California dreaming

autor: Mizuki

Jen chci trochu obeznámit, že Billovi je tady pouhých 14, ale jen na začátku… . 🙂

Kluk s krátce střiženými vlasy pod uši se ohnal po sluníčkovém prasátku, které mu rejdilo po tváři, a vzhlédl. Usmál se na muže, který vystupoval z nablýskaného bavoráku tmavomodré barvy a zastrčil hadr od oleje za opasek kratičkých džínových šortek.

„Ahoj… jestli chceš benzín, tak musíš chvíli počkat, táta šel nakrmit psa… ale jestli chceš ubytovat v motelu, tak to klidně udělám já…“ usmál se kluk a rukou neurčitě máchl ke staré benzínové pumpě, za níž byla cesta a na jejím konci stála stará budova s nápisem MOTEL. „Mimochodem, jsem Bill… tátovi to tu patří…“ nadmul se klučina pyšně, jako by starý motel a polorozpadlá benzinová pumpa uprostřed kalifornské pouště byla bůhvíjaké bohatství. Muž se zasmál.

„Jsem Tom… jo… ubytování by se mi šiklo, jedu už dlouho, potřeboval bych se prospat… povedeš mě? Kde můžu zaparkovat?“ nastoupil znovu do vozu a skrz otevřené okýnko se usmál na Billa. „Za motelem je parkoviště… pojeď…“ usmál se Bill taky a kráčel vedle auta. Pomalu dojeli k motelu, muž zaparkoval na přilehlém parkovišti, které nebylo nic než obyčejná louka, a vystoupil. Bill chvatně vběhl do domu. „Táto, máme hosta!“ zavolal na celý dům a odpověděl mu psí štěkot. „Tohle je náš pes, Fetch… Fetchi, k noze… vidíš, nikdy neposlouchá…“ brebentil Bill a z domu vyšel muž v montérkách.

„Vítám vás… takže copak to bude, mladý pane?“ přívětivě se usmál Billův otec a Tom pokrčil rameny.

„Asi pokoj? Na jednu noc…“ zamručel a starý pán kývnul. Cosi zapsal do velké knihy a podal mu klíč. „Bill vás tam zavede… bude to pět dolarů… ale můžete platit i ráno… večeře a snídaně jsou v tom…“

Bill se zaculil a za loket Toma táhl ke schodišti. Tento dům měl opravdu hodně pokojů, ale většina jich byla po celý rok prázdná, a tak je Bill s otcem pronajímali. Maminka Billovi zemřela, když mu byly čtyři a i spoustu dalších věcí se Tom dozvěděl, zatímco chlapec vedle něj poskakoval a nadšeně šveholil celou jeho dobu života od plenek.

„Okay, tohle je tvůj pokoj… večeři dělám vždycky v šest, tak o půl sedmý přijď dolů, kuchyně je hned nalevo od schodiště. Snad máš rád vepřové maso, táta by bez masa nedal ani ránu…“

„Dobře, Bille, přijdu… mohl bys mi pak ukázat okolí? Moc často se v Kalifornii nezastavím… rád bych se porozhlédl aspoň po přírodě…“ řekl Tom a vytahoval z kufříku velkého plyšového medvěda. Všiml si Billova zvědavého pohledu a usmál se. Byl rozhodnutý, že ho Billovi při odjezdu dá.

„Jasně… tak v půl sedmý véča, nezapomeň…“ mrknul Bill a nechal jejich hosta o samotě. Byl šťastný, že se někdo ubytoval… bylo to pro něj… jako mít kamaráda. Vrátil se zpět k benzínové pumpě a hadrem otíral starého plecháčka. Slunce se odráželo od jeho opálené pokožky a vlasy pomalu vířily vzduchem, jak se do nich opřel slabý vánek. V téhle části Kalifornie bylo… opravdu horko.

Zanedlouho už Tom cítil z chodby příjemnou vůni nějakého jídla, které Bill zrovna vařil. Bill tancoval po kuchyni a prozpěvoval si u vaření. Přemýšlel, na jaké věci se toho hosta ještě zeptá, až spolu půjdou ven. Přidal trochu koření a česneku na opečené brambory a vytáhl z trouby pečené vepřové maso na cibuli. Usmál se, jak to lahodilo jeho nosu i oku, a naložil na tři talíře štědré velké porce. Do sklenic džus, příbor, a už klusal po schodech.

„Tati, večeře… Tome, večeře!“

Jakmile usedli ke stolu a pustili se do jídla, už tady byl i jejich pes Fetch, nadšeně přebíhal od jednoho ke druhému a loudil maso. Bill se slitoval a šlachovitou část svého jídla věnoval zvířeti. Tom se usmál a Bill, rudý jako paprička, převrhl sklenici s džusem. Od otce si vysloužil pohlavek a zahuhňal se, když hadrem otíral plastový ubrus. Odložil hadr do dřezu a jal se umývat nádobí. Pak vyšel před dům a zlehka drcnul do Toma, opírajícího se o plot.

„Jdeme tedy? Můžu ti ukázat kousek odtud řeku… jinak je tady kolem poušť a kaktusy a skály… jo a ještě támhle vzadu je ohrada s koňmi, ta nám taky patří, ale moc nejezdíme, táta už na koně nevyleze a já se bojím…“ ukazoval Bill dlouhou rukou a usmíval se. „Kam máš vlastně namířeno? Táta říká, že každý má namířeno akorát tak do hrobu nebo do manželství… ale ty určitě směřuješ někam, jinak bys přece jen tak nejel autem po dálnici… Máš Alabamskou SPZku, jedeš do Alabamy, viď? A odkud vůbec jsi?“

Vodopád slov z chlapcových úst plynul a plynul a Tom s úsměvem zodpovídal všechny jeho otázky. Slunce bylo ještě pořád dost vysoko na obloze, i když tepla pomalu ubývalo. Seděli spolu u řeky, Tom Billa učil házet žabky a užíval si, že se chlapcova těla může dotýkat. Měl tak hebkou kůži!

„Billy, kolik ti vlastně je?“ usmál se na něj, když společně padli na záda do trávy.

„Je mi čtrnáct… a nějaký ten měsíc… nepočítám to moc… nejsou přátelé, s kterými bych narozeniny slavil…“ pokrčil rameny a zlehka se oklepal. „Shh… je tady zima…“

Tom si svlékl bundu a položil ji chlapci okolo ramen. Položil si jeho útlá stehna na své nohy, dlaní zlehka přejížděl po nazlátlé pokožce.

„Já jsem tvůj přítel, Bille…“ zašeptal Tom, naklánějíc chlapcovu hlavu zlehka na stranu. Palcem pohladil zlehka popraskané rtíky a Bill zčervenal.

„Mám tě rád, Tome… jsi moc hodný… skvěle se mi s tebou povídá… a jsi můj přítel…“ pousmál se a přivíral oči. Věděl, co přijde, a chtěl to, přál si, aby se jejich ústa setkala a tak se taky stalo. Věnovali si pár vláčných polibků, které se po chvíli zvrhly ve vášnivé a nenasytné. „Miluju tě, Tome…“ špital chlapec, když muž tvořil na jeho krku drobné flíčky a svlékal z něj tričko.

Nahého jej položil do trávy, zlatavá barva Billovy kůže přímo kontrastovala s tmavě zelenou pokrývkou země. Bill si studem zakryl klín, ale usmíval se dál, přál si, aby ta chvíle, kdy Tom pronikal do jeho těla, neskončila. Nikdy…

Tiše vzlykl, jak v sobě ucítil celý Tomův úd, a mhouřil oči. Slunce zrovna zapadalo za hory a krajinou se rozlezl chlad. Jim však zima nebyla, Bill byl skrytý před okolním světem a Tom jej jemně líbal na rty. Nořil se do jeho těla čím dál naléhavěji a hlouběji, věděl, že už dlouho nevydrží… a tak při posledním silném přírazu Bill uslyšel ta nejkrásnější slova na světě. Slova, která nikdy dřív předtím neslyšel… „Taky tě miluju…“

Večer se pomalu chýlil ke konci a tak jejich společného času kvapem ubývalo. Až do půlnoci seděl Bill v Tomově pokoji, opřený o jeho pokrčené nohy, a zpíval mu. Na oplátku Tom projížděl Billovy vlasy a čechral je, byly úžasné na dotek. Nedokázal si vysvětlit, že jej přitahuje tak mladý člověk… a tak krásný.

Bill vstal a líně se protáhl, pohladil Tomovu tvář a políbil jej na rty.

„Dobrou noc… krásně se vyspi.“

„Taky se krásně vyspi, zlatíčko…“ šeptl Tom vstříc jeho rtům, a vzápětí byl chlapec pryč. Nešel ještě spát, musel připravit snídani na ráno, protože věděl, že po takové noci bude spát dlouho. A také že spal.

Když na druhý den otevřel oči, zamžoural do poledního slunce a slyšel otcův nabručený hlas. „Tak Bille, kde se flákáš, proč ještě neděláš oběd?! A najdi Fetche, ten čokl zas někde lítá…!“

„Doprčic…“ Pousmál se a pomalu se posadil na posteli, ještě celý rozlámaný. Otočil se, aby mohl Toma obejmout, ale ruka mu spadla do prázdna. Místečko vedle něj bylo prázdné a chladné, takže Tom musel odejít už nejméně před hodinou.

Když Bill prohledal celý dům, srdce mu zběsile tlouklo a zalykal se pláčem při zjištění, že bavorák už nestojí na parkovišti. Vyběhl ven a s červeným obličejem se vrhl otci do náruče.

„On je pryč, je pryč, on odešel…“ špital smutně.

„Fetch? Ale vždyť je tady… jo oh… ty myslíš toho pána…“

Bill vzlykl a rozeběhl se do pouště, kde jej nikdo krom samotného slunce nemohl najít. Slyšel otce, jak jej volá, nevnímal, neposlouchal… Jen zíral na obzor, na skály, na poušť, na dálnici. Sem tam po ní projelo auto, náklaďák… Nevnímal ani, když na něj auta troubila, když přecházel silnici. Zmoženě se posadil na kraj silnice, nohy rozbolavělé od celodenní chůze…

Div nenadskočil, když na něj zatroubilo nákladní auto, takový ten velký kamion jezdící přes velké vzdálenosti.

„Hey! Tady nemůžeš takhle courat… někdo tě přejede… a proč brečíš? Míříš někam? Mohl bych tě svézt…“ zakřičel z okýnka vykloněný řidič tiráku na chlapce sedícího u silnice. Bill vstal a otřel si lehce uplakané oči.

„Nejedete náhodou do Alabamy? Nebo alespoň… směrem… na Alabamu?“

„Hochu, to tě asi zklamu, mířím jen do Arizony a pak do Santa Fé v Novým Mexiku… ale mohu tě hodit alespoň tam, pokud ti to pomůže…“ pousmál se řidič a Bill ihned nastoupil. Vypadne z rodného Ridgecrest… Najde jej, najde Toma… musí, prostě musí.

„Santa Fé je dobrý… budete se ve Phoenixu zdržovat…?“ Řidič kývl a zatočil volantem. Náklaďák se rozjel po dálnici a slunce zapadalo za hory a rozpálená kůže Billa nepříjemně štípala. Za oknem se mihla známá benzinová pumpa a starý motel. „Sbohem tatínku… já se ti vrátím.“

Náklaďák se zastavil až na hranicích s Arizonou, za níž zůstali stát u benzínové pumpy.

Řidič odlepil spícího chlapce od sedačky a pomalu jej položil do nákladního prostoru, kde měl své lůžko. Rozhodl se mu jej dnes v noci přenechat, to drobné stvoření mělo vepsané ve tváři smutek a utrpení. „Spinkej, chlapečku…“

V Arizoně se náklaďák zdržel dva týdny, než konečně znovu vyjeli k hranicím s Novým Mexikem. Řidič Billovi koupil svetr… červený pruhovaný svetřík na zapínání. Bill byl šťastný, na límečku měl nášivku Alabamy. Spokojeně odpočíval na vyhřáté kapotě auta a počítal na prstech, kolikrát už měl za celou cestu Coca Colu.

„Sedmnáctkrát… a čtyřikrát Sprite… Carle, myslíš, že bys mi mohl půjčit kartáč? Vypucuji ti potahy… A možná naleštím kapotu…“ sklouzl dolů a otřel si kraťasy. Slunce pálilo do zad a nutilo jej přivírat oči a šklebit se. Carl byl za společnost mladého chlapce rád, a tak se snažil cestu prodlužovat a zastavovat, kde se dalo. Věděl, že jeho dodávka zboží nespěchá a mohl si to dovolit. Než dojeli do Santa Fé, uplynul půlrok a Billovi bylo patnáct. Dostal od Carla čtyři plněné koblihy a také mísu svěžího ovocného salátu od servírky v motelu.

„Přeju ti šťastnou cestu… dej o sobě vědět, moji adresu máš a známky s dopisními obálkami a papírem máš tady…“ usmál se Carl, když chlapci podával plátěnou tašku s korálky. Bill se pousmál.

„Vděčím ti za hodně, Carle… já… bojím se, že ho nenajdu, už může být bůhví kde…“

„Říkal jsi, že jel do Alabamy, ne? Vyhledej v Alabamě servis, kde vyrábějí a prodávají ten jeho typ auta… bavoráky tady v Americe nejsou moc časté, tak to zkus… třeba budou mít jeho adresu.“

Carl nastoupit do náklaďáku a sklesle Billovi mávl. Chlapec ještě dlouho zíral na prázdnou dálnici, i když kamion s dobrosrdečným řidičem dávno zmizel. Z tichého snění jej až probral dotek něčí dlaně na jeho rameni.

„Hey, slyšel jsem, že míříš přes Texas do Alabamy… svezu tě, ale vyjíždím až za týden… a každý den stavím na noc…“

Bill se otočil a pohlédl do očí vysokému hippíkovi s dlouhými vlasy. Pozvedl obočí a dlouze se na něj zadíval. „Kurt…“ natáhl kluk ruku a Bill ji pomalu stiskl.

„Bill… budeš za to něco chtít… viď?“

Malá dodávka se otřásala tichými vzdechy a jemným kňouráním. Znovu a znovu… každým dnem, každou nocí nastavoval Bill své tělo Kurtovi, a ten jej za to vezl dál. Byl milý, to ano, leč Bill už chtěl pryč. Cesta se mu zdála nekonečná, do Dallasu v Texasu dojeli až po dvou letech. Mezitím se Bill naučil z donucení kouřit marihuanu a tancovat u tyče… Kurt si našel novou šlapku až v Monroe, v Luisianě. Billa vyhodil uprostřed dálnice směrem k Jacksonu v Mississippi.

„Kurva kurva kurva…“ zaklel Bill znepokojeně. Posadil se na dálniční sloupek a zavřel oči. Už byl blízko… z Mississippi je to do Alabamy už jen přes hranice… Doufal a přál si, aby cesta trvala krátce, aby narazil na někoho milého, kdo jej sveze; byť jen kousek. Na další motel natrefil až po pár kilometrech vytrvalé chůze. V podpatkách se mu špatně šlo, chodidla měl rozbolavělá a kolena už mu téměř skřípala. Vydržel, srdce se mu upínalo k jedinému člověku na světě, který na něj jistě zapomněl.

A co Tom? Opravdu zapomněl? Né… noc co noc se mu v hlavě přehrával stejný sen po několik let… Scházel v něm dolů po schodech ve starém motelu, dole štěkal obrovský pes Fetch a u snídaně jej čekal mladičký chlapec s roztomilou tváří. Sen se ale jako vždy s nadcházejícím ránem rozplynul a Tom se rozmrzele otočil ke své známosti na jednu noc. Každou noc nějaká jiná… nějaká cizí… nějaká, jejíž dlaně nikdy nebyly a nebudou tak něžné jako Billovy. Žádná mu upřímně neřekla miluji tě…

Montgomery v Alabamě…

Uběhl zas nějaký čas a Billovi bylo devatenáct. Pořád stejně půvabný, s příjemným obličejem… nakažený HIV. Kurt nikdy neměl ochranu. Pracoval, i když na drahé léky si nevydělával. Den co den tančil v country baru u tyče v kovbojském klobouku a kratičkých šortkách, které mu zbyly. Vydělat peníze nebylo tak těžké, byl krásný a kdekdo se jej ptal, zdali by s ním Bill nešel na pokoj. Nešel… nikdy nešel. Nesměl už z osobních důvodů, jak vždycky říkal. Přespával v maličkém bytě na Narrow Lane road 7/2490 a peníze mu stačily na činži i na jídlo. Denně obvolával autoservisy z celé Alabamy, až narazil na jeden v Montgomery. Byl blízko, tak blizoučko, že Billovi stačilo vyjít z domu a obejít pár bloků.

„Moc vám děkuju… hodně jste mi pomohl…“ plakal nadšením, když si přebíral od statného muže papírek s maličkým telefonním číslem. Byl tak šťastný, tak naplněný příjemnými nedočkavými pocity. Za pět let si člověk určitě nezmění číslo… Za poslední výplatu si Bill koupil Zlaté stránky a upaloval k nejbližší lavičce. Otevřel je a pročítal jeden list za druhým, až dorazil ke jménu Tom Kaulitz. Vytrhl stránku a utíkal k autobusovému nádraží. „Jedete někam směrem k Safety street? Super!“ vydechl a zaplatil pár drobných mincí za lístek. „Na jaké stanici mám vystoupit?“

„Na Ilands… je to šestá stanice… já vám řeknu,“ zabručela řidička autobusu a zatáhla za řadící páku. Autobus zvesela drncal po silnici, míjel domy a Billovi cesta připadala věčná.

„Vystupovat, mladíku… Safety street je hned, když zahneš za tou červenou trafikou…“

A Bill utíkal. Za patami se mu prášilo a div několikrát neupadl. Očima přejel čísla na domech a vkročil na schody k číslu sedm.

„Kaulitz… třetí patro…“ zafuněl a vybíhal schody po dvou. Netrpělivě zazvonil a začal na dveře bušit. Otevřely se dveře a jej objaly dvě silné paže. A ten polibek, který následoval po několika šťastných výkřicích a zajíknutích se, byl ten nejsladší ze všech.

autor: Mizuki