„Máte rakovinu plic.“
„Rakov…?!“
„Bohužel. Je mi líto.“
Jeden moment, pár slov a váš život je v troskách. Ptáte se, proč vy, ale odpověď nedostanete. Nevíte nic.
„Kolik mám času?“
„Týdny, měsíce, možná rok. Nedokážeme přesně určit.“
Najednou nevíte co dělat. Můžete čekat, čekat, čekat. Na co? Až si pro vás přijde paní Smrt. Je to smutné, ale je to vaše jediná jistota. Nebo můžete bojovat, ale s vědomím, že je to stejně marné.
„V jakém je to stádiu?“
„Škoda, že jste nepřišel dřív, pane Kaulitzi…“
„To znamená?“
„Bohužel, špatné zprávy pro vás.“
Zlomových okamžiků ve vašem životě je pár. Tedy aspoň těch důležitých. Narození, nastoupení do školy, přijetí na střední, na vysokou, první práce, první láska, první úmrtí blízkého člověka a jiné zkoušky života… Některé jsou příjemné a dobré, další mají své plusy i minusy a jiné jsou špatné a nevítané. Kam se řadí takováhle zpráva? Je dobré vědět, že už vám nezbývá moc času?
„Bille…“
„Ano, lásko?“
„Mám rakovinu.“
„Coo? Tome! Jak? Co? To né!“
Zajímavé je, že občas se s tou skutečností hůř smiřují vaši blízcí než vy. Zdá se, že to mají těžší. Smířit se s tím, že odejde osoba, kterou mají rádi pro ně není lehké. Nesou to o poznání hůř než vy…
„To není možné! Ne, ty ne, Tome!“
„Bille… Přestaň vyvádět!“
„Přestaň vyvádět? Přestaň vyvádět? Ty máš rakovinu a řekneš mi : Přestaň vyvádět?“
„A co ti na to mám říct? Chytni taky nějakou smrtelnou chorobu?“
„Tome…!“
Dokázat žít s vědomím, že můžete každou chvíli umřít, je obdivuhodné. A dokázat žít s někým takovým také. Ale každému jednou za čas ´rupne v bedně´.
„Pane Kaulitzi?“
„Ano?“
„Vy… Vy jste HIV pozitivní.“
„Vážně?!“
Dva lidé, dva bratři, dvojčata. Incest. Dva životy propojené v jeden jako Mississippi a Missouri*. Neslíbili si před úřady, že spolu budou až do smrti, přesto žijí, jako by to udělali. Kdyby jejich příběh někdo sepsal, mohla by to být novodobá pohádka. Nemůžou bez sebe žít, je jim souzeno umřít spolu.
„Tome?“
„Ano, zlato?“
„Jsem HIV pozitivní.“
„Cože jsi?“
Měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty, sekundy. Když člověk ví, že umře, musí užívat každou sekundu, každého dne. Nikdy dopředu neví, který bude ten poslední.
„Tome, vzpomínáš?“
„Leb die Sekunde! A ty, Bille?“
„Carpe diem! Tohle je náš poslední den, vím to.“
„A venku stále křičí. Nezachrání nás, už to nejsme my, jako dřív. Všechno tohle je proti naší vůli…“
„Vždycky jsem ti chtěl říct, že jsem na tvé straně, jsem tady, jsem tady pro tebe. Klidně bych kvůli tobě šel i na konec světa.“
„Já vím, Bille. Já bych udělal to samé, protože kdybys odešel, po tobě by tu zbyla jen prázdnota.“
„Tome, já.. Už musím do nekonečna…“
„Pomůžeš mi letět s tebou?“
„A-ano… Skrz monsun, naposled. Drž se…“
…Wir sterben niemals aus…
* řeky jsou v Severní Americe, stékají se v jednu
autor: Kajess
betaread: Michelle M.
autor: Kajess
betaread: Michelle M.
Pekné.. fakt smutné ale peknné 🙂