autor: Lussynka
Takže jsem tady z dalším dílkem, je to divný, musím říct hned ze začátku xD a po pravdě si myslím, že se mi to vůbec nepovedlo, byl to takový nápad, ale nevěděla jsem, jak to napsat, tak je to nějak takhle, je to něco úplně jiného než minule, tak doufám, že se to bude líbit, teď už nebudu rušit, jen si blbost přečtěte Lussynka…. 🙂
Den byl jako každý jiný, všichni lidé si hleděli svého, jen jeden byl smutný. Pohlcoval ho zármutek a ztráta milované osoby. Seděl na parapetu okna a slzy mu samovolně stékaly po tvářích. Kdyby ho jen teď viděli jeho takzvaní „přátelé“… On, jejich vůdce, ten „borec“ Tom a brečí tu jako holka, a to jen kvůli tomu „malýmu buzíkovi“, jak mu často on a celá jeho parta říkávali.
Styděl se, sám sobě se hnusil, když si pomyslel, že jeho milovaný bráška se zabil, a ne, že se jen zabil, zabil se kvůli němu. Ano, on to věděl, urážel ho, ponižoval, a přesto ho tak bezhlavě miloval. Jak on, tak Bill se milovali navzájem, ale Tomovi to nikdy jeho pýcha nedovolila přiznat. Když si tenkrát přečetl Billův deník a zjistil, že je jeho cit, který se v sobě snažil udusit, opětován, nevěřil tomu, co vidí. Přemýšlel, jestli by za ním neměl jít a říct mu pravdu, ale jeho druhé, to „zkažené“ já, a taky mozek, mu říkali NE. Nikdy nebyl moc na city, na své srdce nedal, nechal ho krvácet a zraňoval tím sám sebe, zatímco urážel, ponižoval, a dokonce mlátil Billa. Až jeho smrt mu otevřela oči, konečně si uvědomil, co dělal, jak ho mučil, a když ještě našel dopis na rozloučenou, kde mu jeho „láska“ (ano láska, už si přiznal, že ho miluje) vyznává vše, co tolik let dusila v srdíčku někde ukryto, rozbrečel se.
Ano, tehdy si říkal, že je slaboch, ale teď už by to o sobě neřekl. Probrečel spoustu dní i nocí, ukončil veškeré spojení s těmi svými povedenými „kamarádíčky“ a uzavřel se do sebe. Nevycházel z domu a veškerý čas trávil obklopen bratrovými věcmi, žil v iluzích, mluvíc na fotku usmívajícího se černovláska. Takhle dopadl ten „gangster“ Tom, kterého všichni uctívali… je z něj úplná troska, věděl to. Věděl, že už tady nemůže zůstat. Rozhodl se skončit svůj život, stejně jako jeho bratr, v jeho pokoji. Skočí z okna jejich luxusní vilky a bude zase volný, a snad s ním. Na výročí jeho smrti šel zase do Billova pokoje, posadil se na postel a zadíval se do těch čokoládových očí, které byly bohužel pouze na fotce. Povzdechl si a přešel k obrovskému oknu, otevřel ho a sedl si s nohami svěšenými dolů, byla to ale výška.
Ještě jednou přejel svou oblíbenou čtvrť pohledem a chtěl už to skončit, avšak na jedné osobě se zasekl. Seděla přesně naproti němu, ale ne na okně, nýbrž na střeše. Byla celá v černém, v lehkém letním vánku se jí pohupovaly vlasy, a její hubenosti dominovalo upnuté černé oblečení. Když se však zadíval pořádně, zjistil něco, co mu vyrazilo dech.
On měl křídla…
Byla obrovská a celá pokryta černým sametovým peřím. Tato nadpřirozená bytost tam tak seděla v celé své křehkosti se sklopenou hlavou. Když však hlavu pozvedl Tom dnes již podruhé, zalapal po dechu, protože to, co viděl, bylo neuvěřitelné. Byl mu tak podobný jako vejce vejci. Když si však ten tajemný odhrnul vlasy z obličeje a nastavil své běloskvoucí tváře slunci, měl Tom výhled do jeho úžasného obličeje.
Teď si byl jistý. Byl to on, „jeho“ Bill, seděl tam a čekal na někoho, kdo se bude chtít zabít. V toto datum každý, kdo se zabil, stal se černým andělem, tak jako on.
Tom ještě chvíli pozoroval tu krásu, až se jejich obličeje setkaly. Dva neznámí, i když se znali celý život, se koukali sobě do očí přes rušnou ulici, ani jeden nechtěl pohled odvrátit od toho druhého. Tom ale oční kontakt přerušil, sklopil hlavu, postavil se a skočil dolů. Už to nemohl déle odkládat. Když to však spatřil Bill, seskočil z oné střechy, roztáhl křídla a Toma ještě v letu zachytil. Ten ale už nevnímal, omdlel strachem z brzké smrti.
Vzbudil se až ráno v zapadlé černé krajině, ležel jen tak, byl nahý a zmrzlý. Byla mu zima a nevěděl, kde je. Uslyšel tlumené hlasy…
„Bille, tohle jsi přehnal, jak si to můžeš dovolit? On ještě nezemřel, nemá tu co dělat,“ řekl nějaký nepříjemný dráždiví hlas. Ten, komu patřil, byl jistě velmi rozčilený.
„Ale vždyť on tu sebevraždu chtěl spáchat. Sám skočil, je jedno, jestli se rozplácl nebo ne, stejně by tu skončil, je totiž můj den,“ řekl Bill svým sametovým líbezným hlasem (nebo tak zněl aspoň pro Toma). Tom zamžoural očima a rozhlédl se okolo sebe.
„Už se ti probral,“ kývl hlavou směrem k Tomovi ten, který byl ještě před chvílí na Billa tak zlý, ale řekl to už mnohem vlídněji. Černovlásek se pousmál a podíval se na Toma.
„Vítám tě u nás, Tome, musíš toho ještě tolik vědět, ale hlavní je, že jsme zase spolu. Já už se nemohl dívat, jak si moji smrt vyčítáš,“ podíval se na Toma a pohladil ho po tváři.
Tom se pousmál, ale byl mírně v rozpacích. Přece jen bylo nepříjemné ležet tu nahý. Bill jeho úzkost vycítil, proto mu podal oblečení.
„Budeš první hiphoperský anděl,“ uchechtl se černovlásek. Když se Tom oblékl a trochu vzpamatoval z jeho objevu, že má křídla, tak se usmál na svého „zachránce“. Bill se taky usmál, vzal Toma za ruku a vydali se společně do nového života.
Od té doby vždycky 31. října sedávali na střeše jejich starého domu, drželi se za ruce nebo spolu jen tak proplétali jazyky, milovali se a milují dodnes. Nikdo jim v tom nezabrání, ani čas, ani smrt, a ani sama příroda… Dnes byl zrovna jejich den, seděli takhle na střeše dva andělé, držíc se za ruce, a byli konečně zase šťastní.
autor: Lussynka
betaread: Janule
Krásné.. Vážně. Povedlo s ti to 🙂
to bylo moc hezké…povedlo se…x)
Jůůů..to je nádherný..:)
Hiphoperský anděl..!!!!xD Moc hezké!
Ježiš…. děkuju strašně moc ..mě to vždycky tak potěší když vidím že se ta moje slatanina někomu líbí vždycky když něco posilám si řeknu to je taková kravina až to bolí a potom se vždycky musím uplně usmívat na obrazovku fakt hrozně moc všem co si to přečetli děkuju 🙂
Hezký Lulu…prej slátanina…jak to tak můžeš nazvat ty…jedna XD
Vraj blbosť,pff. Náhodou to bolo krásne 🙂 Páčila sa mi tá myšlienka,že ten deň vždy patril Billovi. A oni dvaja na konci.. :)Jednoducho krása 🙂