Černý zajíček

autor: Davidoff

Zdravíčko zlatíčka,
ano jak to tak bývá… když není internet, je hodně času, když je hodně času, je čas na psaní povídek, a když je čas na psaní, tak máte co číst. 😀 Jednoduchá rovnice… Dnešek je smíchanicí všech emocí. Nezávisle na pozitivních či negativních. Černý Zajíček je sice krátký, ale mnoho z Vás najde to kouzlo toho příběhu a na konci se budete určitě ptát: „Proč?“… možná přijdete na to, co černý zajíček chtěl říci jedinou větou…

Tmavé čokoládové oči v objetí havraních závěsů s notnou dávkou jisker. Jemný úsměv na plných rtech, na kterých se třpytil lesk, a odlesky z malých třpytek odrážely sluneční paprsky, a tím jeho rty hrály barvami duhy…
Celý tento den byl duhový. Den barev a jinakostí. Ale ty čokoládové oči… Jen ty čokoládové oči jej vábily a on nevnímal nic jiného než je. Posmutněl, když se náhle ztratily za davem lidí, kteří kolem šli a slavili. Celý tento dav zářil energii a nadšením, kolem snad nebyla jediná smutná duše. Všude byla duha. Duhové vlajky, vlaječky, odznáčky… samé úsměvy a smích, který zaplňoval, každou dutinu v lebce.

Sám byl překvapen, že zde nakonec byl. Na Berlin Pride – pochodu sexuálních menšin. Tak dlouho se zdráhal a znenadání byl zde. Uprostřed toho víru vášně a veselí… Všechny pozitivní emoce jej pleskaly z každé strany a jej to donutilo usmívat se. Objal tunu lidí a také rozdal pár úsměvů do fotoaparátu. Nedělal si starosti s publicitou. I jako slavný kytarista mohl chodit kamkoli a dělat cokoli, a to také šel a prováděl. Nikdy si nenechal do ničeho kecat, a pokud chtěl jit na Berlin Pride, tak šel. Pisálkům může vždy říct, že jen toto podporuje a že je heterák do morku kostí. Avšak stále si nemohl přiznat, že je gay… Že patří mezi ty rozjasněné tváře a táhne za jeden provaz na jednom z břehů. Nechtěl si to připustit, ale čím byl starší, tím poznal, že hrát si na schovávanou se svým vlastním já mu přestává vycházet. To vnitřní „já“ ho stejně najde, kdykoliv a kdekoliv.

Porozhlédl se kolem sebe. Chtěl najít ty dvě čokoládové oči, ty dlouhé řasy, ty rty, ty dlouhé havraní vlasy a uši černého zajíčka. Otáčel se, viděl mnoho tváří, mnoho očí i mnoho úsměvů. Proto se rozhodl hledat černá zaječí ouška. Po chvíli je našel, sice na druhé straně davu, ale byly tam. Potřeboval se k nim dostat, protože věděl, že ta ouška patří hnědookému člověku, který ho na první pohled uhranul.

Jeho nohy se samy rozešly směrem k ouškům. Kytarista se snažil prodrat skrz dav nadšených lidí a mnohokrát se stalo, že mu někdo šlápnul na nohu, nebo dostal pohlavek, či byl na něj spáchán atentát duhovou vlajkou. Stále sledoval pohyb černých oušek a šel za nima. Nesměl je ztratit, nebo by je hledal znovu. Prodral se na druhou stranu a postavil se čelem po směru průvodu a koukal se na útlé boky a malá záda přibližně pár kroků před ním. Stály nehnutě a kytarista polknul. Jeho oči sjely z oušek a dlouhých vlasů přes průhledné a úzké síťované triko na kožené mini kraťásky s malým, ač na pohled velice mazlivým a chlupatým králičím ocáskem. Sjížděl dále přes dlouhá a štíhlá stehna až k vysokým koženým botám na platformě s přezkama. Najednou jako by přestal vnímat. Snad i přestal dýchat a jeho oči se upínaly k osobě před ním.

Vše kolem něj zmizelo a byla prázdná ulice a jen oni dva. Cítil své tlukoucí srdce a byl si vědom svého zrychleného dechu. Zorničky měl roztáhlé, jako kdyby několik let jel v tvrdém fetu. Tak moc na něj působil! Tak moc se chtěl natáhnout a dotknout. Tak moc by chtěl zlíbat ta útlá ramena. Tak toužebně chtěl koukat do těch nádherných očí, které mu však byly skryty. Tak zoufale toužil po tom jej políbit na plné rty. Chytit a již nikdy nepustit. Tak moc chtěl toho černého zajíčka! Mazlit se s ním jako s plyšáčkem, se kterým i přes svůj věk stále spal. Chtěl jej vyměnit za zajíčka… za tohoto zajíčka! Zavrtěl hlavou a promnul si oči. Když opět zaostřil, černý zajíček byl pryč.

Kytaristu polilo horko a začal se otáčel kolem své vlastní osy. Potřeboval ho najít, už podruhé za posledních pár minut byl naprosto zoufalý a smutný. Za rohem uviděl kousek mizející boty. Vydal se tím směrem s domněním, že svého zajíčka najde. Pronásledoval ho. Ani nepočítal, kolik míjel lidí, kolik uliček proběh, přes kolik přechodů prošel. Jeho nohy jako by samy věděly, kam jít.

Havraní vlasy vlály ve větru a mizely ve dveřích jednoho z berlínských domů. Kytarista utíkal stejným směrem a vběhl do tmavého domu. Vyběhl schody až do nejvyššího patra a vpadl dveřmi na střechu. Odsud šla krásně slyšet hudba z Pride. Znova se otočil kolem dokola, až uviděl svého černého zajíčka.

Stál tam tiše, na okraji střechy a koukal se dolů na průvod. Jeho vlasy cuchal mírný větřík a tím odhaloval zajíčkovu šíji. Byla tak jemná na pohled, tak bledá jako nejkřehčí porcelán. Stál za ním a koukal se na něj. Věděl, že o něm zajíček ví. Stál nehybně a silou myšlenky se ho snažil přemluvit, ať na něj otočí hlavu. Stalo se tak. Černovlasý zajíček na něj otočil hlavu a Tom se mohl podívat do jeho tváře.

Znova ty jeho oči… tak temné, tak hluboké, tak plné depresí bez jediné jiskry. Rty měl teď rozkousané a lehce oteklé. Po jeho bledých lících teď stékaly slzy. Je zvláštní, jak Vás atmosféra Pride vtáhne do svého lůna veselí, ale když se vzdálíte, jste opět pány sami nad sebou a ne každý je šťastný pořád. Hleděl do těch černých očí a nemohl se stále hnout. Nějaká šílená síla jej přidržovala na místě. Kytarista chtěl křičet a rozběhnout se… nohy měl však ze železa a hlas se mu zadrhl v krku.

„Omlouvám se…“ Zašeptal zajíček a ta slova vítr donesl až ke kytaristovým uším. Zase mu zmizel… stihl si všimnout jen konečků vlasů, které mizí za okrajem střechy, a Tom už věděl, že svého černého zajíčka už nikdy znovu nenajde…

autor: Davidoff