V náruči anděla

Život bez něho už nikdy nebude stejný, protože on už tu není, aby se mnou mohl žít.

Jenom on mě dokázal spolehlivě rozveselit. Dělal to pokaždé, když mě ráno probouzel, protože se vždycky probouzel v mém náručí. On byl moje láska.

Věc, kterou postrádám nejvíc je ta, že už ho vedle sebe necítím. Jeho klidný dech vždycky dopadal na můj hrudník, když jsme spolu usínali a když jsme se společně probouzeli. Ty jeho ospale nádherné oči, které mě sledovaly každé ráno, ho dělaly tou nejvzácnější věcí, kterou jsem kdy měl.

Pamatuji si, jak chtěl sedět na posteli a po celém pokoji plápolaly svíčky. Já měl v ruce svou akustiku a on ten nejbožštější hlas. Miloval jsem, když jsem mohl pozorovat, jak se ty plamínky odrážejí v jeho obličeji. Mohl se usmát a říct mi, že hraju špatný akord, ale já bych nedělal nic, stále bych jen seděl a sledoval ho.

To byl můj Bill. Moje dvojče. Moje pravá láska. Moje všechno. Ale teď, je někde na lepším místě. Je s anděly. Určitě si s nimi rozumí.

Je těžké porozumět tomu, jak mi ho mohl Bůh vzít. Ještě nebyl jeho čas, bylo mu pouze sedmnáct. Měl před sebou ještě celý život. A navíc někoho, kdo ho miloval, člověka, který ho miloval nejvíc na celém světě.

Někdy se modlím za to, aby mi ho tam nahoře dobře opatrovali. Byl to hrozně křehký člověk. Cokoliv ho dokázalo zranit. Když ještě žil, nikdy jsem z něj nespustil pohled, stále jsem ho opatroval. Nikdo nebo nic ho nemohlo zranit, tím jsem si byl jistý. Tak proč se to stalo? Proč jsem to neviděl? Byl jsem snad slepý? Možná, že jsem to jenom nechtěl vidět, protože jsem věděl, že tohle byl předem prohraný zápas. Jenom já jsem věděl jak sám se sebou uvnitř bojoval.

Jednou jsem ho našel po koncertě brečet. Jelikož mi to nedalo, šel jsem k němu blíž a objal ho. Neptal jsem se, proč brečí. Neptal jsem se, co ho tak zlomilo. Prostě jsem ho jenom utěšoval.

Políbil jsem ho na čelo, ale to byla ta chyba. Rozbrečel se ještě víc.

Třásl se, jeho srdce bilo jako o závod. Byl to jenom klasický panický záchvat. Odstrčil mě od sebe a odsunul se k nejbližší zdi. Vzpomínám si, že tohle byl jeden z nejhorších okamžiků mého života. Bál jsem se. Bál jsem se, že ode mě nechce pomoct.

Když se na jeho nádherně bledé kůži začal objevovat první pot, věděl jsem, že něco není v pořádku. Došlo mi, že to není jenom nějaký záchvat breku. Okamžitě jsem začal volat Davidovi. Bill ležel na zemi a dusil se, jakoby neměl dostatek kyslíku. Rozeběhl jsem se k němu blíž. Z mého telefonu se ozývalo jenom pípání, Dave si musel vypnout mobil. Zahodil jsem telefon pryč a snažil se mu pomoci. Potom jsem ho chytnul a začal mu bušit do zad, dokud se zase nenadechl.

Později měl hlavu položenou na mém rameni. Oči měl semknuté, jak jen to šlo. Jestli tohle měla být chvíle znamení, tak to byla ona. I když jsem věděl, že nesnáší, když zpívám, začal jsem mu zpívat jednu z jeho oblíbených písniček. Doufal jsem, že ho to přenese alespoň trošku zpátky do reality. Když znovu oči otevřel, zase brečel. Chtělo se mi také brečet, udělal jsem to. Oba jsme tam seděli a objímali se, brečeli pro to, co bylo v nás. Když cítil bolest, já také. Měli jsme ty samé pocity, ty samé myšlenky. Všechno. Tohle bylo naposledy, co jsme brečeli, společně brečeli.

Po této události byl kompletně zmatený. Zřídkakdy se maloval, se stylingováním vlasů trávil maximálně pět minut a už se ke mně nechoval tak, jako dřív. Když jsem ho chtěl třeba jen políbit, odstrčil mě pryč a zůstal koukat do země. Bylo mi jasný, že mu něco je, něco vážnýho se děje. Někdy, když odmítl polibek, jsem ho jenom políbil na tvář a prsty mu projel vlasy. Chtěl jsem mu pomoci. Zachránit ho. Zachránit jeho zlomenou duši. Od té doby se uzavíral do sebe. Na pomoc bylo už příliš pozdě.

Jedné noci jsem nemohl usnout. Musel jsem ho vidět, nemohl jsem zavřít oči. Tak moc mi chyběl. Měl jsem pocit, že se stalo něco špatného. Díval jsem se na něj, ale stejně mi připadalo, že mě něco opouští. Hrozně mě to bolelo. Pocit, že už nikdy neuvidíte vaše dvojče, vaši lásku, už nikdy, je to nejhorší na celém světě. Potom totiž chcete, aby bylo všechno zase fajn, ale už nemáte šanci na nápravu.

Ty noci, které jsme spolu v tichu trávili a sledovali se, nemluvili, jen si sami sebe užívali, už nejsou nic, než jen vzpomínky. Celou noc jsem ho sledoval, nic víc jsem dělat nemohl.

Potřeboval moji lásku víc, než cokoliv jiného, ale ani tohle ho nedokázalo udržet při životě. Stres, aby byl stále v perfektní kondici ho srazil k zemi, zničila ho média.

Byla noc po tom, co skončila naše show v Berlíně. Bill potichu zalezl do postele. Nepolíbil mě, neřekl ani slovo, neudělal nic, co kdysi dělával. Věděl jsem, že se tahle chvíle blíží. V očích měl neskonale prázdno. Vždycky zářily láskou k životu, ale teď se Bill tvářil, jakoby život nenáviděl, alespoň tomu všechno nasvědčovalo. Jediná věc, kterou ještě miloval, jsem byl já. Nechápu to. Proč chodil na ten balkón?

Po téhle děsivé noci jsem se probudil celý zalitý studeným potem. Probudil jsem se a Bill vedle mě neležel. Věděl jsem, že je hrozitánsky špatně. Pamatuju si, jak jsem vyskočil z postele a běžel ke dveřím od balkónu. Obraz Billa, který stál na okraji, s mrtvým výrazem ve tváři, mě pronásleduje každým dnem. Stále cítím pocit viny. Nechci, aby mě na tomhle světě nechal samotného. Bez něho prostě nemůžu přežít. Snažím se nevybavovat si zvuk toho, když dopadl na chladnou vozovku. Obraz toho, když padal do žijící ulice, kde stáli lidé a brečeli. Pamatuju si, jak jsem k němu běžel, křičel na něj ať sleze dolů, všechny slzy, které jsem pro něj vybrečel. Jak si s jeho vlasy pohrával vítr. Jak koukal dolů přes okraj a zhluboka se nadechl. Otočil se a podíval se na mě, natáhnul po mě ruku. Rychle jsem ho za ni chytnul a stáhnul k sobě, líbal ho. On ale nepovolil, stále tam stál, jenom se chtěl rozloučit.

„Prosím, prosím, Bille, neopouštěj mě…“ Z očí se mi nekontrolovatelně hrnuly slzy, díval jsem se mu do obličeje, modlil se, ať zůstane se mnou. Těžce vzdychnul, taky brečel. Vytrhnul mi svou ruku. Nikdy předtím jsem ho neviděl takhle emotivně brečet, s každou jeho další slzou se moje srdce rozpadalo.

„Tome, já, miluju tě… ale prosím, rozuměj, tohle je to nejlepší řešení, beze mě budeš šťastnější…“ Tahle slova mě totálně zničila. Kdyby jenom věděl, jak moc jsem ho potřeboval. Miloval jsem ho takového jaký byl. Chystal se to udělat, ať ho zastavím nebo ne. Byl připraven skočit a jeho křehké tělo nemělo šanci po nárazu na vozovku přežít. Bylo už pozdě na jeho záchranu.

Znovu se podíval přes okraj balkónu dolů a znovu se zhluboka nadechnul. Jediné, na co jsem myslel, bylo to, jestli opravdu skočí. Opravdu se chystal ukončit svůj život a to se mělo stát tak rychle, že to snad ani nebylo možné. Ještě než jsem se ho stihnul dotknout naposledy, on to udělal, skočil, padal dolů do přeplněných ulic. Zakřičel jsem a zacpal si uši, nechtěl jsem to slyšet, nechtěl jsem v tu chvíli cítit už naprosto nic. Věděl jsem, že už je mrtvý, podlomila se mi kolena, chtěl jsem, aby mi Bůh vrátil zpátky mýho brášku. Bez Billa budu někdo jiný, už nikdy nebudu takový, jakého mě znáte.

Běžel jsem dolů po schodech, dezorientovaný slzami. Věděl jsem, že to bude strašné, ale prostě jsem ho musel vidět, alespoň ještě jednou, jednou, než mi ho seberou a dají do rakve. Po chvilce jsem se dostal ven, okolo těla mého bratra byla spousta lidí. Všichni si šokovaně povídali. Ti co věděli, kdo to je, brečeli. Všechny jsem je odstrčil, uviděl jsem Billovo bezvládné tělo, je to děsivá ztráta. Všichni mě sledovali jak ho otáčím na záda. Oči měl stále otevřené, zavřel jsem mu je a políbil ho na víčka. Moje slzy mu dopadaly na obličej, vypadalo to, jakoby brečel i on. Naposledy jsem ho objal. Malinko jsem s ním zatřásl, kdyby třeba ještě žil, ale nic se nestalo. Ochable mi ležel v náručí a jediné co jsem mohl, bylo držet ho a plakat. Všimnul jsem si jeho výrazu, vypadal tak láskyplně. Nevypadal smutně, ale úplně klidně.

V dálce jsem slyšel sirény, přijížděla záchranka, přimknul jsem ho k sobě ještě blíž. Oni tu totiž byli proto, aby mi ho vzali. Jediné co jsem si přál bylo, aby ožil, aby mu v těle zase proudila krev.

Lékaři mi ho sebrali. Sledoval jsem jak ho dávají na nosítka a přes hlavu mu přetahují bílou látku. Prosil jsem je, abych mohl jet s ním, ale oni nechtěli. Musel jsem jít domů a čekat na jejich telefon.

O týden později, dokázal jsem to a přišel na pohřeb, jsem stál nad jeho hrobem, padal na mě déšť a na tisíce dalších lidí také. Všichni brečeli. Jak se jenom opovažují? Neznali ho. Znali jenom tu rockovou hvězdu, která nosila tolik make-upu a řetízků. Neměli právo na to, aby nad ním truchlili.

Každý řekl své sbohem a odešel, ale já ne, dál jsem tam stál. Měl jsem všechny jeho prstýnky u sebe, položil jsem mu je na pomník, ony byly to jediné, čeho jsem se po něm vzdal.

Následující rok, jsem se odstěhoval z našeho apartmánu. Přinášel mi tolik vzpomínek, špatných vzpomínek, takže jsem se musel odstěhovat hodně daleko odsud, do velikého domu, pryč z města. Potřeboval jsem místo na odpočinek, kde bych na to všechno mohl zapomenout. Ale pravda byla ta, že nic už nebude stejné.

Když jsem se stěhoval, našel jsem něco pod postelí. Byly to Billovy oblíbené jeany a jedno z jeho triček. Přitiskl jsem si je k hrudníku a překvapivě, ony stále voněly, voněly jako Bill. Bylo to, jakoby byl zase se mnou, jakoby konečně sešel z nebes a rozhodl se mi vrátit.

Stále tohle oblečení mám, střežím je, mám je naspod své skříně. Je jediným kouskem Billa, který se mnou stále je. Někdy se mi dokonce zdá, že mě sleduje. Vstávám a cítím ho vedle sebe, jeho dech je tak teplý a klidný, když dopadá na mou hruď. Cítím jeho ruce okolo svého pasu, stejně jako to vždycky bylo, bylo předtím. Když se tohle děje, chce se mi vždycky brečet. Přeju si, aby to byl opravdu on. Dal jsem mu lásku, dávám mu ji i teď, stále ho ještě miluji.

Je tak těžké na něj nemyslet. Neuběhne den, abych na něj nepomyslel. Jeho nádherný hlas, stále ho slyším. Zpívá mi před spaním a budí mě ve tři ráno, aby mi řekl, že mě miluje. Ten den, když se to stalo poprvé, myslel jsem si, že bolestí lásky umřu.

Ale teď, každý den je boj. Vědět, že ho nemůžu políbit nebo mu říct slova lásky, mě přivádí do deprese. Byl jsem u psychiatra, ale ani ten mi nepomohl. Nikdy mi neporozumí, nikdy nebudou vědět, jak moc se bojím.

Je to tak těžké, věřit, že ho už nikdy v tomhle životě neuvidím. On vždycky bude můj anděl, nezáleží na tom, kde je. Já ho budu milovat až do konce života, dokud moje srdce nezhyne. Netrpělivě čekám na den, kdy s ním zase budu moci být, na místě, kde spolu budeme na věky šťastní.

Až do tohohle dne mi bude chybět. Budou mi chybět naše společné vzpomínky. Bude mi chybět sladká vůně vanilkových svíček, které zapaloval, než jsme šli spát. Bude mi chybět můj anděl.

On vždycky byl a bude můj andílek.

autor: Boukalka
betaread: Verushka