Tahle jednodílka nese název překrásné skladby od kapely Linkin Park na počest jejího stvořitele. Po celou dobu mě provázela mým psaním a díky ní jsem pochopila, že občas není na škodu připomenout si to hezké. Přeji vám krásné počtení 🙂
Někdy se mu o něm i zdálo. A byly to tak krásné sny. Takové, které by byl člověk schopen snít věčně, ze kterých by se nejraději neprobudil, protože realita byla alespoň v jeho případě úplně jiná. Ve snech si i on sám připadal někým jiným. Žádná přetvářka ani lži, pachuť zrady, neustále lpící na jeho srdci, byla téměř nicotná, a pokud občas zachytil její drobné stopy, velice rychle je smetl obraz milované osoby. Během těchhle vzácných chvil, které dokonce ani nebyly skutečné, se cítil skutečně šťastný. Jen tehdy, kdy nad jeho tělem zvítězila únava a on byl unesen do světa, v němž nebylo místo pro bolest. Byli jenom oni dva, nikdo třetí. Jenom on a jeho nakažlivý smích, oči, ve kterých snad ukrýval veškerou zář světa. Nemusel si na nic hrát, nemusel předstírat, že necítí to, co cítil už tak dlouhou dobu. Když si s ním zatoužil povídat, povídali si, když se jej chtěl dotknout, udělal tak. Když mu potřeboval být blíž, vzal jej do náruče, tiskl jej na své chvějící se tělo a zoufale vdechoval neexistující vůni jeho tmavých vlasů.
Někdy se tak zoufale snažil uvěřit, že je to skutečné, až jej to zoufalství vytrhlo ze spánku a Tom se ocitl opět na místě, kde se zdálo být všechno vzhůru nohama. Ocitl se v reálném světě, kde mu nemohl být nablízku, ve světě, kde by sice zemřel pro jediný dotek, ale právě ten měl být vražednou zbraní, která by přinesla až příliš mnoho obětí, a on se sám sebe každý den ptal, zda to vůbec stálo za to riziko. Opravdu chtěl všechno zničit? Opravdu by toho byl schopen?
Převalil se na záda a protřel si spánkem znecitlivělou tvář. Byl unavený, tak strašlivě unavený, a nejzvláštnější na tom všem bylo, že mu spánek už několik měsíců nepřinášel žádnou úlevu. Právě naopak. Zvykl si, že se budil rozladěný, s divoce bušícím srdcem a hořícími tvářemi. Vždy bezmyšlenkovitě sáhl vedle sebe, jako by snad měl ucítit přítomnost dalšího lidského těla, jeho prsty zoufale vířily prázdnotu tak dlouho, dokud si neuvědomil, že nic nechybí, protože místo vedle něj nikdy nikomu nepatřilo. S výjimkou náhodných známostí, dívek, na jejichž jména si nemohl vzpomenout. Střídaly se u něj blondýny, brunetky, rusovlasé dívky s dokonale oblými ženskými tvary, pro které by jiní muži i zabíjeli. Každé patřila jediná noc, každou k sobě pozval s nadějí, že právě ona bude lékem na jeho hloupou posedlost, že právě díky ní zapomene, ale bylo to stejně zbytečné, jako očekávat sníh uprostřed léta.
S hlasitým povzdechem se převrátil na bok a pomalu donutil zdřevěnělé končetiny alespoň k nějakému pohybu tím, že se vzápětí vyhoupl do sedu a už ze zvyku pohlédl směrem k oknu. Obloha byla temná, nepřátelská, jako by se nad městem vznášel jakýsi duch s vyceněnými zuby, slibující pořádnou bouřku. Nikde ani stopa po hvězdách. Ani maličký náznak světla v temnotě. Jak jinak, pomyslel si a bez rozmyslu vstal a vykročil ke dveřím.
Jelikož byl jeho pokoj spolu s maličkou koupelnou jedinými místnostmi horního patra jejich dvoupodlažního bytu, vůbec jej nepřekvapilo, že byla krátká chodba spojující patro se schodištěm naplněna bezbřehým tichem a tmou. Cestou do kuchyně přemýšlel nad tím, kdy se to všechno stalo. Kdy se jejich domov proměnil v místo, které jej každou vteřinou trhalo na kusy a pohrávalo si s jeho vnitřnostmi.
Na Andrease se zlobit nemohl. Byl jeho nejlepším přítelem snad odjakživa, a tak bylo jen přirozené, že když se rozhodli pro společné bydlení, bude se jednoho dne muset smířit s tím, že si přivede domů osobu, ke které, jak se říká, zahoří láskou. Tom s tím opravdu počítal a byl šťastný za svého přítele, opravdu byl a ze srdce mu přál všechno štěstí světa. Dobře si pamatoval na tu chvíli. Na chvíli, která byla začátkem jeho konce. Když se mu Andreas svěřil s tím, že chodí s klukem, překvapilo jej to, ale rozhodně ne natolik, aby přehodnotil svou náklonnost ke svému příteli a otočil se k němu zády. Právě naopak. S nadšením souhlasil, aby si toho kluka přivedl domů; vždyť bydlení s dalším klukem musí být legrace, a jelikož Tom neměl díky své introvertní uzavřené povaze příliš mnoho přátel, právě se mu nabízela možnost k získání dalšího. Byl upřímně nadšený. Mělo to být dokonce mnohem lepší, než kdyby si k nim přivedl dívku.
Sestoupil z posledního schodu a rozhlédl se kolem sebe. I dolním patrem se rozprostírala tma, akorát ticho bylo občas narušeno téměř nepostřehnutelným funěním Billova malého štěněte. Několika měsíční anglický mastif se jménem Tim Burton se rozvaloval ve svém pelíšku vedle křesla, jemná zář měsíce prostupující do pokoje skrz pootevřené okno zvýrazňovala lesk jeho tmavého kožíšku i hromadu zničených hraček, které měl chaoticky rozházené kolem sebe. Tom se láskyplně pousmál, když procházel kolem, a když na jeho přítomnost štěně zareagovalo zvednutím hlavičky, neodolal. Na chvíli si k němu přiklekl a pohladil jej za ušima.
„Ahoj prcku,“ šeptl a pobaveným pohledem přelétl spoušť, kterou za sebou malé štěně zanechalo. V hromadě rozkousaných plyšáků a míčků se válely i Andyho ponožky a jedna z Billových pletených čepic, které v tomhle větrném počasí s oblibou nosil. Nemohl se dočkat chvíle, kdy doroste do své skutečné výšky a promění jejich skromné obydlí v hotovou katastrofu.
Když se po něm štěně hravě ohnalo packou a jeden z drápků se mu zamotal do přívěsku, který měl na krku, opatrně jej vysvobodil a na chvíli přidržel kamenný amulet proti světlu.
Z nemyslného vybrnkávání na kytaru jej vyrušilo tiché klepání a Tom zvedl tvář ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy do pokoje nakoukla tmavovlasá hlava.
„Ahoj,“ promluvil Bill nesměle a věnoval mu drobný úsměv.
Tom jeho úsměv neopětoval, ani neodpověděl na jeho pozdrav. Místo toho znovu sklonil hlavu ke kytaře v naději, že se Bill dovtípí, že v jeho pokoji rozhodně není vítán.
„Já jen… chtěl jsem, abys věděl, že už jsem doma.“
„Díky za upozornění,“ vydechl Tom sklesle, očima zuřivě hypnotizoval nehybné struny. „Teď vím, že bych raději neměl vycházet z pokoje, pokud na tebe nechci narazit.“
Zaslechl Billův hluboký nádech a odmítal k němu zvednout tvář.
Ublížil mu. Cítil to, protože vzápětí ucítil stejnou bolest uprostřed hrudníku a masochisticky se v duchu pousmál. Jen trp, vychutnej si tu bolest, pomyslel si, nic jiného si totiž nezasloužíš.
Chvíli bylo ticho, a když Bill znovu promluvil, zněl jeho hlas poněkud rozechvěle, jako by mu každé další slovo způsobovalo bolest, jako by se mu každou vteřinou lámal hlas pořád víc a víc.
„Vím, že má přítomnost tady není vítána, chtěl jsem ti jenom něco dát.“
Tom překvapeně svraštil obočí a trhl sebou, jakmile se matrace vedle něj prohnula, když se Bill posadil na kraj postele. Prostor kolem něj byl náhle vyplněn jeho vůní a Tom musel silně zatnout čelist, aby se z toho pocitu nezbláznil.
„Tady,“ zaslechl Billův šepot.
Krátce na něj pohlédl a vzápětí rychle odvrátil tvář. Bill měl na sobě pletený svetr a džíny, s větrem rozcuchanými vlasy a lehce narůžovělými tvářemi působil jako ta nejroztomilejší věc, jakou kdy Tom spatřil. Natáhl k Tomovi ruku s podivným přívěskem.
„Co to je?“ zeptal se Tom ostražitě. Za své chování by si od Billa zasloužil minimálně několik facek, rozhodně ne dárek.
„Koupil jsem ho pro tebe na trzích. Je to amulet.“
Tom se natáhl pro řetízek a vzal si jej od Billa tak, aby se snad ani jediným milimetrem kůže nedotkl té jeho. Podržel jej proti světlu a i přesto, že mu srdce divoce bušilo, na rtech vykouzlil posměšný úsměv.
„Amulet?“ zeptal se pobaveně.
Bill musel vycítit jeho touhu provokovat, ale rozhodně zareagoval jinak, než jak Tom očekával. Smutně se pousmál a přelétl Tomův obličej smutným pohledem.
„Je pro štěstí, a když ho budeš nosit u srdce, ochrání tě.“
Moje srdce ochrání pouze to, když konečně odejdeš, pomyslel si Tom nešťastně.
„Snad v tyhle věci nevěříš.“
„Proč bych neměl?“ zeptal se Bill tiše. Zdálo se, že se neodvažuje zvednout hlas. „I já mám jeden takový amulet a nosím ho už několik let.“
„A kolek štěstí ti za ta léta přinesl, hm?“ vylétlo z Toma dřív, než si stačil svá slova dobře promyslet, a pohlédl Billovi do tváře. Zdálo se, že jej Tomova otázka skutečně překvapila. Chvíli bezradně zíral do Tomových očí, otevíral a zavíral ústa, ale nakonec z nich nevyšla žádná odpověď. Sklonil tvář, shrbil se a tiše hleděl na své ruce, které se v blízkosti těch Tomových třásly nervozitou.
„Chtěl jsem ti jen udělat radost,“ přiznal rozechvělým hlasem, odvrátil se a vstal z postele.
„Je to jen hloupá cetka. Nečekej, že budu něco takového nosit,“ stačil za ním zavolat Tom ještě dřív, než vyšel ze dveří, a postaral se tím o to, že Billovi opětovně zabodl do srdce tlustou dýku a ještě jí v hluboké ráně zakroutil, aby zranění trvalo mnohem déle a nikdy se úplně nevyléčilo.
Jeho narůžovělá, jemně popraskaná struktura byla symbolem Billovy něhy a nekonečné trpělivosti. Byla symbolem všeho, co na něm Tom tolik miloval a co svými neustálými hádkami, provokacemi a otevřenou nevraživostí vůči Billově osobě ničil. A Bill? Místo toho aby se bránil, aby se s Tomem hádal zčervenalý hněvem až do morku kostí, přesně tak, jak si to Tom zasloužil, dělal pravý opak. Neustále se pokoušel vyhledávat jeho společnost, i když dobře věděl, že bude vzápětí odehnán, kupoval mu dárky jak k narozeninám, tak i k Vánocům, vyzdobil jejich byt všemi těmi hloupými drobnostmi, které dovedou proměnit dům v domov, a když Tom kráčel do kuchyně, vdechuje sladkou vanilkovou vůni vonných svíček a míjel rozkošné vázičky se sušenými květinami, nedovedl si vzpomenout na to, jaké to bylo předtím.
Nepamatoval si ani na to, jaký byl on sám a neuměl to identifikovat ani v téhle chvíli. Byl snad předtím k lidem přátelštější? Užíval si předtím více jejich společnost? Byl vůbec schopen milovat, nebo se to naučil teprve ve chvíli, kdy k němu neznámý černovlásek natáhl dlaň a se širokým úsměvem vyslovil své jméno i s přiznáním, jak rád Toma poznává?
To, že něco není tak úplně v pořádku, poznal teprve ve chvíli, kdy ponořen do světa vlastních chaotických myšlenek, vstoupil do kuchyně a uvědomil si, že je rozsvíceno. Překvapeně pozdvihl obočí a rozhlédl se kolem, vzápětí však zamrzl na místě. U stolu spatřil Billa, což by ani nebylo tak divné, pokud by Bill neseděl s hlavou opřenou o dřevěnou desku a dlaně svěšené podél těla netiskl v pěst. Podle pravidelných tichých vzlyků, které mu pronikaly z pootevřených úst, Tom poznal, že pláče. Celé tělo se mu jemně otřásalo pláčem a Tom nedokázal zastavit vlastní slzy, které mu při pohledu na neštěstí černovlasého chlapce vstupovaly do očí. I on silně tiskl ruce v pěst, bojoval s přirozenou touhou vzít jej do náruče, vyslechnout si vše, co jej trápí, a pomoct mu, ale to udělat nemohl. Nemohl, protože kdyby se jej dotkl, okamžitě by byl spálen na uhel. Všechno bylo špatně, tak zatraceně špatně.
Rychle zamrkal a udělal krok dopředu. Bill, který jeho přítomnost prozatím nepostřehl, hlasitě potáhl nosem a dál nechával své slzy, aby mu smáčely tvář, vytvářely na ní drobné pavučinové cestičky zoufalství a stékaly po jeho rtech na stůl, kde dopadaly na narůžovělý lehce popraskaný předmět, který Billovi visel kolem krku. Tom věděl, že by se měl prozradit, říct něco hloupého, něco, čímž by od sebe Billa s největší pravděpodobností odehnal, ale přišel si tak slabý, tak strašně unavený ze vší té přetvářky, že to nedokázal udělat. Lítostivým pohledem hleděl na Billova shrbená záda, bezradně otevíral a zavíral ústa neschopen jediného slova. Třásl se od hlavy až po konečky prstů u nohou, neschopen reagovat jinak, zvedl ruku do vzduchu a držel ji nad Billovým třesoucím se ramenem v pokušení konečně se jej dotknout. Hleděl na své bledé prsty hladovějící po jakémkoliv kontaktu s Billovým tělem a přemýšlel nad tím, jak dlouho tohle ještě vydrží. Nakonec se rozhodl. Spustil ruku zase zpět ke svému tělu, ustoupil a poté si tiše odkašlal.
Bill sebou leknutím trhl a prudce se otočil na Toma stojícího ve dveřích.
„Promiň,“ dostal ze sebe Tom s menšími obtížemi, když si Bill začal rychle otírat vlhké tváře. „Nechtěl jsem tě polekat. Jen jsem měl žízeň, takže-“ dlaní ukázal na lahev nějaké limonády a rychle přiběhl k pultu, aby si vzal skleničku. Po celou dobu na sobě cítil Billův pohled, a proto se raději neotáčel.
„Nezeptáš se mě, proč pláču?“ Za zády zaslechl tichou otázku. Billův hlas byl poznačen pláčem, zdál se zlomený a Tom věděl co, respektive kdo byl důvodem jeho pláče.
„Nech mě hádat,“ pokusil se vyhnout přímé odpovědi. Nalil si do sklenky trochu limonády a zhluboka se nadechl. „Pláčeš, protože se nedokážeš rozhodnout co si vzít na tu zítřejší oslavu.“ Dodal si odvahy a otočil se.
Bill se na něj díval, na uplakané tváři se zračil drobounký úsměv. „Neuhodl jsi,“ řekl měkce. „Oblečení jsem si vybral už dávno. Budu mít třpytivý smoking i s kloboukem, které nosím jen při zvláštních příležitostech.“
Tom se neubránil pobavenému úsměvu. Už jenom představa křehounkého Billa v něčem takovém byla vtipná.
„Skvělé, tak to na Andyho rodiče jistě uděláš dobrý dojem.“
„Je to jejich výročí, musím udělat dobrý dojem.“ Bill si setřel z tváře poslední stopy slz a zhluboka se nadechl. „V čem plánuješ jít ty?“
Tom pokrčil ramenem. „Hodím na sebe nějakou košili a kalhoty a splynu s davem. Budu se vyhýbat velké společnosti lidí, s největší pravděpodobností se utáhnu někam do rohu s lahví vína a kouskem dortu a budu slavit po svém.“
Bylo to poprvé po nekonečně dlouhé době, kdy s Billem vedli relativně normální konverzaci, i když si v podstatě jeden z druhého stříleli. Zdálo se, že měl Bill těžký večer a Tom mu svým chováním nemohl ublížit ještě více. I zítra je den a ten mu nabídne milion dalších možností utvrdit jej v tom, že by jej měl nenávidět.
„To je vskutku ušlechtilý plán. Jak se zdá, budeš miláčkem společnosti.“
„Jako vždycky.“
„Kdybys chtěl, můžu ti půjčit něco třpytivého s volánky. Mám jednu košili, která by ti šla k očím.“ Bill se na něj usmál i přesto, že jeho pohled vypovídal o něčem úplně jiném. O tajemstvích, která Tom neznal, a o bolesti, kterou mu ve většině případů způsoboval on.
„Ne, děkuji, možná bych si mohl půjčit Tima Burtona. Tyhle večírky bývají obvykle hodně nudné, myslím, že by tomu všemu malinké zpestření neuškodilo.“
Bill se pouze pousmál, ale neodpověděl. Odpověď přišla teprve ve chvíli, kdy Tom i se sklenkou v ruce vykročil ke dveřím. „Proč to takové nemůže být pořád?“
„O čem to mluvíš?“
„O nás. Proč spolu nemůžeme vycházet? Proč nemůžeme být přáteli?“
„Pořád nechápu, na co narážíš,“ vydechl unaveným hlasem Tom, zíraje na pootevřené dveře. Ten kousek prostoru, který měl na dohled, byl bezpečím, kam se musel urychleně dostat.
„Narážím na tvé chování ke mně. Proč to nemůže být jiné?“ zeptal se Bill s nadějí.
Tom těžce polkl, v krku knedlík, který mu nedovoloval dýchat. „Protože nechci, aby to bylo jiné.“ Bez jediného ohlédnutí rychle vyšel ze dveří a pro jistotu je za sebou zavřel. Kdyby tak neudělal, mohl vidět Billovu plačící tvář znovu dopadat na desku stolu.
O několik hodin později, postával Tom u otevřených dveří svého auta a užíval si melancholickou atmosféru podzimního večera. Zhluboka nasával vůni tolik typickou pro toto roční období, naslouchal ševelení okolních stromů, občas očima zalétl k obloze a pousmál se. Dával tomu tak hodinu, možná dvě, než se spustí bouře, a konečně pochopil, proč se Andyho rodiče na poslední chvíli rozhodli přesunout zahradní večírek do jedné ze svých luxusních vil. Andyho rodiče měl celkem rád, byli to opravdu milí lidé, akorát si byli možná až příliš vědomi svého dobrého postavení a rádi to dávali okatě najevo. Tom jim to neměl za zlé. Každý má své světlé i temné stránky a své světlé stránky by, na rozdíl od Andyho rodičů, dovedl spočítat na prstech jedné ruky.
„Tak jsem tu,“ ozvalo se za jeho zády veselým hlasem.
Tom se v duchu smutně pousmál. Od chvíle, co si jeho nejlepší přítel začal s Billem, radikálně změnil své chování. Neustále se usmíval, vychutnával si život a každou příchozí chvíli plnými doušky a dělal vše proto, aby podobné, pokud ne stejné pocity vyvolal i u Billa.
„A zbytek osazenstva?“ zeptal se Tom naoko mrzutě a přesunul se k Andymu, aby mu pomohl naložit do kufru věci na oslavu.
„Dej mu ještě pět minut,“ usmál se Andreas, když naložil do kufru plnou tašku různě velkých balíčků a natáhl se pro svůj cestovní batoh. „Dokončuje chlebíčky na cestu.“
„Cesta netrvá ani hodinu. A krom toho, u vašich bude spousta jídla.“
„Já vím, ale znáš ho. Je hodně starostlivý a konec konců, přijde mi to roztomilé. Tobě snad ne?“
„Samou láskou bych ho nejraději snědl,“ řekl Tom mrzutě a ukázal na Andyho obří batoh. „K čemu ti bude tolik věcí? Myslel jsem, že tam strávíme jen jednu noc a zítra se vrátíme domů.“
Andreas si roztržitě prohrábl světlé vlasy a nervózně si skousl spodní ret a Tom věděl, že tyhle signály jakési nejistoty nevěští nic dobrého.
„Rád bych strávil několik dní u rodičů. Přijede i babička Agnes s dědou a taky sestřenice, se kterýma jsem se neviděl snad léta. Byl by to pro tebe problém?“
Tom pokrčil ramenem. „Proč by to měl být problém? Nevadí mi být sám. Právě naopak, myslím, že mi těch pár dní pomůže, abych se zase dostal do normálu po té dnešní maškarádě,“ řekl Tom pobaveně a přátelsky Andyho dloubl do boku. Andy mu oplatil úsměv a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Tom zjevně nepochopil, co se mu tím snažil říct a on se opravdu bál jeho reakce.
„Zůstávám jenom já, Tome. Bill se vrátí domů s tebou.“
Tom sevřel kufr auta tak silně, až mu zbělely klouby na rukou a rychle jej zavřel.
„Cože?“
„Musí se vrátit kvůli Timovi a-„
„Postarám se o něj.“
„Říkal jsi, že nesnášíš psy.“
„Ty dva-tři dny to s ním zvládnu. Nemusíte si s ním dělat starosti. Bill může zůstat s tebou a já se vrátím domů sám. Všichni budeme spokojení.“
„Tome,“ vydechl Andy tiše a postavil se tak, že se mu Tom musel dívat do tváře, i když nechtěl. Bál se toho, co by mohl spatřit v jeho očích. Pokušení? Touhu? Hrozící zradu nejlepšího přítele?
„Bill se musí vrátit, protože tady má nějakou práci. Jsi můj nejlepší přítel už od školky a já v tebe vkládám veškerou důvěru. Vím, že tvůj vztah s Billem není ideální a že si příliš nerozumíte, ale prosím tě jen o to, abys mu dal šanci. Je to opravdu výjimečný kluk a má tě rád,“ věnoval Tomovi široký úsměv a poklepal mu ukazováčkem po hrudi.
„Tak co kdybys ho pustil za ty své ledové hradbičky a dovolil mu, aby si tě taky získal, hm?“
Tom sklonil hlavu a odvrátil pohled. Tohle už déle nevydrží, už toho bylo až příliš.
„Slib mi, že mi na něj dáš pozor a že na něj budeš hodný.“
„Nerad slibuju něco, co nemůžu dodržet,“ vydechl Tom.
„Jistěže můžeš, Tome Kaulitzi. Moc dobře vím, že je tvoje srdce mnohem větší, než jak dáváš najevo; možná větší, než jsi ochoten připustit, a myslím, že se tam hravě najde kousíček i pro Billa.“
Nejen kousíček, pomyslel si Tom nešťastně, Billovi patří celé mé srdce.
V té chvíli se vedle nich zjevila třetí osoba. Bill si na sobě v ten večer dal záležet. Na sobě měl elegantní tmavé kalhoty, bílou košili a černou vestičku s třpytkami, které by na jakémkoliv jiném klukovi působily směšně, ale on působil jako z jiného světa. Přistoupil k Andymu, který kolem něj majetnicky omotal ruce; Tomovi věnoval rychlý pohled předtím, než mu nabídl jeden z chlebíčků. Tom zakroutil hlavou, pohotově obešel zamilovanou dvojici a rychle nasedl do auta. Jakmile si byl jistý, že jim zmizel z dohledu, na krátkou chvíli si opřel hlavu o volant a těžce polkl, sevřel jej v třesoucích se rukou a silně stiskl čelist. Byl si jistý, že mu až do rána zůstane před očima obraz Billovy překrásné sněhové tváře s nesmělým úsměvem, temnými stíny kolem očí a vyčesanými vlasy, které vábily k pohlazení.
pokračování
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Toma mi je moc líto povídka je moc pěkná jdu na pokračování.
Já jsem si to hned od začátku myslela, že Tom je pravděpodobně do Billa zamilovaný, a proto se chová takhle, aby to na něm nikdo nepoznal a hlavně…aby si od Billa držet odstup, protože kdyby jej k sobě pustil a poznal jej ještě více, bylo by to ještě mnohem horší, pokud to vůbec jde. Je mi Toma skutečně líto! 🙁