autor: Haylzee
Vítám vás u dnešního překladu jednodílky, kterou v roce 2016 na tehdy horké téma hry Pokémon Go napsala má asi nejmilejší anglicky píšící autorka z Austrálie Haylzee. Nejspíš to má co dělat s tím, že je to taky stará matadorka, která u twincestu zůstala už tak strašně dlouho, a jednou za čas ještě něco perfektního napíše. Její povídky mě kdysi twincestně vzdělávaly, její dokonale napsané sexy byly pro mě hodně často inspirací při psaní.
Překladu se ujala Vanity Blair, což je jedna z autorek, kterou znám snad odjakživa, takže se všechny tři tak nějak hodíme k dnešnímu výročí. 26. 11. 2006, tedy přesně před dvanácti lety, byl tenhle blog založen, takže berte tuhle povídku tak trochu jako malou oslavu. Děkuju moc Vanity, a vy vzpomeňte na staré dobré časy, kdy byli TH současně šíleně milování i zatracováni, kdy byl twincest nenáviděn fanynkami, které snily o tom, že si je jedno z dvojčat jednou vezme za manželku, a neváhaly kvůli tomu i smazat blog s obrovskou návštěvností, kterou tenkrát měl. Ale my, twincestní fanatičky 😀 jsme ho nedaly, vzkřísily jsme ho z popela, vylepšily a dodneška funguje. I když teda technicky příšerně… ale zatím mi trpělivost nedošla, tak snad to ještě nějakou dobu vydrží. Čtěte, vzpomínejte, třeba si z nostalgie přelouskejte nějakou starší Haylzeeinu jednodílku, třeba „Helping hand„, jednu z mých nejoblíbenějších… a pak třeba její pokračování… nebo nějakou jinou, prostě jakoukoliv od Haylzee… nemůžete být zklamaní. 😉 Užijte si čtení. J. :o)
Jdi s těma skvělýma koulema do háje…
Tom nedokázal pochopit, o čem celé to šílenství je – chytání kreslených příšerek na telefonu, takové plýtvání časem. Měli tolik věcí na práci, a přesto tu byl jeho bratr s telefonem v ruce a očima přilepenýma na displeji, když se procházeli po stezce, kterou obvykle využívali pro venčení psů.
„Oh, počkat!“ Bill se prudce zastavil, Tom se musel zastavit také a netrpělivě zatáhl psy k sobě. Nepochybně byli frustrovaní neustálými zastávkami a postáváním na místě, zatímco Bill přejížděl prstem po své obrazovce, házeje kreslené koule po kreslených postavičkách. „Ano! Mám ho, mám Bellsprouta! Nikdy předtím jsem ho tu neviděl.“
„Víš,“ řekl Tom, přikrčil se, aby rozmotal vodítko, které se Pumbovi omotalo kolem přední nohy, zatímco pobíhal tam a zpátky a čekal, až bude jejich procházka pokračovat, „místo hraní Pokémon Go bys mohl hodit opravdový míček svému skutečnému mazlíčkovi. Miluje běhání za míčkem.“
„Tak mu jeden hoď.“ Odpověděl Bill přezíravě, vykročil za Tomem, ale nepodíval se na něj.
„Bacha!“ Tomovi se podařilo rychle vyškrábat na nohy, chytit zadní část trička svého dvojčete a hrubě jej stáhnout zpět.
„Sakra!“ Billova obvykle neopálená tvář zbledla ještě trochu víc a Tom mohl v jeho zabarvených slunečních brýlích zahlédnout, jak se mu rozšířily oči, když spatřil, že kamenitý terén před jeho nohama úplně zmizel.
„Kurva, Bille!“ zamračil se Tom a odtahoval od okraje psy, stále byli příliš blízko, aby se cítil dobře. Ještě tak chybělo, aby Pumba do Billa samou láskou strčil, vyvedl jej z rovnováhy a poslal jej na jistou smrt. Tomovo srdce tlouklo tak silně, až jej pálilo v hrudi. „Běž od toho kraje a laskavě se dívej, kam šlapeš.“
Od té doby, co si Bill stáhl tu směšnou hru, narážel do věcí, zakopával o ně, skoro po nich šlapal, téměř šlapal po Tomovi, a Tom už byl poněkud rozladěný, jak jej neustále chytal nebo mu uhýbal z cesty, zatímco Bill chytal pokémony po celém LA. Tom si myslel, že noc, kdy jej Bill donutil jet přes celé město, aby mohl navštívit Pokéstop, kde mohl získat více pokéballů a najít vzácné příšerky, byla hrozná, ale dívat se, jak si jeho dvojče špacíruje očividně ze skály dolů, bylo na Toma moc, tímhle tempem bude mít brzy infarkt.
„Fajn, dávám to pryč.“ Řekl Bill rozmrzele a strčil si telefon do zadní kapsy svých jeansů. Vyškubl Pumbovo vodítko z Tomových rukou a vyrazil napřed.
Neuplynulo ani deset vteřin a Tom viděl, jak Bill loví telefon z kapsy. Protočil oči, věděl, že telefon zavibruje, když se v okolí objeví Pokémon, protože Bill o té hře mluvil celé dny.
Tom si povzdychl a podrbal svého psa mezi ušima. „Tak pojď, hochu, ujistíme se, že se dostaneme domů všichni živí.“
***
Tom by se v jejich domě mohl uvolnit, odvedl dobrou práci, když prověřoval místo, kde si Bill nejedenkrát pohmoždil kolena, a uklidil nepořádek, který tam zůstal, zatímco se Bill převlékal, aby „je“ mohl pochytat všechny. Tom by se skutečně mohl uvolnit, když leželi všichni ve tmě stočení na pohovce, psi hlasitě chrápali, zatímco dvojčata si užívala s laskavým svolením Netflixu. Bill nemohl způsobit velké škody, když seděl na pohovce, ačkoliv Toma náhodou kopl do holeně, jak sebou škubl, aby se posadil a chytil Dratini, který se objevil na jeho displeji.
„Prošvihneš to.“ Zašeptal Tom ke svému bratrovi. Bill však ignoroval pořad, který s Tomem vždy sledovali, ve prospěch hraní na svém telefonu. Tohle byla jejich poslední společná noc na několik dalších dní, jelikož Billa čekaly nějaké propagační akce k jeho sólovému projektu, a tak nechával Toma samotného, aby dokončil práci ve studiu. Přinejmenším mu mohl Bill věnovat trochu pozornosti a zapojit se do toho, co dělali.
„Hmm?“ Bill vzhlédl ze svého konce pohovky a zadíval se na televizi.
„Právě se chystáme zjistit, kdo ji pronásleduje.“ Připomněl mu Tom.
„Oh, dobře, jen se snažím posílit některé z těch kluků, chci je dostat na vysokou úroveň, víš. Jako předtím, než se vydám na nějakou z těch gymna…“
„Bille! Snažím se to sledovat, zatraceně!“ ukázal Tom na televizi a v rozčilení se zamračil.
„Páni, promiň.“ Řekl Bill, ale omluvně to neznělo. „Oh, kruci.“
„Co?“ Tom se okamžitě napjal a stiskl pauzu na dálkovém ovladači.
„Tady se píše, že je jeden nedaleko, jeden, kterého nemám. Vypadá to, že by to mohl být Pikachu.“ Posadil se Bill a mával paží kolem sebe, jako by mohl imaginárního tvora přivolat blíž.
„Opravdu?“ zeptal se Tom a na okamžik se zapomněl. Dokonce i Tom věděl, že Pikachu byla velká věc. Pak si ale vzpomněl, co měli v plánu dělat, a jak bezohledný a otravný Bill byl. „To je ono?“ povzdychl si, když ho Bill ignoroval a hloupě mával rukou dokola. „Myslel jsem, že na to máš kliknout nebo co?“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne, tenhle je jen v blízkosti, ještě se neobjevil, ale nemůže být daleko.“
Tom zdvihl jedno obočí. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš, můžeme prostě sledovat seriál?“
„Musím ho najít.“ Bill mávl svým telefonem nebezpečně blízko k Tomovu obličeji a Tom se připravoval, že jej chytí, když se Bill najednou natáhl na Tomův konec pohovky a ztěžka přistál Tomovi v klíně.
„Musí být blízko u tebe nebo co,“ blábolil Bill, pozorně si prohlížel telefon, očividně jej vůbec nevyvádělo z míry, že sedí obkročmo na svém bratrovi.
„Uhh, okay.“ Tom se nepohodlně posunul, plně si uvědomuje váhu druhého těla tlačící jej dolů, a Billovu umně roztrhanou košili, ze které se zaleskl stříbrný kroužek v bradavce a potetovaná kůže přímo před Tomovým obličejem.
Billův telefon zavibroval a Tom sledoval, jak se jeho tvář rozzářila jako vždycky, když byl nadšený nebo opilý nebo oboje. „Je to on! Můj bože, je to Pikachu!“
„To je… skvělý.“ Tom nevěděl, co má dělat s rukama, a tak tam seděl a ruce držel těsně u těla na sedačce. Bill byl vždy velmi smělý v dotecích a blízkosti, naprosto lhostejný k Tomovu osobnímu prostoru, ale Tom byl více rezervovaný. Tom si rád myslel, že je jen více ohleduplný a opatrný, ale tajně věděl, že si bolestivě uvědomoval Billovu fyzickou přítomnost, a to jej přivádělo do rozpaků.
„No tak, ty malej zmetku.“ Bill přejížděl po obrazovce a vydával tiché zvuky frustrace, když minul. „Obvykle je chytím hned napoprvé.“ Zakňoural.
Tom nic neříkal, zblízka sledoval bratrovu osvětlenou tvář. Začínal se znovu uvolňovat, teplo a Billova váha v jeho klíně a jeho blízkost byla vlastně uklidňující, a Tomova dřívější rozladěnost začínala mizet.
„Ano!“ Bill vítězoslavně zaklonil hlavu. „Ano! Konečně!“ Vzrušeně poskakoval a křičel radostí, zatímco Tomovy uši s každým dalším pohybem hořely víc a víc. V minulosti Tomovo tělo nedobrovolně reagovalo na Billovu přítomnost, ale bylo to obvykle, jen když spolu bojovali, nebo to hráli na kamery, které jim strčili před obličeje, snad od doby, co si Tom pamatoval. Bill sedící na něm a kroutící se ve svém rozrušení, byl docela něco jiného, alarmujícího. Kdyby brzy neuhnul, musel by jej Tom odstrčit, aby zabránil tomu trapnému problému, který by musel vysvětlovat. Bill se přestal hýbat, se spokojeným zabručením se soustředil na svůj telefon. Poté se konečně podíval dolů na Toma a jejich pozici, a Tom byl rád, když zaznamenal, že se Bill zdál zneklidněný.
„Takže, tohle je ono?“ zeptal se ho Tom, doufaje, že zmírní ožehavost celé situace, zvláště když se Bill ještě nepohnul z jeho klína. „Znamená Pikachu konec hry? Přestaneš teď hrát?“ dobíral si jej a Bill se jen tiše zasmál.
„Ne, mám jich jenom kolem padesáti.“ Řekl. S plachým úsměvem si zastrčil zbloudilý pramen blonďatých vlasů za ucho, vypadla tak bázlivě a jemně, že Tom chtěl téměř navrhnout, že půjdou opět ven, aby mohl chytat více Pokémonů. Téměř.
„Jenom? Kolik jich tam je?“
Bill pokrčil rameny a sklouzl dolů, dokud neseděl vedle Toma místo na něm. „Mnohem víc než to, ale po zbytek noci už hrát nebudu. Můžeme to dokoukat.“ Odhodil telefon do své tašky na podlaze a přitáhl si přikrývku ze svého konce pohovky a oba je přikryl.
Tom se usmíval, když pouštěl pozastavený seriál, šťastný, že Bill zůstal hned vedle něj, téměř se k němu přitulil. Bill dodržel slovo, telefon zůstal po zbytek noci v tašce a Tom měl konečně jeho absolutní pozornost.
Tom se odvrátil od obrazovky počítače před sebou, neklidně poklepával nohou, když to ráno už po sté kontroloval svůj telefon. Stále žádná zpráva od Billa. Jeho bratr byl pryč méně než čtyřiadvacet hodin a Tom už začínal šílet. Popouzelo ho, že pro Billa bylo tak snadné být pryč na vlastní pěst bez Toma, zatímco Tom prostě skončil rozrušený a apatický bez svého hlasitějšího protějšku v dostatečné vzdálenosti. Některým lidem to znělo jako klišé, ale pro Toma byl Bill skutečně jeho druhá polovina, potřeboval jej kolem, aby byl celý, a když byli rozděleni, Tom byl ve stavu neustálého čekání.
Byl s Billem v kontaktu, samozřejmě – zpráva říkající, že je v letadle, telefonní hovor po úspěšném přistání, ale to bylo už před hodinami a Tom o něm neslyšel celé ráno. Bill mohl být zaneprázdněný, ale trvalo by asi deset vteřin, než by napsal Tomovi krátkou zprávu, i kdyby to měl být jen smajlík nebo palec nahoru, cokoliv, aby se Tom necítil totálně odříznutý.
„Pravděpodobně má moc práce s tou zatracenou hrou.“ Mumlal Tom sám pro sebe, lehce se dostával do svého obvyklého náhodného blábolení, když potřeboval vyplnit to strašidelné ticho, které tu zůstalo potom, co Bill odjel a vzal všechen život s sebou. „Zkurvení Pokémoni.“ Se zamračením Tom poklepal na obrazovku telefonu, dokud se neproklikal na App Store, zafuněl, když se první doporučená aplikace objevila na displeji, jasná a ošklivá, nezaměnitelný červenobíločerný míč směřoval k hloupé oranžové věci, nad jejíž hlavou stálo „Charmander“. „Alespoň je to zdarma.“ Zamumlal a s povzdechem poklepal na tlačítko pro stahování. Možná, že když bude hrát, Bill s ním bude chtít víc mluvit.
Po celou cestu domů z letiště se Tom usmíval, dokonce i přes obvyklou frustraci ze silničního provozu v dopravní špičce a zápachu Pumbových prdů vznášejících se nad zadními sedačkami v jeho SUV. Měl Billa vedle sebe, šťastného, v pořádku a doma. Všechny kousky byly opět pohromadě a svět se mohl znovu otáčet.
„Čím jsi ho to, proboha, nakrmil?“ Bill nebyl tak nadšený, že je uvězněný v pomalu se pohybujícím, zapáchajícím voze. Zacpal si nos a zazíral na Toma.
„Jako obvykle,“ řekl Tom, na zlomek sekundy odvrátil pohled od cesty před sebou a zasmál se Billovu výrazu. „Možná je jen šťastný, že tě vidí, možná prdí, když je nadšený.“ Do háje, i Tom by prděl, jak byl potěšený, že má Billa opět doma.
„Ugh, to je pocta.“ Bill stáhl okénko a vystrčil hlavu ven, jen aby si okamžitě začal stěžovat, že je příliš velké teplo.
„Hádej, co je nového?“ Tom věděl, jak z Billovy hlavy dostat jejich smradlavý problém. „Hrál jsem Pokémon Go.“
Bill zastrčil hlavu zpět do auta, tvář celou zrůžovělou ze suchého horka. „Huh? Co jsi říkal?“
„Hrál jsem Pokémon Go.“ Zopakoval Tom a vycenil zuby v úšklebku.
„Ale ty tu hru nesnášíš.“
Tom pokrčil rameny. „Není to tak zlé, vlastně je to docela sranda. Na jaké úrovni teď jsi?“ Pokud Billa dokázalo cokoliv povzbudit, bylo to něco, na co se hodlal zaměřit.
„Já nevím,“ řekl Bill roztržitě a rukou ovíval svou tvář. „Úroveň jedenáct nebo tak. Stejně jsem to přestal hrát.“
„Cože?“ Bill byl pryč jenom tři dny, Tom si nedokázal představit, co by dokázalo jeho bratra v tak krátkém čase vyléčit z jeho závislosti na Pokémon Go. Před třemi dny by Tom skákal radostí z té novinky. „Já myslel, že chceš být nejlepší a pochytat je všechny?“
„Nudil jsem se.“ Odpověděl Bill bezstarostně. „Byl jsem příliš zaneprázdněný a už mě unavovalo mít neustále otevřenou tu aplikaci. Je to můj telefon, jasný? Potřebuju ho i na další věci.“
„Jako pořizování selfies?“ vypálil Tom, zatímco věnoval nevinný úsměv zářivě červenému sporťáku přímo před nimi.
„Ne,“ řekl rychle Bill. „No, ano, ale i další věci. Jak můžu někomu napsat nebo zavolat, když musím mít tu appku otevřenou, abych mohl vysedět vejce?“
„Ah.“ Tom s tím také bojoval, ačkoliv to pro něj bylo snadnější, když byl párkrát se psy na procházce bez Billa a vysedět vejce mu nezabralo skoro žádný čas. Jediné hovory nebo zprávy, o které se staral, byly od Billa, a těch bylo za posledních pár dní opravdu pomálu. „Chceš jít večer ven?“
„Spíš ne.“
„Co?“ Tom se musel přeslechnout. „Odkdy se ti nechce? Řekl jsem klukům, že se s nimi sejdeme, byl jsem si jistý, že budeš mít chuť vyrazit si.“
Bill si povzdychl. „Můžeš to zrušit? Prostě chci zůstat doma s tebou.“ Usmál se na Toma a se zívnutím se opřel do sedačky. „Jen my dva.“
Tom cítil, jak se v něm rozlilo příjemné teplo od hlavy až k palcům u nohou a nemohl si pomoci, Billovi úsměv vrátil. „Samozřejmě. Jen musíme vzít psy na procházku, ráno jsem neměl čas.“
„Je to procházka pro ně nebo pro tebe?“ zašklebil se na něj Bill.
Tom se zasmál, jeho nálada stoupala vzhůru s vyhlídkou, že bude mít Billa po zbytek dne sám pro sebe. „No, ještě jsem nedostal Pikachu.“
Bill se na chvíli odmlčel. „Chtěl bys?“
Tom si odfrkl. „Co?“ zamračil se na bratra, když spatřil jeho divný výraz v obličeji.
Bill potřásl hlavou a trochu se usmál. „Nic.“
„Co?“ Tom vzhlédl od svého telefonu a nepřítomně si vložil lžíci plnou cereálií do pusy. „Jen promazávám kopie.“
Bill seděl u kuchyňského stolu vedle něj a jen přikývl a foukal do svého hrnku s horkou kávou přímo před sebou. Seděl tiše několik minut, než Tom ucítil, jak něco narazilo do jeho nohy, a ze zvyku okamžitě sáhl dolů na psa, kteréhokoliv, který na něj dorážel.
Bill se rozesmál. „Tome, co to děláš?“
Tom se podíval dolů a našel sám sebe, jak hladí Billovo koleno. „Oh, um…“ Nechtěl Billovi říct, že si myslel, že je Bill pes, ale stejně nemělo cenu před svým dvojčetem cokoli skrývat. Rozpačitě odsunul svou ruku a Bill se rozesmál ještě víc, vypadal potěšeně.
„Co budeme dneska dělat?“ Bill stále hravě strkal do Tomovy nohy, a když se na něj Tom opět podíval, měl oba lokty na stole, rukama si podpíral bradu, jak se na Toma díval a mával řasami.
Tom se na svého malého bratra usmál a potřásl hlavou. „Musíme pracovat na albu, víš to.“
Bill si hlasitě povzdychl a opřel se zpět do židle, jeho prsty stále přejížděly po Tomově kotníku. „Ale to děláme každý den.“
„Ano, je to naše práce.“ Připomněl mu Tom. Naprosto chápal, že Bill nenávidí mrhání pěkným počasím kempováním ve studiu, ale to bylo to, co dělali, život, který si vybrali. Kdykoliv na to Tom poukázal, jen Billa naštval.
„A když to neděláme, vždycky hraješ tu blbou hru.“
„Myslíš tu blbou hru, kterou jsi byl ještě donedávna posedlý?“ zakřenil se Tom zpoza svého šálku a snažil se nesmát bratrovým rozšířeným nosním dírkám.
„Hrál jsem to asi týden.“ Řekl nevrle. „Ty to taky hraješ týden, proč tě to ještě nenudí?“ Bill se na Toma díval, jako by jej obviňoval z toho, že jej ta hra ještě nepřestala bavit.
Tom pokrčil rameny. „Možná proto, že jsem lepší než ty.“
„Oh, jdi do prdele.“
„No tak,“ řekl Tom, Billův malý záchvat vzteku sledoval se zalíbením. „Dnes se budeme bavit, nehraju, když pracuju. Zdálo se, že o tom Bill uvažoval, ale nic neříkal. „A nezapomeň, večer jdeme na večeři.“ Chodili večeřet ven téměř každý den, ale Toma napadlo, že by to mohlo Billa trochu povzbudit.
„Oh, jasně.“ Řekl Bill a zvedl oči. Nepřestával do Toma strkat a přejíždět svým chodidlem po Tomově kotníku, spojovat je dohromady.
Tom zvedl obočí, ale nic neřekl, nechtěl narušit dočasný klid.
„Bille, prosííííííím. Můžeš to prostě udělat?“
„Ne, je to otravné, ty jsi otravný.“
Tom si povzdychl, uvolnil plynový pedál a pak zastavil na červenou. Zdálo se, že ten obtížný skřípavý zvuk stěračů na předním skle pořád zesiloval, zatímco seděli v zastaveném voze a čekali na zelenou. Alespoň ten nepřetržitý déšť počkal, dokud nebyli oba v autě na cestě z večeře se svými přáteli, ale Toma déšť vždy znervózňoval. Ne proto, že by se nedokázal vypořádat s mokrou vozovkou, ale proto, že déšť měnil ostatní řidiče na cvoky ve chvíli, kdy se dostali za volant.
„Copak si nevzpomínáš, není to tak dávno, co jsi mě nutil jezdit po okolí, abys mohl lovit Pokémony?“ Tom se jej snažil obelstít, zatímco prsty bubnoval do volantu. „Jediné, co žádám je, abys lovil ty, co se objeví na mém telefonu.“
Bill zavrčel, nicméně z palubní desky sebral Tomův telefon. „Fajn, ale jedeme rovnou domů.“
„Samozřejmě.“ Odpověděl Tom s úsměvem. „Nechci být venku v tomhle lijáku.“
Byli skoro doma a zbytek cesty proběhl bez dalších protestů, ale pak si Tom všiml, že aplikace hry je zavřená a Bill místo toho projíždí jeho textovými zprávami.
„Bille! Měl jsi lovit Pokémony.“
„Nudil jsem se, stejně tu žádný nebyl. Kdo je Naomi?“
„Co?“
„Ve tvých kontaktech je někdo jménem Naomi, nemyslím si, že znám nějakou Naomi.
„Já nevím,“ řekl Tom přezíravě. „Mám tam hromady lidí, nemůžu si je pamatovat všechny. Můžeš prostě otevřít tu hru, dokud se nedostaneme domů?“
Bill dramaticky zasténal a udělal, co mu bylo řečeno. „Zajímalo by mě, jestli Naomi hraje Pokémon Go.“
„Koho to, sakra, zajímá?“ zavrčel Tom, sešlápl plynový pedál, jak začali stoupat nahoru do kopců, kde byl jejich dům pěkně schovaný před slídily a podivíny, kteří by se jim nejraději prohrabali odpadky. Tohle byla část cesty, kde se Tom musel opravdu soustředit, úzká klikatá cesta vedoucí nahoru je mohla buď dovést domů, nebo na úbočí útesu, záleželo jen na Tomově řízení. V deštivé noci si to vyžadovalo jeho naprostou pozornost.
„Ooh, Meowth se právě objevil.“ Řekl Bill a ignoroval, jak sebou Tom škubl. Po cestě k jejich domu byl Bill vždy tak klidný a přirozený, dokonce i když byli blízko okraje útesu. Dalo by se říct, že jeho naprostá víra v Toma byla lichotivá, každopádně to bylo lepší, než kdyby pokaždé vyšiloval.
„Toho ještě nemám.“ Řekl Tom jasně. „Ujisti se, že ho dostaneš.“
Bill se víc uvelebil na svém sedadle, neudělal nic proto, aby tu potvoru chytil. „Víš, Meowth je velice užitečný, můžeš s ním dělat spoustu různých věcí.“
„Super,“ řekl Tom, snažil se udržet oči na vozovce a ve stejný čas se chtěl ujistit, že Bill plní svou úlohu. „Teď ho chyť.“
„Mám Meowth.“ Pokračoval Bill. „Můžu ti ukázat, co s ním umím.“
Tom zpomalil a podíval se na Billa, který si olízl rty a nevinně se na něj usmál. Ten malý hajzlík se ho snažil naštvat.
„Možná později,“ řekl Tom stroze. „Prozatím můžeš tu zatracenou věc chytit, když se pokouším řídit?“
„Uklidni se, PokéTome, hotovo.“ Odpověděl Bill a ťukl na obrazovku. „Tvůj Meowth je bezpečně v mých rukou.“
„Díky, bylo to vážně tak těžké?“ zabručel Tom, a vrátil svou pozornost zpět k silnici.
Bill se na sedadle posunul a odkašlal si. „Tak trochu.“
Tom se snažil udržet oči otevřené a široce zívl, představuje si další noc strávenou na pohovce, když usne před televizí. Bill byl zkroucený hned vedle něj, a z místa, na kterém seděl Tom, nedokázal určit, jestli jeho bratr stále sleduje obrazovku, nebo má oči zavřené. Už notnou chvíli se Bill nepohnul, ani nevydal žádný zvuk.
Telefon v Tomově kapse zavibroval a on ho hladce vytáhl ven, snažil se neprobudit Billa v případě, že usnul. Odfrkl si nad divně vypadající věcí, která se objevila na jeho displeji, Pokémon, kterého ještě nikdy předtím neviděl, se jmenoval Diglett.
„Co je?“ zeptal se Bill ospale.
„Podívej se na tu věc.“ Tom přidržel telefon a Bill se přetočil a protřel si oči.
Bill se zaksichtil. „Vypadá jako penis.“
Tom se zasmál. „Je to divný, ale nevím. Neviděl jsi tolik penisů, pokud si myslíš, že vypadají takhle.“
Teď byla řada na Billovi, aby si odfrkl. „Mám penis, vzpomínáš? A viděl jsem jich spoustu. Líbí se mi.“
Tomova tvář zbrunátněla a on se otočil pryč. „Nepotřebuju to poslouchat, blbe.“
Obvyklé pošťuchování následovalo doprovázené lehkými údery a hlasitých chechtáním, dokud Bill nepřestal a neukázal na Tomův telefon. „Co to je? Vypadá to jako Pokéball, ale má divnou barvu?“
Tom pohlédl na obrazovku, stále otevřenou na Diglettovi, který hopsal kolem, jako by bojoval, a Tom rychle použil modrý Pokéball, aby tu ošklivou věc chytil. „Je to jako další úroveň běžného Pokéballu.“ Vysvětlil. „Jakmile dosáhneš určité úrovně, dostaneš tyhle jiné, což bys věděl, kdybys byl tak dobrý jako já… au!“ Tom si protřel místo na boku, kde do něj Bill násilně rýpnul. „Těm modrým se říká skvělé koule.“
Viděl, jak se Bill usmívá, když se opíral o opěradlo pohovky.
„Co?“ zeptal se Tom.
Bill pokrčil rameny. „Nic, ty jen… máš skvělé koule.“ Smíchem se začal třást a pak vykřikl, když mu v obličeji přistál polštář.
„Jdi zase spát, ptáku.“ Protřel si Tom obličej a doufal, že zamaskuje červeň, co se mu hrnula do tváří.
„Ty jsi pták.“ Odpověděl Bill dětinsky a kopl Toma do stehna.
Tom popadl polštář z místa, kam předtím dopadl, a přitiskl jej k Billovu obličeji, jeho váha byla pro Billa příliš, jak se jej snažil odstrčit. Tom mohl slyšet, jak Bill ječí do polštáře, a smál se, jak se ho Bill pokoušel shodit, selhával a bušil Toma do ramen. Nakonec polštář sám odtáhl s obavou, že by mohl Bill skutečně začít panikařit, ale pak zahlédl jeho drzý výraz.
„Jdi s těma skvělýma koulema do háje.“ Řekl jeho bratr a ztěžka popadal dech.
„Ugh,“ Tom se zvedl z pohovky a narovnal si pomačkanou košili.
„Aw, kam jdeš?“
„Do postele,“ řekl Tom a natáhl se pro svůj telefon.
„No tak,“ vykřikl Bill. „Jen jsem žertoval, ježiši.“
„Já vím,“ řekl Tom a bojoval s dalším zívnutím. „Ale jsem unavený. Dobrou noc.“
„Stejně si budeš hrát se svým Diglettem.“ Posmíval se samolibě Bill.
Tom se usmál, pokrčil rameny a otočil se k odchodu. „Možná.“ Nepodíval se zpátky, na bratrovu reakci nečekal.
pokračování
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 26
Chápu je také jsem někdy zavila na nějaké hře.
Aaaaa tak tohle je super 😂