autor: Bajik
„Duše číslo 45 733 176 a půl,“ ozvalo se odněkud a já tušil, že to jsem určitě já. Vlastně musel jsem to být já, přede mnou už nikdo nestál. Ale… Něco mi tu nesedělo.
„To jsi ty,“ řekla Dixie a poplácala mě po rameni. Nereagoval jsem.
„A půl?“ otočil jsem se na Dixie a ta přikývla.
V tu chvíli mi to došlo. Řekl bych, že úplně všechno, co mi dojít mělo.
Du bist alles was ich bin
Protože on byl všechno, co jsem byl já. Protože jeho číslo muselo být stejné jako to moje. Protože on byl ta druhá půlka duše. A půl…
Jasně. Vždycky jsem ho vyřadil jako prvního, protože to byl bratr, dvojče, protože to by nebyl on, že by miloval někoho jiného než sebe, přednostně. Protože to bylo zakázané, protože to bylo neuvěřitelné. Protože se to vymykalo všem zásadám. Ale…
To pro něj jsem znamenal všechno. To on se ke mně v poslední době choval nejzvláštněji. To on mi byl úplně nejblíže. To do něj bych nikdy neřekl, že by mě mohl… milovat.
To slovo znělo tak bláznivě a smál bych se tomu, smál bych se sobě, kdyby mi zrovna nemělo jít o život, doslova.
„Věděla jsem, že na to přijdeš,“ řekla Dixie, stoupla si na špičky a líbla mě na tvář. „Jsem na tebe pyšná. A teď jdi, počkám na tebe za dveřmi na opačné straně místnosti,“ popostrčila mě v mateřském gestu a já vešel do velkých, těžkých dveří. Nemohl jsem tomu uvěřit. Kvůli Tomovi jsem teď umíral, dvakrát. Jednou tady nahoře, podruhé tam dole, když mě konečně záchranáři vyprostili z Tomova auta. Fajn, jestli přežiju a budu si to pamatovat, pěkně mu to spočítám, hošánkovi.
Dveře se za mnou zavřely a já tiše, s hloupými myšlenkami ve své hlavě a přihlouplým vítězným úsměvem, vstoupil do místnosti. Byl to jako velký sál beze stropu. Na protější straně místnosti byly dvoje dveře, tak jak řekla Dixie. Zajímalo by mě, kterými z nich pak projdu.
„Vaše číslo,“ ozvalo se odkudsi a já otočil za tím divným, hlubokým, tajemným hlasem hlavu.
„45 733 176 a půl,“ vyklepl jsem z rukávu a netušil jsem, jak jsem mohl tak rychle říct tak šílený číslo, když jsem ho slyšel jednou. Nějaký nebeský instinkt? Jen tak znát číslo duše? Ta divná postava s hlubokým hlasem měla obrovskou hlavu. Něco jako Srdcová královna v Alence v říši divů od Burtona. Poblíž toho stvoření seděly ještě dvě osoby, ty však už vypadaly normálně. Řekl bych, že to museli být nějací poskoci, podle prvního dojmu.
Jeden z nich, sedíc nalevo, podal Velké hlavě nějakou složku. Že by mou složku? Velká hlava ji otevřela, přejela po ní pohledem a zase položila na stůl před sebe.
„Víte, proč tu jste?“ zeptala se mě tím svým hlasem, co mi pořád nějak nešel do hlavy; teda mohl jsem doufat, že tohle mi číst myšlenky nemohlo.
„Byl jsem s tím seznámen,“ řekl jsem. Ale tohle jsem nebyl já. Že bych přehodil na autopilota? Nikdy jsem takhle nemluvil. Najednou přijdu do Ráje a ejhle! Proč mi Dixie nic neřekla?
„A co s tím hodláte dělat?“
Uh, tak tohle jsem nečekal. Jak jako co s tím hodlám dělat? Co s tím snad hodlají dělat oni, nebo Tom, ne?
„Vše, co se s tím bude dát dělat,“ odpověděl jsem po chvíli. Doufal jsem, že to stačí. Nevěděl jsem, jak to u Poroty chodí.
Když se všichni tři k sobě naklonili, začal jsem být nervóznější než předtím. Teď to mělo přijít. Můj rozsudek. Potily se mi dlaně a srdce div nevyskočilo z hrudi. Byl jsem v tuhle chvíli všechno, jen ne klidný.
Když se ‚poskoci‘ odvrátili od Velké hlavy, přišla má chvíle.
„Porota se usnesla, že váš návrat na zemi jako ‚Bill Kaulitz‘ se zamítá. Pro opuštění místnosti použijte dveře nalevo,“ ukázala Velká hlava za sebe.
Zamítá.
To slovo bylo prokleté. V uších mi znělo déle, než mělo. Nebyl jsem schopen slova, jediného pohybu. Nechali mě umřít. Zdálo se, že moje odpověď, že udělám všechno, nestačila. Chtělo se mi umřít… Aha, docela ironie. Právě jsem umřel. Mé srdce dotlouklo, můj dech se zastavil. I když jsem tolikrát chtěl vědět, jaké to je, jaký to je pocit, ta slavná smrt, nikdy jsem to nemyslel vážně, ať jsem byl v jakékoli situaci, když jsem na smrt pomýšlel jako na osvobození. Nikdy jsem doopravdy nechtěl umřít.
Všechny plány, že umřu společně s Tomem, aby se ani jeden z nás netrápil, byly v prachu. Nedokázal jsem si představit, co bude dělat, až se neproberu, až budou všechny údery do mé hrudi, až budou všechny polibky života marné, navždy ztracené. Potkám se s ním tady, nebo budou týrat jak mě, tak jej, a jeho pokusy vzít si život budou ignorovat?
„Ehm,“ upozornil jsem na sebe, když chtěli zavolat dalšího, hlas se mi neuvěřitelně klepal, „než projdu dveřmi, mohl bych se podívat do knihy duše 45 733 176 a půl, Toma Kaulitze?“
Koukli se na mě jako na blázna, co že to po nich chci? Myslím to vážně? Ano, samozřejmě že to myslím vážně.
„Je mezi živými, jeho Život se stále píše, je to proti všem zákonům Ráje!“ řekl ten sedící napravo.
„Je to naprosto nepřípustné!“ souhlasil ten sedící napravo.
„Jen chci vědět, kde jsem udělal chybu, jak dlouho to trvá. Nechci nijak zasáhnout do jeho Života,“ ospravedlňoval jsem se. Nehodlal jsem udělat žádný přestupek vůči ostatním, jen jsem se chtěl podívat, co zažíval, když se na mě podíval, když mě poslouchal, když cokoli. Chtěl jsem vědět, jak moc mě… miluje.
„Doneste mu tu knihu,“ řekla Velká hlava.
„Ale vždyť to je-“ spustili ti dva najednou.
„Pravidla určuji já! Doneste mu tu zpropadenou kopii!“ zopakovala přísněji Velká hlava a já jí věnoval děkovný pohled. „Nemáme tu jen jeho! Venku čekají řady duší, tak pohněte zadky!“
„Děkuju,“ hlesl jsem téměř neslyšně, když mi jeden z nich podal knihu. Velká hlava luskla prsty a já se ocitl pryč, jakoby v nějaké tmavé bublině daleko, daleko od Ráje, od Poroty, od síně bez stropu. Sám s knihou a Smrtí.
Zhluboka jsem se nadechnul, i když mrtvé duše kyslík k životu nepotřebují, a zadíval se dlouze na knihu, na které bylo pouze číslo. Neměl jsem nějak odvahu nahlédnout do ní. Bylo to jako číst si cizí deník. Ale co, jemu to stejně vadit nebude a nikdy se to nedozví, když tady zůstanu na věky věků.
Zpocené dlaně jsem si otřel do kalhot a otevřel jsem knihu. Světlo vyzařující z jejích stránek bylo oslepující, proplulo temnotou v bublině a ještě dál. Zářil jsem jako hvězda. Jako opravdová hvězda na noční obloze.
–Spí. Sleeping beauty. Chudáček můj unavený. A to byl tak zvědavý, jak ten film dopadne. To potápění ho asi zmohlo. Chvíli se jen dívám, jak klidně oddechuje. Vypnu televizi. Aspoň bych ho mohl odnést do postele. Do jeho nebo do své?
Jak dlouho to budu muset ještě tajit? Nebo… Jak mu to mám sakra říct? Brácho, miluju tě? Nebo je ještě moc brzo na to mu to říct? Všechno by bylo jednodušší, kdybych věděl, jak zareaguje. Bože, jak dlouho to budu muset ještě předstírat, tu lhostejnost?
Vezmu jej opatrně do náruče a on obmotá ruce kolem mého krku. Nijak se nezdráhá. Něco tiše zamručí, zatímco jej nesu přes práh jako nevěstu, jako mou malou černou nevěstu. Položím jej do rozestlané postele, těžko se zbavím pocitu, že jsem ho měl v náruči, že jsem jej měl tak moc blízko. Jeho černé vlasy kontrastují i uprostřed noci s bílými polštářky na posteli. Zakryji jej po bradu tenkou bílou dekou a pohladím jej po tváři. Dlouze vydechne a lehce se mu zkřiví ústa v úsměvu. V krásném úsměvu, který patří jen a jen mně.
Nahnu se k němu a políbím jej krátce na čelo. „Spi sladce, Bí.“-
Aha, tak takhle jsem se tenkrát dostal do té postele. Nemohlo za to ale jen to potápění, vypil jsem trošku víc vína a… Usměju se. Jako malá černá nevěsta. Vtipné. Kdybych se dostal zpátky dolů, pěkně bych mu tu nevěstu vybílil.
Otočil jsem o několik desítek stránek dál. I když jsem prvně chtěl otočit stránky zpátky, abych viděl, kdy TO vlastně začalo, ale něco mi říkalo, že je to zbytečný.
–„Tak co na ty fotky říkáš?“ zeptá se mě nevinně, dívajíc se mi přes rameno na obrazovku laptopu, kde šipkami projíždím jeho fotky z focení pro Stern. Po každém novém focení byl na sebe tak pyšný. A já samozřejmě na něj.
Co na to říkám? Můžu snad na to něco říct? Chodící dokonalost. Kolikrát chce ještě slyšet, že žádná sebehezčí ženská ani chlap na něj prostě nemá? Že on je prostě číslo jedna, ať už si bulvární časopisy a jejich pitomé ankety o nejošklivější ženskou říkají, co chtějí? Vždyť on je kluk, a kdo jiný, než já, by to měl vědět nejlíp?
„Upřímně? Vypadáš jak děvka, ale těm dvanáctkám, co tě zbožňují, se to bude líbit,“ řekl jsem a on na mě jen vyplázne jazyk. Dobře, nebude se líbit jen dvanáctkám, ale taky mně. Dokáže být tak nehorázně sexy, až bych ho někdy nejradši přirazil ke stěně a vyšukal mu mozek z hlavy. No, bude to těžký turné.
„Zas jen závidíš, že vypadám líp a nepotřebuju k tomu Photoshop,“ opáčí mi rozpustile a posadí se na pohovku. Chvíli nic neříká, jen na mě kouká a přihlouple se culí. Je k sežrání, sakra. Nic netuší, cukrátko. Možná bych mu to měl říct co nejdřív, bude to dobrý jak pro mě, tak pro něj. Nebo raději počkat, až skončí turné? Zaklapnu notebook a otočím se na židli čelem k němu.
Povzdechne si a jeho úsměv zmizí. „Bojím se, že to nezvládnu,“ říká téměř neslyšitelně.
„Co nezvládneš?“ stoupnu si a jdu k němu. Pokrčí rameny a ruce složí do klína. Posadím se vedle něj a čekám, co z něj vypadne. Stejně jsou všechny jeho obavy špatné, on vždycky všechno zvládne na výbornou.
„To turné… Tolik koncertů za tak krátkou dobu…“
„Myslíš, že by to bylo jinak, kdyby všichni nevěděli, že to zvládneš? Vzpomeň si, jak ses bál před naším prvním velkým koncertem. Zvládnul jsi to napoprvé líp než kdokoli jiný. Zbytečně se stresuješ,“ říkám a pomalu mu masíruju rameno. „Jedl jsi už dneska vůbec něco?“ zeptám se ho, když mu zakručí v bříšku. Mohla by to být dobrá příležitost mu to říct.
„Něco málo,“ odpoví tiše.
„Tak pojď, pojedeme se někam najíst,“ říkám a vstanu přitom z pohovky. „A budeš se usmívat, paparazzi tě nemůžou chytit jako smutného, víš, co by to bylo zase keců v Bildu?“-
Dnešní odpoledne. Povzdechnul jsem si. Pořád jsem to měl v živý paměti. Seděli jsme v autě a jeli domů, když najednou se na křižovatce, která byla celou dobu prázdná, objevilo auto a narazilo do Tomova. Na stranu spolujezdce. Tam, kde jsem seděl já.
Přelistuju o dvě stránky dál. Vždyť jsme ani na tu večeři nestihli dorazit.
-Airbagy vystřelily, jen co se cizí auto dotklo toho mého. Auto se několikrát otočí jak ručičky na hodinkách. Jediné, co cítím, je strach a panika. Jakmile auto zastaví, bouchnu se čelem o volant. Trošku dezorientovaně se podívám na Billa.
Nehýbá se. Střepy z okénka má zařezané v jeho tenkém kabátku a v obličeji, bílé tričko je potřísněné krví. Jen díky jeho lehce se nadzvedávající hrudi uznám, že žije. Nedovedu si však představit, co všechno mu může být. Může mít zlámanou nohu, žebra, pánev.
Rychle si odepnu pás a položím prsty na Billův krk, abych cítil jeho tep. Je strašně slabý. Odepnu i jeho pás a Bill bezvládně spadne. Pohotově jej chytnu a posadím zpátky do sedačky s tím, že sedačku trošku nakloním dozadu.
Sáhnu po mobilu a volám záchranku. A hasiče, protože jej z auta nevytáhnu. A policajty, protože ten hajzl, co tu nehodu způsobil, nesmí odejít bez trestu.
Odhrnu tomu malému zatemnělému sluníčku vlásky z čela. Oh, sakra. Teče z něj krve jak z vola. Promiň, Bille. Dám mu prst pod nos, uf, jeho dech se lehce odráží na mé kůži. Dýchá. Ještě pořád dýchá.
„Billí. Bráško,“ snažím se jej vzbudit a lehce ho poplácávám po té zdravé tváři. Panebože, musí se vzbudit! Prostě musí! Jinak… Nevím, co bych jinak dělal. Nikdy jsem nepomyslel, že by… Ne, ne, on je nesmrtelný. Prostě neumře. Je to jen… malá rána; zahojí se a bude to v pořádku. Z hlavy vždycky teče hodně krve. Ale… co je pak ta skvrna na břiše?
Ne, nesmím myslet na nejhorší. Oklepe se a bude to fajn. Jako pokaždé. Nemůže se přece nic stát. Musí se probrat. –
Tak na tohle nemám. Vzhlédnul jsem od knihy a rychle zamrkal, abych zahnal slzy. Tyhle jeho… optimistický úvahy. Nedovedu si představit, co bych dělal já, kdyby tam seděl on. Myslel bych na to samé? Že mě neopustí? Že to přežije? Nebo bych raději sjel autem z útesu, abych zbavil bolesti oba?
Přelítnu očima dalších pár řádků. Tentokrát už to neustojím a opravdu se rozbrečím. Jo, opravdu mě miluje. Tohle nejsou tak moc obavy ze strany dvojčete. Miluje mě, miluje mě, miluje mě. A já byl celou tu dobu tak slepý a ničeho si nevšimnul. Kdyby to tele dávalo tohle víc najevo! Anebo já měl být všímavější. Udělal bych cokoli, abych mohl vrátit čas a všimnout si toho, nechat si to říct.
-Tak jako teď jsem se ještě nikdy o nikoho nebál. Ležíš tu tak bezmocně na nosítkách, lékaři zjišťují, co ti vlastně je, a já se strachuju. Bojím se tak moc, že se neprobudíš, lásko. Chtěl bych ti pomoct, ale nevím jak. Jen tady doktorům překážím. Měl bych uhnout, aby tě mohli zachránit. Protože bez tebe by život neměl smysl. Už zase mluvím, myslím k tobě. Víš to? Cítíš to?
„Zvládneš to, Billí,“ zašeptám mu do vlasů, sám sobě si nalhávám, a vezmu jeho dlaň do svých rukou a lehce ji zmáčknu. Třeba ví, že tady jsem. Třeba mě slyší. Kéž by mě slyšel. Kéž by se to splnilo. Všechno se zdá být zmařené, když začne i doktorka panikařit.
„Heinrichu, ztrácíme ho!“ zakřičí na druhého ošetřujícího a ten mě odsune na stranu. Jednají rychle. Všechno to sleduju z koutu sanitky a modlím se, aby přežil. Mačkají jeho hrudník a snaží se uvést jeho srdce zase do pohybu. Lékařka se sklání, aby mu vtiskla polibek života. Ale bez významu. Dál si tam v klidu leží a krvácí. Sakra, Bille, tohle mi nemůžeš udělat!!!
Tohle bylo všechno. Zaklapl jsem knížku a v tom okamžiku se ocitnul v sále bez stropu. Velká hlava si ode mě vzala knížku, rychle mi ji vytrhla z ruky, snad se bála, abych ji nezamokřil slzami ještě víc, a šla si sednout na své výsostné místo.
„Děkuju,“ hlesl jsem ještě jednou tiše a otřel jsem si oči. Teprve teď jsem si uvědomil, že nejsem nalíčený. Na mé ruce nebyla žádná stopa po rozmazané řasence nebo tužce. Byl jsem čistý.
Rozevři náruč, Ráji, hvězda přichází.
Velká hlava udělala pouze posunek rukou. „Dveře napravo,“ řekla rázně.
Počkat. Předtím řekla dveře nalevo. Znamená to, že mě nechá jít zpátky?
„Předtím-„
„Možná jsem se předtím spletl. Odejděte dveřmi napravo!“ zakřičela na mě a nenechala mě ani dopovědět větu. Sklopil jsem hlavu a šel jsem tam, kam mi poručila. Nechtěl jsem tam už být. Chtěl jsem poděkovat, ale… Byl jsem z toho tak vedle.
Panebože, pustila mě, pustila mě! Nemohlo to být možné. Celé mi to připadalo jako sen. Prvně ne, a nakonec jo. Tome, letím za tebou!
Téměř jsem přeběhnul sál a otevřel dveře napravo. Stála za nimi Dixie a čekala na mě. Nemusela nic říkat a já nemusel taky nic říkat. Objala mě.
„Nechala jsem ho nahlédnout do mé hlavy, aby viděl, co si myslíš. Nedovedeš si představit, jak moc to bolelo,“ zašeptala mi do ucha.
„Tos ty?“ zeptal jsem se jednoduše a podíval se jí do zelených očí.
„V životě jsem neudělala nic přesvědčivějšího. Uznal, že to možná přehnal, že si to měl nechat chvilku promyslet. Vrátí tě na zem, a to je hlavní, nebo ne?“ usmála se na mě povzbudivě mezi slzami.
„Jo, to je. Těšíš se, až se vrátíš ke knize, že?“ usmál jsem se na ni já.
„Ani netušíš jak moc,“ pustila mě z objetí. „A teď běž, nenech ho se bát,“ popostrčila mě.
„Budu si to pamatovat? Víš, tebe, Ráj…“
„Záleží na tom, jestli si to budeš chtít nechat v paměti. Hlavně to už teď nepokaz,“ řekla Dixie a já se propadl do tmy. Pokolikáté dneska už?
Nebylo kolem mě nic jiného než tma. Tma a chlad. Padal jsem, nevím jak dlouho, nevím kam. A pak…
Cítil jsem znovu vzduch ve svých plicích, srdce mi udeřilo o žebra. Byl jsem tam. Znovu a znovu a nikdy se už nenechám vzít zpátky. Znovu jsem cítil tu tupou bolest hlavy a vlastně mě bolelo celé tělo.
„Máme ho!“ zakřičela doktorka a mě div nepraskly bubínky. Trošku ohleduplnosti na zraněného? Posvítili mi baterkou do oka. Ú, bolí, bolí, bolí. Není nic lepšího než ostré světlo do očí. Děkuju mockrát.
Pocítil jsem úlevu. Ta panika přicházející od Toma utichla. Byl tam se mnou a byl šťastný. Možná ne moc, ale bylo mu líp. Podstatně líp.
~°~
Pomaličku jsem otevřel oči, i když to šlo přes má ztěžklá víčka těžko. Ostré světlo mi dalo ránu přímo do očí, ale ustál jsem to. Musel jsem. Byla to taky jediná bolest, kterou jsem zatím cítil.
„Probral se,“ řekl ženský hlas a osoba přiskočila ke mně. Chvilku mi trvalo, než jsem zaostřil, a pod tou osobou viděl mámu. „Tolik jsem se o tebe bála, zlatíčko,“ řekla a líbla mě na čelo.
Chtěl jsem jí říct, že ji rád vidím, ale z krku vyšlo jen chrčení.
„Nenamáhej se, Billí,“ řekla a pohladila mě lehce po čele. Chtěl jsem se podívat po místnosti, ale zacláněla tam. Nikoho jsem přes ni neviděl. Okolo krku jsem měl límec, ani hlavou jsem nemohl pohnout. Jo, skvělý, na co ještě přijdu?
„Pojď, Sim, necháme ho odpočívat,“ řekl Gordon a zatahal mámu za ruku. „Uzdrav se, chlape,“ řekl mi a já se prostě musel usmát. Jinak to ani nešlo.
„Zítra za tebou přijdu sama, bez tohodle bručouna,“ špitla máma nahlas, usmála se a znovu mě pohladila po čele.
Chtěl jsem říct, ať tady zůstanou. Nechtěl jsem tady být sám. Kde je vlastně Tom? Obviňoval se z toho, že mě chtěl vzít na večeři a nevyšlo to? Že to dopadlo úplně jinak?
„Dík, mami. Gordone,“ zachraptil jsem a máma mi ještě od dveří zamávala. Rád jsem ji viděl šťastnou. To on ji dělal šťastnou. A určitě i ta skutečnost, že jsem živý. Utekl jsem hrobníkovi z lopaty. Doslovně.
„Díky, Dixie,“ zašeptal jsem si pro sebe a zavřel oči.
„Kdopak je Dixie? Nějaká sestřička?“ zeptal se mě hlas a já prudce otevřel oči. Vždyť jsem ho neviděl. Nebyl tam. No, možná to bylo tím, že místnost byla velká a já nemohl otočit hlavou. Jo, to bude ono.
„Tome?“ šeptl jsem a jmenovaný přišel k posteli a sednul si na kraj.
„Áno?“ usmál se na mě. „Kdopak je Dixie?“ zeptal se mě ještě jednou a zvednul postel tak, abych seděl. Au, píchlo mě mezi žebry. A zase a zase. Bolelo to. Zkroutil jsem obličej v bolestné grimase.
„Nepochopil bys to,“ řekl jsem jen ztěžka. „Mohl bys mě zas položit, prosím?“
„Oh, promiň. Zapomněl jsem,“ řekl a zase mi postel položil. Ruku, ve které jsem měl zavedenou hadičku od kapačky, mi položil na břicho a sednul si blíž ke mně. Odhrnul mi vlasy z čela, okolo kterého jsem měl obvaz. „Bál jsem se o tebe. Málem ses neprobral, víš.“
„Já vím. Ale měl jsem aspoň čas, abych se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Víš, když mi proběhl život před očima, nějak mi došlo, že to nejcennější, co mám, jseš vlastně ty,“ řekl jsem a odkašlal si. Děsně mě škrábalo v krku. Tom nereagoval, koukal z okna a byl zamyšlený. Jo, jseš kretén, Bille. Neměl jsi vůbec nic říkat. Ani jedno pitomé slovíčko.
„Tome? Jseš ještě pořád tady?“ zašeptal jsem opatrně.
„Co? Jo, jsem tady. Promiň, jen jsem… se zamyslel. Říkal jsi něco?“
„Ne, stejně to nebylo nic důležitého,“ usmál jsem se nepatrně.
Opakovalo se to den co den. Nebyl schopný mi to říct. Přitom jsem viděl, jakým způsobem se na mě dívá, jakým způsobem se mnou mluví, jak nepatrně se mě dotýká a já přitom vím, co všechno to pro něj znamená.
„Jo, něco jsem ti donesl,“ usmál se na mě a vstal z postele. Šel někam ke dveřím a pak se vrátil k posteli. „Abys tady nebyl tak sám, když teď budu chodit k soudu,“ řekl s úsměvem a položil mi na břicho velkou plyšovou berušku. Poposunul jsem se na posteli, abych aspoň trošku seděl, i když to ještě pořád bolelo, a pohladil jsem berušku po umělých vlasech. Nevšimnul jsem si, že by něco donesl. Aha, vlastně jsem si ani všimnout nemohl, když jsem spal. „V hračkárně měli samý medvídky a slony, ale ta beruška byla jedinečná. Stejně jako ty.“
Uhladil jsem berušce vlasy na stranu. „Koukej, emo beruška,“ zasmál jsem se.
„Anebo beruška Bill, když ti bylo patnáct,“ usmál se Tomí na mě. „Už půjdu, za chvíli dojde sestra, aby ti dala prášky. Tak ahoj, emo beruško. Ahoj, Bí,“ pohladil berušku po tečkách na zádech a chystal se mi dát pusu na čelo. Teď, nebo nikdy.
„Tomí,“ řekl jsem a jmenovaný zpozorněl. „To čelo mě ještě pořád bolí…“
„Uh, dobře, no,“ povytáhnul obočí a byl na odchodu. Panebože, ty pitomej ignorante! Tome, ty jseš tak blbej a posranej mi to kurva říct do očí! Kdyby byl trošku domýšlivý, políbil by mě. Jo, možná to opravdu chci. Toma, nad sebou. Ale jak to tak vypadá, co si neudělám, to nemám.
„Tome, vrať se, prosím,“ zaškemral jsem a Tom se vrátil tím svým kolíbavým krokem zpátky k posteli. Chytnul jsem jej rukou, ve který jsem měl hadičku, za tričko a přitáhnul si ho k sobě blíž. „Když už jsem kvůli tomu málem umřel, tak nebuď posranej a řekni mi to!“
„Ale… co?“ pokrčil rameny. Že by to všechno byl jen sen? Že by nebyla žádná Dixie? Ale co už, k čertu! Bylo mi to jedno. Teď už to nebyl jen Tomův problém, ale i můj. A já na rozdíl od něj, s tím chtěl něco dělat a ne se užírat pocitem, že se prořeknu, že se mi vysměje.
Tou zdravou rukou, co jsem ho s ní držel za tričko, jsem si ho přitáhnul, jeho obličej pro přesnost, ke svému a políbil jej tvrdě na rty. Bylo mi jedno, co si o mně bude myslet, jestli se mi to všechno jen zdálo. Teď jsem to cítil i já, ne jen výplod fantazie, který mě chtěl kvůli tomu nechat umřít.
Vlastně mě ani nijak nepřekvapilo, když se jeho rty pohnuly proti mým. Tak dlouho jsem nikoho nelíbal, že jsem vlastně zapomněl, jaký to je pocit, jak se to vlastně dělá. Naštěstí vzal iniciativu do svých rukou, respektive do svých rtů. Jemně laskal mé rty, jemně mě líbal. Měl to, co chtěl.
„Tomí, dojde sestra. Uvidí nás,“ odstrčil jsem ho jemně od sebe.
„O to je to větší adrenalin, nemyslíš? Už tohle je…“ políbil mě lehce na rty.
„Šílené?“ zkusil jsem dokončit jeho větu a on pokýval hlavou na souhlas.
„Dobrou noc,“ pohladil mě po tváři a odcházel. Ve dveřích se akorát srazil se sestrou. Natočil jsem hlavu, ignorujíc límec, který mi nechtěli sundat, a skrz okno do chodby jsem se za ním ještě podíval.
„Jak se cítíte?“ zeptala se sestra nezávazně, když chystala injekci proti bolesti do hadičky v ruce.
„Dneska už je to lepší,“ řekl jsem a vlastně jsem ani tak nelhal. Byl jsem rád, že jsme si to trošku vyjasnili. No, vlastně jsme si nevyjasnili lautr nic, ale na tom nezáleželo. Políbil mě zpátky a nic proti tomu neměl. Muselo to něco znamenat.
„Zítra by vás měli přesunout na normální pokoj… Teď se chvilku prospíte. Uleví se vám od bolesti,“ říkala, když píchala jakousi sračku do hadičky v mé ruce. Poté ze mě sundala berušku a položila ji na židli vedle postele.
Pokojem se ozvaly vibrace vycházející ze šuplíku. Měl jsem mobil stále zapnutý, i když jsem nesměl. Omluvně jsem se usmál na sestru a ta mi mobil vytáhla.
„Děkuju,“ hlesl jsem tiše a vzal mobil do levé ruky. Byl jsem tak neohrabaný, když jsem měl pravou ruku v sádře a nemohl jsem s ní nic dělat. Na displeji mi blikala zpráva od Toma. Ani jsem si nevšimnul, že sestra zmizela z pokoje. Četl jsem si obsah smsky znovu a znovu, dokud se mi nezačaly klížit víčka.
Miluju te:-*
„Voilá, má černá nevěsto. Vítej doma,“ řekl Tom, když mě přenesl přes práh do mého pokoje. I když jsem už pěkně dlouho mohl chodit po svých, prostě na tom trval. Položil mě do postele a lehnul si vedle mě.
„Myslíš, že umím líbat?“ zeptal jsem se, abych prolomil ticho. A Tom se rozesmál, nahlas. Nechápavě jsem se na něj podíval. Pohladil jsem berušku mezi námi.
„Však ty taky nic jiného než dobře líbat neumíš,“ zasmál se Tom a já naštvaně nakrčil čelo.
„Zmetku!“ vykřikl jsem a sednul si na něj. Tom se pořád smál, já se natřásal na jeho břichu jako sbíječka a rozbolely mě žebra.
„Jo, jen se směj,“ řekl jsem naoko naštvaně a Tom mě za ruce položil na sebe. Svou ruku mi obmotal okolo pasu a nosem se otřel o moje čelo. Nemyslel to špatně, já to přece věděl ze všech nejlépe.
„Neboj, taťka Tomi se o všechno postará, a ty budeš šukat jak stará děvka,“ řekl a tohle mě docela nakrklo. Propíchl jsem ho pohledem a on mě jenom políbil na moje našpulené rty.
Však počkej, Kaulitzi, až budu fit! To teprve zažiješ, co ve mně doopravdy je!
autor: Bajik
betaread: Janule
tak ty poslední věty mě dostaly 😀
bože..:D:D z toho konce jsem mrtvá :D:D
Tom,takovej romantik k začátku..a pak tohle :D:D:D
xD
Dokonalá povídka! Hltala jsem jeden řádek za druhým! Nádhera ♥
Byla jsem děsně nervní z toho rozsudku,ale..nádherně napsané. Určitě tohle něčtu naposledy ♥
Tak to je moc :D:D Naprostá dokonalost! Jak si četl tu Tomovu knihu…to bylo úžasný.
A ten konec mě zabil :D:D
Dokonalost!
dokonalé 😀 hlavně ta věta s tou starou děvkou 😀 paráda :)) moc se mi to líbilo, škoda že to není vícedílka :))
xDxD moc krásný už sem se bála jak to dopaně ale ten konec byl dokonalej tahle povídka je ptrostě klenot michají se v ní všechny pocity pobrečela sem si zasmála se a i se culila na monitor je to prostě boží 🙂
Moc se mi to líbilo!!!!A nejvíce ta černá nevěsta!!
byla to moc krásná povídka…taková neobvyklá…x)
To byla tak úžasná, skvělá, nádherná a perfektní povídka! ♥ Strašně mě bavilo to číst, určitě napiš ještě něco takovýho!♥ Úplně jsem se bála, že Billa vrátěj na zem třeba jako mravence, nebo že ho tam nevarátí vůbec, ale ten šťastnej konec… oh, děkuju, děkuju!:D ♥♥ Bylo to vážně nádherný ♥♥
stresne se mi libola ta predstava raje *_* a ja kdyz Bill cetl Tomovu knihu T_T bala jsem se ze Bill umre, ale nastesti ne, díky bohu ( ci hlavatci XD)
a k tomu konci : XD
Moc se mi to líbilo. 🙂
Moc krásná povídka 🙂
Stará děvka :D:D:D
Děkuju moc za tuhle povídku! :D:D Už jsem potřebovala přečíst nějakou s dobrým koncem – a tahle byla NAPROSTO dokonalá, romantická, vtipná (emo beruška xD), netradiční námět a dojemný, ale vůbec ne patetický happy-end… prostě skvělost ^^ Určitě si ji uložím a další povídku od tebe si 100% přečtu! 😉
to je hezké že to dobře skončilo !! ;o)