autor: Bejb
Nevím, jak se vyjádřit, možná, že to byl přehmat…Napadlo mě to, když jsem šmejdil v mp4 a čistil si paměť. Snad se vám to bude líbit a pěkné počtení! 🙂
Byl to jeden z těch dní, kdy se počasí neusměrnilo a trvalo na šedivém povlaku smogu, zablácených chodnících, mrholení a depresivní náladě. U mě tomu nebylo jinak, už od rána jsem se necítil příliš „ready“ a na nějakou školní docházku jsem přestal mít chuť hned při prvním pohledu z okna. Matku jsem na omluvenku nepřekecal, a tak jsem teď přišel domů, totálně vyšťavený a znechucený. Ještě, že je pátek…
Nenapadla mě jiná činnost než ležení v posteli a sedění u počítače, absolutně na nic jsem neměl náladu. A tak jsem si lehl na přikrývky a díval se zaraženě do stropu. Stále jsem musel přemýšlet. Pomalu jsem ani nevnímal, co se mi tlačí do hlavy. Po pár chvílích jsem vyčerpáním usnul. Poslední věc, kterou jsem zaslechl, byl klapot papučí, zaskřípání dveří a hlas mého bratra, který se přiřítil s nějakou velice horkou novinkou. Ale já si ji už neposlechnu…
Je úplně jiné, když se probudíte sami – přirozeně, a nebo vás probudí budík. Rozhodně lepší je ta první možnost, rozlepit oči do šera, smět se rozkoukat a nemuset nad ničím přemýšlet. Teprve po svém hlasitém zívnutí jsem si uvědomil zvuk kdesi v koutě pokoje. Otočil jsem se po zvuku chroupání, ale nic jsem neviděl. Párkrát jsem samovolně zamrkal a uviděl siluetu na židli. Ještě, že ta osoba byla chápavá k mému zmatenému stavu a ujala se rozsvícení lampičky. Musel jsem zavřít oči pod náporem světla. Za chvíli už jsem se díval na svého bratra, který seděl zpátky na svém místě v koutě, a chroupal nějaké cereálie s mlékem. Poulil na mě svoje velké oči a jakoby nic, přežvykoval.
„Přišel jsem za tebou, ale ty už si spal, a tak mě napadlo, že počkám, dokud se neprospíš, jenže to byl zřejmě špatný nápad, protože tady sedím už dvě a půl hodiny, začal jsem mít hlad a tohle…“ zapohyboval opatrně miskou ve vzduchu, „…jsem si přines.“
Pořádně jsem si protřel oči a všiml si deky, kterou jsem měl přes sebe přehozenou. Po detailním prozkoumání jsem uviděl i svlečené kalhoty, čelenku a kšiltku. Bill je jednoduše až moc pozorný bratr. Znovu jsem zívl.
„Bál jsem se o tebe, vůbec jsi se nehýbal.“ Dodal ještě tím svým typickým, ochranitelským hlasem. Nesnáším tuhle část jeho osobnosti. Ty starostlivé pohledy a měkký nádech v očích… Až příliš citu, který patřil mé osobě.
„Nezačínej s tím zase!“ zaskřípal jsem skrz zatnuté zuby, on není můj bratr, ale chůva.
„Tome, jsme dvojčata, měli jsme být jeden, mně se můžeš svěřit.“ Postavil se a přešel k posteli. Tyhle řeči o tom, jak jsme extra spříznění, fakt nemusím, říkal jsem mu to už tolikrát a on… nic.
„Bille, jsou jisté věci, které se neříkají. Zvlášť ne otravným, malým bratrům!“ vybuchl jsem. Nechtěl jsem na něj křičet, ale holt pravda někdy bolí. A on už potřeboval otevřít oči. Už jsem nevnímal tón hlasu, kterým na něj křičím, jednoduše jsem byl v transu. Znovu jsem se probral, až když začal plakat. Cosi se ve mně zhroutilo, ale já svůj monolog nedokázal ukončit, jako bych se živil jeho trápením… Sakra, vím, že to, co dělám je špatné, ale já ho nedokážu pochopit, je na mě až příliš upnutý.
Když jsem konečně přestal mluvit, podíval jsem se na klubíčko, které se svíjelo v rohu místnosti. Bill se na mě začal dívat, po chvilce si utřel oči a tváře zvlhlé pláčem. Nečekaně se zvedl a zařval na mě cosi ve smyslu, že jsem hajzl a nikdy ho nepochopím. Hlasitě za sebou třískl dveřmi a dupal si to do pokoje. Kroutil jsem nad tím jen nechápavě hlavou, však on se večer vrátí a bude se lísat. Alespoň jsem v to doufal…
O_o
„Kluci? Pojďte dolů, je večeře!“ zakřičela máma z kuchyně. Bylo už asi hodinu po naší slovní přestřelce, zchladil jsem si hlavu a věřil v usměvavého Billa. Pomalu jsem se šoural do kuchyně, vůbec se mi nechtělo jíst, neměl jsem hlad. Bill už seděl na židli, byly vidět jen jeho dlouhé černé vlasy, které spadaly přes židli. Když jsem se posadil na své obvyklé místo, naproti Billovi, mohl jsem vidět už jen mrzutý obličej, našpulené rty a na hrudi překřížené ruce. Trochu jsem se vylekal, Bill se zlobil, a přitom to byl vždycky on, kdo urovnával vztahy.
Zakřiknutě jsem hleděl do talíře, nepřehnal jsem to? Na Billovi je jasně vidět, že ano…
Rozhodl jsem se, že po večeři radši vyklidím pole.
„Dobrou chuť!“ ani jsem se nepodíval do talíře a začal jíst…
Být takhle zalezlý u sebe v pokoji, na to nejsem zvyklý. Sledoval jsem na počítači nějaké filmy, ale stále jsem nemohl z hlavy dostat Billa, vypadal tak smutně a naštvaně zároveň. Litoval jsem všech těch řečí, které mi vyklouzly z pusy. Už by mi ani nevadil starostlivý bráška, je mi smutno. Nemůžu to tak nechat, ale co mám dělat? Musím ho odprosit. Zašel jsem do kuchyně pro pár čokoládových bonbonů a vyrazil jsem na bojiště.
Zlehka jsem zaklepal na bratrovy dveře. Po pár ranách mi otevřel. Oči měl uslzené a oteklé.
„Můžu dál?“
„Proč?“
„Hele, Bille, já vím, že jsem to přehnal a chci se ti omluvit.“
„Nechci tě tady!“
„No tak, Bille, přece si nebudeme povídat přes dveře…“ a najednou to cvaklo. Bill ustoupil o několik kroků a pustil mě k sobě. Měl v pokoji velký nepořádek, s vyplašeným výrazem jsem se na něj otočil, měl znovu ten svůj bručounský obličej.
„Bille, já to nemyslel vážně, tedy určité věci ano, ale… Podívej, občas mi lezeš na nervy se svojí starostí o mě, ale to rozhodně neznamená, že tě nemám rád. Panebože, Bille, já bych bez tebe vlastně nemohl žít, skočil bych z mostu, kdybys skočil přede mnou. Bez tebe nejsem úplný, jsem prázdný. Moje srdce tluče zatím jenom pro tebe, a vždycky ti bude patřit velká část, ano? Jsi moje dvojče, promiň, že tě tak podceňuju v tvém názoru na nás dva, vždyť můj názor je úplně stejný, měli jsme být jeden, ale příroda chtěla dva transparenty. Mám tě rád a na tom se nic nemění, ano?“ pomalu jsem k němu přešel a roztáhl ruce do objetí. Neušlo mi, jak se pousmál. Když mě objal, teprve pak jsem si uvědomil, že je tu jen pro mě a vždycky bude, on bude…
O_o
„Co ty a holky, nějaký objev?“ zeptal se mě Bill najednou.
„Bille!“ káravě jsem se na něj podíval.
„Fajn, už mlčím, ale přece?“
„Já vlastně ani nevím. Holky mě moc nezajímaj…“
„Vždyť, ty jsi…“
„Ne Bille, takhle to nemyslím. To, že holku ojedu neznamená, že ji mám rád, a že jsem do ní zamilovaný, že se mi líbí. Tohle není moje parketa.“
„Takže mi chceš říct, že holky ojíždíš jen pro potěšení? Chudák holka, která ti skočí do náruče.“ Bill se pro sebe samolibě usmíval, vůbec jsem tomu úsměvu nerozuměl.
Najednou se na mě podíval tak nějak jinak… Zajuchal, že mám v kapse bonbón, a proč jsem mu ho nedal. Tak jsem mu tedy jeden podal, ale než ho stačil vzít, ucukl jsem.
Začali jsme se prát. Přetahovali jsme se o papírek a čokoládovou sladkost. Bill mi najednou chytil ruce a dal mi je za hlavu, pak si na mě sedl a pochoutku mi z ruky vzal. Díval jsem se, jak si tu kuličku strká do pusy a přišlo mi to…sexy. Ne! Takhle bych přece neměl uvažovat! Jenže to se snadno říká a těžce plní. Bill se nade mě začal sklánět, nevím proč, ale myslel jsem si, že mě chce políbit. Nakonec se mi stulil do náruče a tiše zašeptal: „Hloupý Bill, ještě, že není holka.“ Zasmál jsem se a začal ho hladit po vlasech.
O_o
„Tomi, Tomi.“ Něco mě probudilo, mohly být tak dvě v noci, zastřelím toho člověka, který mě budí.
„Tomi, Tomi.“ Rozsvítil jsem lampičku a podíval se na Billa, který přešlapoval na místě a poulil na mě oči.
„Co chceš? Vždyť jsou dvě.“
„Je mi smutno, a taky se bojím, sám…“
„Tak pojď.“ Nadzvedl jsem peřinu a nechal ho, ať si vleze ke mně. Stulil se k mé ruce a pořád něco brblal o jelenech, nedorozumění a nechápavosti. Nešlo mi to do hlavy.
„Tomi? Máš mě rád?“
„To víš, že jo.“
„A jak moc?“
„Hodně.“ Ztěžka jsem polkl, co má za lubem?
„Já, chci něco zkusit a nebudeš se na mě zlobit, že ne?“
„Ehm… Ne.“
„Zavři oči.“ Cítil jsem, jak se přibližuje. Jeho blízkost… A pak mě políbil. Zatočil se se mnou svět, neodstrčil jsem ho, jak jsem si původně myslel, ale oplácel jsem mu jeho polibky, jemné, vlhké, nemotorné… Po chvilce se odpojil a drze se mi podíval do očí.
„Ty mě máš víc než jen rád, že?“
„Já ti vlastně ani nevím.“ Nervózně jsem se zasmál. Vysvětlovala se jeho přehnaná starostlivost.
„Tomi? Co se stane, když ti řeknu, že jsem na kluky?“
„Asi to pochopím.“
„Tak tedy, jsem na kluky.“ Řekl, jako by hlásil počasí.
„Fajn. Já taky.“ Pusa se mu otevřela dokořán, propletl jsem si s ním prsty na rukou.
„Jsme přece dvojčata, úplně stejní.“
„A vždycky budeme…“
„…spolu,“dokončil jsem za něj. Zachichotal se, rozpletl naše ruce a pořádně mě objal.
„Tomi, já tě mám víc než jen rád.“ Zahuhlal mi do trika na spaní.
„Já tebe taky.“
A tak začal náš společný život, sladkým bonbónem, který byl zabalený do zlatavého obalu… O našem vztahu věděla jen mamka, tolerovala to, protože neznala všechny okolnosti, a pak jsme tu byli my dva, já a Bill.
A náš vztah? Zakázaný, a přece tak sladký a milý, jako žádný jiný… Miluju Billa a on miluje mě, a tak to vždycky bude, protože jsme dvojčata a ta přece měla být jeden, jsme si souzeni…
autor: Bejb
betaread: Janule
pěkné, moc pěkné 🙂
Kráááááááááááááása… nj sladkosti..nehorázně hříšné potěšení 😀
Kdysi, když jsme prohodili pár komentářů pod mojí povídkou, jsem ti slíbila, že taky okomentuju tu tvojí, až se tu objeví. A vážně jsem každej den čekala, kdy se tu objeví, protože jsem se na ní těšila.
A vyplatilo se mi to.:) Píšeš vážně dobře, i ten nápad byl zajímavej…a doufám, že budeš psát dál (protože já to chci komentovat :P) 😀
Perfektně napsané. 🙂
Moc se mi líbila ta vcelku nesložitá myšlenka na to, jak je dostat k tomu prvnímu pomyslnému kontaktu. Sice jednoduchá, přesto maximálně geniální. 😉
Nemluvě o tom, jak připitomněle jsem se tu usmívala, protože Bill tady byl skutečně neuvěřitelně roztomilej.
"Hloupý Bill, ještě, že není holka." -> tahle věta byla nejlepší. To jsem se tu málem rozplynula. 🙂
Přesně podle mého vkusu. 😀 Něžké, roztomilé a plné lásky…Takové mám nejraději, jednoduché, dokonalé a ještě dobře napsané. 😀
ááá to je tak krásný … oooo bože … náádhera .. upa mě to dojalo .. když sem to četla tak sem se usmívala jako měsíček na hnoji .. nádhera
Jé to bylo rozkošný!
Krásné 🙂 piš dáál 🙂 protože je to nehorázně super =)
jééé to bylo sladké…xD
Moc pěkné 🙂
paráda :))
vážně krásná povídka….super:)
Moc hezké,moc!!!!!"Hloupý Bill, ještě, že není holka.",tak to nemá chybu,je to tak…sladké?..=)♥♥♥
Je to milučké a moc pěkné dílko.
Krásné, opravdu moc hezké. Líbilo se mi, jak si Bill lehl k Tomovi a pak jej políbil. Opravdu moc moc hezké!
Moc pěkné, hezky se mi četlo… 🙂
kouzelné, fakt moc pěkné, společně v elektrických snech, pusu
Pls…chtěla bych další ff z prostředí školy….Tydle 3 byly totiž naprosto perfektní…=)
Pěkné takové jednoduché,i ta pusa,kéž by byl život takovej 🙂
Naozaj takéto milené veci milujem 🙂