Ke čtení se doporučuje poslouchat Rammstein – Ohne Dich
Hezkou zábavu 😉
M.
Zapalovač se syknutím zhasne a já z plných plic popotáhnu. Žhavý konec cigarety na okamžik zazáří do tmy silněji. Vtáhnu suchý kouř do plic a vychutnávám si pomalý podivně klidný pocit, který se velmi rychle šíří do mého těla. Někde za mnou bouchnou dveře, ale já se neotočím. Nestojím o to vědět, kdo jde ven. Ven z vytopeného klubu… do tmy… do zimy.
Moje krátká kožená bunda moc nehřeje, ale je mi to jedno.
Je to už několikátý večer, který jako by se odehrával podle předem připraveného scénáře. Pokaždé si slibuju, že tentokrát to bude jiné. Že budu silný… prostě takový, jaký bych chtěl být… přesně takový, jaký jsi ty sám. A pak když na to přijde a já tě vidím před sebou, směješ se a nic netušíš o hrůzných myšlenkách, které mi probíhají hlavou, o mém trápení… pak je strašně těžké být silný. Pak se ze mě stává to, co nesnáším… ubrečené, nevyrovnané a slabé stvoření, které je tvým negativem, pokřiveným odrazem v zrcadle.
Ale dnes se to změní. Cítím to. Chci dokázat, že můžu být silný… jako ty… budu takový.
**
„Neviděli jsme se už někde? Mám pocit, že tě znám,“ pronáším k ní se samolibým a sebejistým úsměvem.
Odpovědí jsou mi rozzářené modré oči, které dychtivě zkoumají můj obličej, když přikývne.
Je to téměř směšné, jak lehce se nechávají získat. Stačí hluboký pohled, pár frází, dvě skleničky, přítmí, nabídnutá cigareta, první dotek při jejím zapalování, letmé otření o hřbet ruky… a pak? Pak už se to ničím neliší. Pořád čekám, že jednou se něco stane. Že jednou narazím na nějakou, která tu skleničku odmítne… nebo alespoň nebude předstírat, že kouří, i když na ní vidím, že to dělá poprvé v životě a vůbec jí to nechutná… nerozumím sám sobě, co mě pořád žene do nových a nových zážitků. Dřív jsem si to užíval. Tu svobodu… možnost, že můžu mít kteroukoli… dneska je to jiné. Jsem tím přesycený. Pořád hledám něco, o čem vlastně nevím, jestli existuje. Já vlastně ani nevím, co hledám. Ale vím jistě, že nepřestanu hledat, dokud to nenajdu.
**
Sedím na baru… na úplně poslední vysoké stoličce v rohu, odkud mám skvělý výhled na celý klub, kde roztroušení po nejzazších koutech se baví moji kamarádi a můj bratr. Nenápadně k němu sklouzávám pohledem, ale nevšímá si mě, má doslova plné ruce práce. Jistě, to se v téhle situaci ale dalo očekávat… překvapilo by mě, kdyby tomu bylo jinak.
Zamyšleně sáhnu po bílé krabičce a vytáhnu bílou cigaretu. Chvíli ji mnu mezi prsty a pak pomalu vkládám do úst. Škrtnu zapalovačem a plamen vyskočí, rychle… jako kdybych přivolal Džina z kouzelné láhve. Co si přejete, pane?… Chci, aby tu byla tma, úplná, černočerná tma… jen já, tma, moje zapálená cigareta… Nikdo jiný?… Ne. Vlastně ano, počkej. Chci, aby tu zůstal můj bratr. Cigareta, tma a my dva…
**
Dívám se do její prázdné tváře. Je moc hezká, to se musí nechat… ale takových je. Jinak není zajímavá vůbec ničím. Nechápu, proč si vybírám pořád stejné typy. Ale zřejmě asi jiné neexistují… jak je jinak možné, že bych JI ještě nepotkal? Třeba hledám na špatném místě, třeba mám špatnou taktiku… třeba…
Zatímco takhle uvažuju, nakláním se k ní. Chci zkusit, jestli se něco nestane, když ji políbím. Přivírám oči do tenkých štěrbinek a pomalu přibližuju svou tvář k té její. Takhle zblízka působí příjemněji než předtím.
Zkoumavý dotek.
Naprosto jasně cítím, co se v ní odehrává. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že mě to netěší. Samozřejmě že mě to těší. Koho by netěšilo, že v někom druhém dokáže probouzet podobné pocity? Jen ve mně je pořád podivné prázdno, tma a chlad. Zavírám oči. Přece není možné, že TO nedokážu cítit. Že v sobě nedokážu vykřesat jedinou jiskřičku. Všude se přece říká, že člověk má s tím druhým prožívat něco nadpozemského, kdy přestává dýchat, kdy ztrácí pojem o čase, neví, kdo je… jen vnímá toho druhého… nic jiného jeho smysly nedokáží.
Tohle jsem nikdy nezažil. Pořád chci prožít tuhle bouři… a až jednou přijde, nikdy ji nenechám odejít. Je tohle to, co hledám?
**
Jste si jistý, pane? Jen cigareta, tma a vy dva?… Ano, jsem si jistý.
Cítím upřený pohled. A dokonce vím, odkud přichází. Odvracím oči od plamene… i na tu vzdálenost vidím ty oči… temné jak obsidián. A stejně magické…
**
Zklamaně otvírám oči a pouštím ji. Promiň, ani ty to nejsi, říkám jí v duchu. Ještě o tom neví, usmívá se a vypadá hrozně spokojeně. Uhýbám očima, abych neprozradil, co se ve mně skrývá. Jaké děsivé myšlenky, jaké zmatené pocity v sobě mám…
Můj pohled zabloudí k černovlasé osobě sedící osamoceně u baru… s cigaretou mezi prsty. Bille, podívej se na mě, zaprosím v duchu. Nevím proč, prostě potřebuju, aby ses na mě podíval. Potřebuju cítit, že mě vnímáš, že mi rozumíš, i když mlčím…
Sleduju, jak bere do ruky zapalovač, na vteřinu se zarazí a dívá se do plamene. A pak… jako by mě skutečně slyšel… obrací svůj pohled ke mně.
Ve chvíli, kdy se jeho oči střetnou s mými… nastane tma.
Děsivá, černočerná tma.
Někdo zakřičí.
Mám strach.
Ne o sebe… o sebe ne. Ale o něj.
Snažím se prodrat přes zmateně pobíhající těla směrem k němu. Bolestivě do někoho narážím. Ten někdo padá na zem a táhne mě s sebou. Prudce se mu vyškubnu a snažím se dostat dál… dál k němu. Ztrácím orientaci. Nevím, kterým směrem se dát. Co když ho někdo srazí na zem? Co když se zraní? Co když prostě zmizí? Co když ho už nikdy neuvidím? Ta myšlenka je strašná. Příšerná. Krutá. Nepředstavitelná.
Asi dva metry před sebou vidím žhavý bod zapálené cigarety a když se na okamžik rozzáří víc, zahlédnu krátce jeho tvář. Pak znovu zmizí ve tmě.
Neváhám ani zlomek vteřiny. Bezohledně si razím cestu k němu. Odstrkuju nepříjemně dotěrná lidská těla… klopýtám a chytám se všeho kolem.
Konečně jsem u něj. Poznám, když je nablízku. Natáhnu ruku, abych se ho dotkl, abych ho zachytil, abych ho zachránil… aby on zachránil mě!
**
Nemůžu uvěřit, že se to stalo. Tma, naprostá tma. Jen lidi nikam nezmizeli. Vypuknul strašný zmatek. Všichni křičí a padají jeden přes druhého.
Hotová apokalypsa.
Nehýbu se z místa. Nemám, kam bych utíkal.
Dál v klidu kouřím svoji cigaretu.
Před očima mám jeho oči těsně před tím, než se to stalo. Jako kdybych pronikal tmou, cítím, že se blíží. Vím, že si jde pro mě. Nenechal by mě tady. Kdokoli, ale on ne.
**
Mezi prsty cítím kůži jeho černé bundy. Snažím se ho chytit líp, mám takový strach, že se mu něco stane a já ho ztratím… Zas do mě někdo naráží a odtrhne mě od něj. Zuřivě se bráním a natahuju ruce, co jen to jde. Zachytím ho ve chvíli, kdy ho náraz jiného zmateného těla odmrštil od baru pryč. Držím ho v náruči a padáme spolu na zem.
Pomáhám mu se posadit a klečím vedle něj.
Někdo zase křičí. Slyším zvuk tříštícího se skla. Choulíme se k sobě v rohu, kde na nás nikdo nemůže. Svírám ho tak pevně, že se téměř nemůžu nadechnout.
„Udusíš mě,“ šeptá a já si uvědomuju, že má pravdu.
Uvolňuju své sevření.
„Jsi v pořádku?“ ptám se ho. Nic neříká, ale zřejmě přikývl, protože cítím dotek vlasů na své tváři. Uchopím jeho obličej do dlaní. Musím se přesvědčit, že je celý, že se mu nic nestalo. Prsty nahrazují můj zrak. Citlivými bříšky přejíždím po jeho čele… kovová ozdůbka je na svém místě v obočí… nos je v pořádku… tváře jsou stejně hladké jako vždycky vypadaly… oči skryté za závojem řas…
Nevím, kdy nastala ta změna… nedokážu pochopit, co se to se mnou děje, ale ve chvíli, kdy můj palec spočine na jeho rozechvělých rtech, vím, že nic už nebude jako předtím…
Ruce se mi strašně třesou a kolena mě nemůžou unést. V mém těle se něco obrovského zdvíhá. Vlna, která hrozí, že mě udusí, jestli něco honem neudělám. Tohle jsem nikdy nezažil! A nejpřirozenější co můžu udělat, je to, že se skláním k němu… cítím, že i on se chvěje.
Naše rty se o sebe jen lehce otřou… pocit, který přitom zažívám, se nedá k ničemu přirovnat… miliardy částeček ve mně explodují, když se Bill nesměle dotkne jazykem mého spodního rtu. Dodávám mu odvahu… a vlastně i sobě… tohle je něco tak nového a nádherného, že se to ani nedá popsat. Noříme se jeden do druhého, ztěžka dýcháme… přitahuju si jeho tvář blíž a blíž, chci ho pohltit, vtáhnout do sebe, abych měl jistotu, že bude navždycky se mnou… že ho nikdy neztratím.
Nepřežiju to!
Ten mráz a oheň zároveň…
Vždyť tohle je přece to, co jsem vždycky hledal!
**
Přejete si ještě něco, pane?… Ano, chtěl bych… Máte poslední přání! … Přeju si, aby až se znovu rozsvítí světlo, aby tohle všechno byla skutečnost… Jste si jistý, pane?… Jsem… Co když se do něj zamilujete?… Už se stalo… Co když se do vás zamiluje on?… Budu nejšťastnější člověk na světě… A co když vás odmítne? Lásce se poroučet nedá… Pak – ať už nikdy nespatříme světlo…
autor: Michelle M.
Takže gratuluju k úplně první povídce na tomhle novým blogu, to je výsada Michelle, zapiš si to někam :o))) tahle povídka je, jak všichni víme naprosto bombastická, to ví každej, kdo zná Michelle… jinak to prostě nejde.. :o) Víš k čemu to máš? Jasně že víš!! Pa <333 J.
omg…to je krásné…..opravdu moc pěkné…miluju tenhle styl povídek…tak at je tu rychle nějakej další
Co se tu staloo? xO
x Saeko: no prostě začal nový začátek. Nikdo o to nestál, ale když to tak muselo být, nic s tím nenaděláme…
Oh muluju tu písničku od Rammsteinů… mám ráda asi všechny… teď se kvůli tady toho příběhu té písničky nezbavím asi dva týdny… pojede to u mě pořád do kolečka… a při tom budu myslet na tenhle nádherný příběh… příběh plný hledání, tajemna a snad i naděje. To co hledá Tom, hledáme všichni, ale komu z nás se to skutečně povede…?
klášnéééééééé….. uhhmmm
Ježiš, toe skvělý…Tuhle povídku jsem předtím nečetla a jsem ráda, že tu je odznova, jinak bych se k tomu asi nedostala a přišla bych o jedno z nej dílek…Normálně jsem u toho měla úplnou husí kůži..Jao to nejde…xD Je to dokonalý…Já chci další takovou..krásně citlivou…a úžasnou…<3
Moaaa! Michelle ! wowo , tuto ffku som uz od teba citala x) ale az teraz som jej tak dobre pochopila ! náádhera !! strasne kráásna x)
je to úžasně napsané, zajímavé je to hlavně kvůli psychické přitažlivosti :)))) bomba
teda,to nemá chybu!krásně procítěná povídka!
a juu klaasne to je
jéééé…to je nádherné…! A strašně dojemné, ten koncec…moc moc se ti to povedlo…!
tak konečně jsem se dnešního večera dočkala povídky, která má krásnej a šťastnej konec.. tedy aspoň doufám.. :)) tohle bylo krásný.. ale musím přiznat, že ve chvíli, kdy se tam objevilo něco s modrýma očima, lekla jsem se, že nebude povídka twc, vím, asi zkrat, ale fakt jsem se vyděsila:D
Moc pěkná jednodílka. Líbí se mi, jak jsi do toho zakomponovala ta přání. Originální, ale to ty jsi vždycky, viď? A polibek? K tomu nemám co dodat, snad jen, že byl dechberoucí 🙂
OMG!!!!!!!Náááááááádherné!!!!!!!!
Tak,tohle je to nejkrásnější,co jsem kdy četla…,tak…já..nedokážu to vyjádřit..,opravdu nádhera..
To bylo prostě úžasné…♥
Krásné =)
Prvá poviedka? Náhodička 🙂 Nádherná skutočne.
Krása <3
Tahle povídka je naprosto nádherná. Přesně ten styl, kterej na autorech tak obdivuju.
Děkuju 🙂