autor: B-kay
Potřebovala jsem si ode všeho na chvíli odpočinout. Od učení, od starostí, ode všeho. Otevřela jsem Word a začala psát a najednou vzniklo tohle dílko. Jednoduché, nevinné, psáno přímo od srdce. Jen krátká jednodílka, na víc bohužel zatím nemám čas, ale splnila svůj účel. Cítím se mnohem lépe, jsem spokojená a odpočatá. Kvalita je v těchhle řádcích zřejmě druhořadá, to nejdůležitější je procítit to. Vnímat svět očima dítěte, vžít se do jeho starostí a trápení a já jen doufám, že jsem se k tomu alespoň přiblížila 🙂
Přeji hezké čtení!
Andreas byl nejlepším kamarádem dvojčat snad od chvíle, kdy se začali zajímat i o svět mimo bezpečí domova. Bydleli ve stejné ulici, chodili spolu do školky a později chodili do stejné třídy i ve škole. Alespoň do doby, než byla nerozlučná dvojčata poprvé v životě rozdělena a mladší z bratrů byl v šestém ročníku přeřazen do vedlejší třídy.
Andreas byl o rok starší a zkušenější zejména zásluhou staršího bratra, ke kterému vzhlížel a který se stal jeho dětským idolem. Neexistoval problém, s nímž by si neporadil, neexistovala otázka, na kterou by neznal odpověď. Jejich vztah nebyl ideální, nerozuměli si úplně ve všem, ale v Andreasových očích byl symbolem všeho, čím se chtěl později stát i on. Často se hádali, ještě častěji prali, ale malý blonďáček byl přesvědčen, že tak to má být, že právě takové chování je znakem ideálního sourozeneckého vztahu a snažil se o tom přesvědčit i dvojčata.
Bill jej odmítal poslouchat a nikdy si z podobných řečí nedělal příliš velkou hlavu. Nedokázal pochopit, proč byl mněl považovat nadávání, osočování a rvačky za něco správného, proč by měl chtít právě takového staršího bratra, když jeho vlastní bratr byl dokonalý po všech stránkách. Byl hodný, pozorný, trpělivý, uměl Billa rozesmát i ve chvílích, kdy mu bylo do pláče a stejně tak jej uměl utěšit během okamžiků, kdy přišel pozdě a nestihl Billa rozesmát předtím, než mu z očí vytryskly slzy. Bylo jim sice jen jedenáct, ale Bill si moc dobře uvědomoval sílu jejich pouta. Tom byl jeho druhou polovinou. Jeho dětským idolem, ke kterému vzhlížel. Všechno to, co viděl v jeho očích, způsob, jakým se jej dotýkal a jak v jeho přítomnosti mluvil, jen to považoval za správné, akorát neměl chuť přesvědčovat o tom i Andrease, který jej stejně nikdy neposlouchal a pořád si říkal své.
Tom si hlasitě povzdechl a z celé síly kopnul do kamínku, který měl před sebou. Čekal před domem na Andrease, kterému to trvalo déle než obvykle, a začínal se nudit. I přesto, že uběhlo již několik týdnů, ještě pořád si nezvykl na to, že chodili s Billem do rozdílných tříd, že jim v některé dny začínaly hodiny jinak, a tak s ním nemohl strávit ani těch deset minut cesty do školy. Nedokázal se smířit s tím, že neměl křepčícího a hihňajícího se bratra pořád kolem sebe, že si s ním nemohl povídat, kdykoliv se mu zachtělo, že se na něj nemohl dívat s něhou a obdivem jako pokaždé, když byli spolu. Přemýšlel, jestli to Bill cítí stejně a usmál se, když si pomyslel, že ano, jistě to cítí stejně.
V té chvíli se dveře konečně otevřely a na ulici vyšel mladík se světlými vlasy, který se k Tomovi blížil pomalým krokem. Skláněl hlavu, Tom si myslel, že je to kvůli tomu, aby mu do očí nesvítilo slunce, ale když došel až k němu a podíval se na něj, zalapal po dechu.
„Co se ti stalo?“ zeptal se zděšeně při pohledu na chlapcovu bledou tvář, na které se nyní ostře vyjímala velká modřina pod okem.
„Ale nic.“ Andreas se pokusil o slabý úsměv. „Jen jsme se s Markem trochu prali. To správní bráchové občas dělají, víš?“
Tom překvapeně zamrkal. Snažil se rozvzpomenout, jestli se s Billem za těch jedenáct let alespoň jednou poprali. S hrůzou si uvědomil, že se něco takového nikdy nestalo. Znamenalo to snad, že nebyl dobrým bratrem?
„Opravdu?“ ptal se dál, jak se pomalu blížili ke škole.
„Jo,“ Andreas líně kývl hlavou.
„Proč jste se prali?“
„Vstoupil jsem do jeho pokoje bez klepání. Vy jste se snad nikdy nepoprali?“
Tom nesměle zavrtěl hlavou. Podezření, že není pro Billa správným bratrem, v něm vzrůstalo každou vteřinou, razilo si cestu jak do jeho mysli, tak i do srdce a právě na tom místě zabolelo nejvíce.
„J-já… nemyslím si, že bych Billa někdy dokázal uhodit,“ přiznal se, zatímco myslel na bratrovu roztomilou tvář, důvěru v jeho očích a sněhovou kůži, které by rozhodně žádná modřina neslušela.
„Ale no tak, nebuď takovej srab. Je to absolutně normální. My se s Markem pereme skoro pořád a vidíš? Na našem vztahu to nic nemění. Pořád je to můj starší brácha. Pořád ho mám stejně rád.“
„Nemáš z něj strach?“
„Proč bych měl?“ zeptal se Andreas po krátkém zaváhání.
„Já nevím,“ povzdechl si Tom. „Že ti jednou doopravdy ublíží.“
„Je to legrace. Jen si hrajeme. Co by se mi asi tak mohlo stát?“ zasmál se a rozběhl se k velké bledé budově, nechávaje zmateného Toma za svými zády.
Když o několik hodin později dorazil domů, zamířil rovnou do bratrova pokoje. Celý den přemýšlel nad tím, co mu řekl Andreas, a i přestože nedokázal pomyslet na možnost ublížit Billovi, rovněž nedokázal přestat přemýšlet nad tím, že mu možná není správným starším bratrem.
Zastavil přede dveřmi Billova pokoje a nervózně tiskl ruce v pěst. Zhluboka se nadechl a zaklepal. Poprvé v životě.
Když po vyzvání vstoupil do malé, chaoticky vybavené místnosti, hrudníkem se mu rozlil příjemný hřejivý pocit. Očima okamžitě vyhledal bratra sedícího na posteli. Zřejmě předtím pracoval na domácím úkolu, protože měl všude kolem sebe hromadu sešitů a učebnic, ale nyní upínal k Tomovi udivený pohled.
„Stalo se něco?“ zeptal se a pokrčil obočí svým typicky roztomilým způsobem a Toma opět zahřálo u srdce. „Klepal jsi,“ dodal se smíchem.
„J-já vím,“ odpověděl Tom rozechvěle, odhodil batoh do rohu místnosti a došel až k bratrově posteli.
„Nějak jsem zapomněl na to, že nemusím.“ Klekl si na podlahu naproti němu a usmál se.
Bill jeho úsměv radostně opětoval, natáhl ruku a něžně jej cvrnkl do nosu. „Tak na to už nikdy nezapomeň. Tohle je i tvůj pokoj.“
Tom cítil, jak mu do tváře pomalu stoupá červeň. „Stejně jako ten můj je i tvůj.“
„Přesně tak,“ Bill hravě zakýval hlavou.
Prameny divokých černých vlásků mu sklouzly do obličeje a zakryly láskyplný pohled dvou čokoládových očí. Tom si pamatoval, jak moc se na něj jejich máma zlobila, když si před pár týdny obarvil hlavu, ale Tomovi se to líbilo. Moc dobře věděl, proč to udělal, dokonce dřív, než se mu s tím bratr svěřil. Chtěl být jiný. Lišit se od ostatních, být něčím výjimečný. Tom tehdy chápavě přikyvoval i přesto, že věděl své. Bill nepotřeboval změnu barvy vlasů, nepotřeboval ani měnit svůj styl oblékání, nebo konečně zařídit svůj pokoj poněkud všednějším způsobem. Nepotřeboval nic z toho, aby byl jiný, aby se lišil od ostatních, protože v Tomových očích byl jen on výjimečný. Ten jeden jediný.
„Nesnáším školu,“ zamumlal Bill s obličejem v sešitu biologie.
„Tak to jsme dva,“ povzdechl si Tom, pohodlně rozvalený vedle něj. Chtěl mu pomoct s úkolem, ale nedokázal se soustředit tak, jak by rád. „Chybíš mi. Nikdy si nezvyknu na to, že mi tě vzali.“
Bill pomalu zamrkal, věnuje Tomovi smutný úsměv. „To ani já. Nikdo tam se mnou nemluví. Nesnáším to tam. Chci zpátky k tobě.“
„A Andymu?“ dodal Tom tiše.
„Ne, jen k tobě,“ řekl Bill rozhodně a otočil se k němu tváří.
Najednou se zatvářil tak smutně, nešťastně zkřivil obličej a stiskl víčka, až Toma bodlo u srdce. Byl ochoten udělat cokoliv pro to, aby jej opět viděl šťastného. Chtěl pro něj být dobrým bratrem.
Při té myšlence si vzpomněl na Andrease a Marka a jejich divnou hru. Říkal, že je to legrace, že se vlastně baví, pořád však cítil jistou pochybnost. Sledoval Billův obličej, nyní otírající se o jeho rameno, toužící po pohlazení, po chvíli mazlení.
Tom nejistě vsál spodní ret, uvažuje nad tím, jestli by to měl udělat a jak by to měl udělat. Uhodit by jej nedokázal, možná by mohl začít silným dloubnutím nebo strčením do něj. I to v mysli okamžitě zamítl. Bill byl tak krásný a křehký, byl jeho malým bráškou, nikdy by mu nemohl ublížit. Možná by pomohlo štípnutí. Počítalo se i štípnutí za jistou formu rvačky?
„Tomi,“ vydechl Bill, nosem se otřel o jeho tvář. Za jeho jménem byla znát jistá naléhavost.
Tom cítil, jak mu silně tluče srdce, jak zoufale vdechuje krásnou vůni bratrových vlasů, sotva si uvědomuje, že kolem něj tiskne své paže a přitahuje si jej do objetí. Bill zasténal úlevou, silně se k němu přitiskl a Tom najednou věděl, že nemusí Andrease poslouchat ve všem, co mu řekne.
Tohle byla jejich hra. Jejich druh legrace. To, co je dělalo oba šťastnými.
„Tak co?“ vyptával se Andreas hned další den.
Tom jen pokrčil rameny. „Nic.“
„Já to věděl,“ uchechtl se Andreas a společně s Tomem zahnuli doleva, mířili k opuštěnému dětskému hřišti. „Jsi srab.“
„To nejsem,“ bránil se Tom odhodlaně, i když si tak chvílemi sám připadal.
„Bill je kluk, je stejně silný jako ty. Není z porcelánu, nerozbije se, když se ho náhodou silněji dotkneš.“
„Ale já se ho nechci dotýkat silněji. Nikdy mu nebudu schopen ublížit.“
„Protože jsi srab.“
„Protože ho mám rád! Záleží mi na něm a nechci, aby měl ze mě strach.“
Tom si vzpomněl na jeden jediný den, který se v jejich životě mohl počítat jako den, kdy Billovi ublížil. Byla to sice nehoda, neudělal to schválně, jen si hráli na dvorku, ale každopádně Bill uklouzl, rozbil si koleno a Tom měl z toho všeho, co se stalo, takové výčitky, že jej celý den nosil na rukou, rozmazloval a dokola se mu omlouval. Bill se smál, radoval se z takové pozornosti a Tom se zase radoval z toho, že se mu podařilo rozveselit jeho.
„Bráchové, co se neperou. To jsem ještě neviděl,“ zavrtěl hlavou a posadil se na starou dřevěnou lavičku. Ostražitě se kolem sebe rozhlédl a poté z kapsy vytáhl dvě cigarety. Jednu si vložil do úst, druhou podal Tomovi.
„Kdes to vzal?“ ptal se Tom nechápavě, zíraje na tenkou ruličku v Andyho dlani.
„Dal mi je Mark. On to dělá pořád, samozřejmě když není doma máma. Není to nic složitého.“
„Já nechci,“ Tom jemně zavrtěl hlavou potěšen tím, že se jej Andy nesnažil přemlouvat. Zcela vyveden z míry hleděl na kamaráda, který cigaretu zapálil, zkušeně si potáhl a poté s přivřenými víčky lehce vyfoukl téměř průsvitný dým.
„Nevíš, o co přicházíš,“ řekl Andy se siláckým úsměvem, i když ani on sám to pořádně nevěděl.
Tom znechuceně pokrčil nos a rozkašlal se. „Smrdí to,“ zamumlal a zacpal si nos.
„Časem si zvykneš.“
Tom otráveně protočil očima. Nechtěl si zvykat. Nelíbilo se mu to. Andreasovi bylo teprve dvanáct, byl na tyhle věci příliš mladý a rozhodně je neměl podstrkovat někomu ještě mladšímu. Děkoval Bohu, že s nimi v ten den nešel i Bill. Necítil se dobře, a tak zůstal doma a Tom byl rád. Nechtěl, aby mu do vlasů vsákla ta odporně smradlavá věc.
„A jak to šlo u vás doma?“ odbočil od tématu divná dvojčata a trochu se od Andrease vzdálil.
„V pohodě. Akorát jsme se příšerně pohádali. Ale to je normálka… to správní bráchové občas dělají.“
Tom v duchu nešťastně zavyl. Zase něco, co by měl správný bratr dělat a zase něco, co on nikdy nedělal.
„Doufám, že se s Billem alespoň hádáte,“ řekl blonďák se smíchem.
„No… občas,“ ozval se Tom váhavě. „Tuhle jsme se nemohli dohodnout, kdo si vezme poslední sušenku,“ zalhal. Nebylo třeba se dohadovat. Sušenka okamžitě putovala do Billových rukou. Tom by mu byl schopen dát i své srdce, jen aby jej viděl šťastného. Bill rozlomil sušenku a s úsměvem dal polovinu svému bratrovi, což bylo pro Toma důkazem, že by mu i on dal to své.
„To není hádka,“ lamentoval Andreas zamračeně.
„Nechci se s ním hádat.“ Tom mrzutě nafoukl tváře.
„Jsi divný,“ odfrkl Andreas a natáhl se i po druhé cigaretě, Tom byl však pohotovější. Vzal ji do ruky a otočil se na patě. Když procházel kolem odpadkového koše, zlomil ji a zahodil. Neposlouchal, co za ním Andreas křičel. Jen rychle kráčel domů.
Tentokrát nešel do Billova pokoje, ale zamířil k sobě. S očima přilepenýma k podlaze otevřel dveře, a vzápětí téměř vyskočil leknutím, jakmile na posteli spatřil bratra s jeho kytarou na klíně. Opatrně ji otíral hadříkem, po tváři mu stékaly velké slzy, a když k Tomovi zvedl pohled, skrčil se do klubíčka, formuluje tiché přiznání.
„Neudržel jsem ji,“ pípl. „Chtěl jsem to jen zkusit, dával jsem pozor, opravdu nevím, jak se to mohlo stát. Spadla na podlahu a já… omlouvám se, Tomi. Tolik mě to mrzí.“
Tom pomalu zamrkal. Možnost hádky s Billem se mu nabízela přímo na zlatém podnosu. Konečně mohl sobě, Andreasovi i jeho hloupému bratrovi dokázat, že i on je správným sourozencem. Zhluboka se nadechl a beze slova přešel k Billovi. Posadil se vedle něj, složil si kytaru do klína a zkoušel něco zahrát, zatímco jej Bill vyplašeně pozoroval.
„Je v pořádku?“ zeptal se, když Tom přerušil hraní.
„Nic se s ní nestalo,“ odpověděl tiše. Byl to začátek hádky?
Bill se k němu opatrně přisunul blíž, dlaň položil na jeho rameno, dívaje se mu z profilu do tváře.
„Zlobíš se na mě?“ Druhou rukou Toma jemně pohladil po zápěstí. „Tomi, odpustíš mi to? Už to nikdy neudělám.“
Tom chvíli přemýšlel a poté si Billa s překvapeným vyjeknutím strhnul na klín. Když k němu bratr pootočil hlavu s tázavým pohledem, usmál se na něj a jemně jej líbl do vlasů.
„Samozřejmě, že to uděláš znovu. Hned teď,“ vydechl Tom a svou kytaru mu opatrně položil do klína. „Já ti pomůžu,“ slíbil, vzal Billovy ruce do těch svých a pustili se do dalšího z nesmyslných tréninků. Oba věděli, že se Bill nikdy nenaučí hrát, stejně jako oba věděli, že to nikdy nebude potřebovat, protože Tom bude vždy u něj a ochotně mu zahraje, cokoliv si bude přát. Po chvíli Bill pustil Tomovy ruce, přitiskl si tvář k jeho krku a zhluboka se nadechl.
„Voníš jinak,“ zamračil se a ještě jednou se nadechl ostré vůně, linoucí se z Tomových vlasů.
„Tys kouřil?“ zeptal se vzápětí, zněl překvapeně i zklamaně zároveň.
Tom prudce vykulil oči a rychle zavrtěl hlavou. „Já ne… já bych, nikdy… možná až budu dospělý, ale teď rozhodně ne. Jen jsem byl s Andym chvíli venku.“
„On kouří?“
„Zjevně.“
Bill pobouřeně zavrtěl hlavou, ale jinak se k tomu nevyjadřoval. Nechtěl si kazit dobrou náladu.
„Tomi?“ hravě pozdvihl obočí.
„Co?“ Tom jej s úsměvem pohladil po čelisti.
„Budeme ještě hrát?“
Tomův úsměv povyrostl.
„Nejdřív si skočím do sprchy. Zatím to zkoušej sám a já jsem hned zpátky.“
Bill spokojeně kývl hlavou, a když Tom vyběhl z pokoje, přiložil si ruce na hrudník, v němž cítil silné tepání. Cítil úlevu a lásku, obě tak bezbřehé, jeho srdce tlouklo na poplach. Chvěl se, jeho drobným tělem projížděla zimnice, nemohl se dočkat chvíle, až si jej Tom vysadí na klín a jejich spojené dlaně se rozběhnou po strunách, vytvářejíc společnou, unikátní melodii.
Tom tu noc nemohl usnout. Na hrudníku cítil tíhu svého bratra, který se k němu během spánku tulil, a ten pocit byl k nezaplacení. Zlehka jej hladil po tváři, hrál si s jeho vlasy, tak spokojen, dokonale naplněn. A přesto tady bylo něco, co mu nescházelo z mysli. Byly to Andreasovy hloupé rady jak být správným velkým bratrem, právě ty v něm probouzely pochybnost a nejistotu. Čím déle nad tím přemýšlel, tím hloupější mu to všechno připadalo. Možná byl divný, možná se k Billovi nechoval tak, jak by se od něj očekávalo, ale on to jinak bohužel neuměl. Toho černovlasého blázna mohl jen milovat, starat se o něj a rozmazlovat jej nejrůznějšími pozornostmi. To byl celý on. Nechtěl se s ním prát ani hádat, nechtěl, aby Bill chodil kolem něj s modřinou a vědět, že jejím tvůrcem je on sám. Něco takového by si nikdy neodpustil.
Bill nebyl jen jeho bratrem. Byl vším. Byl jeho štěstím, jeho radostí, jeho druhou polovinou. Byl mu celým světem, ztělesněním veškeré jistoty, svou neustálou blízkosti mu připomínal, že dokud jsou spolu, všechno je v pořádku.
Tom opatrně nadzvedl hlavu a líbl Billa na čelo. Ten něco tiše zamumlal a ještě víc se vnořil do jeho objetí, vyvolávaje tak v Tomovi příjemné chvění. Zavřel oči. Rozhodl se.
Už nebude poslouchat ani pochybovat. Stanoví si svá vlastní pravidla. Nechá se vést němým rádcem pulzujícím uprostřed jeho hrudníku. Přesně tím, který mu nedovolil na Billa vztáhnout ruku ani zvýšit na něj hlas.
Každý den Billa probudí polibkem do vlasů a řekne mu, že jej má rád. Každý den bude stát po jeho boku v dobrém i ve zlém, chápající a milující. Bude jej rozesmávat, utírat mu slzy a tišit jej, bude jej chránit a nedovolí, aby mu někdo ublížil.
Po chvíli otevřel oči a zadíval se z okna, věnuje noční obloze široký úsměv.
Protože přesně to správní bráchové dělají.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Mám slzy v očích…krása. 🙂
Nádherná povídka moc se ti povedla.
Tohle bylo strašně roztomilé. Líbilo se mi, jaké měl Tomi dilema, jestli je dobrý bratr. 🙂 Nakonec naprosto přirozenou cestou došel k tomu, že do jejich vztahu nemá Andy co kecat. Ať si svého "skvělého" staršího bráchu klidně nechá. 😀
Prekrásne dielko. Tom bol strašne podarený. Andyho mi je ľúto, že asi nikdy nebude mať takého skvelého brata akým je Tom pre Billa.
Na konci ma Tomove rozhodnutie a jeho pravidlo dobrého brata úplne dojalo. Celý čas sa mi srdce zvieralo takou tou dobrou bolesťou:) Ďakujem aj za túto pocitovku♥♥♥
B-Kay, tak tomuhle říkám nádhera! ♥
Vždycky jsem zbožňovala malá dvojčata v Tvém podání a opět jsi nezklamala!
Bylo to dokonalé! Usmívala jsem se po celou dobu povídky a vůbec jsem nemohla přestat. Maličko jsem se trápila, že by Tom nakonec mohly uposlechnout Andyho ´super´ rad na to být správným bratrem a tím tak Billa zranit, ačkoli jsem věděla, že jen co by Billa bezdůvodně praštil, hned by jej to bolelo ještě více než samotného Billa. I tak jsem se ale trošku bála, že Andy jej tak dostal, že by to mohl zkusit a jsem neskutečně ráda, že má Tom svou vlastní hlavu, i když je stále tak mladý. Mají dokonalý dvojčecí vztah a rozhodně to nemusí dokazovat žádnýma hádkama a bitkama. Ještě že si to Tom uvědomil.
Tahle dvojčecí nehynoucí láska mě nikdy nepřestane udivovat a nejvíce si ji užívám v Tvém podání, kdy je do každého slova vetkená všechna láska světa.
Děkuji za tenhle báječný skvost! ♥♥♥
Nejednou se k tomuhle dílku ještě vrátím! 🙂
Komentar Mischulky mluvi za vse, ta to vzdy dokaze nadherne vystihnout! Mela jsem pri cteni stejne pocity – i ten strach trochu, ze Tom zkusi poslechnout sveho sibnuteho kamarada… Diky bohu mel svoji hlavu!:) A ano, i ja miluji podani kluku v jedenacti letech tak, jak je vystihuje B-Kay! Je to roztomile, ale zaroven dospele natolik, abycj se dokazala do jejich role vzit a vubec mi nepripadalo, ze jejich starosti jsou nejak detske nebo malicherne naproti dospelym. Jako bych to prozivala s nimi. Intenzivni emoce! Spousta drobnych detailu, myslenek, ktere se rozviji a dokonale me pohlti, jako cela povidka. Fantasticky, verny, silny zazitek pro vsechny milovniky procitene tvorby – ne nikterak prehnane roztomile, ale presne tak, jak to ma byt. To je to kouzlo… Proste jsem se asi prave zamilovala do povidek B-Kay, kdyz jsem si ted "nahodne" vybrala ke cteni dve od stejne autorky:) B-Kay, hrozne moc se mi libi tvuj styl psani. Pokusim se pouzit jedine slovo, ktere by to vystihovalo, i kdyz asi nemuzu byt zcela presne (protoze je v tom daleko daleko vic nez to, samozrejme!) To slovo zni… OKOUZLUJICI. Povidky od tebe me okouzluji a pri jejich cteni se citim totalne jinak, neco v nich je, neco nepopsatelneho, co dokonale meni moji naladu v lepsi, uklidnenou, naplnenou… Muzu rict, ze mame uzasne autorky, kam se obcas hrabou ty zahranicni. Moc dekuji a vazim si toho, je mame!^^