Ponížení

„Tome, tak do prdele počkej. Ono to není tak jak vypadá.“ Křičel už bezradný Bill na svého bratra.

„Tak to, že si kouřil tady Georga, se mi jenom zdálo? Snad mi nechceš říct, že mám vidiny. Bože, Bille, seš tak nechutnej.“ Otočil se zpět a chtěl se zavřít v pokoji, ale bratrovy ruce jej zastavily.

„Ale já tě miluju.“ Z očí se mu draly slzy a on se je nepokoušel zadržovat. Bratrovi z něj bylo špatně.

„Tak z důvodu, že mě miluješ, se chováš jako levná děvka? Tak to ti děkuju, ale o takovýhle důkazy lásky já nestojím a nesahej na mě, nebo budeš litovat.“ Upozornil jej, ale marně. Bill se mu pověsil kolem krku, ale bratr jej setřásl. „Varoval jsem tě.“ Řekl jakoby nic. Uhodil jej a Bill se svezl po zdi k zemi.

„Ale já tě vážně miluju.“ Tvrdě si stál za svým, ale Tom to z něj vymlátil. Když už byl schoulenej na zemi v klubíčku a rukama si zakrýval obličej, cítil, jak do něj kope. Cítil rány na svém křehkém těle, ale pořád opakoval, že jej miluje.

Tom s ním neměl slitování, kopal ho pořád dokola na ta samá místa. A také věděl, kde je jeho největší slabina. Srdce. Surově Billa chytnul za ruku, sehnul se k němu a bez jakékoliv známky lítosti mu pošeptal. „Nenávidím tě!!“ Bill se mu podíval do očí. Byly plné zloby a násilí. Nepoznával v nich Toma. Takhle se k němu bratr nikdy nechoval!! Vždycky mu důvěřoval a ochraňoval ho!! Nikdy by na něj nevztáhl ruku.

„Tome, všechno napravím.“ Fňukl. Tom se na něj zákeřně ušklíbl, kdyby to nebyl jeho bratr, snad by ho i zabil! Krev se v něm vařila. Nenávist mu zatemňovala mozek a on čím dál víc Billem pohrdal. Nesnesl, jak se na něj Bill dívá!! V duchu se fackoval za to, že do toho pokoje vpadnul bez klepání. Nedozvěděl by se tu hořkou pravdu, ale do Georga by to nikdy neřekl!! Doufal jen, že se jim nerozpadne kapela. Bill se Tomovi vymknul ze sevření a odhodlaně se mu do tváře vysmál.

„Chceš válku? Máš ji mít!!“

„Jé, fakt? Co uděláš? Vrátíš se do obýváku a necháš se od něj vojet? Tak to se přijdu podívat a vezmu i kameru, abych se měl na co po večerech koukat.“ Koukal na něj s pozdviženým obočím. Moc dobře věděl, že jenom blafuje a bylo to tak. „Ty ještě přilezeš a já to moc dobře vím. Jo a když už, tak uprav se, jo? Abych se za tebe nemusel stydět. Zatím zavolám nějaký holce, ať si mám s kým užít.“ Utřel jej. Bill jenom vykuleně koukal a snažil si vsugerovat, že to tak není, ale nešlo mu to.

Tom za sebou prásknul dveřmi od pokoje a bratr věděl, co musí udělat. Sešel do obýváku a Georga poprosil, aby odešel. Ten ale nechtěl, bál se co mu jeho bratr provede, ale Bill se nedal. Doslova jej vyhnal.

Pak zalezl do koupelny a snažil se co nejlíp upravit, aby se bratrovi líbil, ale moc to nešlo. Všechno jej bolelo. Za pár hodin bude samá podlitina, ale i přes to si dal sprchu, nalíčil se a upravil si vlasy. Chtěl se mu líbit. Cizí by nechápal, proč to dělá, ale on věděl. Miloval jej tak moc, že by pro něj zemřel.

Nesměle zaklepal na bratrovy dveře a ten mu po chvíli otevřel s mobilem v ruce.

„A hele, koho to tady máme. Jen tak tak jsi to stihl. Už jsem chtěl volat Melanii.“ Zašklebil se na něj a čekal, co udělá. Jestli to vůbec udělá.

On to s ním nikdy nechtěl dělat, bál se bolesti, ale to bylo teď Tomovi u prdele. Jestli mu to nedovolí, odkopne jej jako špinavej hadr a Bill to až moc dobře věděl. Otočil klíčkem ve dveřích a kleknul si před bratra na kolena. Tom jej vytáhl za ruce na nohy a pak přehnul přes psací stůl.

„Tak co, ještě si trváš na svém?“ zeptal se jej. Jenom kývl a začal si rozepínat kalhoty, které se sesunuly k zemi. Nasucho polkl, sundal si i prádlo a čekal, co přijde. Tom taky nezůstával pozadu a sundal si všechno, co měl na sobě.

Pak ještě Billovi přetáhl tričko přes hlavu a prudce do něj pronikl, až zařval bolestí. Nečekal, až si zvykne a začal přirážet. Bratrovi stékaly slzy po tváři. Byla to neskutečná bolest, ale byl zticha a poslušně držel. Tom sténal, bylo to něco neskutečného. Netrvalo dlouho a udělal se. Ještě jednou hlasitě zasténal a vyšel z něj. Zalapal po dechu, když na svém vzrušení uviděl krev. Zarazil se. Až takhle daleko zajít nechtěl.

„Odpusť mi to… prosím.“ Špitl, když jeho mladší bráška spadl na kolena.

Bill se schoulil do klubíčka jako malé kotě. Tom se na něj díval. Chtěl ho obejmout. Schovat ho do své náruče, ale Bill mu to nedovolil. Vzlykal. Jemu to trhalo uši. Jakoby mu křičel přímo do uší a vyčítal mu všechnu tu bolest, kterou v sobě cítil. Tom nevěděl jak začít. Jak to všechno urovnat. Uklidnit Billa. On jej od sebe pořád odháněl.

Teprve až Tom odešel do koupelny, Bill se postavil na nohy. Rychle se oblékl a koukl z okna. Sněžilo. Vločky se malátně snášely ze ztemnělého nebe a dopadaly na zem. Zapřemýšlel.

Skočit? Neskočit? Žít? Zemřít? Odpustit? Ne!! Tohle se nedá odpustit ani za nic!!!

Když se Tom vrátil a vidět bratra stojícího v otevřeném okně, jak přemýšlí nad smrtí, zamrazilo v něm a cítil, jakoby ho někdo mlátil. Všechna ta bolest, kterou udělal Billovi, se mu vracela několikanásobně silněji. Podlomila se mu kolena.

‚“Bille!! Pojď zpátky!!“ Natáhnul se k němu.

„Nepřibližuj se ke mě!!“ Vrčel na něj Bill a díval se dolů. Páni, to je výška!!

„Kurva Bille!! Neskákej!!“ Prosil ho hystericky Tom.

„Víš, co je nejhorší, Tome?“ Zamyslel se.

„Že tu stojíš v okně a chceš skočit??“ Sarkasticky odpověděl.

„Ne!! To, že i potom, co jsi mi stihl jen za pár okamžiků ublížit a takhle mě ponížit, pořád tě miluju!!“ Otočil se zpět, jakoby si to rozmyslel. Tom se k němu pomalu plížil. Nechtěl ho vylekat, aby se nestala nehoda.

„Pojď.“ Natáhl k němu ruku. Bill se vrhl bratrovi do náruče a nepříčetně se rozvzlykal. Tom jej držel, jakoby jej chtěl ochránit před okolním, až příliš krutým, světem a uvědomoval si, že on mu ublížil mnohem víc. Kdyby jej jenom uhodil, to by se možná dalo odpustit, ale to jak je zmlátil? Podle něj mu to nikdy neodpustí a byl si vědom toho, že mu to jednou pořádně oplatí.

„Muluji tě.“ Zašeptal a objal jej ještě pevněji. Ano, řekl mu slova, co ještě nikdy nikomu. Uvědomil si, jak moc k němu cítí, když tohle všechno dobrovolně podstoupil. Bylo mu špatně ze sebe samotného, ale už se hold nedalo nic dělat. „Nezajdeme doktorovi?“ Optal se jej. Co když mu vážně nějak vážně ublížil? No samozřejmě, že to nebylo jenom tak nic. To by tam nebyla ta krev.

„Já nechci. Bojím se. To… to bude dobrý.“ Podíval se mu se strachem do očí. Samozřejmě, že to ještě solidně bolelo, ale kdyby šel k doktorovi, představil by si, co spolu asi tak dělali a ještě by to nahlásil policii. Z toho měl strach. A proto se rozhodl si to protrpět a už nikdy nic podobného neudělat. Nepodvést bratra, protože se to nevyplatilo.

autor: Cartney, Pajutka
betaread: Verushka