autor: Bajik
Ho, ho, ho, mí drazí twincesťáci! Veselé Vánoce chci Vám přát, a tak jsem napsala něco takového ‚vánočního‘. Teď už snad jen napsat, nechť se vám to líbí, a taky popřát do Nového roku všecko nej!
Bajik:)
Toho roku vládla paní Zima pevnou rukou. Za okny se sníh sypal jako peří z roztržené duchny a teploty stále klesaly níž a níž pod nulu. Nejlepší čas nevylézat z teploučké postele, jen se zakutat do deky se šálkem dobrého kakaa a dívat se na své oblíbené filmy nebo jen relaxovat nad dobrou knížkou.
Venku zrovna řádila vánice a domem se linula vůně vanilkových rohlíčků. Černovlasý kluk seděl ve svém pokoji, zabalený v dece a zakrytý peřinou, a koukal se na fotky z dětství. Dělal to tak každý rok, každé Vánoce, pokaždé v tento předvánoční kouzelný čas. Pokaždé vzpomínal na Vánoce, které strávil se svým bratrem, který byl obyčejně celý rok kilometry a kilometry daleko. Narozeniny slavili odděleně, v posledních letech si přáli pomocí webkamery nebo telefonu; denně si psali dlouhé e-maily a neustále si posílali textovky. Pokaždé jim bylo vzácné strávit pár dnů s někým, kdo byl půlka jejich duše, s někým, komu byl ten druhý vzácný, s někým, bez koho se museli naučit žít.
Po rozvodu rodičů se každý ocitl na opačném břehu řeky života. Stáli naproti sobě a i přesto, jak velká propast plná studené vody a vařící lávy díky jejich rodičům mezi nimi byla, byli si blízko. Každý rok se nesmírně těšili na Vánoce, na svátky klidu, míru, pohody a lásky. Na dny, které budou moci strávit společně.
„Billí, mohl bys prosím tě vylézt konečně z postele a jít mi pomoct? Volal táta, že kolem sedmé dorazí. Musíš mi pomoct aspoň vykrajovat nebo válet těsto. Nechci, aby tvůj otec viděl, že to nezvládáme jako minulý rok,“ rozrazila dveře máma s dlaněmi bílými od mouky a špinavými od těsta, a se zelenou zástěrkou okolo pasu, na které byly skvrny od čokolády, které nešly vyprat.
„Kdybys řekla hned, tak už to mohlo být dávno hotový…“ řekl si Bill pro sebe a vykutal se z teploučké postele; jako by neznal svou mámu. Nechal všechno na svém místě, u zrcadla vedle dveří si vzal z poličky gumičku a stáhnul si vlasy do culíku, aby mu potom nepřekážely. Už se těšil, až zase půjdou s Tomem tiše v noci do kuchyně a budou ujídat cukroví z plechu. Dělali to tak přece odmalička, nemohli tuhle tradici měnit, ani když jim už táhlo na osmnáct.
Zatímco Bill válel těsto v zástěře jeho nevlastního otce s nápisem „Dnes vařím JÁ“, jeho máma pletla vánočku se spoustou rozinek a mandlí; tak ji přece mají všichni z jejich rodiny nejraději. Aby jim práce utíkala rychleji, bylo puštěné rádio s vánočními koledami. Vždyť zítra byl Štědrý den, museli být trošku naladěni na ten sváteční den a všechny ty konvenční filmy, které běžely v televizi, byly okoukané. Grinch, Sám doma, Jack Frost, Santa Claus nebo jen Rolničky, kam se podíváš.
Nejen že Billovi asi po půl hodině začaly jít koledy pěkně na mozek, občas si je jeho máma dokonce i pobrukovala nebo zpívala, to už byla ta horší možnost.
„Co jsi koupil Tomovi?“ zeptala se jej znenadání, zatímco dávala vánočku do trouby. Otřela si ruce od mouky do červené zástěrky, kterou měla obvázanou okolo jejího štíhlého pasu, a sedla si naproti synovi.
„Neřeknu,“ usmál se záhadně a pokračoval dál ve válení lineckého těsta. Nechápal, jak máma dokáže péct cukroví až na poslední chvíli. Vlastně to tak dělala celé roky, snad aby to v domě vonělo těsně před Vánoci, nebo aby to Bill nestihnul do svátků spořádat.
„Je to snad něco hodně tajného?“ podívala se na něj, poté na těsto, a vzala vykrajovátko ve tvaru hvězdičky.
„Nebude to překvapení, když to budeš vědět i ty. A navíc se vždycky prořekneš,“ usmál se na ni tentokrát omluvně a válel dál.
„Už jsi někdy o půl šesté dostal pár facek?“ zasmála se máma, stoupla si a poplácala syna po tváři.
„Ne,“ odvětil a přestal válet. Nejprve chtěl počkat, až matka vykrájí tvary sama, ale mohl by čekat ještě mnohem dýl. Vzal tedy vykrajovátko ve tvaru kolečka a začal vykrajovat taky. Potřeboval se ještě upravit, než dojede jeho bráška. Tom vždycky vypadal dobře, zatímco Bill si připadal jako žabák, ropucha z pohádky, ze které se po vrstvě make-upu, řasenky a černé tužky stane princ. Akorát byl háček v tom, že v pohádky nevěřil a jeden polibek opravdu nestačil na to, aby z něj byla módní ikona, manekýn s perfektní tvářičkou.
„Tak abys nebyl překvapený, až ti jedna přiletí, když budeš dál takhle drzačit,“ řekla už zcela vážně a položila vykrojenou hvězdičku na pečící papír na plechu vedle desky na válení.
Když byly už dva plechy a víc než polovina třetího zaplněná, a máma zkontrolovala první várku kokosových pusinek, z čehož usoudila, že je nechá ještě chvilku sušit, zazvonil zvonek.
„Hezky dál vykrajuj, já dojdu otevřít,“ řekla máma, když viděla, jak se Bill sune od těsta pryč. Její mladší syn zakoulel očima a vrátil se ke stolu. Už ho to nebavilo, stále válet těsto. Bolely ho už ruce a záda, a celkově ho to přestávalo čím dál míň bavit. Navíc ty koledy, které hrály stále a stále dokola, z něj dělaly šílence. Už se těšil, až se vrátí do pokoje a pustí si Green Day na plný pecky a nejmíň milionkrát!
V kapse jeho tepláků zazvonil telefon. Nejprve myslel, že jej jen někdo prozvonil, ale když melodie neustávala, neobtěžoval se si ani utřít špinavé ruce a zašátral v kapse. Usmál se, když viděl na displeji jméno svého bratra. Vlastně jej mohlo napadnout, kdo volá. Jenom kvůli jedné osobě má v mobilu rapovou písničku.
„Ahoj,“ pozdravil Bill stále s úsměvem.
„Zdarec. Hele, vyřiď mámě, že jsme se zasekli v pruhu pro babičky a dojedeme o hodně pozdě, jo? Ať zbytečně neohřívá večeři. Těším se na tebe.“
„Dobře, vyřídím jí to. Já se na tebe taky těším. Tak se zatím měj.“
„Jasně, ty taky. Kuchtíku,“ dodal jeho bratr a ukončil hovor.
Kuchtíku? Jak mohl vědět, že zrovna peče? Vlastně, co by asi mohl těsně před Vánoci dělat, vždyť to tak bylo rok co rok. Stereotyp, nic nového. Vlastně něco nového by bylo, kdyby se u nich doma začalo péct dřív než dvacátého prosince.
Když uslyšel za sebou kroky, šel na jistotu.
„Mami, volal Tom, že se zasekli na dálnici, tak dojedou později,“ oznámil matce, ale když na to nic neodpověděla, otočil se.
„Tome!“ vyvýsknul radostí a skočil bratrovi kolem krku. „Vždyť jsi volal, že jste uvízli!“
„A nemluvil na tebe náhodou záznamník?“ zeptal se ho a poplácal bratrsky po zádech.
„Hajzle! Zase sis ze mě dělal jen srandu, tohle ti neprojde jen tak,“ smál se Bill a pustil Toma z objetí.
„Jo, taky se dívám,“ usmál se Tom a oprášil si novou tmavou mikinu velikosti nejméně tři XL od mouky.
„Promiň…“ omluvil se mu a pomohl mu oprášit mouku. „Ale to víš, to jsme my, co pracujeme, místo toho, abychom si dělali srandu z hodných sourozenců,“ praštil jej pěstí do ramene a znovu jej obejmul. „Já jsem tak rád, že už jsi tady.“
„Jo, brácho, tak to jsme dva,“ usmál se Tom. „Hele, nepálí se tu něco?“
„Pusinky! Do prdele!“ zakřičel Bill a bleskově se pustil Toma. Popadl rukavici a otevřel troubu, rychle vytáhnul plech a položil jej na kuchyňskou linku. „Hm, tak ty už jsou přesušený,“ řekl a povzdychl si, nevědomky se opřel o horký plech.
„Au,“ zakňučel a podíval se na zčervenalou dlaň. Tom se rozesmál, netušil, že až tak by mohl jeho brzký příchod Billa zmátnout.
„Ukaž,“ řekl a přešel k němu. Bill byl prostě jeho malý ťunťa, nic víc. Černovlásek k němu natáhl dlaň a posmrkl na důkaz toho, že to bolí. „Nic z toho nebude, uvidíš,“ řekl konejšivě a namočil utěrku, co ležela na kredenci. Obmotal ji okolo Billovy spálené packy a upřímně se na něj usmál.
„Vypadáš… jinak,“ řekl Bill, když si konečně všimnul, že jeho bratr shodil dredy.
„To ty taky,“ usmál se Tom a Bill zčervenal, jestli ale zlostí nebo studem, to mu nebylo známo.
„Vypadám jako idiot,“ řekl a zakryl si obličej rukou zamotanou v utěrce.
„Ale no tak, vypadáš jen… přirozeně,“ pokrčil Tom rameny s omluvným výrazem ve tváři. Vždyť Billovi to slušelo pokaždé, nezáleželo na tom, kolik bylo zrovna hodin, jaký den v týdnu byl.
„Sluší ti to,“ složil Bill kompliment Tomovi, jehož vlasy byly spleteny do tenkých copánků. Ano, opravdu vypadal dobře, moc dobře.
„A tobě sluší práce,“ usmál se Tom a oprášil Billovo čelo od mouky. Vlastně netušil, kde se mohla vzít mouka na jeho čele. Možná že se jen otřel, pravděpodobně se jen otřel. Druhá možnost byla ta, že usnul u vykrajování a hlava mu klesla na válecí desku.
Mezitím už vešla do kuchyně i máma.
„Bille, jestli chceš, klidně běž do sprchy, já zatím nachystám večeři. Tomí, odnes si z chodby tu tašku, jo? Ať se o ni nikdo nepřerazí,“ poplácala svého staršího syna po rameni a usmála se.
„Táta s námi nebude večeřet?“ zeptal se Bill a matčin úsměv ochladl. Těšil se na tátu. Každý rok s nimi alespoň jednou večeřel, pokaždé když dovezl Toma na vánoční prázdniny, jediné dny v roce, kdy mohla být dvojčata spolu.
„Spěchal zpátky domů. Snad až dojede zase pro Toma,“ usmála se a maskovala tím smutek. Taky se těšila, že povečeří se svým bývalým mužem jako jedna spokojená rodina. Ale co, pokaždé se stejně nakonec u kávy pohádali. Možná to bylo takhle lepší.
„Mám pro něj dárek…“ sklopil Bill pohled. Otec pro něj byl vzácnost. Ta situace, že měl otčíma, to nijak neodlehčovala. Otčím byl sice fajn, ale nikdy nemohl nahradit otce. Ale aspoň se neustále nehádal s mámou. Jak rád by tyhle chvíle vymazal z paměti a nechal si tam jen ty pěkné.
„Tak mu ho dáš potom. Anebo mu ho pak může předat Tom, že jo?“
„Jasně. Pro tebe cokoli,“ usmál se a odešel na chodbu pro svou tašku.
Bill si odvázal zástěru a položil ji na kredenc, potom oddělal i utěrku z trošku popálené dlaně a usmál se na mámu. „Vážně to zvládneš sama?“
„Hochu, zvládám to sama jedenáct let, tak mě troška nádobí a kousek těsta nezabije. Běž se vykoupat, než udělám večeři,“ vyhnala svého syna z kuchyně a povzdychla si, když viděla tu hromadu nádobí ve dřezu. No, pořád ještě tady má Toma, tak ho asi využije, aby jí to nádobí alespoň utřel. Jo, proč by taky ne.
Tom vešel do Billova pokoje a usmál se. Pokoji vládl chaos; tentokrát neměl uklizeno jako každý rok. Pokaždé, když dojel, bylo v bratrově pokoji čisto, uklizeno, pokoj neznal slovo Nepořádek. Ale teď? Postel byla v takovém stavu, jako by ji zrovinka opustil, oblečení se válelo všude možně, nemluvě o vrstvě prachu, která by zabila nejednoho alergika, a po posteli byly rozházené fotografie. Jejich fotografie z dětství.
Hodil tašku kamsi do nepořádku za dveře a zavřel. Posadil se na postel a díval se na tu spoušť na posteli. Nebylo možný, že mají tolik fotek, když byli malincí. Nejvíc ho však zaujala fotka, kde si dávají pusu, takovou tu dětskou, našpulenou. Usmál se, něco takového přece měli natočené i na videu. Netušil, že by to mohli dělat víckrát. Jako, pusinkovat se, když byli malí. Teď už by to brali spíš jako incest nebo jako nějaké harašení, kdyby to po nich letos někdo chtěl. Dva skoro osmnáctiletí líbající se bratři.
Tom nad sebou zakroutil hlavou. Jak mohl na něco takového pomyslet?
„Co děláš?“ žďuchnul do něj z nenadání Bill a v Tomovi by se krve nedořezal.
„Bille! Leknul jsem se tě. Nevšiml jsem si, že jsi sem došel,“ řekl a prohrábl si copánky. „Jen, dívám se, co tady máš,“ řekl a položil tu fotku.
„Naši byli asi nějací devianti, že?“ usmál se a strčil do Toma, aby se posunul. Vždyť to byla jeho postel a on měl výsostné právo na ní sedět.
„Asi jo… Ale oni to tak nebrali. Nikdo to tak nebral. Vždyť jsme byli malí. Kdyby to po nás chtěli teď, asi by to normální nebylo,“ zakroutil s úsměvem hlavou, aby svá slova doložil.
„To by bylo fakt dost blbý,“ zasmál se Bill a natáhnul se pro nějakou z milionu fotek, které ležely na posteli. „Dívej, ty vytažený ponožky,“ rozesmál se znovu Bill a Tom jej uzemnil tím, že ať se podívá vedle, kdopak to tam má taky vytažený ponožky až po stehna?
Jejich pošťuchování nakonec skončilo polštářovou bitvou, kterou jeden z polštářů nevydržel a vysypal svůj bílý poklad ven. Peří bylo téměř všude.
„Zabiju tě! To byl můj nejlepší polštář!“ zaječel Bill a vrhl se na Toma, čímž peří ještě víc rozvířil. Ač se to nezdálo, tohle vyžle mělo pekelnou sílu!
„Nejlepší? To jako na něj jsi slintal nejmíň?“ rozesmál se Tom a Bill jej povalil na záda a sednul mu na břicho, ruce mu držel vedle hlavy, aby se nemohl hýbat. Tom se však smát nepřestal, spíš ho to ještě víc rozesmálo, takže Bill se na jeho břiše otřásal jako zedník se sbíječkou.
„Byl úplně nový! Máma tě zabije, až to uvidí. A nesměj se sakra!“
„Dobře,“ zadržel Tom smích a nasadil naprosto vážný výraz, avšak koutky mu stále cukaly.
„Nesměj se,“ naklonil se Bill k Tomovi blíž, aby viděl, že to myslí opravdu vážně, a ruce mu zatlačil ještě víc do postele, čímž pomačkaly nejednu fotografii ležící pod ním.
„Nesměju se, vidíš? Slez ze mě, prosím. Jestli si myslíš, jak nejsi lehoučký, tak ti musím říct, že jsi těžký jak kráva,“ vypláznul na něj Tom jazyk a jestli si opravdu myslel, že za tohle jej Bill pustí, tak byl na omylu. Ano, Bill se urazil, což Tom moc dobře tušil, ale neudělal absolutně nic. Ještě víc jej přitlačil do postele a jejich obličeje od sebe mohly být vzdálené maximálně deset centimetrů.
„To odvoláš!“ propíchl jej černovlásek pohledem a oči se mu zúžily do tenkých linek na rozdíl od rtů, které vztekem našpulil.
„A když ne?“ zeptal se Tom takticky a nakrčil čelo.
„Nemáš jinou možnost než tu, že to odvoláš!“
Tom se uculil a zadíval se bratrovi do očí. Možná už věděl, jak to udělat. On se totiž strašně nerad vzdával. Navlhčil si rty a pomalu kmital očima mezi bratrovými rty a očima. Potom vynaložil většinu své síly a zvednul hlavu blíž k té bratrově, aby jej mohl políbit.
Bill to však v čas pochopil. Srazil jej zpátky na postel a slezl z něj. „Jasně, ale to já jsem ta zasraná buzna,“ řekl naštvaně a sednul si k němu zády. Absolutně netušil, o co mu šlo. Jestli šlo dvojčeti snad o to, aby jej pustil, jasně, pustil by ho i tak. Možná by ho ještě chvíli nechal vymáchat se v tom, že v tu chvíli má Bill navrch, ale přece hned nemusel… Došlo mu vlastně, co chtěl udělat?
„No tak, nebuď naštvaný. Já to přece myslím dobře,“ řekl Tom a zezadu bratra objal.
„Jo, jasně,“ řekl Bill a udělal posunek rukou, jako že Tom kecá.
„Vsadím se, že se usměješ,“ pustil jej Tom a slezl z postele a kleknul si před něj.
„Neusměju se.“
„Usměješ a usměješ!“ stál si za svým Tom a v jeho očích bylo nadšení malého dítěte.
„Tak dobře no,“ usmál se Bill a poplácal bratra po tváři. Kdyby přidal trošku víc síly, mohla to být facka jako vyšitá.
„Těším se, až půjdeme v noci ujídat cukroví,“ usmál se Tom a jeho nadšení ještě víc vzrostlo.
„Jen aby ses ještě nedivil,“ řekl Bill a vstal. Konečně se odhodlal jít do koupelny.
„Tak dobrou, mami,“ řekla dvojčata sborově, když kolem půl dvanácté konečně vstala od televize.
„Dobrou, kluci,“ popřála jim zpátky, ale stále se dívala na televizi.
Mlčky šli chodbou až do Billova pokoje. Když cvakly dveře, vše se rozjelo na novo.
„Neměls mi tady uklízet,“ zhrozil se Bill, když viděl, jak je všechno pečlivě srovnané, na zemi se nic neválí a všechno peří z roztrhaného polštáře je pryč.
„A to jako proč? Vždyť se tady nedalo ani hnout,“ rozhodil Tom rukama a spadl na postel.
„Měl jsem v tom svůj systém. A navíc je pořádek pro blbce, protože inteligent zvládne i chaos,“ usmál se Bill a přešel zatáhnout okno, za kterým stále sněžilo.
„Ty jsi magor, Bille,“ usmál se nad ním Tom a zakroutil hlavou.
Já ti dám magora, až se ti hlava otočí nejmíň pětkrát dokola, pomyslel si Bill. Tohle chtělo odplatu. Otočil se a mrknul na Toma, akorát se překulil z postele na zem, doplazil se ke své tašce a začal se v ní přehrabovat. Bill využil toho, že Tom dělá rachot, a tak tiše otevřel okno a nabral hrstku sněhu z parapetu. Opět okno zavřel a přeběhnul k Tomovi, nahnul se nad něj a dělal, že se zajímá, co dělá.
„Copak hledáš?“ zeptal se s uculením černovlásek a hodil mu sníh za tričko.
„Ty debile!“ vykřikl Tom a chmátnul za sebe, Bill ale byl rychlejší a zdekoval se dřív, než mu Tom mohl něco udělat. Tom vyklepal sníh zpod trička a zakroutil hlavou.
„A to jsem ti chtěl dát dárek,“ řekl uraženě, stejně uraženě zapnul kabelu, div se zip neurval, a lehnul si na postel, zády k Billovi.
„Ale no tak, Tomí,“ začal Bill dolézat a vtírat se k němu. „Tomí, Tomíčku můj nejmilovanější. Tak promiň no. Přece by ses na mě nezlobil…“
„Jo, zlobil!“ odsekl Tom a musel se držet, aby se nezačal smát. Bill byl přesně ten typ, který by jednoho ukecal až k smrti.
„Dobře, buď si klidně naštvaný, jak chceš. Ale zato já vím, kam máma letos schovala cukroví, kdyby tě zase napadlo sežrat půlku krabice,“ řekl a odsunul se od něj. Tohle přece muselo zabrat, když už nedal na Tomíčka jeho nejmilovanějšího.
„Ty se nikdy nepochlubíš, že mi s tím pomůžeš, co?“ otočil se na něj Tom s úsměvem a zůstal ležet na zádech.
„Kdybych ti s tím pomohl, zničil bych si figuru, ne?“ nahodil Bill hlas jako šestnáctiletá puberťačka posedlá štíhlou postavou a zatvářil se úplně stejně, aby vypadal přesvědčivě.
„Tajtrlíčku,“ usmál se Tom a zachumlal se do deky.
„Hele, nech mi taky něco,“ zaúpěl Bill a vlezl si pod deku. „Vidíš? Ani se nemůžu pořádně zakrýt.“
„Pardon, že mi někdo nenapsal, že si mám dovézt svou vlastní přikrývku.“
„Říkal jsem mámě nejmíň tisíckrát, že si přeju palandu, abychom se nemuseli mačkat na mém letišti, ale ona že ne. Že je to zbytečný kupovat novou postel, když dojedeš jednou do roka,“ otočil se Bill zády k Tomovi a zhasnul lampičku. Chvilku si schrupne a pak se pustí do cukroví. Dobrá strategie dnešní noci. Akorát nesmí zaspat, jinak by všechno bylo v kopru.
„Přece by Billova prdelka nespala na úzký posteli, ne?“ zasmál se Tom a otočil hlavu na bratra.
„Mám ti jednu lisknout?“ ozvalo se z jeho strany. „Copak ty máš úzkou postel?“
„Samozřejmě, že ne. Na úzkou postel bych se nevlezl se dvěma dalšími holkami,“ pokrčil rameny.
Bill si pomyslel něco o volovi. On a jeho sexistický narážky, které musel poslouchat celý večer, jej nudily a obtěžovaly mu život.
„Ehm, Bille?“
„Co zas?“
„Já… asi mám malý problém.“
Bill se natáhnul a rozsvítil lampičku, aby viděl, co zas dvojče vyvádí. „Už jsem ti říkal, že v mý posteli to prostě dělat nebudeš?“ okomentoval Bill zhrzeně Tomův hrbolek pod peřinou.
„Nachytal, nachytal!“ vytáhl Tom posměšně ruku, která vykouzlila hrbolek na oněch místech, a kdyby se to hodilo úměrně jeho věku, klidně by i ‚ostrouhal mrkvičku‘.
„Kreténe,“ otitulovalo jej dvojče a otočilo se zpátky. Za chvilku, asi tak pět šest minut, uslyšel zvuk, jako by někdo ryl něco do dřeva. Rozsvítil lampu, otočil se a zůstal mu rozum stát. Tom něco Billovým pilníkem, který měl hozený na misce na nočním stolku na Tomově straně postele, něco vyrýval do pelesti za hlavou. „Co si sakra myslíš, že děláš?! Až budeš doma, dělej si, co chceš, ale tady mi nábytek ničit nebudeš!“ snažil se mu vyrvat pilník z ruky, když v tom bratr ukázal na rýhy, které vypadaly mnohem starší než ta, kterou právě dělal. Přestal se snažit a jen zůstal zírat, co vlastně dělá.
„Vidíš? 2001 až 2006. Je to tady už pět roků a ty sis toho všimnul teprve teď?“ udivil se Tom. Vždyť Bill si pokaždé všeho všimne, především všeho, co se týče jeho věcí, a najednou? Nepoznával ho.
„Má to nějaký význam?“
„Vzpomeň si, copak jsme tady dělali, když nám bylo dvanáct?“ napověděl mu Tom.
Bill zakroutil hlavou a omluvně pokrčil rameny. Na nic podstatného si nevzpomínal.
„Seděli jsme tady a povídali si. Zeptal jsem se, jestli sis to už někdy dělal. Odpověděl jsi ne, protože ti to přišlo moc brzy,“ protočil Tom oči.
„Tohle považuješ za podstatný? Kvůli takovým blbostem mi ryješ letopočty do postele? No nezlob se na mě, ale jseš úplně pitomej,“ Billova nálada opravdu klesla, ale sám v hloubi duše začal přemýšlet, co dělal další a další rok, na co se jej dvojče ptalo. Možná že to mělo nějaký smysl, i když pěkně pitomý.
„O rok později jsem se tě zeptal na to samý a tys odpověděl-„
„Jo, a tys pak řekl Kdo s koho. Je to ono? Kdo vydrží dýl?“ skočil mu Bill do řeči a zhasnul lampu, aby neviděl, že zčervenal. Na tuhle noc nerad vzpomínal. Tom mu řekl, že vzdychá jak děvka a Bill stejně prohrál, protože Tom samo sebou vydržel dýl, protože on si ho honil už od jedenácti, a tím mu zkazil celý Vánoce.
„Bingo! 2003?“ Tomovi se na tváři rozlil úsměv. Tušil, že ho přinutí, aby si vzpomněl.
„Chvástal ses, že ses opil a nějaká holka ti dala. A znovu ses mě zeptal, jestli si ho honím. V roce 2004 ses chvástal, že jsi měl už pět holek, kdežto já se teprve dopracoval k francouzákům. Znovu jsi chtěl Kdo s koho, ale tentokrát jsem tě porazil. Poprvé jsme šli úplně vyrabovat špajz.“
„A byl jsi na to pyšný. 2005?“ usmál se Tom. Vzpomněl si, vzpomněl si. Věděl, že nemůže být až tak zapomnětlivý.
„2005? Já nevím… Asi jsi se zase chvástal, s kolika holkama jsi spal, ale víc… Nevím,“ pokrčil rameny Bill a opravdu byl v koncích. To předtím si nějak otipoval, ale s tímhle si fakt nevěděl rady. A to uběhl jen jeden rok.
„Byl jsi smutný, protože ti dala kopačky. A ani se s tebou nevyspala. Opět jsi byl naštvaný na mě, protože jsem se pořád vychloubal a ty nic. Ale na tom nesejde. Znovu jsme šli hledat cukroví a máma nás nachytala.“
„Ale proč tam vyrýváš letošní rok? Vždyť… je to pořád to stejný jako minule?“
„To už jen ze zvyku… Co takhle zase Kdo s koho? Jako za starých časů?“ navrhl Tom a Bill se otočil k němu zády.
„Ne,“ odSekl a neměl chuť se dál o tom bavit. Stále si připadal v tomhle ohledu hloupě. A bylo to zvrácený, honit si ho před a zároveň s vlastním bratrem. Přece jen už měl víc rozumu než před dvěma lety.
„Tak jo. Když nechceš, nebudu tě nutit… Hele, řekl bych, že máma šla do sprchy,“ zaposlouchal se Tom do zvuků z tichého domu, a když i Bill uslyšel téct vodu, mrkli na sebe a potichoučku se zvedli z postele.
Tom tiše otevřel dveře a rozhlédl se kolem, jestli je vzduch čistý. Když se ujistil i Bill, který nakukoval Tomovi přes rameno, rychle proběhli chodbou do kuchyně, kde se schovali vedle ledničky, aby je máma náhodou neviděla, až bude vycházet z koupelny.
Velké hodiny stojící v obýváku začaly odbíjet půlnoc a Bill vyjekl úlekem. Ihned mu na ústech přistála Tomova ruka, aby neřval nahlas a neupozornil matku na to, že jsou v kuchyni. Za chvíli se otevřely dveře od koupelny a matka s pobrukováním nějaké koledy odešla do ložnice.
Bill si oddechl, když Tom pustil ruku zpátky podél těla, a když konečně vylezl z úzkého prostoru mezi zdí a lednicí. Bill posunky ukázal, aby si pohnul, a tiše otevřel dveře do špajzu. Tom je za nimi rychle zavřel, a to už Bill otevíral krabici s cukrovím.
„Mámino cukroví je prostě nejlepší,“ zahuhlal Tom s plnou pusou vanilkových rohlíčků, když nezahálel a rychle si jich hrst nabral a další hrst měl v záloze.
„Tentokrát jsem ale pomáhal i já,“ přihlásil se Bill ke svému dílu.
„Já vím, já vím. Kuchtíku,“ usmál se na něj upřímně Tom a vrazil mu do pusy jeden rohlíček.
Když z každé krabice ujedli nejmíň třetinu, dostal Tom šílený nápad. Celý večer sledoval Billa, nechápal, jak někdo nemůže mít rádo něco tak úžasného, krásného a roztomilého jako je on. Nedokázal pochopit, že žádná dívka prostě nepodlehla jeho charismatu. Vždyť on byl výjimečný. A Tom zrovna pochopil, že k němu možná necítí jen sourozeneckou lásku…
„Pojď, dám ti dárek, když už je ten Štědrý den,“ zašeptal Tom a odvlekl Billa za ruku do obývákových dveří, vlastně do míst, které spojovalo kuchyni a obývací pokoj.
„Počkej, vždyť… nic nemáš. Nevidím žádný dárek,“ usmál se nechápavě Bill a sledoval Tomův pohled. Směřoval nad ně. Bill zvednul hlavu, nad kterou viselo jmelí.
„To tady nebylo, když jsem dojel, tak jsem ti to chtěl dát jako dárek,“ řekl Tom a sledoval Billův nechápavý, zklamaný pohled.
„Jako mám to chápat tak, že jsi mi dal pod stromeček jmelí?“ udivil se Bill a stále němě zíral nahoru a zpátky na Toma.
„Ne,“ odpověděl Tom a počkal, až se na něj Bill podívá. „Tohle jsem ti chtěl dát pod stromeček,“ zašeptal, přitáhnul si jej za bradičku a políbil ho.
Bill zpočátku nebyl schopen pohybu, ničeho, nedokázal nic jiného vnímat. Jen jemnost bratrových rtů. Bylo to možné? Jeho vlastní dvojče jej zrovna políbilo! A on? On tam jen stál a zíral, co vlastně Tom dělá, místo toho, aby jej od sebe odtrhnul… nebo aby jej k sobě přivinul.
„Šťastné a veselé, bráško,“ šeptnul, když se od něj odtáhnul.
„Myslím, že mám pro tebe taky dárek,“ šeptnul Bill, přitáhnul si k sobě Toma za tričko a hladově jej políbil.
Teprve teď oba dva věděli, že všechno, co k Vánocům kdy mohli chtít, byl právě ten druhý.
autor: Bajik
betaread: Janule
krásně vánoční….x)
oh my twincest!
tohle je tak dokonalý! nádhera,,perfektní,,dokonalost,,nejkrásnější příběh <3 kouzelné,,,^^ nemám slov..
Krásné:)
juhůů, to je dokonaléé, já mám úplně úžasnou náladu, díky 😀
Jééé… to bylo pěkný. =D K těm Vánocům se to krásně hodí, nádherně mi to zvedlo náladu. 😉 Neplánuješ i něco silvestrovskýho?? *nevinný kukuč* xD
To byla bomba povídka! Vtipná, taková hezky něžná. Líbilo se mi, že to nebylo takové jakoby uspěchané:) a zakončení bylo hezké, hodí se to k těm Vánocům.
Krásný, vtipný, originální a vánoční… 😀 Nezklamala jsi, tvoje povídky miluju.
Představa Billa,jak peče vánoční cukroví je prostě neodolatelná,vlastně on sám je taková slaďoučká sněhová pusinka ♥
super 😀 vtipné…
také malé detaily z ich života (i keď vymyslené) sú na nezaplatenie.. o tomto veľa Ľudí nepíše, je to originálne :))
Nádhera, nádhera největší, miluju tuhle povídku!! Úplně mě naladila, cítím se tak šťastně, vánočně, no nemám slov! 🙂