Já vím, Valentýn jsem nestihla, ale lásku by se mělo oslavovat celý rok, takže proč se upínat na tenhle jeden jediný den? Navíc, jak se zdá, technika mi moc nepřeje, tak snad vám nebude vadit jedna valentýnská s několikadenním zpožděním 🙂
Tuhle povídku bych určitě chtěla věnovat Becs – zlato díky, jsi můj doping 😉 Jenom doufám, že se ti to bude líbit i takové, jaké to je. A vám všem taky samozřejmě 🙂 Pokud tam jsou nějaké faktické chybky (Myslím tím narozeninky malé – nevíte někdo, jak se ten Gustavův brouček jmenuje? Nepovedlo se mi to nikde najít.), tak se za ně omlouvám.
Užijte si čtení a za jakýkoliv komentík budu moc šťastná.
Vaše Luki
„Říkám ti, žes to zase přehnal.“ Tom nohou zavřel dveře auta. V obou rukou měl totiž nákupní taštičky s veselými postavičkami. Obešel auto, aby se setkal se svým bratrem u dveří na straně spolujezdce, a zavřel stejným způsobem i druhé dveře.
„Je to naše princezna. Zaslouží si jenom to nejlepší.“ Billova slova zněla tlumeně a z Billa samotného byly vidět pouze podmanivé čokoládové oči a čupřina blonďatých vlasů. Zbytek byl schovaný za, pro Toma nechutně, růžovým jednorožcem s bohatou hřívou a stříbrným rohem nad korálkovýma očima. Bill si plyšáka nadhodil na rukou a Tom by přísahal, že velikostí ta příšernost odpovídala skutečným rozměrům.
„Fajn, já to chápu. Je doslova k sežrání. Bože, díky za to, že je spíš po matce, ale stejně počítej s tím, že nás stihne hněv a půlhodinová přednáška na téma rozmazlování. A to ještě netuším, co to provede s malou, až jí tahle obluda zavalí.“ Tom se v průběhu stěžování vydal ke vchodovým dveřím a doufal, že je jejich kamarád nezabije hned na prahu.
„Závidíš, Tomi?“ Blonďák se pobaveně zasmál. „Měl jsi mi říct, že sis tohohle krasavce vybral pro sebe. Nějak bychom se domluvili.“ Rozesmál se ještě víc, když jedinou odpovědí jeho tmavovlasého dvojčete byl vztyčený prostředníček. „Zazvoň, prosím.“
„A čím asi, ty ňoumo.“ Tom si odfrknul a pak se pokusil o akrobatický kousek s cílem zmáčknout zvonek loktem levé ruky. „Kurva…“ na zem mu upadla světle růžová taštička s vesele se smějící kočičkou a tučným nápisem Hello Kitty. Uvnitř to zarachotilo a na dřevěnou terásku se vysypaly tři stejné hračky a všechny tím pohybem spustily identickou melodii. Tom se otočil prudce k Billovi. „To jsi opravdu musel vzít všechny tři? Neříkal jsem, že jedna bude stačit?“
„Co když se jí růžová nebude líbit? Navíc ta fialová vypadá tak nějak líp a tu žlutou jsem tam nemohl nechat. Spolu vypadají perfektně.“ Bránil se Bill.
„A uvědomuješ si, že ta malá má jenom dvě ruce?“
„Hele, jestli na hračky platí stejné pravidlo jako na dudlíky, tak bude mít za chvíli na hraní jenom jednu, a to ještě když jí náhodou najde pod křeslem.“ Tom jenom zavrtěl hlavou, postavil všechny dárky na zem a zazvonil jako normální dospělý člověk.
Téměř okamžitě se vchodové dveře prudce otevřely a na ně koukala vesele se křenící Geova maličkost. Stačil mu jeden pohled a začal se hlasitě smát. „Ty vole, jak se ti toho jednorožce povedlo odchytit? A kde máš Billa?“
„Drž, kušnu, Geo.“ Tom věděl, že to Bill s dárky přehnal, ale prostě neměl to srdce jej v nakupování zastavit. Vypadal, jako by nakupoval pro sebe, takovou radost měl z každého nově objeveného kousku.
Ve chvíli, kdy se jim povedlo dostat dovnitř i ten růžový mytický nesmysl, vyšel z obývacího pokoje majitel domu, aby se přivítal s nově příchozími.
„Gustave. Nazdar, chlape.“ Tom sevřel svého spoluhráče pevně ve svých pažích a doufal, že tím odláká o trochu dýl jeho pozornost od téměř polovičky hračkářství, které spolu s Billem přestěhovali do jeho domu.
„Chlapi, vy jste se fakt zbláznili. Neříkal jsem, že když už musíte něco koupit, tak maximálně tři dárky? Do háje, Linda nás všechny zabije.“ Gustav se vymanil z Tomova náručí a vřele se přivítal i s posledním členem skupiny. „Mimochodem máš na tričku růžové chlupy.“
„Sakra.“ Chodbou zacinkaly všechny serepetičky, které na sebe dneska Bill navěšel. Ta nejdelší dokonce končila až na zipu jeho kalhot. Gustav se tiše rozesmál, když sledoval kamarádův marný boj se světlounkými polyesterovými chloupky. Jeho oči vypovídaly o zadostiučinění.
„Seru na to.“ Než se ovšem Bill stačil zorientovat, dostal ťafku do týla.
„Slovník, kámo.“ Geo se zbaběle rozeběhl zpět do obývací části domu.
„Ty máš co hučet. Vsadím se, že dneska budeš držet bobříka mlčení. Každé tvé druhé slovo by totiž neprošlo cenzurou.“ Billova slova se nesla chodbou s limetkově zelenou malbou na stěnách, kde byly v různě velkých rámečcích barevné otisky drobounkých ručiček.
„Koukám, že se nic nezměnilo. Ahojte, kluci.“ Ve dveřích stála dlouhovlasá brunetka s hřejivým úsměvem a laskavýma očima. Na rukou nesla tu nejkrásnější a určitě nejobletovanější holčičku na světě.
„Lindo, ahoj. A všechno nejlepší k narozeninkám, broučku.“ Tom automaticky uhnul z cesty svému bráškovi, aby se dostal co nejdříve k tomu droboučkému pokladu, který si dokonale omotal kolem malinkých prstíků celou kapelu Tokio Hotel.
Malá spokojeně prolézala všemi hračkami, které jí pořídili jak hrdí rodiče, tak strejdové, kteří vypadali, že by se na místě mohli roztéct blahem jenom při pohledu do její šťastné tvářičky, ale kteří se i přesto snažili vypadat jako tvrďáci.
„Takže jak jde natáčení klipu? Bille, to kafe máš nahoře na poličce. Malá se totiž začala stavět a pokouší se obcházet nábytek, takže všechno horké musí z jejího dosahu.“ Linda postavila velký hrníček s téměř vařícím obsahem nedaleko Billovy hlavy.
„Lindo, řeklo se žádná práce.“ Gustav toho měl v poslední době stejně jako všichni ostatní po pracovní stránce dost hodně, se vší tou přípravou na vydání desky a tour, takže chtěl zasloužený relax.
Bill ovšem nevěnoval přílišnou pozornost nikomu z dospělých. Už nějakou chvíli jeho oči bedlivě sledovaly dívčino počínání si v tom domácím hračkářství a nasával do sebe tu dětskou radost a štěstí, když holčička objevila nový kousek, který si okamžitě drobounkou ručičkou strčila do pusinky. Poprvé, když malá takhle testovala hračky, se Bill vyděsil, aby se neudusila nějakým uvolněným kouskem, ale Linda jej uklidnila, že všechny hračky prošly přes její kontrolu a že je normální, když dítě žužlá cokoliv ze svého okolí, že se tímhle způsobem seznamuje se světem.
„Miláčku, pojď ke mně.“ Bill se svezl ze sedačky a klekl si k tomu andílkovi na zem. Natáhl k ní ruce a tím pohybem získal okamžitě její pozornost. Netrvalo to ale ani pár mrknutí a Bill věděl, že je v kaši. Ten malý ďáblík nezatoužil po strejdově péči, ale po náhrdelnících, které měl Bill na krku.
„Tomiiiiii…“ Tom Billa celou dobu sledoval a jenom čekal, kdy k tomuhle dojde. Rozesmál se a vydal se jej zachránit. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy se oba snažili vyndat z pevně sevřené pěstičky úlovek a malému děvčátku se to rozhodně nelíbilo, což dalo okamžitě najevo, a tak všichni v místnosti věděli, že hlasivky má malá rozhodně v pořádku.
Byli vysvobození až Lindou, která to jejich sluníčko zaměstnala pitíčkem s oblíbeným džusíkem, a tak byl na chvíli klid.
„A co vy, kluci? Taky byste si už mohli aspoň jeden z vás pořídit malého sviště, ať si má ten náš brouček s kým hrát.“ Linda mrkla na Toma. „Tobě by to moc slušelo, být tatínkem.“ Tomovi málem zaskočilo, protože ve stejnou chvíli upíjel své kafe. „Pořád nechápu, proč jste se s Riou rozešli.“
„Lindo…“ Gustav se hned snažil svou manželku od tématu odradit.
„Pokud si vzpomínám na Riina poslední slova, tak zahodila všechny ty roky se studeným psím čumákem. Prý jsem byl moc chladný a nebyl jsem jí schopný dát to, co potřebovala. Čert ví, co tím ta ženská myslela.“ I přes nezaujatost Tomových slov všichni jeho nejbližší poznali, že emoce kolem Rii a jejich rozhodu ještě pořád tak úplně nevymizely z Tomova srdce. Zvláště, když byl dneska Valentýn a loni ho ještě slavil s ní. No vlastně s ní a s Billem.
Nastalou rozpačitou atmosféru přerušil až Gustav, když hlasitě zatleskal, aby tím přitáhl pozornost všech na sebe.
„Lásko, dneska je to přesně rok, kdy jsi mi dala ten nejkrásnější dárek na světě. Zároveň je dnešek svátkem všech zamilovaných, a protože jste ty a malá mými životními láskami, něco pro tebe mám.“ Vstal a odběhl si do chodby. Během pár nadechnutí byl zpět a v rukou držel kytici nejméně padesáti rudých růží svázaných k sobě obrovskou červenou mašlí. Klekl si před svou ženu a do rukou se jí pokusil dát pugét a podlouhlou, sametově červenou krabičku.
Jejich dceru ovšem okamžitě přestalo zajímat už téměř prázdné pitíčko, a tak je odhodila na béžový koberec a do prstíků se snažila uchopit co nejvíce z té překrásně vonící nádhery. Začala se kroutit, protože byla svou matkou od té krásné podívané pořád oddalována, a tak se zdálo, že každou chvíli zabije romantickou chvilku svých rodičů hlasitým pláčem.
„Ale no tak, beruško. Pojď ke strejdovi Geovi. Už ti taťka ukazoval, jak jezdí páni?“ Posadil si stále ještě vzpírající se dítě na kolena a začal imitovat jedoucího koně spolu s dětskou odrhovačkou – Takhle jedou páni, takhle jedou dámy a takhle jede náš miláček milovaný. Stačily dvě cvičné jízdy a malá se zvesela chichotala a svými dlaněmi se pokoušela plácat do rytmu strejdova houpání.
Tom řídil domů už setmělou ulicí. Bill na místě spolujezdce si už nějakou chvíli s někým posílal esemesky a jeho rty se s každou novou textovkou roztáhly radostným úsměvem. Tom si všiml už dříve odpoledne u Gustava, že Bill občas, když si myslel, že není pozorován, posílal někomu sms. Tomovi se to nelíbilo ani trochu a to, že byl dneska Valentýn, mu vůbec nepomáhalo.
„Bille? V pohodě?“ Koukl jedním okem na své dvojče, aby letmo zahlédl Billův polekaný pohled a okamžité vypnutí a schování mobilu.
„Jo, v naprosté pohodě, Tomi.“ Otočil obličej k bočnímu oknu a tmavnoucímu světu za ním, aby tím nedovolil svému bratrovi studovat jeho výraz, který se mu usadil na tváři.
Tom pevněji sevřel v rukou materiál volantu a jeho vnitřnosti zalil chlad. Co když si Bill někoho našel? Dobře, Tom neměl právo mu kecat do života, ale on měl pocit, že od doby, kdy se s ním Ria rozešla, že od toho času jako by mezi ním a jeho bráškou něco vzrůstalo. Něco, u čeho měl pocit, že kdyby se toho dotkl, dostal by elektrizující výboj, který by rozbušil jeho prý tak chladné srdce.
V tom byl problém? Měl Bill stejný pocit jako Ria? Že je chladný a nedokáže dát svému partnerovi to, co potřebuje? Ale kdo jiný než Bill by měl vědět, že on je citů plný? Jenom je všechny schraňuje pro tu nejdůležitější bytost svého života. Všechny jsou Billovy. Nebyl si úplně jistý, jestli to znamená, že chce být s Billem se vším všudy. Čím si ale byl jistý, bylo to, že Bill byl bezpodmínečně tím nejžhavějším, co za těch sedmadvacet let svého života potkal.
Zajel do hotelové, podzemní garáže a zastavil na místě pro ně vyhrazeném. Vypnul motor, odepnul si pás a otočil se ke svému bráškovi. Chtěl se ho zeptat – na co vlastně, to si nebyl úplně jistý, ale pro tuto chvíli bylo jasné, že se může zeptat tak maximálně prázdného vzduchu vedle sebe, protože Bill už byl venku ze dveří a netrpělivě přešlapoval před autem, jak čekal na Toma.
„Co to sakra…“ vystoupil z auta a přešel k Billovi. „Bille, co-“ než stihnul pronést cokoliv dalšího, v kapse mu začal vibrovat mobil. Netrpělivě jej vyndal, zkontroloval si ID volajícího a otráveně hovor přijal.
„No čau, Andreasi.“ Bill se při jméně jejich nejlepšího přítele celý napjal. Do prdele, co se to tu děje.
„Kámo, kde jsi? Chci tě vytáhnout ven, ať nemusíš dělat křena Billovi.“ Vytřeštěně stočil pohled na své dvojče, které bylo viditelně nervózní. „Hej, Tome, slyšíš? Já vím, že Bill říkal, že tě potřebuje, kdyby to jeho rande bouchlo, ale přece nebudeš-„
„Andreasi, dík za pozvání, ale zůstanu s Billem. Navíc myslím, že pro dnešní večer máš určitě jiné plány. Hele, ale díky. Měj se.“ Položil hovor, i když Andreas měl ještě něco na srdci. To ho ale nezajímalo. Teď by, kurva, rád věděl, kdy se Bill seznámil s někým, pro koho plánuje romantický valentýnský večer, proč o tom neví, a hlavně proč ho to kurva tak točí. Srdce se mu sevřelo a tělem se mu začal rozlévat vztek.
„Bille? Proč ti mám podle Andyho dělat křoví? Nechceš mi něco říct?“ Založil si ruce, aby nebylo tak vidět, jak se mu třesou. A čekal. Čekal na jakékoliv slovo, kterým by jeho bratr vysvětlil, co se kolem nich právě děje.
„Mám to v plánu, ale ne tady, ano? Půjdeme ke mně do pokoje.“ Jeho hlas nebyl tak suverénní, jak byl Tom zvyklý. Moc se mu nelíbilo, že bude muset na vysvětlení ještě čekat, ale i on musel uznat, že podzemní hotelové parkoviště opravdu není vhodné místo na probírání čehokoliv osobního.
Společně nastoupili do výtahu a oba sledovali červená čísla, která odpočítávala podlaží. V prostoru výtahu bylo nezvyklé ticho, které proťalo až cinknutí – byli na místě.
Pokoje měli tentokrát naproti sobě, Tom ale nevytáhl kartu od svého. Zastavil se před Billovými dveřmi a čekal. Jeho bratr chvíli kartu hledal, aby ji roztřesenými prsty vytáhl, a zaváhal. Najednou nevypadal, že se chce dostat do místnosti. Bylo jeho rande už uvnitř? Chce jej seznámit s Tomem? Proto byl tak nervózní? Nebyl si jistý, jak Tom zareaguje?
A jak by vlastně měl reagovat? Jako milující bratr, který mu přeje všechnu lásku a štěstí světa? Ale co když to, čím se dusí, je žárlivost? Co když je to láska, co k němu cítí? Co když chce, aby Bill byl víc než jenom jeho bratrem? Ve chvíli, kdy Bill odemkl kartou dveře, Tom věděl. Bill je jeho po všech stránkách a on se nehodlá dělit. Chce všechno. Ať už to znamená cokoliv.
„Až uvnitř, Tomi.“ Bill se neohlédl, ale otevřel dveře, ustoupil a nechal Toma projít kolem něj dovnitř. Pak za nimi okamžitě zavřel dveře. Tom chtěl najít vypínač a rozsvítit, ale ve stejné chvíli se kolem něj omotaly Billovy ruce a on cítil bradu svého bratra na rameni.
„Bille, můžeš mi říct, co-„
„Tiše, prosím, musím ti toho hodně říct. Běž dál.“
Tom se nikdy necítil zmatenější. Myslel si, že v hotelovém pokoji je maximální tma, ale když se pokoušel prohlédnout tmu a vyjít z chodby do pokoje, zarazilo jej matné světlo. A pak ho to téměř praštilo do obličeje. Celý Billův pokoj byl zalitý měkkým světlem hořících svíček. Postel byla ozdobená jedinou rudou růží a malou sametovou krabičkou.
Už se na nic neptal. Bál se doufat, a tak jenom čekal, co mu k tomu všemu Bill řekne. Cítil jeho pohyb za sebou a pak se mu opět omotaly paže kolem těla. Dlaně se nenuceně usídlily na jeho břiše.
„Já vím, že to vypadá divně, ale… miluju tě.“ Billova slova způsobila Tomovi téměř srdeční kolaps. „Jsi můj nejmilovanější bráška. No dobře, můj jediný bráška a… prostě jsem nechtěl, abys tenhle Valentýn slavil sám, když loni jsi byl ještě s Riou.“ Naděje se v Tomovi zlomila. Takže Bill ho miloval jako svého bratra a tohle všechno bylo jenom proto, že měl o něj Bill strach? „Tys to pro mě taky loni udělal. Moc dobře si pamatuju, že Ria z toho nebyla vůbec nadšená a tak trochu si vyčítám, že možná i tohle byl důvod, proč jste od sebe.“ Bill svá slova nechal plynout do romantické atmosféry pokoje, ale Tom nic z toho nevnímal. Co dělat, když pro Billa je jenom bratr a on jím nikdy nechtěl být míň?
„Ale Andreas-„
„Andy to tu celé nachystal, zatímco jsme byli u Gustava. Řekl jsem mu, že chci pro někoho romantický valentýnský večer. To byly ty textovky celý den. Proto ti volal, nechtěl, abys nám musel dělat křoví, ale já mu už předtím řekl, že tě tu potřebuju, kdyby to náhodou bouchlo. Řekl bych, že výslechu se zítra určitě nevyhnu.“ Billovy horké dlaně opustily látku Tomova béžového svetru, do kterého se na jeho břiše zamotaly, a on se vydal k posteli. Do štíhlých prstů uchopil růži a malou krabičku.
Tom sledoval, jak se jeho bratr posadil na kraj měkce vypadající postele a netušil, co by měl udělat. Kdyby dal na své tělo a srdce, padl by na kolena a vyznal by svému dvojčeti nehynoucí lásku. Rozum ale velel držet se zpět. Jako zbabělec, který nic nezíská, ale ani nic neztratí.
„Tohle pro tebe mám už strašně dlouho,“ ukázal Bill na krabičku, „jenom jsem pořád nevěděl, kdy ti to dát. Mohlo by se ti to líbit.“ Na otevřené dlani podal Bill krabičku směrem k Tomovi a ten pomalu překonal vzdálenost mezi nimi. Opatrně si sedl na volný kraj postele a na prstech ucítil hebký povrch krabičky.
Když ji otevřel, tiše cvakla a Tom zalapal po dechu. Trsátko, úplně stejné jako jeho staré trsátko pro štěstí, které už je teď tak malé, že se s ním nedá hrát, ale on ho přesto pořád nosil s sebou.
„Bille, ale-„
„Hádám, že se ti líbí? Mám ho už roky, ale nikdy nebyla ta správná chvíle… až dneska.“
„Děkuju.“ Tom v návalu nadšení vtáhl Billa do náručí a pokojem se rozlehl dvojí radostný smích. „Děkuju, a aby to nevypadalo, že já na tebe zapomněl, taky pro tebe mám maličkost. U sebe pokoji, počkáš chvíli?“ Tom se chtěl zvednout a odběhnout k sobě, ale Bill jej chytil za ruku a pohledem se vpíjel do překrásné rudé růže.
„Ještě tahle růže.“ A zase byl zpět ten nejistý a nervózní Bill jako dole na parkovišti. „Slíbil jsem si, že tentokrát už před tím neuteču, že se konečně posunu dál, ať už to bude jakýmkoliv směrem. Miluju tě, Tomi. Miluju, ale jinak než ty mě… zbožňuju tě jako svého bratra, ale ještě víc jako muže. Umírám touhou cítit tvé doteky, tvé rty na svých… cítit tvé tělo-“ Tom už nepotřeboval slyšet víc. Vtáhl Billa do objetí a obličejem se přitulil k jeho krku. Billova vůně byla opojná.
„Taky tě miluju, úplně stejně… pamatuješ? Dvojčata.“ Tom se nepatrně odtáhl a prohlížel si obličej toho nejkrásnějšího stvoření na světě. Svého bratra. Jeho nejnovější účes, kovové ozdoby, které k jeho tváři už tak nějak patřily, veliké čokoládově hnědé oči, které na něj nevěřícně hleděly, a rty, nad kterými právě teď hodlal převzít nadvládu. Ochutnat, zmocnit se, vyplenit.
A Bill toužil po tom samém, protože jejich rty se setkaly ve zdánlivě zdráhavém polibku, který záhy propukl v souboj o moc, o dominanci. V souboj, který nemohl mít poraženého, protože v tu chvíli se oba cítili být vítězem. Vítězem v souboji, kde hlavní výhrou byla láska, něha a souznění.
autor: Luki
betaraed: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 34
Brečím tady jak malá, abys věděla. Musím se dát trochu do kupy, jinak nebudu schopná napsat smysluplný komentář. Dobře, do toho. Celý den jsem se těšila jak mála, až bude konečně zveřejněná tahle povídka. Pro jistotu jsem se šla podívat už ve dvě, jestli ji Janča nedá dřív. Když bylo přesně 15:01, poskakovala jsem v sedě na gauči jak malá a nadšeně tleskala rukama. Hurá, hurá konečně je tady. Když jsem se dala do čtení, překonalo to všechna moje očekávání. Valentýnských povídek bylo spousta a momentů, kdy si Bill s Tomem vyznají lásku ještě víc, ale to, jak si to napsala ty, nemá obdoby. Celá ta záležitost s Gustavovým miminkem, Tomova žárlivost. Skvěle popsané. Já miluju tvoje slovní obraty, ale to ty moc dobře víš. Častokrát jsem se musela usmát, když jsem v povídce našla útržky z našich rozhovorů. Už aspoň chápu, proč ses ptala na Gustavovu malou, ty šibalko jedna. 😉 Moc se mi to líbí. Je to ten druh povídky, co člověka obejme jako teplá deka a dá mu takový ten povznášející pocit u srdce. Víš, že psát na tebe chvalozpěvy bych mohla celý den. Takže jen řeknu, děkuju za věnování téhle naprosté dokonalosti. Už dlouho jsem nečetla nic takhle krásného. A chci ti říct, že jsem ochotna přijet ti pohlídat dětičky jen proto, aby sis mohla sednout a psát a všechny ty nápady, co se ti honí hlavou dát na papír a podělit se o ně s ostatními. Jsi neuvěřitelná a tohle je tvoje top povídka. S každou další prostě rosteš a pokaždé mi vyrazíš dech. A teď si to jdu přečíst ještě jednou.
Nádherná povídka moc děkují.************
Skládám hlubokou poklonu. Opravdu nádherně napsaná povídka.
Nádherná povídka! přetetla jsem ji jedním dechem! 🙂 A valentýna jsem sice nikdy neslavila, ale je fajn představovat si jak by se to mohlo slavit, obzvlášť když jde o kluky. 😀 Děkuju!
Pokaždé, když začnu číst nějakou novou povídku, což je v poslední době převážně pokaždé na thf, tak už (asi z nějaké té profesionální deformace 😀 ) po prvních několika odstavcích většinou mám rozhodnuto o tom, jestli by ta povídka stála za přeložení, což se moc často nestává. A musím říct, že už v polovině téhle povídky jsem byla pevně rozhodnutá, že tuhle rozhodně přeložím…… než mi došlo, že už ji vlastně čtu česky 😀 Trošku mi ti zkazilo náladu, protože tohle bych přeložila moc ráda 🙂
Nádhera, nádhera, nádhera!!! Jestli tvoje psaní závisí na hlídání dětí, jak se zmínila Becs, tak se dobrovolně hlásím do fronty. Moje holky budou nadšené, že mají s kým dělat bordel, a já budu nadšená, že se od tebe dočkám dalších úžasných povídek, jako je tato! 😉
Vážně krása. V jednu chvíli mi bylo Toma maličko líto, ale už jsem tušila, že Bill kuje nějaké pikle a měla jsem pravdu, takže to dopadlo přesně tak, jak mělo.
A jméno Gusťovy maličké se podle mě veřejně stále neví, stejně tak to, jak vlastně vypadá, i když podle té poslední fotky kterou jsem viděla, kde jí Linda drží a klíně zády k foťáku, to vypadá, že malá bude celý taťka 🙂
Zase jednou nemám slov!
Tahle povídka byla opravdu nádherná! ♥
Už od samého začátku jsem se musela usmívat, protože si dokážu naprosto živě představit jak Bill blbne a vykupuje polovinu hračkářství jen aby udělal radost malé princezně. 🙂 Což je, mimochodem, strašně roztomilá představa. 🙂
Napřed mi bylo moc líto, že Bill bude mít nějaké rande a Tom nemá o ničem ani páru. Až pak, když Bill zatáhl Toma do pokoje, mě napadlo, jestli náhodou nechystá něco pro něj a ono přece jen. Bill je skvělý, že jej něco takového napadlo a hlavně že měl tu kuráž se bráškovi takhle vyznat. Vždycky přemýšlím o tom jak složité by to pro ně ve skutečnosti muselo být a jak těžké musí být říct to tomu druhému, když jsou dvojčata.
Tahle jednodílka je ale rozhodně jedna z těch, ke kterým se moc ráda vrátím a budu se u ní blaženě usmívat!
Moc děkuji! ♥
Nádherná poviedka 🙂 Bill s plnými rukami plyšákov? Tak pri tej predstave som sa vážne pobavila 😀 ..priznám sa, trošku som sa bála toho konca, najmä od tej časti v garáži ale ten záver bol úplne sladký. Viem si predstaviť, aký musel byť Tom šťastný a ako mu odľahlo, že Bill nemá žiadne iné rande a ,že to je práve on do koho je zamilovaný.
Nádherná poviedka. Ďakujem 🙂
[1]: Věř mi, že teď tady brečím já. Všechny tyhle dokonalé komentíky… nemám prostě dost slov, abych za ně poděkovala. Ale alespoň se pokusím. Becs, ty jsi můj bulik, což? Jak už jsem ti psala, jsi moje inspirace, takže opravdu v textu můžeš najít situace, které děkují svému vzniku tvým slovům. Ono někdy člověk dumá a netuší co dál a někdy stačí jedna nevinná věta a já mám půl povídky hotové. A za to já moc děkuji tobě. Ty víš, o které povídce teď mluvím a slibuju, že se ji pokusím co nejdřív dopsat. Pro vás všechny, protože mám radost jak malé dítě, že se povídka takhle líbí. Hele a jestli mi chceš přijet pohlídat ty moje dva rarachy, směle můžeš naskočit na vlak, ale varuju předem, jsou taková dokonalá antikoncepce 😛 takže asi tak 😉
[2]:[3]:[4]:[7]:já moc děkuji vám. Přesně tyhle komentíky jsou palivem, které mě popohání kupředu, potěšit vás zase něčím novým 🙂
[5]: zuzu, ty jsi mě dostala 🙂 moc moc moc děkuju, ani nevíš, jak moc si vážím tvého komentíku a doufám, že se mi zase někdy podaří pohodný kousek, ne že bych ti chtěla brát radost z toho, že nemůžeš něco překložit 😉 já musím poděkovat tobě za tvou práci, máš můj nejhlubší obdiv, protože co si budem nalhávat, a doufám, že se holky nebudou zlobit, když napíšu, že máš obrovský podíl na tom, že web ještě funguje. Jo a s tím hlídáním – beru :D, bydlíme na baráčku, takže děti můžou řádit jak se jim zachce 😀
[6]: taky jsem přemýšlela, jestli tu povídku pojmout i z Billiho strany, protože jak píšeš, muselo to být hodně těžké to Tomimu říct a tak trochu si pohrávám s pokračováním… ale ještě se neradujte… zatím je to ve fázi – přemýšlím 😉
Ještě jednou všem moc moc děkuji. Zahřálo to mou spisovatelskou dušičku a rozhodně mě to nabudilo k dalšímu psaní 🙂 děkuji moc
Suprová povídka a úplně suprově napsaná*****
[9]: moc děkuji 🙂
Vcelku zaujímavá poviedka. Na začiatku som si Billa vedela úplne predstaviť s tým mega plyšákom. Už menej si ho viem predstaviť, ako sa vytešuje z malého dieťaťa. Ale ako všetci vieme, láska robí divy. Trochu ma zarazila zmienka o Rii. Je trochu zvláštne tu o nej čítať v tomto koncepte ako o Tímovej bývalej, ktoru mal rád a až teraz po rozchode si uvedomuje, že možno má Billa radšej a možno práve preto bol k Rii chladný. Zvlášť keď sme zvyknutí čítať poviedky o tom, ako sa mali radi už od mlada, alebo ako bola Ria len krytie a tak podobne… Našťastie si Tom konečne uvedomil, kto je v jeho živote najdôležitejší a Bill nabral odvahu a vyznal sa mu, vďaka čomu to celé skončilo presne tak, ako máme radi. A za to ďakujem. Bolo to príjemné čítanie.
[11]: Já taky moc děkuji za komentík. Chtěla jsem napsat zase něco trochu jinak, než jak to máme zažité, to proto Tom a jeho pocity k Billovi, tak jak to bylo napsáno. Jsem moc ráda, že se ti to líbilo, i takové, jaké to bylo 🙂