autor: Bitter
Ahoj, tuhle povídku bych chtěla věnovat vám všem, ale hlavně Ádě, Oberonovi, Samaře a Sauriel… a taky Januli a Kett za to, že s náma máte trpělivost, a že jste to tady už dávno nezabalily. Díky, Bitter
Jednou, když jsem byl malej, se mě někdo zeptal, čím bych chtěl bejt a já mu řek, že rockový princ. Taková hloupost…
Jenže tenkrát jsem věřil snům, falešným slibům, lákavým nabídkám a naivně jsem si myslel, že si s Tomem založíme kapelu, budeme slavní a každej nás bude mít rád. Kdybych jen věděl…
Byl jsem naivní, ale já tomu snu věřil a udělal bych pro to všechno, a taky jsem to udělal. Kdybych jen věděl, že se upisuju ďáblu…
A jak to dopadlo? Stojím na střeše a počítám vteřiny do konce toho rockového prince, kterým jsem se stal. Přesně tak…
Splnil se mi ten sen, natočili jsme písničku a během chvilky mě milovalo celý Německo, nebo jsem si to alespoň myslel. Milovala mě jen hrst, zbytek nenáviděl, ale já to tenkrát neviděl… Nechtěl jsem to vidět, jsem přece rockový princ a takové přece lidi milují… nebo snad ne?
Vydali jsme cédéčko, druhý a přišly první problémy… Ale ani to jsem nevnímal. Nechtěl jsem, proč taky, bez toho byl svět jednodušší, krásný… nebo ne? Jeden problém, jeden jediný jsem si byl schopen připustit a to jsem neměl dělat, tím, že jsem ostatní nevnímal, mě to srazilo na kolena, ne však ještě na dno…
Tolik jsem toužil po lásce, někoho vedle sebe mít, někoho, pro koho budu dýchat s vědomím, že ten druhý dýchá pro mě. Že já jsem v jeho očích jedinečný, nenahraditelný, stejně jako pro mě on…
Neumíte si představit, jak moc to bolí, když si uvědomíte, že vy nic takového nikdy mít nebudete; chtěl jsi zpívat, chtěl jsi být rockový princ? Jsi jím, zpívej, víc nechtěj…
To mi otevřelo oči a společně s tím jsem si uvědomil ještě něco, že jsou i lidi co mě nenávidí a to doslova.
Popotáhnu, chci křičet… nemůžu… jen jedno slovo, prosím, jen jedno… nic… ústa se sice otevírají, ale nic z nich nevyjde… Jediné krátké slůvko… nemůžu, už nikdy… ani jeden pitomý vzdech z mých úst nevyjde…
Trest za to, že jsem se zamiloval? Asi. Osud mi přál slávu, ne lásku… Co jsem si taky myslel, že budu mít všechno, že se mi povede přelstít osud a já budu rockový princ a budu mít i lásku? Bože jsem tak ubohej… tak hrozně naivní…
Brečím nad sebou samým… vlastně ne, nevydám ze sebe jediný sten. Jak bych taky mohl? Byl jsem na operaci a právě tam jsem poznal, jak dokážou lidi nenávidět a co dovedou peníze.
Pár tisíc a doktor se postaral o to, abych už nikdy nezazpíval ani jeden verš mých písní, a abych už nikdy nemohl říct ani ta dvě pitomá slůvka, která jsem tolik chtěl křičet…
Znova křičím… vlastně jen otvírám ústa…
Proč?! Za co?! Za lásku… Ozve se ve mně… Trefa do černého. Je to trest za to, že jsem si dovolil odporovat a žádat víc.
Ale co je špatnýho na tom milovat? Já vím že mě miluje taky, myslel si, že spím když mi to řekl, ale mohli bychom být spolu? Ne…
Nikdy bych mu nemohl říct ta dvě krásná, ale krutá slova pravdy… miluju tě… oslovit ho tím nejkrásnějším jménem na světě, jménem mé jediné lásky, která je mým životem i smrtí… Tome…
Začne foukat silnej vítr. Nádhera, na noc slibovali bouřku, snad se jí už nedožiju… nesnáším bouřky…
Sakra, na co já nemyslím…
***
Sakra, kde je Bill? Já se snad zblázním, procházím celej barák už po čtvrtý, kdybych nevěděl, jak moc je na tom zle, myslel bych si, že se mi naschvál schovává.
„Bille! Kde seš?! Oz-…“ Zaseknu se v půlce slova a jen doufám, že mě neslyšel. Jsem takovej vůl, ještě mu to budu zhoršovat…
Dostat pod ruku toho doktora, co mu to udělal… zabil bych ho.
Proč jsou vůbec na světě takový lidi? Bylo by bez nich krásně, Bill by mluvil, zpíval…
Ještě jednou projdu celej dům. Nic. Našel jsem Billův mobil, takže ven nešel, ale kde teda je?
Podívám se z okna, pěkně to fouká. Asi bude bouřka, to abych pohnul a Billa našel, bouřky nesnáší. Nevím, proč mě napadne, aby šel na střechu… co by tam dělal?
Co by tam dělal? Chtěl se zabít!! Napadne mě ve chvíli, kdy ho vidím na kraji.
„Bille!! Co blbneš, pojď dolů!!“ Prudce se otočí a zavrtí hlavou.
„Bille, neblbni… přece se nezabiješ?! Co tím sakra získáš?“ I přes jeho snahu naznačit mi, abych k němu nechodil, tam dojdu a prudce ho strhnu na zem a přitisknu k sobě.
Rozbrečí se. Neslyším ho, ale cítím slzy na krku a taky to, jak se třese…
Lásko… „Bille, neplač…“ Zavrtí hlavou, pak se na mě podívá a začne „mluvit“.
Nemluví už půl roku, takže celkem zvládám odezírat…
„Tome… já… nedokážu to… neumíš si představit, jaký to je…“
„Já vím, ale já jsem tady a pomůžu ti, ty to víš… „
„Zničím ti život… netrap se kvůli mně… já vím, že mě miluješ, ale copak bys stál o tohle, co ze mě teď je? Ne…“ Nevím sice jak se to dozvěděl, ale to jde teď stranou.
„Ale to víš, že stál… Život mi nezničíš, leda tím, že se zabiješ. „
„Jenže já… já ti nikdy nebudu moct říct, že… že tě miluju…“
„Mně to stačí takhle… Lásko…“ Bez váhání ho k sobě přitisknu ještě víc a políbím ho.
O rok později…
Jednou, když jsem byl malej, se mě někdo zeptal, čím bych chtěl bejt a já mu řekl, že rockový princ. Taková hloupost…
Jenže tenkrát jsem věřil snům, falešným slibům, lákavým nabídkám a naivně jsem si myslel, že si s Tomem založíme kapelu, budeme slavní a každej nás bude mít rád. Kdybych jen věděl…
Byl jsem naivní, ale já tomu snu věřil a udělal bych pro to všechno, a taky jsem to udělal. Kdybych jen věděl, že se upisuju ďáblu…
A jak to dopadlo? Málem jsem se zabil, jak moc jsem trpěl.
Sedím na střeše a přemýšlím, kolik se toho za ten rok změnilo.
Kdyby mě tenkrát Tom nepolíbil, zabil bych se a nikdy bych nepochopil, co jsem tady měl skutečně dělat.
Ne být rockový princ… ne, teď mám něco lepšího.
Pracuju v ústavu pro hluchoněmé a pomáhám těm, co to potřebují… teď teprve můžu říct, že jsem šťastný. Můžu žít beze strachu z toho, jaká fotka se kde zase objeví, jsem konečně volný.
Teď můžu říct, že mě ty lidi milujou ne pro to, čím jsem se stal, ale pro to, kdo jsem.
Stoupnu si a roztáhnu ruce. Je krásně… Teplo, svítí slunce a do toho trošku prší, nevadí mi to, naopak, od jisté doby miluju déšť a dokonce i bouřku.
„Lásko, co to zase provádíš?“ Ozve se za mnou trochu starostlivě Tom.
Vzpomínám, odpovím mu znakovou řečí.
„Pojď radši dovnitř, ať nezmokneš.
„No a?“
„Ti dám no a? Neodmlouvej a sypej, jinak uvidíš.“
„Co?“
„Hvězdičky… “ Jen se zasměju. Tom ke mně dojde a cvrnkne mi do nosu.
„Kde jsou ty hvězdičky?“
„Ukážu ti něco lepšího jo?“…
Chtěl jsem být rockový princ… taková hloupost…
autor: Bitter
betaread: Janule
teda Bitter… děkuju za nádhernou povídku… povedla se 🙂 jak už jsem četla, že je na střeše, tak jsem čekala další verzi typu Spring nicht… ale s tou němotou to bylo nádherně skloubený… hajzl ten, co uplatil doktora… a hajzl ten doktor… ale jinak povídka nádherná, jak tam bylo to vzájemné odezírání ze rtů a pak Billovo působení v ústavu pro hluchoněmé… nádheerné prostě… klobouk dolů :-*
Jé, ta je nádherná. Ta němota – originalita.
Prostě krásné.
Ten nápad… Úplně božíí ♥ Doufám, že doktůrek mršůnek šel ALESPOŇ SEDĚT!! =/
Ale jinak …. úžasnýý ♥
Jen jsem tlošku nepochopila ty hvězdičky xD
Bitteruško…zlatíčko naše…..je to moc nádherná povídka! Díky moc!!! Moc se ti povídka povedla, je prostě tak jedinečná!
to je naprosto dechberoucí…. prostě užasny… Bitter si vážně šikulka…toto je prostě užasná povídka!!!!
No krása…jako vždy:-) Takže si jdu vytisknout tu tvou povídku Bitterko a zkusim popřemýšlet
Bitter prostě jako nádhera! To nejde ani popsat slovy! Opravdu se ti to moc povedlo..úplně mě to dojalo:-) Všechno to byla krásný ikdyž mi bylo Billa trochu líto tak přece jenom měl Toma a to je hlavní:-) Prostě jedním slovem krása Bitterunko!
jo Bitteruškooo… prosím tě… co měly znamenat ty hvězdičky ve slovech? jako na konci to chápu, když je to vlastně vzájemné odezírání ze rtů, ale uprostřed děje… to nepobírám… vysvětlíš?? 🙂 ale jak říkám… povídka nádherná…
To je krásné 🙂
Za hwězdičky wďečíme Jaňuli… Já newěďela ak to oddělit jinak než uwozowkama mno a Jaňule to wyřešila:-) jinak jsem moc ráda že se wám ta powídka líbí a já se budu snažit aby takejch který se wám budou líbit bylo wíc 😀 :-*
aha… tak to pak jo 🙂 takže pisánkuj dál, šup šup šup 🙂 těším se na dalšíííí 🙂
Tak to ne… Janule o hvězdičkách nemá ani páru… nechápu, co to je, ale asi blbnul blog, protože jsem dneska už jednu hvězdičku v jedný povídce s údivem opravovala, než se zveřejnila. Jdu to opravit. 🙂 Pa J :o)
jujda.. to je krásné.. mooc krásné.. přímo uuuchvatné a nádherné! ;D nakonec to ještě tak hezky skončilo ;D klásná povídka
To je nádhera… Já si (možná) naštěstí ani neumím představit, že bych byla němá, ptž jsem tak ukecaná osoba, že bych asi taky umřela… Nebo se o to alespoň pokusila 😀
No… Já asi před rokem nemohla vydat ze sebe jediny zvuk skoro 4 mesice :'( Je to tak neco odpornyho! Smejes se, brecis, chces zpivat, kricet, septat… a nic! Jen ticho.
Povidka moc krasna, uplne jsem Billa chapala. Tom byl skvely
Krásná povídka. Velmi originální, čtivá, krásná, prostě zase trošku něco jiného – úžasné :)))) Bill pracující v ústavu pro hluchoněmé – velmi zajímavý nápad – skvěle podané :))))
překrásný…. x)) je to tak nádherně procítěný… x)) krásnej námět a skvěle spracovaný… x)) Tom se zachoval naprosto dokonale… x)) moc se ti to povedlo… x))
teda..to je úžsaný! fakt nádhera, úžasný nápad a krásně napsané…a taky, že to skončilo dobře, je dobře 🙂 prostě úžasný!!
Wow.. teda.. to nemělo chybu, fakt! x) úžasná povídka!
sQelé dílko ^^ nádhera!ale trochu sem nad tím zamyslela kdyby to někdo opravdu provedl O.o no zastavilo se mi srdce T.T..opravdu krása ^^
Překrásná povídka!!!!!♥♥♥
Perfektné , má to niečo do seba… Aspoň , že našiel to , prečo je šťastný 🙂
Páni, to je krásné :3 Málem jsem se rozbrečela 🙂