autor: Cera
Někdy jsou slova příliš málo…
Někdy jsou slova něco víc…
O kolik je jen lehčí napsat to,
co do očí člověk zdráhá se říct…
Už zase. Už zase namísto toho, abych spal a nabíral síly do dalšího únavného dne, kdy máme s klukama naplánováno několik nudných rozhovorů, si za měsíčního světla beru do rukou tužku, bělostný papír a vylévám si na něj své srdce. Už zase píšu básně… Ty melancholický řádky hodící se snad ke každému kromě mě. Králi večírků a lamači dívčích srdcí.
A i přesto je píšu, a doufám, že si je osoba, které jsou věnovány, jednou přečte a porozumí jejich obsahu. Ovšem to se nikdy nestane. Proč? Protože se to nikdy nedozví. Nikdy se nedozví o citech, jež mě k němu poutají, natožpak o těchhle výlevech lásky. Lásky? Řekl jsem lásky? Nikdy jsem nic takového nepoznal. Význam tohoto slova mi nebyl znám. Ovšem jenom toto slovo mi vypluje na mysl vždy, když si na něj vzpomenu. Na člověka, který je jen pár kroků ode mě, a přitom vzdálený na míle daleko…
~ * ~
Tak blízko, a přesto každý sám…
Stejný osud do vínku nám byl dán…
Každý z nás odlišný, a přesto tak stejný…
Sním o opětování mých citů… je to beznadějný…
Sedím u počítače, a tak jako už tolikrát, moje prsty pobíhají po klávesnici a na obrazovce přede mnou se objevují verše, odrážející jako zrcadlo tajné touhy a sny mé hříšné duše. V Boha nevěřím, ale kdyby se mě zeptal na otázku kladenou při zpovědi, odpověděl bych: „Ano, Bože… odpusť mi, zhřešil jsem.“
A hřeším i teď. Ta slova, jež píšu, jsou totiž ve své podstatě jeden velký hřích. Každé písmenko. Protože každé z nich popisuje jednu a tu samou kouzelnou bytost, spící ve vedlejším pokoji. Toužím po jejích polibcích a dotecích. Dal bych cokoli za jediný milý úsměv… Místo toho jsem však odměněn pouhými nečitelnými, nic nevyjadřujícími pohledy. Říká se, že z očí může člověk číst jako z otevřené knihy, avšak když pohlédnu do těch sladce čokoládových, a těm mým tak podobných duhovek, nevyčtu z nich zhola nic. Spíš mi to v hlavě způsobí ještě větší zmatek a ke všemu se mi zvýší tep v žilách a pohltí mě nenadálá nevolnost a slabost v kolenou…
~ * ~
Chtěl bych se dotknout temnoty, havraního peří…
Toužím pocítit vůní jemné alabastrové pleti…
Nic z toho se mi však nikdy nepodaří…
To snad dřív slavík sám do klece vletí…
Byl bych bláhový, kdybych si myslel, že se sny mohou splnit. A nejsem ani můj bratr, abych věřil v opravdovou lásku, která se odnikud z nenadání objeví, zaplní tu prázdnou díru, ukrytou někde hluboko v srdci pod vrstvou lží a přetvářek, a vydrží až do skonání světa. I tak však ve mně zůstává naděje. Naděje, že se jednoho dne probudím a budu vědět, že nejsem sám… zamilován, a je tu ještě někdo jiný, kdo pociťuje to, co já.
Kam jsem to dopracoval… Slavný Tom Kaulitz už je stejně sentimentální jako jeho o deset minut mladší dvojče, a nemá v sobě ani špetku alkoholu! Škoda, že to neví novinářka z toho děsnýho plátku… Už vidím ten titulek: Tvrdý kytarista – Jenom hra? No, aspoň že ten sarkasmus mi zůstal…
~ * ~
Poznat to, co se nemá…
Políbit sladká ústa… skoro němá…
Ochutnat kůži, nasát její pach…
Moje touhy rozpadaj se v prach…
Kde se v něm vzala? Něco takového předtím nikdy nepopisoval… Slova plná vášně a nenaplněných tužeb mu byla cizí… Tak jak to, že je tu nyní vidí černé na bílém?
Tohle by se hodilo k jeho staršímu bratrovi… To on by dokázal nějaký takový lísteček poslat jedné ze svých obdivovatelek a stoprocentně si tak zajistit nocleh na následující noc! Ale rozhodně ne on. Bill Kaulitz se přece takhle nechová… Nikdy! To není jeho styl! Anebo se konečně ukázalo, že jsou si s Tomem podobní víc, než si původně mysleli?
Možná, kdo ví… Třeba se už jen až moc dlouho skrývá, a dusí tak v sobě pravdu, lásku, jež mu zatím přinesla jedině slzy. Slzy, o nichž doufal, že smyjí tu špínu z jeho duše… Ano, doufal, ale marně.
~ * ~
Moje prsty si nervózně pohrávají s tužkou. Oči mi těkají ze strany na stranu a čím dál častěji zabloudí ke dveřím. Vím, že nespí. Stejně jako já. Cítím to. Rozhoduji se… Ani si neuvědomuji, že se pomalu zvedám a mířím do temné chodby. Musím to udělat. Teď nebo nikdy.
~ * ~
Z rozjímání mě vyruší tiché vrznutí a jemné našlapování na chodbě. Přemůžu původní impuls vypnout lampičku a vyčkávám. Tuším, o koho se jedná… Zastavil se přede dveřmi, jako by si nebyl stoprocentně jist, jestli má opravdu vejít. Když už to trvá moc dlouho, nevydržím to a sám otevřu.
Můj původní záměr, zeptat se, co potřebuje, se rozplyne, jakmile se střetnou naše pohledy. Mlčíme a hledíme si do očí. Snažíme se v nich najít odpovědi na otázky. Na otázky, jež se bojíme vyslovit.
Po pár minutách se nám v nich zaleskne jiskřička poznání a v jistém smyslu… překvapení…
Jeho rty zkrášlí jemný úsměv.
„Já…“ chci prolomit ono zdánlivé mlčení, avšak ještě dřív, než větu dokončím, mi dá prst na ústa a já pochopím.
Oba se bojíme jen nadechnout, abychom náhodou nenarušili kouzlo tohoto okamžiku. Vnímám, jak se naše tváře, milimetr po milimetru, pomalu přibližují k sobě, až se nakonec spojí v jediném vroucím polibku. Nejdříve plachém, jako když dítě poprvé drží v rukou novou hračku… Seznamujíc se s neznámem. Následně jej ovšem vystřídá bouřlivý, až dobývající, plný vášně. Zavíráme oči a necháváme se unášet přívalem citů… Vychutnáváme si každou vteřinu spojení našich rtů. Ovšem čas si vybírá svou daň a my se musíme od sebe na chvíli odtrhnout a načerpat novou zásobu kyslíku. Avšak opravdu jenom na chvíli… Čekali jsme na toho druhého až moc dlouho…
Doufal jsem, věřil v nemožné…
Prosil jsem, ať se něco změní…
Ocitnout se mimo čas, prostor, okolní dění…
Noc je naším svědkem – i sny se plní…
autor: Cera
betaread: Janule
Nemám slov.. <3
[1]: naprosto souhlasím na takhle užasnou a krasnou povidku není spravneho hodnocení <3<3
Nyaaa! Tohle mě dostalo. Prostě nádherně zpracované *nepsala jsem to dneska už jednou??*
Cero, ty mě svým stylem psaní zabiješ! =) Dokonalost! =)
Strašně moc se mi to líbí!!!!Jako všechno,co píše Cera,zatím jsem od ní četla spíše smutné věci,i když moc krásné a dokonalé…♥♥♥Cera je prostě hotový básník!!!!
Jj souhlasím s ostatníma četla jsem to jedním dechem je to moc krásný smutný napínavý s dobrým koncem fakt palec nahou moc hezký a ty výmluvný básničky k tomu
nějak není co k té kráse dodat…
úžasný. Cero tvůj styl psaní jsem si hrozně oblíbila. Je to takový tajemný a procítěný. vážně úžasný.
to..to…to..já nemám slov! <3
Něco tak dokonale procítěného jsem děsivě dlouho nečetla…<3
Úplně to dokážu živě vidět..všechno cítit.
Překrásné.
Tu už fakt slova nestačí… ♥
Krásné… je to opravdové potěšení, moci si každý den přečíst jednu z tvých úžasných povídek 🙂
Úplne neskutečné… celkom som neverila :):)