Není růže bez trní…

autor: Cera

Seděl u okna a pozoroval pozvolna padající kapky deště tříštící se o chladnou zem. Zamračená obloha byla jakoby odrazem jeho duševního rozpoložení. Sklonil hlavu a přivoněl k poupěti, jež celou dobu svíral v dlani. Jak mu jen ten rudý květ připomínal osobu, se kterou ještě včera snídal. Osobu, se kterou se smál, plakal… A to teď bylo všechno pryč. Kvůli několika slovům pravdy, vyplouvajících konečně na povrch, zasahujících svůj terč. Člověk, kterého miloval nadevšechno na světě, mu bodl kudlu do zad. Ne, do zad ne – přímo do srdce, a to teď krvácelo neopětovanou láskou…

,Jsi tak blízko, a přesto tak daleko. Vím, že jsi ve vedlejším pokoji. Vím, že ti po tváři kanou slzy stejně jako mně. Oba chceme jít za tím druhým, ale ani jeden z nás to neudělá. Odděluje nás od sebe pouze bílá zeď, ale mně se zdá být nekonečným oceánem. Oceánem, který jsem vytvořil.

Trápíme se. Toužíme po přerušení toho mrtvolného ticha, avšak jsme příliš slabí na to, abychom něco skutečně podnikli. Kdybys jen věděla, bytosti s dlouhými černými vlasy… Kdybys jen věděla, jak moc mě to mrzí. Všechno… Tak rád bych to vrátil, tak rád bych ty tři slova vymazal z minulosti… Jenomže to nejde.

Mělo mi to dojít už včera. Mělo mi dojít, že nejsem v říši snů a nemusí to dopadnout přesně podle toho, jak si to zrežíruji. Nežiji ve světě pohádek, ale ve skutečném světě, kde s vámi nikdo nejedná v rukavičkách. Ve společnosti, odvrhující vás jenom proto, že se jakýmkoli, i když třeba nepatrným způsobem lišíte od ostatních. Dělí se totiž pouze na dvě skupiny lidí: silné vítěze a slabé poražené, dělající vše proto, aby se dostali v hierarchii o několik příček nahoru. My pro všechny okolo patříme k oné elitě vítězů, ovšem mě více zajímá žebříček tvůj, a to, jestli jsem v něm spadl z vrcholu až na samé dno, anebo se někde o kousek výš stále jednou rukou přidržuji.

Asi bych ti měl poděkovat. Poděkovat za pomyslné sundání růžových brýlí. Za otevření očí, abych mohl spatřit tu bolestivou skutečnost. Tvrdou realitu, že kolem mě neexistuje žádný růžový sad, kterým bych procházel. Že život nebude přesně takový, jaký ho budu chtít… A tvá včerejší reakce je toho důkazem. Vždycky jsi, anděli, stál za mnou, přidržel jsi mě, když jsem to potřeboval… Přirovnával jsem si tě ke krásné, dokonalé, mé nejoblíbenější květině lásky – rudé růži. Avšak neuvědomil jsem si jednu věc. Že není růže bez trní. A ty stejně jako ta růže, můžeš do mě zabodnout trny a způsobit mi nesnesitelnou bolest. Jsi okouzlující napohled. Každý se tě až bojí dotknout. Strach z toho, že se rozplyneš, zastavuje mou dlaň i přesto, jak moc by chtěla spočinout na tvé dokonalé tváři. Ovšem podobně jako ta květina se dokážeš bránit, když je něco proti tvému přesvědčení. Nejsi člověk bez chyb. Takový, myslím, ani neexistuje.

Snažím se sebevíc na tebe zapomenout a potlačit city. Moje srdce to však nebere na vědomí a chová se přesně naopak. Rozbuší se pokaždé, jakmile tě spatřím. A žaludek začne dělat nebezpečné kotrmelce. A proč? Protože i přes veškeré mé úsilí nedokážu přehlížet pravdu – Že tě miluji.

Nezbývá mi nic jiného než doufat. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Je mi jedno, jestli to bude věčnost. Budu čekat klidně i do konce života…‘

Tom sebou vyděšeně trhl. Neuvědomil si totiž něčí přítomnost. Přítomnost osoby, jež už ho pět minut mlčky pozorovala ode dveří…