Spring Nicht (ff1)

Proházel malou, temnou uličkou a v ruce držel malý sáček s velkým nápisem firmy na vyvolávání fotografií. Je to už pár týdnů, co ztratil člověka na té strašlivé dálnici. Je tu už pár týdnů, kdy tisíce dívek, ale hlavně on sám, chce zemřít. Je to už několik týdnů, kdy ten sáček s tím odporným obsahem plným neštěstí a pláče ležel v malém těsném prostoru jednoho z mnoha šuplíků. Už mnoho týdnů se ho chystal vyzvednout, ale neustále si kladl otázku: Proč?! Proč vidět ten smutek zúčastněných, kolemjdoucích a těch nejnešťastnějších lidí, kteří ho tak milovali? Ale nikdo ho nemiloval tak jako on. Nikdo nepochopí, co v sobě tenhle zvláštní, tajemný a dokonce tajný vztah mezi nimi skrýval. Po chvilce, kdy si jen hloupě představoval a snil o tom, že se bratr vrátí a vše bude jako dřív, vešel do chodby jejich domu. Domu, kde ještě před několika týdny byli a smáli se svým dětinským lumpárnám, které prováděli mámě. Vešel do obýváku a na stolek položil sáček s fotografiemi. Znechuceně se na něj podíval a zakroutil hlavou. Nechtěl se na ty fotky podívat. Nechtěl už vůbec myslet na nic. Na Nic, protože Všechno se točilo jen kolem něj a jeho nejmilovanější Osoby. Nejkrásnější, nejkouzelnější, nejněžnější a nejdokonalejší osoby, kterou bude vždy milovat. Rozešel se svým ladným a okouzlujícím krokem nahoru po schodech a zamířil k bratrovu pokoji. Co nejtišeji vzal za kliku, jako by se snad bál, že dělá něco nezákonného a zakázaného, ale nakonec pomalým a jistým krokem vešel dovnitř. Udeřila do něj příjemná, ale zároveň stresující vůně. Nikdy před tím si jí nevšiml, ale nějakým způsobem věděl, že patří jeho lásce. Posadil se na postel a přemítal vzpomínky těch nejkrásnějších okamžiků, které strávil s ním, s kterým tu už není. S tím, který už tu nebude.
Vzpomínal, jak byli malí, vzpomínal na ty nejdůležitější věci. Vzpomínal, jak šli poprvé do školky, do školy, když měli první vystoupení před lidmi, kdy si poprvé řekli, že je něco jinak… špatně?? Ne, to právě naopak. Nějaký Incest jim už dávno nedělal starosti. Promnul si oči a otevřel je naplno – dokořán. Chtěl je otevřít a vidět slunečné ráno plné štěstí a vedle sebe spatřit jeho, ale spatřil jen prázdnou noční tmu bez jiskry a jediného závanu citů. Znovu vstal a rozešel se dolů do obýváku. Překvapivě rychle popadl sáček s fotografiemi, vzal ještě jiné v krabici, kde byl s bratrem ještě malý, sedl si ke krbu, zapálil teplý oheň a začal si fotografie prohlížet. Ještě vytáhl všechny fotografie ze sáčku, který před pár okamžiky přinesl. Byly to pro něj velmi těžké chvíle. Byly tam totiž fotky z pohřbu. Byla tam vidět rakev, květiny, uplakaní lidé a… prostě to nejhorší, co mohl vidět. Nevěděl, proč se na ty fotografie díval a už vůbec nechápal, proč je nechal vůbec udělat. Najednou je všechny popadl a vhodil do plápolajícího ohně. Ukápla mu veliká slza. Setřel si ji z tváře, ale valilo se jich tolik, že už je nestíhal zadržovat. Musel plakat. Nemohl to v sobě držet. Byl tak strašně nešťastný. Byl bez své lásky a bez všeho, co kdy k životu potřeboval. Najednou pocítil lehkost, jako by ho tu už vlastně nic nedrželo. Ucítil ledový závan větru na šíji a polekaně se otočil za sebe. Více se zachumlal do deky a dál si prohlížel fotografie. Znovu ale ucítil chlad na obličeji. Polekal se a ohlížel se po celé místnosti. Něco tu nehraje. Něco tu není v pořádku. Oheň zhasl. Pocítil strach, ale něco mu říkalo, že se nic nestane. Že je vlastně vše, jak má být. Došel k oknu a dýchl na něj. Na zadýchané kolečko napsal jeho jméno a podíval se do země. Jak by si přál, aby to byl sen. Aby třeba teď k němu přišel a pozval ho spát. Spát s ním a laskat ho až do rána, kdy vyjde slunce. Ještě jednou dýchl na okno a vytvořil tak velkou zamlženou plochu. Pár vteřin se na ni upřeně díval. Bůh ví, co tam viděl, ale na tváři se mu objevil malý, skoro neznatelný, kouzelný úsměv, když v tom se stalo něco, čemu by v životě neuvěřil. Na zadýchané ploše se objevilo: „Hallo, Bill.“ Začal zrychleně dýchat. Bál se, co se to děje. Má snad halucinace?? Zbláznil se snad už natolik, že vidí to, co by si tolik přál?? Nevěděl, ale uvěřil… nebo snad věděl, že je to On. Před očima se mu začala zjevovat silueta a později v ní poznal jeho. „Tom…!“ zašeptal a uvěřil, že co vidí, není sen. Je to skutečnost a před ním stojí skutečný Tom. Udělal krok dopředu a promáchl postavou před ním. Okamžitě se mu v očích objevila nejistota, nenávist, zlost a vztek. Vyběhl z domu. Bosý a bez bundy… vlastně jen v džínových kalhotách. Vyběhl a běžel tak dlouho, dokud nedoběhl ke svému cíli. Chytl se betonového okraje a podíval se dolů. Zamotala se mu hlava. Vždycky měl strach z výšek a tohle mu nebylo dvakrát příjemné. Nechtěl se zabít. Chtěl by zůstat na tomhle světě, ale pochopil, že už nikdy nebude moc být s ním. Možná je to jediná možnost, jak se s ním znovu setkat. Ohlédl se za sebe a jen pár metrů za ním stál On. Nedoufal, že by ho mohl ještě někdy spatřit, ale teď ho měl na očích. Jenže se ho nemohl dotknout. Necítil teplo jeho dechu a těla. Chytl se rozhodně sloupu a vylezl na okraj. Šíleně se usmál. Kdyby ho spatřil někdo blízký, možná by sám z toho bláznivého a děsivého pohledu zešílel. Pustil se sloupu a podíval se na Toma. Tom se najednou rozeběhl, ale už bylo pozdě. Bill skočil dolů. Zdálo se mu, jakoby padal věčnost. Tom jen polekaně doběhl k okraji a jediné, co mohl říct, bylo: „Spring Nicht, Bill!“ Zakřičel to tak nahlas, že to musel slyšet celý Živý svět. Bill to už ale neslyšel. Padl vláčný a polámaný k zemi a jeho tělo tam ještě bůhví jak dlouho leželo. Jeho tělo tam možná leželo, ale jeho duše přešla k té Tomově. Došel k němu a jakoby snil, ucítil to jeho teplo a jeho osobitou vůni, kterou cítil jen dnes večer v jeho pokoji. Políbil ho na čelo a zašeptal tak neslyšně, snad aby ho slyšel jen on: „Ich liebe dich, Tom!“
Pousmál se smutně, chytil ho za ruku a společně potichu odkráčeli vstříc temnotám, kde už ale nikdy nebudou bojovat sami.

autor: Beauty
betaread: Michelle M.