Be a SMOKE

Zdravíčko zlatíčka,
tak jsem se opět probudil ze záhrobí, jak je u mě zvykem, protože si pro mě přišla múza a nechtěla slyšet „ne, nic nenapíšu“. Víte, jaké jsou ženské… 😀 na mě jsou zlé a donutí mě ke všemu. Takže jsem Vám napsal krásnou povídku, která jako obvykle bude prostě typicky mou, slzavou… takže si ji užijte a tešte se na další :333
Pac a pusu Davidoff :3

Ve tmě se jen odrážel zažehnutý kousek cigarety, který se vznášel v nikotinovém opojení šedého kouře kolem. Kouř tančil. Kroutil se do spirálek, míchal se s jinými spirálami a celé to vypadalo jako nádherný tanec smrti, který po chvíli však zmizí a rozptýlí se do vzduchu. Přesně takhle by se dal charakterizovat život, který žijeme. Jako kouř. Kouř je život. Připravuje nám tolik životních spirál, které se kolikrát prolínají a spojí se spirálami jiných lidí. A pak, až dojde na konec, který v životě máme všichni zaručený, život uhasne a zmizí. Rozptýlí se a člověk si ani neuvědomí, jak je ta chvilka rychlá. Prakticky než mrknete okem. Kouř i smrt se na chvíli vznáší, ale do pár sekund je stejně pryč. A co je vlastně potom? Vlastně ne na každého tento kouř sedí. Kouř můžeme vydechnout rychle nebo pomalu. Značí to snad délku našeho života? Když se kouř vydechne rychle, netvoří se kudrlinky ani spirály, je to jako bychom svůj život jen profrčeli v neskutečné rychlosti a ty podstaty žití nám utekly do zapomenuta…

Tmavé oči, které byly unavené a nosily pod sebou velké tmavé kruhy, směřovaly k dění venku za oknem. Na okamžik se jejich lesk objevil ve světle blesků, doprovázeném hněvem bohů.
Chladná tmavá noc.
Chladná uplakaná noc…
Oči sledovaly jemné kapky, které ulpěly na skleněných okenních tabulkách. Každá žila svým vlastním životem, svým příběhem, svou chvíli. Ale i ony se za chvíli rozplynou a vypaří se ve formě plynu.

Rozklepané prsty, které držely zažehnutou cigaretu, co chvíli hořela, si přitáhl ke svým rtům a do svých plic naplnil tolik vytouženou dávku nikotinu. Nepomáhalo to. Hlas tu byl pořád a se svým tichým kvílením jména doháněl mladého muže k šílenství.
Jeho pěstěné blond vlasy, které dříve míval ulízlé dozadu, teď postrádaly jiskru a také tvar. Trčely do všech světových stran. Muž se snažil zacpat si uši, ale v hloubi duše věděl, že to nepomůže.
Naštvaně s příměsí zoufalství zamáčkl nedopalek o parapet a poté jej vhodil do záchodové mísy. Se spláchnutím sledoval, jak mizí ve spirále.
Zavřel okno, které bylo lehce pootevřeno, a rukama rozehnal kouř, který se v kabince udělal.
V této budově se kouřit nesmělo a on měl štěstí, že tu nikdy nebyl kouřový hlásič.

Jeho těžké kroky vedly přes toalety ke dveřím na chodbu. Chodba byla v noci stejně tak chladná a ošklivá jako počasí, které venku vládlo. Cítil ten chlad až do morku svých kostí. Prošel dlouhým koridorem, až se dostal před velké prosklené dveře, za kterýma však bylo tlumené světlo. Vešel dovnitř.

Potichu přistoupil k posteli, ve které byl jeho bratr. Našlapoval pomalu, i když věděl, že zbudit ho v tomto stavu nejde. Sednul si na vysokou židli, aby viděl na svého bratra a jemně chytl jeho ruku do své. Přejížděl mu prsty po kůži na hřbetu ruky a ustavičně přeskakoval pohledem z monitoru na Toma.

„Tome…“ Vydechl mu tiše do ucha, když se k němu naklonil a položil hlavu vedle něj. Jednou rukou mu tisknul dlaň a druhou ho jemně hladil po hlavě. Bylo těžké jej takto hladit. Nechtěl vidět tolik kabelů, tolik hadiček a tolik věcí, které jeho bratra držely při životě. Nechtěně zavadil o hadici z ventilátoru, který dodával Tomovi přes tracheostomii v krku vzduch a dýchal za něj. Tomovo tělo se při této neopatrné manipulaci instinktivně stáhlo a Tom se lehce rozkašlal, přitom jeho tep vylétl na 140 tepů za minutu a nastavený alarm na monitoru se rozeřval a blikal i sestrám na centrálním monitoru v okrouhlé sesterně venku. Bill se lehce vyděsil a konejšil Toma svými slovy.

Byli potichu, Bill jej hladil a užíval si každého nadechnutí, které jeho bratrovi zvedlo hrudník. Bill mu tiskl jemné polibky na rameno, na tvář, na ústa, protože se nemohl zbavit pocitu, že se k tomu ještě někdy dostane.

„Probudí se, doktore? Někdy?“
„Upřímně, nevím… prognóza je nejistá a vše ukáže jen čas…, je závislý na dýchacím ventilátoru, závislý na noradrenalinu, který mu udržuje normální tlak a plno dalších věcí… status DNR, to mluví za vše.“ Doktor se podíval do papírů. „Prakticky je dost závislý na nás a těžko říct, jak moc je jeho mozek poškozen. Takže pokud se probudí, nevíme, jaké to bude. Ale dle mých zkušeností, se nejspíše neprobudí…“
„Co je status DNR?“ Zeptal se Bill, zatímco poprvé od rozhovoru otočil hlavu.
„DNR, to je zkrátka pro Do Not Resuscitate, takže pokud se váš bratr zastaví oběhově, tak už se neresuscituje. Lékaři jsou přesvědčeni, že by už nenaskočil… ale u většiny DNR se zastavuje veškerá léčba, ale ve vašeho bratra stále doufáme.“
„Děkuji, doktore.“ Vydechl mladý muž a prohrábl si své blond vlasy, aby jim dal alespoň nějaký směr. Poté přitiskl svou dlaň k Tomově tváři. Za sebou uslyšel zavírající se dveře.

„Miluju tě a ty to víš, třeba se zase uvidíme, Tome. Tady, nebo v tom druhém životě… Každopádně si na tebe počkám.“ Spolkl slzu, která se mu opět dostala přes řasy. „Pokud ti bude líp má lásko, tak můžeš odejít, pokud si myslíš, že to nezvládneš a já vím, že mě slyšíš, Tomi… nebudu se na tebe zlobit.“ Tichý šepot do jeho ucha se ztratil v místnosti.

Neslyšel zvuk monitoru, neslyšel zvuk alarmu, neslyšel žádný zvuk, který by mohl přerušit tak intimní a jemnou chvíli, kterou vnímali oba dva. Tom se rozhodl, Tomovo tělo se rozhodlo. Chtělo se stát tím tančícím kouřem a odlehčit Billovi trápení, které by se táhlo další dny.
Rovná linka na monitoru se rozsvítila a do místnosti vpadly sestry i doktor Wimmer, které však Bill nevnímal. Cítil jen umělé zvedání Tomova hrudníku, když ventilátor stále pracoval. Doktor Wimmer přešel k ventilátoru a vypnul ho. Poté chytil Billa jemně za rameno.

autor: Davidoff