluju jako že se mi líbí… neumím to popsat… Je to ale nádherný, hezčí než moje řezání, ale… ale. Má to moc ale. A to je můj příběh, jak začalo moje sbepoškozování, tedy, tu část jak mi Tom dokázal, jakej je slaboch ignoruju, dost mě to vzalo, jsem v šoku ještě teď, pořádně mi to ještě nedošlo, ale čekal jsem to, více méně jo. A taky…“
Najednou se prudce otevřely dveře, ve kterých stál Tom…
,,Co chceš?“ Naštvaně po něm prskl Bill…
,,Bráško, já se ti chci omluvit, já byl strašně blbej, a já to… věděl, to že se řežeš… nechtěl jsem to řešit, doufal jsem, že to přestane, trápil jsem se, přehlížel jsem tě, vím to, ale… miluju tě, Bille, nechci aby sis ubližoval!“ Dokončil svoji řeč alá Páté přes Deváté a ani Billa nenechal promluvit a svoje slova stvrdil polibkem. Ten to nečekal, ale nesmělé polibky vracel a přijímal, pocítil štěstí, ne to štěstí z říznutí, ale opravdové štěstí a… lásku.
,,Co chceš?“ Naštvaně po něm prskl Bill…
,,Bráško, já se ti chci omluvit, já byl strašně blbej, a já to… věděl, to že se řežeš… nechtěl jsem to řešit, doufal jsem, že to přestane, trápil jsem se, přehlížel jsem tě, vím to, ale… miluju tě, Bille, nechci aby sis ubližoval!“ Dokončil svoji řeč alá Páté přes Deváté a ani Billa nenechal promluvit a svoje slova stvrdil polibkem. Ten to nečekal, ale nesmělé polibky vracel a přijímal, pocítil štěstí, ne to štěstí z říznutí, ale opravdové štěstí a… lásku.
A tak na Billově zpovědním papíře zase zůstal nedokončený příběh. Ale jak to bylo dál? To nikdo neví, ale jisté je, že Tom ho skutečně miluje, nechoval se tak, ale snad se poučil, Bill se natrápil už dost. Jejich lásce nezabrání nic, nikdo na to nemá právo, ani zákon, ani žiletka, na kterou doufejme Bill už nesáhne, a vsaďme se, že nesáhne, Tom mu v tom zabrání, vždyť se z větší části řezal právě kvůli němu! Teď nemá důvod, a to je dobře.
Ano, láska, to je mocná čarodějka…
autor: Blacky
betaread: Janule
Jéé,to je pěkný..:):)Příběh by stačil sice jen jednou…XDAle povídka hezká..^^Moc..^^A žiletku aŤ mu tom raději sežere..XDD
Tak to bylo hodně trhlý 😀 a poměrně nechutný, ale jinak gd;)
Wow, docela mrazivý příběh, i když má happy end……
Blacky: píšeš o té žiletce tak přesvědčivě…..to téma asi důvěrně znáš nebo máš jen opravdu tak reálnou představivost?
Je to moc dobré a neuvěřitelně reálné, a ty depky….jsi dobrá!!
krááásný……=*
wow smekám, krásně napsaný, zajímavým stylem, takže povídka sama o sobě je zajímavá…jsou tam nádherně popsaný pocity, ale ještě že je tam happy end protože jinak, jak se znám, bych zase bulela xD
Tak to bylo opravdu krásné. Moc se mi líbí, jak popisuješ pocity Billa, žřejmě ti takové pocity nejsou cizí…=( Opravdu moc krásný, smutný příběh…
Strašně krásné. Opravdu moc povedené 🙂
božíííííííčkovýýýýýýý fakt
Mnooo…abych pravdu řekla,docela vlastní zkušenost…..až moc..kdo necítíl,nechápe…někdy je dost dobrý se z vlastních potíží vypsat v příběhu někoho jiného.A díky moc za komentáře,je to povzbudivý 🙂 Jste super!!
fakt hezky 🙂
to se povedlo
už dlouho sem čekala na nějakou povídku s touto tematikou
můžu si ji dát na blog?
aduska: jo,jasně,klidně si ji tam dej,ale prosím uveď mě jako autora,dík 🙂
Tahle povídka je psaná…..s žiletkou v ruce a šííílenou depresí…možná proto píšu tak přesvědčivě ZoE 🙂 vlastní zkušenosti dělají svý…hlavně ty,na který bychom nejraději zapoměli,ale pořád jsou tak nějak uvnitř,vrací se a my s tim uděláme velký kulový……aaaa,šmankote,zase spisuju román,radši se jdu vyřádit na nový FFce,kterou chystám xDD
Blacky – Podávám ti ruku, nadšeně tě přijímám "do klubu"…
Moc se povedla ta povídka, i když mně by se líbil i smutný konec, miluju smutný konce… Těším se na další povídky 🙂