Vysoká hra

autor: Bína

Ahoj, nevím, jestli si mě ještě pamatujete, nejspíš ne. Povídky, které tu ode mě najdete, byly vždy vícedílné (My student, Ride or die, What the fuck) a tentokrát po hoooodně dlouhé době mám povídku jednodílnou. Už je to opravdu moc dlouho, co jsem nepsala, ale tenhle nápad mě prostě nějak nadchnul, a tak jsem to zkusila. Doufám, že se Vám bude aspoň trochu líbit. Hezké čtení. Bína

PS: Pokud Vás zajímá, co bude s povídkou What the fuck tak sama nevím 🙁 Prostě jsem se sekla a nevím, jak dál. Nehledě na to, že mi tu povídka už dlouho leží. Dokončit bych jí chtěla a i víc přispívat, víc psát, takže možná v následujících měsících.

„No tak, mladíku, zůstaňte tu s námi!“ Mladý doktor se skláněl nad téměř mrtvým tělem křehkého černovláska. Dokonce i muž by v jiné situaci řekl, že je velice pohledný, teď ovšem pozbýval jakýkoli výraz a měl mrtvolnou barvu. I tak studený byl, a kdyby přístroj vedle něj neukazoval jeho velice chabé životní funkce, kde kdo by o něm řekl, že je mrtvý.

Není to ani 15 minut, co tohoto mladíka dovezli do nemocnice uprostřed L.A. Skočil do řeky, nejspíš aby ukončil svůj život. Také vám téměř každý mohl říct, kdo tento mladík je. Měsíce a měsíce jeho tvář plnila plátky novin, billboardy na ulicích, dokonce i na internetu byl hvězdou číslo jedna. Bill Kaulitz byl jeden z těch, kteří byli najednou objeveni s obrovským talentem, a on byl navíc velmi tajemný. Nebylo toho moc, co by o něm lidé věděli, i když se novináři opravdu snažili. Je mu 24 let a narodil se v Německu, kde se prosadil jako zpěvák, potom byl objeven jedním producentem z Ameriky, a teď je z něj celosvětová hvězda. O to více doktora zaráželo, že pod jeho rukama umírá právě on.

Byl to měsíc od Billova pokusu o sebevraždu. Nevěděl, co dělat, kam jít, všude ho pronásledovali. Fanoušci, novináři, agenti, bodyguardi. Neměl chvíli pro sebe, neměl žádné přátele, žádné přátele, kteří by ho měli opravdu rádi. A pak stál na tom mostě a díval se do řeky. Bodyguard stál pár kroků za ním a odháněl fanynky. Bill zavřel oči a promnul si spánky, takhle dál žít nemůže. Všude vidí stíny, všude vidí ukřičené lidi, ten nátlak, toužil po slávě, ale tohle je týrání. Prostě se rozběhl a přeskočil zábradlí. Padal dolů a cítil vzduch proudit kolem sebe, slyšel výkřiky seshora a pak všechno utichlo. Bolelo to, strašně to bolelo, ale pak přišla úleva. Nic necítil. Byl volný, svobodný, sám. A teď leží v nemocnici, neustále ho někdo hlídá, je připoutaný k posteli, skrytý před světem. On a blázen?! Směšné! Tohle z něj udělali oni! Agenti! Fanoušci! Novináři! Nikdy se necítil slabý, křehký, nikdy si nemyslel, že by si ON sáhl na život, a přesto je smrt to jediné, po čem teď tolik touží.

„Ahoj, Bille.“ Jediná jeho návštěva. Mark, manažer. Vypadalo to, že on jediný se o něj opravdu stará. Takzvaní přátelé za ním nebyli ani jednou. Mark za ním chodí každý den i přes to, že Bill jen leží a hledí do stropu. Nehýbe se, nikdy nepromluví, nikdy neprojeví sebemenší zájem.
„Přinesl jsem ti něco na čtení. Vím, že máš rád fantasy, doufám, že se ti budou líbit. A taky mp3 s hudbou.“ Vše položil na stolek vedle postele a zadíval se na to nebohé stvoření.
„Bille, slibuju, že udělám vše pro to, abys byl v pořádku. Seženu toho nejlepší doktora na světě, cokoli.“ Ano tenhle zájem nebyl předstíraný, Mark byl svým způsobem Billův nejlepší přítel. Vždy stál při něm, pomohl mu, kdykoli bylo potřeba, přijel za ním přes celé město ve tři ráno, jen proto, že se Bill bál bouřky. Markova manželka z toho nebyla vždy nadšená, ale chápala to.
„Přijdu zase zítra. Zatím ahoj, kamaráde.“ Položil na chvíli Billovi ruku na rameno a v tu chvíli na něj Bill upřel pohled, který neříkal nic a zároveň všechno. Mark jen přikývl a odešel.

„Dobrý den, Bille.“ Do pokoje vešel mladý lékař, nesl si s sebou zápisník a kupodivu neměl plášť, jen visačku. Bill seděl na zemi v rohu, jako by se skrýval. Doktor se na něj usmál a sedl si naproti němu na zem.
„Vy jste mi ale kvítko. Já jsem Tom, pokud vám to nebude vadit, budeme si tykat. Řekl bych, že jsme i stejně staří. Ovšem pokud se mnou budeš mluvit, Bille.“ Tom se na Billa zadíval a usmál se. Bill natočil hlavu doleva a Toma si prohlížel. Nebyl jako doktoři tady, byl jiný. Moc mladý, moc krásný, nezapadal sem. Do tohohle prostředí.

„Jsem rád, že jsem u tebe vzbudil zájem. Jsem psycholog, budu za tebou docházet každý den. Chci ti pomoct, tak jak to bude jen možné. Možná ti přijde, že na tobě nikomu nezáleží, ale mně jo. Budu tu pro tebe kdykoli. Klidně v pět ráno.“ Usmál se na něj znovu. V Billovi vzbuzoval velice zvláštní pocity. Zajímal ho.
„Na mně záleží až moc lidem.“ Pípl Bill. Byla to první slova za celý měsíc, co je zavřený na psychiatrickém oddělení. Tom k němu se zájmem vzhlédl.
„Mm, co začít od něčeho jednoduššího? Budu se tě ptát na různé otázky, stačí, když přikývneš.“ Bill přikývl.
„Narodil ses v Německu?“ Bill přikývl.
„Žil jsi s oběma rodiči?“

„…“
„Otec vás opustil?“
„Mamka umřela při porodu.“ Vzhlédl k němu Bill.
„Takže jsi žil s otcem. Byl jsi tak šťastný? Měl jsi šťastné dětství?“
„Neřekl bych, že jsem měl dětství.“ Tenhle mladík měl být jeho nejtěžší případ, a přitom se mu zde otevírá jako kterýkoli jiný pacient. Tom nechápal, proč ostatní doktoři pohořeli, a taky nechápal, proč se mu ostatní doktoři posmívali. Říkali, že tohle je konec jeho krátké kariéry, byl to Tomův druhý velký případ. Kdyby pohořel, znamenalo by to konec všeho, pro co tak tvrdě dřel, a přitom při pohledu na Billa v tom neviděl jen případ, neviděl v něm jen pacienta. Věděl, že když pohoří, nezničí jen svoji kariéru, ale i Billa.

„Proč Bille? Byl na tebe otec zlý?“ Bill přikývl.
„Bil tě?“ Bill přikývl.
„Bille, nutil tě někdy k něčemu, co jsi nechtěl? Co se ti nelíbilo?“
„Jak se to vezme.“ Pokrčil Bill rameny.
„Nechceš mi o tom říct?“ Bill zaváhal, podíval se na Toma pozorněji. Byl velice krásný, měl upřímné oči, uklidňovala ho jeho přítomnost, cítil se bezpečně.

„Táta mě bil, často jsem místo školy musel pracovat s ním na stavbě. Nesměl jsem doma zpívat, že je to pro teplouše. Často pil, vždy když přišel domů opilý, schovával jsem se, aby mě nezbil. Když mi bylo 10, začal mě půjčovat svým kamarádům. Říkal, že takhle aspoň vydělám nějaké peníze. Dělal to tak do mých 15ti. Potom jsem utekl. Nikdy mě nehledal, ani já jeho. Začal jsem si vydělávat jako zpěvák v jednom baru, kde na mě narazil Mark, vzal mě k sobě, zařizoval mi vystoupení a potom koncerty. Než jsem se odstěhoval do Ameriky, vyhledal jsem otce. Chtěl jsem vědět, jestli žije, jestli se dal dohromady. Náš starý dům byl zanedbaný, otce jsem skoro nepoznal a on mě taky ne. Řekl jsem mu, že jsem se ztratil, jestli by mi mohl ukázat cestu. Křičel na mě. Zeptal jsem se ho, jestli neměl syna. Řekl, že jeho syn zemřel s jeho manželkou při porodu.“ Po Billových tvářích se kutálely slzy. Tom byl vlastně druhý člověk, kterému to řekl. Tom mu podal kapesník a položil mu ruku na ruku.

„To mi je velice líto, Bille. Každý si zaslouží milující rodiče, ale tebe to posílilo. Udělalo to z tebe toho, kým jsi. To přeci není důvod k sebevraždě. Proč jsi to chtěl udělat?“ Ale Bill seděl a hleděl daleko za Toma, jako by tam s ním ani nebyl, jen na tvářích měl mokré cestičky od slz. „Bille, přijdu za tebou zítra. Vím, že to tu musí být hrozné, ale vydrž to. Pomůžu ti.“ Podíval se na něj a odešel.

Tomovi tento mladík zamotal hlavu. V určitém slova smyslu. Byl tak tajuplný, a i přes to si každý na planetě mohl zjistit každý jeho krok. Už chápal, proč se mu kolegové posmívali. Buď mu pomůže, nebo skončí. Víc možností tu není. Ale co kdyby tu byla třetí možnost? Co kdyby…

Dny plynuly a Tom chodil pravidelně navštěvovat Billa. Bill mu vyprávěl o svých koncertech, o cestách, kde kdy byl, co navštívil, o lidech, které poznal, ale jakmile se Tom zeptal na události, které Billa vedly ke skoku, přestal mluvit. Někdy to trvalo i dny, než promluvil, ale i tak Tom trpělivě chodil. V tomhle duchu oběhl další měsíc. Bill vypadal lépe, zdravěji, odpočatěji, dokonce se začalo mluvit o jeho propuštění a Tom to jedině schvaloval, ale tím by o něj přišel. Za tu dobu si na něj zvykl. Těšil se na chvíli, kdy za ním půjde, nedokázal myslet na nic jiného a stejně tak Bill. Těšil se na chvíli, kdy ve dveřích bude stát právě Tom. Vždy když ho viděl, musel se usmívat, tohle nikdy necítil.

„Ehm, Bille, a co tvé vztahy?“
„Vždyť víš, že jediná má rodina je Mark a Sára.“ Pokrč Bill rameny.
„No já myslel spíš ty milostné vztahy. Jestli jsi měl přítelkyni, máš přítelkyni.“ Tom se cítil rozpačitě.
„Já jsem gay. Ale přítele nemám a nikdy jsem doopravdy neměl.“ Hned jak Bill dokončil větu, vyděšeně se na Tom podíval. Co když je jeden z těch, co tohle odsuzují? Co když ho teď bude nenávidět? Co když bude zase sám?
„Um, tak to máme něco společnýho.“ Tom se napjatě zasmál a Bill vytřeštil oči.
„Ty jsi…?“ Tom přikývl.
„Jo, chodil jsem i s holkama, ale nebylo to ono, potom jsem potkal jednoho kluka, a ten mi otevřel oči. Rodiče se přes to nepřenesli a vyhodili mě. Od té doby jsem se s nimi nebavil. Nebyla příležitost a asi ani chuť.“
„Nemyslel jsem… teda ty jsi… Jsi hezkej, ale… Bože!“ Zaúpěl Bill a Tom se zasmál. Byl roztomilý, když byl nervózní. Vůbec Tomovi připadal Bill velice roztomilý a krásný.
„Jsem hezkej.“ Šťouchl ho pobaveně.
„Neutahuj si ze mě!“ Zasmál se Bill.
„To bych si nedovolil.“ Zvednul Tom v obraně ruce. „Abys věděl, jsi moc krásný stvoření. I když je to divný zrovna v tomhle prostředí, ale i tak. Jsi kouzelný, Bille.“ Bill se začervenal. Nikdy mu tohle nikdo neřekl, nikdy se k němu nikdo nechoval takhle. Ovšem Tom se nechal až moc unést svými pocity. Je přeci jeho lékař, musí si udržovat určité hranice.

„Bille, už musím jít.“ Rychle se zvednul. „Přijdu zase zítra. Ahoj.“ Tomův rychlý útěk Billa ranil. Nic špatného neřekl ani Tom. Tak proč utekl? Nic nedělali. Ano, sice je Bill Tomův pacient, ale to je až taková překážka? Nemá Bill právo být šťastný? A proč by nemohl lásku poznat v psychiatrické léčebně? Proč by to nemohl být Tom? Tyhle myšlenky se mu hlavou honily celou noc, a nejen jemu. I Tomovi.

Když Tom druhý den za Billem přišel, byl nevyspalý, ale Bill vypadal ještě hůř. Měl velké kruhy pod očima a vyčerpaně ležel na posteli. Jen co otevřel dveře, vydal se rychlým krokem k němu.
„Bille? Jsi v pořádku?“ Bill přikývl.
„Nenene, Bille, to nedělej. Prosím, to ne. Měl jsem pro tebe tak dobré zprávy.“ Pohladil ho po vlasech a v tom začal Bill plakat a Tom pochopil. Bill se nevrátil do svého předešlého stavu, něco ho trápilo.
„Pojď sem!“ Přitáhnul si ho do náruče a konejšil ho.
„Co tě trápí, Bille?“
„Proč jsi včera tak rychle odešel?“ Fňukl Bill. Tohle pro něj bylo nové. Nevěděl, proč to nedělá, nevěděl, proč se tak cítí, připadal si jak hloupá puberťačka.

„Bille, to je těžké. Náš vztah… jsem tvůj lékař, musíme udržovat určitou hranici.“ V tu chvíli to Bill pochopil a zalila ho vlna odvahy. Proč by se měli chovat podle pravidel? Proč by měli dělat to, co je podle světa správné? Proč pro jednou nemůže být i on šťastný a dělat věci podle svého srdce? Bill ho políbil. Tom to nečekal, ale neuhnul. Vlastně byl rád, že Bill překonal tu hranici. Objal ho pevněji a polibek mu opětoval.
„Zasloužím si být aspoň na chvíli šťastný.“ Zašeptal Bill do ticha a Tom přikývl.
„Proč jen na chvíli? Proč tu chvíli neprodloužit?“ Za ty 3 měsíce, co Bill strávil v léčebně a co ho Tom každý den navštěvoval, se tolik sblížili, jeden o druhém toho tolik věděli. Tom si nedokázal představit, že by Billa nevídal.
„Jsi můj doktor.“ Připomněl mu Bill a usmál se.
„Ano, ale vlastně jsem ti přišel říct, že tě zítra propouští. Budeš už jen docházet k psychologovi. Můžu ti doporučit jiného psychologa.“ Pozvedl Tom obočí. Bill se sice zdál, že je v pořádku a Tom i dal souhlas k jeho propuštění, ale pořád nemluvil o tom dni, kdy se rozhodl zemřít. Kdykoli na to přišla řeč, Bill se uzavřel. Byla to věc, na které musí pracovat delší dobu, a i když by Tom velice rád věděl, co ho k tomu vedlo, Bill ho teď mnohem víc zajímal než jen jako pacient.

„Proč to nemůžeš být ty?“ V tu chvíli se od něj odtáhl a podíval se na něj. „Pověz mi, Tome, proč nemůžeš být můj psycholog ty?“ Šibalsky se usmál. Tom si ho přitáhnul zpět k sobě.
„Protože mě zajímáš mnohem víc než jen jako pacient. Nemůžu být tvůj psycholog a randit s tebou.“ Bill se zasmál.
„Chceš se mnou randit?“
„Ano, ale až od zítřka. Dnes jsi ještě můj pacient. Takže,“ postavil se Tom, „zítra v 8 ráno tě propouštějí, Bille. Dostaneš zprávu, ve které bude adresa a čas schůzky s tvým novým psychologem a přesně v 8:15 na tebe budu čekat venku, abych tě vzal na snídani.“
„Takové pozornosti jsem od svého psychologa ještě neměl.“ Zasmál se. Tom k němu přistoupil a dal mu pusu na čelo.
„Tak zatím.“

Bill byl štěstím bez sebe. Půjde domů a bude mít rande. S Tomem! Ovšem taky měl obavy. Bude zase doma, všude budou novináři a fanoušci. Budou na něj tlačit. Najednou měl pocit, že to nezvládne, že je na všechno sám, že by možná měl zemřít. Všechno by bylo snazší. Byl by svobodný, volný, nikdo by ho nepronásledoval. Ale Tom mu slíbil… Tom slíbil, že bude s ním.

autor: Bína