The little things give you away 2/2

Oslava třicátého výročí svatby Andreasových rodičů, probíhala přesně v takovém duchu, jak Tom předpokládal. Desítky hostů byly nerovnoměrně roztroušeny po všech místnostech honosného interiéru. Velkolepá květinová výzdoba doplněna elegantními svícny a stoly přehýbajícími se pod náporem těch nejrůznějších pokrmů místy až vyrážela dech. Vrcholem toho všeho byl několikapatrový dort z bílé čokolády, který se rozhodli nakrájet později, až budou hosté již příjemně otupeni bohatou hostinou, ale pořád v sobě budou mít dost místa na sladké pokušení.

Tom se neustále držel poněkud bokem od ostatních. S talířem v ruce, na kterém měl několik chlebíčků a jiných chuťovek, postával u okna, vydatná sousta jídla zapíjel sladkou limonádou, a když se zrovna nemusel zdvořile usmívat na lidi procházející kolem, raději si krátil čas pozorováním zahrady za okny, ze které viděl díky hustému dešti pouhé obrysy. Cítil se poněkud nepříjemně; úzké kalhoty byly skutečně nevítanou změnou po jeho milovaném volném oblečení a košile, kterou nalezl na dně své skříně, mu zase byla poněkud volná a rukávy byly až příliš dlouhé. Z času na čas vstoupil do víru oslavy a zaposlouchal se do hudby nesoucí se celým spodním patrem, přesto byl ale mnohem raději, když opět osaměl a místo toho, aby se bavil s ostatními, raději pozoroval hosty z dálky a přemýšlel nad tím, co jsou zač, nad čím přemýšlejí a zda se jim večírek skutečně líbí tak, jak se tváří, nebo na sobě své skutečné pocity pouze odmítají dát znát.

Billa viděl za celý večer pouze několikrát. Viděl jej postávat u stolu s mini dezerty a poskakovat na místě při pohledu na čokoládové košíčky různých velikostí, obsypané ovocem. Tu a tam jej spatřil proplouvat mezi hosty s Andreasem po svém boku a jednou nebo dvakrát jej spatřil i na provizorním tanečním parketu, což Tomovi vyloudilo na rtech široký úsměv. Bill byl vskutku příšerný tanečník, ale zdálo se, že mu na tom vůbec nezáleží. Možná neuměl tančit, ale rozhodně si uměl vychutnat hudbu a jeho šílené taneční kreace byly v konečném důsledku roztomilé.

Bill byl uprostřed rozhovoru s Andyho prarodiči, zlehka pohupoval boky do rytmu pomalé romantické písně a s rozzářenýma očima vstřebával kouzlo překrásně vyzdobené místnosti. Alespoň pro jeden večer se rozhodl přestřihnout své spojení s Tomem a nemyslet na něj; nevyhledávat ho a nedat mu jedinou příležitost zničit kouzlo té vzácné chvíle. Tu a tam jej zahlédl, což nebylo vůbec těžké, jelikož se držel dál od ostatních, a tak byl tou nejnápadnější osobou v celé místnosti, protože jako jediný člověk postával sám. Občas se k němu připletla některá z Andyho pohledných sestřenic, ale Tom jim musel říct něco ošklivého, protože od něj vždy odcházely s výrazem, jako by jim nabídl citrónovou šťávu a ony rozhodně nebyly připravené na tak ostrou kyselost a víc se k němu v ten večer nepřiblížily. Bill opravdu netušil, proč to dělá. Proč se tak moc snaží zůstat sám a držet si všechny od těla. Možná nakonec nebyl jediným, koho nesnášel. Možná si vytipoval pouze jisté procento lidí, které měl rád, a ti ostatní neměli ani šanci probojovat se do jeho srdce.

Naslouchal projevu Andyho dědečka, starého válečního veterána, přikyvoval a usmíval se, a ve chvíli, kdy dodal něco v tom smyslu, jak nádherné musí být oslavovat tak dlouholeté pouto, zaslechl za zády posměvačný hlásek.

„To bohužel lidé jako ty nikdy nezjistí.“

Billovi se udělalo špatně. Těžce polkl a pomalu se otočil na Toma, který stál opodál se sklenkou nějaké zabarvené tekutiny v ruce.

„Lidé jako já?“ zeptal se tiše, ale v tichu, které po zaznění Tomových slov nastalo, to znělo jako výstřel z pistole. Cítil na sobě pohledy ostatních, ale to mu bylo úplně jedno. Třásl se, nevěřícně hleděl Tomovi přímo do očí, očekávající skutečný výstřel. Výstřel, kterým nadobro zastaví jeho srdce.

Zdálo se, že Tom na chvíli znejistěl. „Však víš, lidé, kteří se s člověkem chvíli pobaví, a když je přestane bavit, přesedlají na někoho jiného.“

Tom věděl, že přestřelil, věděl to, jen co ta slova vyslovil, ale už je nemohl vzít zpět. Díval se, jak Bill vyvalil oči a zalapal po dechu, ve tváři nápadně zbledl. Tomova mysl pracovala na plné obrátky. Bezradně pootevřel ústa, aby něco řekl, možná to obrátil na vtip, přiblížil se, ale bylo pozdě. Billovy oči se zalily slzami a dřív, než stačil jakkoliv zareagovat, odstrčil jej, proběhl kolem něj a zamířil ke dveřím vedoucím do zahrady. Bez nejmenšího zaváhání je otevřel a vyběhl do deště.

Tom se v duchu několikrát profackoval, vykašlal se na všechno; na okolní svět, poprvé v životě i na svého nejlepšího přítele a rozběhl se za Billem za doprovodu několika párů překvapených očí členů Andyho rodiny.

Jakmile za ním zaklaply dveře vedoucí na zadní dvůr, nekonečná ozvěna rozhovorů desítek lidí konečně zanikla. Hudba byla nečekaně vystřídána hlasitým zvukem divokého deště, který se k rozbouřenému moři v jeho hrudi hodil mnohem lépe. Veliké těžké kapky dopadající na jeho tělo během několika vteřin smáčely jeho oblečení, vlhké vlasy se mu přilepily k zátylku a bránily mu ve výhledu, přesto po chvíli rozhlížení spatřil v dálce světlý bod v podobě Billovy smáčené košile. Když si všiml, že Bill už neutíká, rozběhl se tím směrem. Bill kráčel se skloněnou hlavou a shrbenými zády, jakoby se snažil ukrýt před deštěm, což bylo absolutně zbytečné. Ze začátku ten zvuk nebyl schopen registrovat, ale čím blíž k Billovi byl, tím jasněji jej slyšel, a tím přesněji dorážel na jeho rozcitlivělé nitro. Bill se otřásal vzlyky; jeho tichý pláč předešlou noc v kuchyni nebyl ničím v porovnání s tím, jak brečel v téhle chvíli. Lapal po dechu, cestou ze sebe shodil třpytivou vestičku i ozdobu ve tvaru kvítku, kterou měl připnutou zepředu na košili.

Tom se ještě nikdy v životě necítil tak špatně a opravdu se bál Billovy reakce. Přesto všechno to však musel zkusit. Když je dělilo posledních pět metrů, vykřikl jeho jméno a rozběhl se rychleji, protože jak správně předpokládal, Bill se okamžitě pustil do běhu. Trávník však nasál veškerou vláhu, zůstal kluzký, a když člověk nechtěl skončit na zemi, musel si dávat pozor, jak našlapuje. To Billův běh v elegantních botičkách značně zpomalilo a Tomovi tak nabídlo příležitost. Bez přemyšlení jej popadl za zápěstí a přitáhl k sobě, aby se mu omluvil, vzápětí však pustil Billovu ruku a s překvapeným zasténáním se chytil za bolavé líce, kde mu přistála silná facka. Opravdu jej to překvapilo, protože to od člověka, jako byl Bill, téměř vždy spokojeného a mírumilovného, nemohl předpokládat.

„Nepřibližuj se ke mně!“ vykřikl plačtivě, jak se snažil, aby jej bylo v tom dešti vůbec slyšet.

„Bille, prosím-„

„Řekl jsem, aby ses ke mně nepřibližoval!“ Varovně zvedl prst, když se Tom znovu o kousek přiblížil.

„Bille, prosím, jen mě vyslechni. Omlouvám se, neměl jsem-„

„Nebudu tě poslouchat! Snažíš se úplně zbytečně. Otoč se a vypadni ode mě!“

„Máš plné právo se zlobit,“ Tom musel také zvýšit hlas, protože jak se zdálo, nevraživost počasí se stupňovala a nic jim nehodlalo ulehčit. „Ale prosím, jen mě vyslechni. Můžu to vysvětlit.“

Tom se opět pokusil o přiblížení, ale to neměl dělat, protože byl vzápětí opětovně uhozen do stejného místa jako před chvílí. Tentokrát přijal facku tiše, nedotkl se bolavého místa a ani jej nenapadlo, aby Billovi úder vrátil. V duchu totiž moc dobře věděl, že si jich zaslouží daleko víc.

„Copak jsi mi nerozuměl?! VYPADNI ODE MĚ!“

„Bille-„

„Sprostě jsi mě ponížil! Přede všemi! Jak jsi mohl?!“

„Bille, omlouvám se, ale-„

„Ale nejde o to, co si myslí oni, ale co si myslíš ty. Opravdu si myslíš, že jsem takový?,“ zaštkal a přelétl Tomův obličej nevěřícným pohledem. „Že si s lidmi jen hraju, a pak je odkopnu? Že se prodávám za peníze? Opravdu tomu věříš?!“

„Bille, nechtěl jsem-„

„Ještě nikdy se mě nikdo ani nedotkl!“

Tom překvapeně pozdvihl obočí. „Takhle jsem to nemyslel, jen mě to prosím nech vysvětlit.“

„Ted poslouchej ty mě!“ Bill se třásl jak hněvem, tak pláčem. Mokré oblečení mu obepínalo drobné tělo, které každou chvíli hrozilo sesypáním.

„Nemáš jediný důvod nenávidět mě. Ani jeden jediný!“ Hlas se mu zlomil a on zavrávoral, ale Tom věděl, že to ustojí, protože nepil alkohol. Bill nikdy nepil.

„To já jich mám miliony. Když se zamyslím, nenacházím jediný důvod, proč bych tě měl mít rád.“

Tom pokorně sklonil hlavu a přikývl. Pálila jej polovina obličeje, ale to nebylo nic v porovnání s tím, jakou bolest cítil uprostřed hrudníku. Byla jako toxická popínavá rostlina, rozlévala se jeho nitrem, nedovolovala mu nadechnout se. Už neměl sílu. Už více nemohl.

Neexistovala slova na jeho obranu. Nic, absolutně nic z toho, co by řekl, by jej v Billových očích neomluvilo, a proto se rozhodl nemluvit. Zahodil všechno za hlavu a bez přemýšlení přiskočil k Billovu třesoucímu se tělu a omotal mu ruce kolem zápěstí. Bill s jeho stiskem zápasil, bránil se, a kdyby mu Tom nedržel dlaně, jistě by jej znovu uhodil. Bill se v jeho sevření kroutil, křičel na něj, aby jej okamžitě pustil, pokoušel se jej kopnout, ale bylo to zbytečné, i kdyby se Tom nesnažil, byl by daleko silnější než on. Nevědomky se pohybovali, uzlíček bojujících těl, která se poprvé v životě skutečně dotýkala.

Bill po chvíli narazil zády na kmen stromu, z posledních sil se pokusil Toma odstrčit a divokým pohybem se mu jej podařilo poškrábat nad klíční kostí, přičemž mu z krku strhl přívěšek, který měl ukrytý pod košilí. Zadíval se na pozůstatek řetízku, jenž se mu houpal mezi prsty, a na něm drobný růžový kamínek. Amulet pro štěstí. Překvapeně zamrkal; to, že jej Tom měl u sebe, jej dostalo natolik, že se na chvíli přestal bránit a pohlédl Tomovi do tváře. Byla mokrá, vzdálená jen několik centimetrů od té jeho, Tomovy oči se topily v slzách. To, co v nich spatřil, pro něj bylo nové. A pak Tom udělal něco, čímž jej zcela paralyzoval. Opřel se čelem o to jeho, nosem něžně přejel přes ten Billův.

„Vrať mi ten přívěšek,“ zasténal mu na rty a Bill cítil, jak někde mezi jejich těly prsty rozevírá jeho stisknutou dlaň a bere si dárek, který před týdny tak ošklivě odmítl.

Bill omámeně stiskl víčka, jakmile sklouzl tváří níž, a špičkou nosu přejel přes Billův spodní ret.

„Andy je můj nejlepší přítel,“ řekl Tom třesoucím se hlasem a silně stiskl čelist, poté zvedl tvář a pohlédl Billovi do očí. „Omlouvám se, ale jinou možnost jsem neměl,“ přiznal s nešťastně skrčenými rty.

Nedovolil Billovi promluvit. Narovnal se, odhrnul mu z čela neposlušné černé vlasy a láskyplně jej políbil na citlivou kůži pod nimi. Když se od něj odsouval, třásl se a těžce polkl, jako by bojoval sám se sebou. Billova mysl i tělo, to všechno se pod náporem toho drobounkého projevu něhy tříštilo na kousky. Beze slova, bez jediného pohybu se díval, jak Tom couvá znovu do deště, a vzápětí odchází pryč, s největší pravděpodobností k autu, aby se mohl co nejrychleji dostat domů.

Už několik minut seděl u okna svého pokoje a pozoroval dešťové kapky stékající po okenní tabuli. Občas sklonil tvář a pousmál se při pohledu na štěně rozvalující se na jeho klíně, vybízející jej k neustálému hlazení. Tom stejně neměl nic lepšího na práci; pokud by měl pouze ležet v posteli a probírat se v myšlenkách, asi by se zbláznil. Zakázal si přemýšlet; snažil se zapomenout na vše, co se stalo na zahradě Andyho rodičů a opravdu doufal, že Bill také zapomene. V duchu se Andymu omlouval za to, že narušil jeho bezbřehou důvěru a ublížil člověku, kterého měl tolik rád, ale nemohl jinak. Všechno to dělal jen pro něj, pro záchranu jejich přátelství. Byl by mu tenhle argument nápomocen ve finálním zúčtování? Bral by na to Andy vůbec ohled, kdyby někdy Tomovy touhy vyplavaly na povrch?

„Myslel jsem, že nesnášíš psy,“ ozvalo se ode dveří tichým hlasem, který Toma donutil vyskočit z křesla tak prudce, až chudáček Tim Burton nestihl postřehnout, co se vlastně děje a už byl na podlaze, odkud na Toma vrhal uražené pohledy.

Tom vykulil oči a zalapal po dechu. Vůbec jej neslyšet přijít. Jak se vlastně dostal domů?

„Říkal jsi,“ začal Bill a vstoupil do pokoje, „že ti nevadí všichni, ale na toho mého jsi obzvlášť alergický, protože je stejný jako já. Ani on nedokáže vycítit, když je člověku na přítěž a neustále se kolem něj motá.“

Tom už nedokázal snést pohled na Billovu mokrou, uplakanou tvář a raději hypnotizoval očima podlahu, na níž přistávala voda stékající z Billova promočeného šatstva. Chtěl jej poprosit, aby se šel převléknout, jinak nastydne, ale nedokázal se ani pořádně nadechnout, natož promluvit. S tímhle nepočítal. Nečekal, že se Bill vrátí. Nebyl na to připraven.

„V čem dalším jsi mi lhal?“ zeptal se Bill šeptem. Trhl sebou, jakmile se Bill přiblížil natolik, že je dělilo pouhých několik centimetrů. „Podívej se na mě.“ Zaslechl Billovu tichou prosbu, ale nepohnul se. Nemohl. Pokud by tak udělal, pokud by se jen jedinkrát zahleděl do jeho očí, zbláznil by se. „Tome, prosím, podívej se na mě.“

Na čelisti ucítil chladný dotek a mírný tlak, kterým se jej Bill snažil přinutit zvednout tvář. Podvolil se. Proměnil se v pouhou loutku, už se nedokázal bránit. Už více nemohl.

Billova drobná ruka zůstala na straně Tomova obličeje, palcem jej něžně hladil po čelisti, zatímco se jejich oči vpily do sebe. Tom se vzdal. Vzdal veškerou snahu, a když nyní hleděl do Billových očí, v těch jeho už nebyla znát ani stopa předešlého chladu. Věděl, že přetékají něhou, že přetékají jen Billem, na kterého by se byl schopen dívat celé hodiny.

„V čem dalším jsi mi lhal?“ zopakoval Bill svou otázku a čelem se opřel o Tomovu bradu.

Tom silně stiskl víčka a zhluboka se nadechl. „Ve všem.“

Bill nešťastně pokrčil obličej, zatímco zoufale vdechoval vůni rozlehlou po Tomově lehce opálené pokožce.

„Taky jsem ti lhal.“ Prstem láskyplně obkroužil Tomovu klíční kost, přejel přes škrábanec, který mu předtím způsobil, a zajel níž, k místu drobné vybouleniny, kde pod Tomovým tílkem rozeznal obrysy amuletu.

„Řekl jsem, že nemám jediný důvod, proč bych tě měl mít rád po tom všem, cos mi udělal.“

Tom ani nedýchal. Se zatajeným dechem a zavřenýma očima pouze přijímal, co se mu poprvé v životě nabízelo. Vždyť on se dotýkal Billa! Jejich těla v té chvíli nedělila jediná mezera, a když vdechoval vzduch, voněl jako Billovy vlasy.

„Jeden jsem našel,“ pokračoval Bill nesměle, zvedl hlavu a rty opatrně přitiskl k Tomovu levému uchu. „Miluju tě,“ vzlykl. „Miluju tě od prvního dne, a čím víc jsi mě od sebe odháněl, čím větší odstup ses mezi námi snažil udržet, tím víc jsem toužil po tom být s tebou.“

Tom vzal jeho tvář do dlaní, zamilovaným pohledem pohladil každičký její milimetr předtím, než se bez dechu a poprvé v životě přitiskl na Billova pootevřená ústa, věnuje jim dlouhý polibek. Bill odevzdaně zaklonil hlavu, omotal mu ruce kolem krku a se vší láskou oplácel Tomovy polibky. Po nekonečných šesti měsících krutých lží a přetvářky, po vší té bolesti se náhle rozpadal na kousky v náručí člověka, pro kterého byl ochoten vydržet ještě daleko víc. Sténal do Tomových úst, jemně kroužil kolem jeho jazyka tím svým, tříštil se jako křehká váza v milionech drobných úlomků, které byly vzápětí poskládány dohromady, s naprostou přesností.

Omotal se kolem Tomova těla, líbal se s ním s nečekanou divokostí, jako by je měly právě jejich polibky zprostit veškeré bolesti a trápení.

Bylo to tak zvláštní. Čas kolem nich se náhle zastavil, všechno se vytratilo. Jejich ruce bojovaly o dominanci, když v maximální rychlosti strhávaly z toho druhého veškeré šatstvo. Jejich nahá těla taktéž bojovala o dominanci, kroutila se kolem sebe, proplétala se, nořili se jeden do druhého, bylo to šílené.

Ve chvíli, kdy v sobě Bill ucítil tlak a uvědomil si, že se sny proměnily ve skutečnost, z očí mu vystříkl další proud slz. Křišťálově průzračný, čistý, odrážející veškerou bolest, kterou se museli projít. Když měl ještě dostatek síly, oplácel Tomovy polibky, když nad ním zvítězila slabost, stiskl víčka k sobě, prohýbal se jako luk s duchem Tomova jména ulpělým na pootevřených žíznivých ústech. Tichounce opakoval své vyznání pořád dokola a rozzářil se, jakmile mezi nimi zaslechl i Tomovo. Stejně zoufalé, stejně úpěnlivé, prosící o odpuštění.

Tom hladově pronikal do Billova těla a byla to právě tíha výčitek, která jej nutila milovat jej více a více. Ruce zapletl do uhlově černých vlasů, jazykem přejížděl silně pulzující tepnu bělostného krku a sám se ocital na pokraji svých sil. Líbal každý milimetr kůže, na který narazil. Té sladké, vonící kůže, o které se mu tolikrát zdálo, a šeptal mu do ní slůvka omluv. Ani jeden z nich si neuměli představit zítřek, ani to, jak to s nimi nakonec všechno dopadne, ale jedno věděli jistě – ať už se mělo stát cokoliv, svět už nikdy neměl být tak podivný a temný, protože se konečně našli.

Po milování se k sobě silně přitulili, zapleteni jeden do druhého a někde mezi jejich těly se ozvalo slabé cinknutí, když do sebe narazily dva drobné růžové, jemně popraskané kamínky.