Through the wall 2/2

Bill kráčel vstupní halou jejich domu. Došel až ke dveřím svého bytu, a byl sám. Nikdo mu dnes v klubu nepřipadal dostatečně zajímavý. Ne potom, co od Toma nejdřív skoro získal příslib něčeho víc, a pak byl zase jen tak puštěn k vodě. Po Tomově odchodu v klubu ještě nějakou dobu zabíjel čas, pozorně prozkoumával taneční parket, dokonce se i chvíli zdržel na toaletách, kde se záměrně snažil nevšímat si zvuků, které vycházely z jedné z mnoha kabinek. On sám byl koneckonců druhými v podobné situaci taky už nesčetněkrát ze slušnosti ignorován… obzvláště, když tam byli spolu s Tomem.

Doháje.

Plácnul sebou otráveně na pohovku v obývacím pokoji a dokonale upraveným nehtem na palci zmáčkl ovladač televize. Projížděl kanály a všechno ho neskutečně nudilo. Ve svých myšlenkách se neustále vracel k Tomovi. To se mu však ani za mák nelíbilo. Nebyl to jeho styl, takhle se stát posedlý svým partnerem. Proč ale v tom případě došlo k tomu, že se po Tomově odchodě nedokázal potom už pořádně vzrušit, ničí charisma neprobudilo jeho rozkrok k životu? Proč mu nikdo jiný nestačil? Zavřel oči orámované černí a precizně nalíčené do kouřového efektu – tak jak byl zvyklý si je vždycky upravovat, kdykoliv se chystal jít večer ven – jednou rukou sáhl dolů, rozepnul si zip u kalhot a začal si ho lenivě třít. Potřeboval se zbavit pocitu napětí. Pořád si ještě dokázal vybavit Tomovu vůni, když před ním dnes večer stál. Bylo to tak blízko, jen pár centimetrů od jeho těla. Pořád si vracel, jak se Tom pod silou Billových dotyků vzrušil, jak se mu v kalhotách postavil… a pak jak mu dal decentně kopačky… Zasraně.

Nízký stolek, který stál hned vedle pohovky, a který byl chaoticky pokryt drobnostmi a módními časopisy, měl na boku malou zásuvku, ve které byly ukryty Billovy „zásoby“. Měl je strategicky rozmístěny po celém bytě, protože člověk nikdy dopředu nevěděl, kde se v zápalu žhavé chvíle mohl ocitnout a nic nebylo větším zabijákem sexy nálady, než nucené přerušení TOHO, CO právě dělal, aby šel hledat TO, CO k tomu právě potřeboval.

Přepnul televizi na poklidnější hudební kanál, snížil zvuk skoro na minimum, odhodil dálkový ovladač a sáhl do zásuvky stolku pro malou lahvičku. Vymáčkl trochu z jejího obsahu do dlaně, kde jej chvíli zahříval, a pak znovu zajel do svých kalhot a chopil se svého přirození. Jestli ho myšlenky na Toma měly pronásledovat celou noc, tak tohle opatření by mělo mít zaručený účinek, aby se jich zase zbavil a vrátil se k normálu. Stejně mu řekl, že už zítra…

Přejel zuby po spodním rtu a nechal se zaplavit svou momentální posedlostí. Ponořil se do vzpomínek, mezitím co se jeho ruka pohyboval v rovnoměrném taktu nahoru a dolů. Nohy měl mírně rozkročené, pánev vyklenutou směrem vzhůru, boky pohupující se v jemných přírazech…

… Tomova ústa překrývající ta jeho, jemné škrábnutí o kovový kroužek v jejich koutku, nepatrná chuť bílého vína, která prožitek všeho jen zostřuje. Tomova ruka ho drží v zátylku, přitahuje si ho blíž a blíž, touží po tom, aby se mu dostalo více těch spalujících polibků. Bill je přimáčknut k okachličkované stěně celou vahou Tomova těla a volná džínovina jen stěží zakrývá erekci, která se tře o tu Billovu…

… Tom zvedá jednu nohu, aby se zapřel o prkýnko záchodu. Opírá se zády o stěnu kabinky, džíny má odepnuty a volně spuštěny kolem nahých boků… silou si přitlačuje Billův obličej ke klínu a je při tom tak rezolutní, tak nesmlouvavý, že se Billovo vzrušení stává takřka nesnesitelným. Ostré vibrace jeho vlastní touhy projíždějí jeho celým tělem, je chtivý a nedočkavý, touží po tom ucítit tlak Tomova zduřeného mužství úplně vzadu ve svém krku…

Billův dech se zrychlil a jeho ruka se začala pohybovat s větším důrazem, křivka jeho zad se prohnula do lehkého oblouku. Jeho myslí se ozývala nepřetržitá ozvěna Tomových chraplavých vzdechů, jeho hlubokých, hlasitých stenů, kterými Billa včera v noci ponoukal, a zároveň i prosil…

… vidí včerejšího Toma, jeho tělo natažené napříč přes Billovu postel, ohnuté vejpůl do předklonu, ruce pevně svírající sloupky v hlavě postele, tělo ve spojení s jeho vlastním, zapírající se o Billa svým pozadím… ladná křivka jeho prohnuté páteře, to jak je Tomův zadek ostře a vyzývavě vystrčen nahoru, to, jak vychází Billovi vstříc, přijímajíc vše, co mu teď Bill dává…

Už, už…, už to bude. Když v tom mu jeho počínání přišlo nechutně sprosté a laciné. Byla to jen prázdná bublina. Nikdy předtím neměl potíže s tím, aby si ho sám vyhonil, ale taky bylo pravdou, že nikdy předtím se u toho nezafixoval na vidinu jednoho jediného konkrétního muže. Když zvedl svou druhou ruku, namířil s ní pod tričko a zatáhl zlehka za kovový kroužek, který procházel jeho prsní bradavkou. Potřeboval zoufale to poslední malé nakopnutí, které by ho dokázalo přenést za práh nenávratna. To mu však přineslo jen další vzpomínku…

… lehké cinknutí, ozývající se, když Tomovy zuby zavadí o kov. Jemné zatáhnutí a následné pnutí kůže, vlhká horkost Tomova jazyka objíždějící v kruzích jeho bradavku. Váha a tlak Tomova těla, když vláčnými a pomalými pohyby sjíždí po tom jeho a nutí ho prohnout se ve slabinách, … vzbuzuje v něm touhu hnát se bezhlavě za vyvrcholením, chtít víc a víc, mít víc…

… poblouznění, mlhovina všude kolem něj, jeho podbřišek napnutý jako pružina k prasknutí. Houpavé pohyby, narážení do sebe, naprostá slepota ke všemu kolem… blíží se k vrcholu a ten je mu vším, co pro teď existuje… Tomovo hluboké oddychování a chroptění, vnímá jeho lapání po dechu a zajíkavé sténání. Cítí, jak se v Tomovi vše shromažďuje a stupňuje, a když jeho hlas konečně exploduje výkřikem extáze, ten zvuk mu stačí k tomu, aby poslal Billa až ke hvězdám…

Bill se vzdal a poddal se tomu. Místo boje kapituloval a připravil se na to vyčítat si to až později. Teď a nyní tím jediným, po čem toužil, bylo zlomit to, přehoupnout se na druhou stranu. Zachytit do svých připravených, nastavených dlaní horkou vláhu sebe sama, hlavu v hlubokém záklonu a ústa vypouštějíc trhavé, tiché vzdechnutí. Jeho ramena pulsovala a opakovaně byla vtlačována neviditelnou silou orgasmu do zad pohovky. Když byl zaplaven nástupem vrcholu, byl jím stržen, unesen rozkvětem své rozkoše a vše bylo prosyceno jen a jen Tomem. Stále ještě slyšel Tomův hlas, doznívající k němu ozvěnou. Odpočíval v něžném objetí tepla povolujícího opojení a snažil se nabrat druhý dech.

… A pak to uslyšel znovu.

-Cože?

Během vteřiny byl v pozoru, své potřísněné prsty si otřel do trička, což mu teď ovšem bylo naprosto jedno, a nemohl uvěřit tomu, co se právě událo. Posadil se zpříma na pohovku, oči stáhl do štěrbin a soustředěně se snažil naslouchat. To se mu muselo jen zdát, to byl určitě jen výplod jeho fantazie, to bude tím, jak je jím posedlý, to přece nemůže…

A přece jen, uslyšel to přes zeď znovu. Tentokrát bez jakýchkoliv pochyb. A jeho ruce se roztřásly a něco ostrého a ledově studeného mu jako nůž projelo srdcem.

Netušil, jak jsou tu ty stěny zpropadeně tenké…

* * *

Georg blaženě odpočíval a hlavu měl pohodlně opřenou o Tomovo stehno, oči zavřené. Jeho prsty bezmyšlenkovitě projížděly jemnými, hladkými kudrnami ochlupení, lemujícími Tomův klín. Ještě pořád byl v područí postorgasmického opojení, na rtech mu pohrával lehký úsměv a nic mu teď nechybělo ke štěstí. Skvěle si to s Tomem užil a Tom to s ním opravdu uměl. Věděl, jak ho rozpálit do běla, co na něj jak působí a jak ho pak dovést k vrcholu… jednu ruku v pevném sevření kolem jeho penisu a ohnuté klouby dvou prstů druhé ruky vtlačovány do kůže hned za jeho varlaty… nedalo se to sice srovnat s rozkoší, kterou pociťoval, když ho někdo naostro a pěkně do hloubky ojel, ale vnější tlak Tomových prstů na to inkriminované místo nabuzoval ty samé pocity. Připomínal si, jak se musel ze všech sil snažit, aby udržel Tomův úd v ústech, když kolem jeho délky vzrušeně vzdychal a sténal. Nakonec se od něj přece jen musel odtáhnout, aby dokázal nabrat dech. Obličej se mu vzápětí zkroutil do grimasy a on ze sebe vydal tiché, táhlé zaúpění, když celý svět kolem něj explodoval a za křečovitě zavřenými víčky mu začalo pulsovat bílé oslnivé světlo.

Postaral se pochopitelně o to, aby to Tomovi náležitě oplatil. Chvěl se nedočkavostí, když si Tomovu erekci vsouval zpátky do úst. Zpoza rtů se mu linulo náruživé mlaskání, jak Toma opravdově a dokonale sál, tváře pod tlakem vpadlé dovnitř, v těsném sevření kolem Tomova penisu. A Tom si to dokázal vychutnat a Georgovu snahu ocenit. Jeho boky se chvěly a cukaly sebou na místě, prsty se zarývaly do Georgových slabin… a ty nepředstavitelně vábivé zvuky, které přitom vydával, a ze kterých šla Georgovi hlava kolem… pane bože, jenom když na to znovu pomyslel, tak začal opět tvrdnout… to jak se Tom prohýbal v zádech a jak při tom vykřikoval…, ten chraptivý, hrdelní, zastřený výkřik, který se nedal předstírat…

„Hmm, ale copak nám to tu znovu roste, co?“ Tomovo tiché zamumlání bylo pobaveně svůdné. Nemohlo mu ujít, jak se Georg opětovně vzrušuje. Tomův prst zlehka přejel po teď už holém, ale napůl zduřelém přirození druhého muže. Byli pořád ještě vleže, když se očistili, vědomi si rizika, a prokázali si službu tím, že si navzájem stáhli použitý kondom, zauzlovali ho a pohodili na podlahu. Jejich sebráním a vyhozením se teď neobtěžovali… to až potom. Georg měl u své postele cestovní mini balení vlhčených ubrousků, které tam byly po ruce jen k jednomu účelu.

Georg zlehka usykl, byl stále ještě přecitlivělý a Tomův dotyk hraničil současně na prahu bolesti a slasti. Nestěžoval si však. Odpovídal s něhou v hlase, ale nechyběla v něm ani dovádivá škádlivost. „Co ti mám na to říct, jsi zkrátka tak neskutečně sexy…“ Bylo to škádlení, ale byla to i pravda.

„Tome?

„Uhm?“

„Byl jsi úžasný. Díky.“

Georg zpozoroval, jak sebou Tom začal malinko vrtět, a tak se od něj kousek odtáhl, aby mu udělal místo a Tom se mohl obrátit, lehnout si zpět k němu a ovinout své dlouhé paže kolem jeho trupu. Tom ho držel v pohodlném objetí, Georgovu hlavu měl přimknutou k hrudi a s jemností jemu vlastní mu odhrnoval pramínky vlasů z tváře. Tomovo brouknutí rozvibrovalo hrudní koš, na kterém Georg hlavou spočíval.

„Nemáš zač. I ty jsi byl skvělý.“ Odpověděl Tom s úsměvem.

Georg si povzdechl. Užíval si Tomovy blízkosti a toho, jak byl držen v jeho náruči. Ne každý, se kterým skončil v posteli, se měl po všem ještě potřebu mazlit. Většinou to končívalo jen trapným tichem, když se museli umýt, pak i obléknout, a nakonec nezřetelně zahuhňali i něco o tom, že by se mohli eventuálně ještě někdy vidět. Ale to s Tomem…, to bylo moc fajn. Uculil se a odvětil stydlivě: „Však ty taky.“

Nechtěl, aby tomu byl konec, ale zároveň si uvědomoval, že si nemohou dovolit takhle spolu usnout. Kromě svých jmen a toho mála, co si o sobě stačili říct ještě předtím, než došlo na sex, o sobě nevěděli zhola nic. Tom byl sice sympaťák a rozhodně byl i pozorným, náruživým milencem, to však nedalo Georgovi zapomenout na opatrnost, protože věděl, že by se ráno taky klidně mohl probudit v prázdné posteli a s peněženkou v nenávratnu. I tak svou paži obtočil kolem Toma ještě o něco pevněji a nenechavými prsty mu začal přejíždět po spletených vlasech, splývajících z Tomových ramen až na záda.

Malou chvíli vedle sebe spočívali, mlčky, a užívali si klidu a pohody, které tu kolem nich panovaly. Možná bude s Tomem ještě nějaké další příště…

Tom se začal ocitat na pokraji zrádného klimbání a rychle ho ze sebe s nevolí setřepal. Měl by se už opravdu zvedat, a to i přesto, jak mu bylo příjemné tady jen tak ležet a být ovinut kolem Georga teplého těla. Z nevysokého mladíka čišela dobrota, a z toho poznání Toma až zabolelo u srdce. Georg si zasloužil někoho, kdo by byl na něj hodný a dokázal ho ocenit, a to co nejdřív. Tom tím někým však nebyl. Dobře si rozuměli a super si to spolu užili, ale nikdy by z toho nic víc nebylo. To Tom věděl.

Otevřel oči a dlouze se zadíval na Georgovu tvář. Prohlížel si úhel jeho brady, jemné klenutí nosu, to jak se jeho zlatavě hnědé vlasy rozprostíraly po polštáři. Byl pohledný svým vlastním způsobem. To opravdu byl. Když si ale Tom nalil čistého vína, musel si přiznat, že po celou tu dobu, co Georgovi způsoboval rozkoš, ho v myšlenkách pronásledovala tvář jiná – tvář s tmavýma očima místo zelených, tvář lemovaná vodopádem černých vlasů a lícními kostmi řezanými ještě ostřeji, než byly ty Georgovy. Snažil se v sobě potlačit pocit viny, že toho druhého muže teď vlastně zrazoval, a s hlubokým povzdechnutím se radši sehnul dolů, rty se zlehka dotkl Georgova čela a něžně mu zašeptal.

„Měl bych…, bylo by lepší, kdybych už šel, ne?“

Georgův hlas byl stejně tichý, když s vážností a jakoby zdráhavostí odpovídal.

„Asi jo.“

Ještě předtím, než se Tom opřel o svůj loket, sešoupl se bokem až na samou hranu postele, aby se nakonec dostal až do stoje, se stačil ještě naposledy svými prsty dotknout Georgových zad a přejet po nich náznakem pohlazení. Sesbíral své oblečení ze země a byl při tom bedlivě sledován. Georg polehával na boku, pokrývku měl ledabyle přehozenou přes klín a labužnicky si užíval výhledu na nahého Toma, který se oblékal; jeho tělo bylo svalnaté, ale přitom neskutečně štíhlé, až útlé. Než si Tom stačil nakonec na sebe natáhnout i plandavou mikinu s kapucí, Georg už byl také na nohou. V rychlosti na sebe natáhl kalhoty hedvábného pyžama, které vyštrachal někde zpod polštáře v záhlaví postele, a utáhl si je šňůrkou v pase. Doprovodil Toma až ke dveřím a podíval se na něj s jiskřičkami naděje ve smějících se očích, hlavu nakloněnou mírně na stranu.

„Takže …kdyby náhodou, …teď už víš, kde mě hledat. Aspoň to kafe ti udělám příště správně.“

Tom se usmál a naposledy Georga objal, jednu paži mužně ovinutou kolem jeho nahých ramen.

„Děláš mnohem lepší věci správně, než jen to kafe. Já…, však se ještě určitě uvidíme.“

Usmáli se na sebe, pokývli hlavami a za Tomem zapadly dveře. Ubíral se chodbou z domu pryč. Zatímco čekal na výtah, neodolal pokušení, aby pohledem nesjel od Georgových dveří k těm sousedním. V koutku úst mu znovu šibalsky cuklo. Dvoje dveře, dvě noci, dva muži, dva naprosto rozdílné zážitky.

Když procházel vstupními skleněnými dveřmi vchodové haly do chladu tmavé noci a zastavil se, aby si zapálil cigaretu, zaregistroval za sebou pohyb. Nestačil se ani obrátit, když se z tmavého stínu za ním ozvalo přiškrcené zasyknutí.

„To sis to dneska musel pořádně užít.“

* * *

Bill se ze svého místa kousek stranou od vchodu domu ani nehnul. Stál tam jak přikovaný a zády se opíral o stěnu budovy. Byl venku už asi půl hodiny. Pudové nutkání, kterému sám pořádně nerozuměl, mu přikázalo převléknout se do čistého trička, narychlo a zbrkle se pokusit smýt si noční make-up, i když oči měl stále ještě obtažené černí, a odebrat se dolů čekat. To, že by Tom znal jiný východ z domu, bylo nepravděpodobné.

Vyfoukl pozvolna kouř z cigarety, kterou svíral mezi prsty, a která byla tou poslední z mnoha dalších, zapalovaných jedna od druhé. Stačil jich vykouřit po dobu, co tu stál, opravdu požehnaně. Pozorně sledoval, jak se Tom nejdřív zarazil, a potom jak celý zkoprněl. Nakonec se k němu přece jen pomalu otočil a ve výrazu jeho obličeje se zrcadlilo překvapení, nejistota, němý údiv a provinění.

„Bille, co tady ksakru…“

„To bych se mohl zeptat i já tebe.“

Tom pokrčil rameny a rozhodil rukama. Byl to jednoznačný posuněk údivu a obrany.

„Vždyť jsem ti říkal, že dneska večer něco mám. Nemohl jsem tušit, že nakonec skončím tady. Jak jsi kruci zjistil, že…“

Bill se škodolibě ušklíbl a naposledy si potáhl dlouze z cigarety, když viděl, jak Tom rudne v obličeji, známka toho, jak mu vše nakonec došlo. Jestli Bill slyšel dnes jeho, Georg musel slyšet to stejné i noc předtím. Tom svěsil ramena, paže mu visely rezignovaně podél těla a v duchu se proklínal.

Na to, že spolu vlastně ani nechodili a Tom mu nepatřil, si Bill vychutnával Tomovy trapné prekérie a svého vlastního pocitu zadostiučinění až moc. Odloupl se od cihlové fasády domu, v jejímž stínu stál ukrytý, a přistoupil blíž. Ocitl se tak druhému muži tváří v tvář a cítil, jak se opětně začíná ozývat to pro něj nové, mrazivě spalující svírání v útrobách. Ne, oni dva spolu nechodí. Tom není jeho. Nemá právo ho vlastnit ani si ho přednostně nárokovat. Těch mučivých pocitů, které tvrdily opak, se však zbavit nedokázal.

„Byl tak dobrý jako já? Znělo to, jako bys byl v sedmém nebi.“

Tom zavřel oči a jeho odpovědí bylo mlčení. Nechápal, o co Billovi jde, a proč do toho takhle vrtá, když mu po tom nic není. Navíc to nebylo fér ani vůči Georgovi. Nesníží se k tomu, aby začal Billovi stranit, a tak podrazil toho druhého. Georg se přece ničím neprovinil, a pokud šlo o Toma samého, tak i ten se ještě jen před malou chvílí skálopevně domníval, že nedělá nic špatného. Znenadání se ale ocitali v nové situaci, ze které nebylo úniku. Stáli tu před sebou a Bill se chovat ublíženě. Žárlil snad na Georga? Tom se jen dohadoval. Jeho domněnky ho neskutečně mátly, protože po celou dobu, co Billa znal, se Bill takhle nikdy nechoval.

Bill si vyložil Tomovo mlčení jako doznání, a tak to taky bral. Takže doznání. Polkl ztěžka a zmohl se jen na tiché zašeptání, oči bolestně upřené do těch Tomových.

„Cos to se mnou, Tome, udělal?“ Stál jen pár centimetrů od něj a nedovoloval mu ucuknout pohledem. Když to z něj takhle vypadlo, uvědomil si, že to neměl původně v úmyslu říct. To mrazivé ostří, co mu projíždělo hrudí, se však nakonec prodralo až na povrch, a on se výbuchu svých emocí už nedokázal bránit. A jako by nestačilo, že se mu žaludek svíral pod tlakem řezavé bolesti, ozvalo se i jeho srdce uvězněné v ledovém sevření, které nepovolovalo. Nikdy předtím mu na podobných věcech nezáleželo, nic z toho, co mu Tom provedl, neneslo kdysi podobnou váhu. Stejně tak se ale nikdy předtím neměl příležitost postavit čelem faktu, že se Tom stýkal nezávazně s jinými muži. A dneska si to musel zažít reálně a naostro, vypít ten pohár hořkosti až do poslední kapky.

Tom jakoby v mrákotách pomalu mrkl, zvídavá myšlenka naplnila jeho mysl. Proč se cítil tak strašně provinile? S povzdechem se zadíval do Billových očí a bojoval s nutkáním otočit se na patě, utéct zbaběle z bojiště a doufat, že ráno mu to všechno bude dávat větší smysl. Jediný pohled na Billa mu ale stačil, aby pochopil, že tahle varianta by všemu jen přitížila, stokrát přitížila. Navíc na něj opakovaně dotírala upomínka toho, že to byla právě Billova tvář, která se mu v průběhu celého večera bez pozvání vracela a zjevovala…

„Tady…, tady venku… asi nebude to nejlepší místo k podobné diskusi,“ řekl sotva slyšitelně sevřeným hlasem. Posuňkem hlavy ukázal dozadu ke vchodovým dveřím a za malý okamžik už podruhé v průběhu jednoho a toho samého večera kráčel po teď už známých schodech. Bill šel v tichosti vedle něj, ve tváři pobledlý. Když vystoupili z výtahu, Tom stočil zrak ke Georgovu bytu a zoufale se modlil, aby ten druhý muž už spal. Byl si vědom, jak zrádné je věřit stěnám, které nic neskrývají.

Zpátky v bytě, který tak ostře kontrastoval s tím sousedním – stejný byt, stejný půdorys, ale vše ostatní v něm tak jiné – Tom se nejistě rozhlédl okolo a s hlubokým nadechnutím se posadil na opěradlo lenošky, jež stála naproti pohovce, na jejímž konci se Bill takřka ztrácel. Byl schoulený do klubíčka, hlavu skloněnou, dlouhé paže obtočené kolem skrčených kolen přitažených až pod krk. Tom čekal, až Bill promluví. Dočkal se váhavého zašeptání.

„Promiň… vím, že nemám nárok cítit se ukřivděný. Já to vím. Ale když já… potom, cos odešel…“

Tom sledoval, jak Bill zvedá hlavu, a byl zaskočen strachem, který vyzařoval z jeho očí. Po celé ty měsíce, co se spolu stýkali, mu nebylo dopřáno nahlédnout až na dno Billovy duše, tohle bylo pro něj nové. Tuhle Billovu stránku on nikdy nepoznal.

„Když jsi dnes večer odešel… nedokázal jsem pak myslet na nic jiného než na tebe.“

Překotná slova se ze z něj sypala rychleji, než si sám uvědomoval, a příliš rychle na to, aby se mohl pozastavit a v hlavě si všechno nejdřív utřídit.

„Podívej, já vím, že my dva spolu… že vlastně nejsme nic. Nic, co by mi patřilo. Ty jsi ale…, nemohl jsem se myšlenek na tebe zkrátka zbavit. To se mi ještě nikdy nestalo. Nedokážu tomu poručit, …nevím jak. A potom, potom, když jsem si uvědomil, že…“

Billův obličej se zachmuřil a samým soustředěním musel párkrát zamrkat.

„Došlo mi, že jsi byl vedle u něho… a já… zkrátka jsem musel…, co to všechno znamená, Tome? Co jsi to se mnou udělal?“ Zeptal se znovu a skrčil se ještě víc, paže složeny na prsou, rozmazané oči pod záplavou černých vlasů upřeny na Toma.

„Já to tak… nenávidím… ten patetický pocit.“ Billův dech se zrychloval a stával se přerývavým, čím víc Bill mluvil, tím víc se chvěl a zajíkal, své oči však ani na okamžik z Toma nespouštěl.

Tom ze sebe vydal další hluboký povzdech.

„A to jsi až doteď, po celou tu dobu, nic podobného nepocítil? Ani ke mně, ani k nikomu jinému? K nikomu, se kterým jsi kdy byl? Co tím chci naznačit… ty a já, nedá se říct, že bychom spolu…“

Bill mu skočil do řeči.

„… nechodíme. To já všechno kruci vím. Je mi to jasné, ok?“ Billův dech se zachvěl, a nakonec od Toma odvrátil zrak.

Pak ale pokračoval.

„Nejspíš si teď o mně myslíš, že jsem se docela zbláznil. Ani ti to nemůžu zazlívat. Stejně tak ti nebudu zazlívat, jestli se se mnou už nikdy nebudeš chtít vidět… potom, co jsem…“

Tak, konečně to řekl. Nakonec ze sebe vypáčil i to, co ho na tom všem děsilo úplně nejvíc. Děsila ho představa, že si to všechno přivodil sám svým bláznivým a dramaticky potměšilým chováním. V tu chvíli myslel, že se pod návalem stresu a emocí pozvrací, nebo tu sebou praští, nebo možná obojí.

„Ty jsi ten jediný…“ Jeho doznání z něj vycházelo jen přiškrceně, tato slova byla to nejtěžší, k čemu se kdy musel doznat. Nikdy by nevěřil, že ho někdo dokáže takhle polapit, takhle omámit. Doteď si navíc nebyl sám zcela jist, jestli by mohl zkrotnout natolik, aby se plně oddal a patřil jen jednomu jedinému muži. Když si ale představil, že by tím oním mohl být Tom, myšlenka to byla najednou vábivá a lákavá.

Pocítil dotyk ruky na svém rameni a když vzhlédl, oči se mu rozšířily údivem. Pozoroval, jak se k němu Tom sklání, jak si sedá do podřepu, až byl jeho obličej jen pár centimetrů od toho jeho, oči vpíjející se do očí.

Tom byl před ním v pokleku, a když na něj promluvil, jeho hlas byl pořád ještě tichý a zněl přidušeně, ale ta tam byla nejistota a defensivnost.

„Tímto se ale všechno zásadně mění …nebo ne? “ Podíval se koutkem oka na své obrovské hodinky a věnoval Billovi trochu pobavený, trochu ironický, ze všeho nejvíc však výmluvný úsměv. V jeho brouknutí byla něha a upřímnost.

„Říkal jsem ti přeci, že mě zítra ještě uvidíš, …tak tady mě máš…“

Drtivé sevření Tomova objetí, které následovalo, Billa utvrdilo o všem ostatním, co v tomto okamžiku potřeboval vědět.

* * *

Epilogue

Když Georg uviděl, jak do dveří vchází povědomý pár, zabrousil myšlenkami do doby před měsícem nebo ještě o něco dřív. Právě končil svou směnu a při pohledu na ně dva se musel pousmát. Zavzpomínal, a to, co se mu zpětně vybavilo, nebylo vůbec nepříjemné, to opravdu ne, on teď ale neměl čas lpět na věcech minulých. Něco daleko konkrétnějšího ho pohánělo pospíšit si s vyúčtováním pokladny a předáním směny svému kolegovi na place. To něco bylo přesněji řečeno někdo. Udělaný, obrýlený blonďák s nesmělým úsměvem docházel pravidelně do Georgovy kavárny a bylo to pokaždé, když sloužil právě on. Náhoda? Plachý štamgast si ale nic sám nedovolil, a tak to Georgovi chvíli trvalo, než si ho vůbec důkladněji všiml a zachytil jeho ostýchavé signály rostoucího zájmu. Když pak ale k tomu konečně došlo, Georg byl v pasti…

Konečně si mohl stáhnout gumičku z pevného ohonu, který v práci musel nosit, a s úlevou si protřepat teď už volně splývající vlasy. Stáhl ze sebe zástěru flekatou od kávy, dokonale ji přihrál do koše na špinavé prádlo v zadní místnosti za obslužným pultem, a konečně se objevil v přední části kavárny mezi ostatními hosty, kde hned zamířil ke Gustavovu stolu. Usmál se na něj a dramaticky odfrkl.

„No tak konečně. Už jsem hotový. Padáme odsud?“

Dával si záležet, aby se zrakem vyhýbal stolku v zadním rohu místnosti. Když už, tak jen jeden bleskový pohled, a to jen z čistého respektu, aby to nevypadalo, že je záměrně ignoruje.

Věděl, že se nemusí bát, že by ho Tom jakkoliv ztrapnil. I on sám koneckonců nestál o to, aby Toma přiváděl svou přítomností do rozpaků. Všiml si, že je tu opět s tím samým týpkem, s Georgovým notoricky hlasitým sousedem, ale jejich interakce se mu tentokráte zdála jaksi… jiná. To jak si Tom Billa držel, statnou paži majetnicky ovinutou kolem jeho ramen, to nebylo jen tak.

Ze zamyšlení ho vytrhl až Gustav, který se na něj potutelně usmíval. Seděl ležérně na židli, úsměv od ucha k uchu a jemným postrčením si spravoval brýle na nose.

„A kam to bude?“

Georg se rozzářil jako vánoční stromeček a okamžitě nabídl své rámě muži, jehož začal titulovat svým klukem teprve před časem, ale stále si na to musel ještě zvykat. Byla to nová fáze jejich vztahu pro ně oba, ale jemu to tak sedělo. Opravdu se mu to zamlouvalo, přemítal sám pro sebe, a nechal se Gustavem narychlo obejmout poté, co se blonďák zvedl ze své židle. Georg se spiklenecky pousmál, očima zajel naposledy ke stolku v rohu kavárny, a pak se už zaměřil jen na otazníky v očích svého milence.

„No přece ke mně domů, ne?“

Za společnou stěnou u sousedů protentokrát nebude nikdo, kdo by mohl naslouchat.

autor: cryhawok

original