autor: Deni
Ahoj, twincesťáci 🙂
Tak se vám hlásím s další povídkou ode mě – sama se divím, že jsem něco napsala, když teď mám tolik učení a nestíhám skoro nic! 🙂
Ale poslouchala jsem v noci jednu písničku, kterou mi kdysi poslal můj dobrý kámoš a přemýšlela jsem nad jedním slovním spojením a napadlo mne tohle.
Možná to tak úplně nebude dávat smysl – což bych se ani nedivila – ale doufám, že mě za to neukamenujete! 🙂 Sepsala jsem jen své pocity v tu chvíli. Tak doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit, hm? A ještě bych ráda řekla, že děj se odehrává někdy v minulosti, přibližně kolem 19. století, jen abyste měli představu 🙂 Nevím, jestli to bude z příběhu poznat…
Možná to tak úplně nebude dávat smysl – což bych se ani nedivila – ale doufám, že mě za to neukamenujete! 🙂 Sepsala jsem jen své pocity v tu chvíli. Tak doufám, že se vám to bude aspoň trochu líbit, hm? A ještě bych ráda řekla, že děj se odehrává někdy v minulosti, přibližně kolem 19. století, jen abyste měli představu 🙂 Nevím, jestli to bude z příběhu poznat…
Ještě přikládám video, ale rovnou říkám, že není přímo totožné s povídkou, spíše je to udělaný na podobný nápad a není skoro vlastně vůbec twincestní… Tak se na něj nemusíte dívat, ale rozhodně doporučuji při čtení poslouchat písničku „Clint Mansell – Requiem for a dream“ 🙂
Tak, to je ode mě všechno a vy se pusťte do čtení a budu vděčná za každý momentík 🙂
Tak, to je ode mě všechno a vy se pusťte do čtení a budu vděčná za každý momentík 🙂
Pa, vaše Deni <3
Ulička. Temná, prázdná, děsuplná.
Stojím na samém konci a vím, že se musím dostat na druhou stranu, jinak jsem ztracený. Slyším kroky. Blíží se. Už jsou tak blízko! Vím, komu patří. Patří jemu. To on mě pronásleduje! Musím utéct, ale nemohu. Nohy mám jako z olova, neudělám jediný krok. Slyším svůj dech. Ozvěnou se odráží od navlhlých zdí temné uličky přede mnou. Musím skrz ní, ale tak strašně se bojím.
Ohlédnu se. Je tam! Černý stín stojí pod světlem poslední pouliční lampy v tomhle bloku. Dech se mi zrychlí, ruce mám jako kus ledu a srdce tepe jako o život. Ale tady jde o život. O můj život!
Rychlý pohled do temna přede mnou. Musím se rozhodnout. Buď proběhnu skrz tuhle temnou uličku, ze které mám panický strach, nebo zůstanu stát a padnu do jeho rukou a můj osud bude pak ve hvězdách. Nemohu, nemohu se rozhodnout!
Otočím se přes rameno. Pohybuje se! Blíží se ke mně! Co teď? Je pozdě na to, rozhodnout se? Udělat krok vpřed a rozběhnout se vstříc té temnotě?
Ve světle vidím, jak mu kolem hlavy víří spletence vlasů a do tmy září rudé oči. Bojím se, opravdu se bojím!
První nejistý krok do temnoty. Druhý, třetí. Zrychluji. Běžím o život. O svůj život! Už vidím světlo, světlo na konci temna. Vykřiknu! Stojí přede mnou a jeho rudé oči vypalují díru do mého těla. Křičím, volám o pomoc a svíjím se v bolestech. Je pozdě. Vyhrál…
*****
„Ne! Prosím, ne! Pomoc… Pomoc!“
Prudce se vymrštím do sedu, oči rozšířené strachem třeštím do šera před sebou, po zádech mi tečou stružky ledového potu a cítím, jak divoce mi bije srdce.
Už zase, zase se mi zdál ten sen. Po kolikáté už? Po desáté? Po dvacáté? Po sté? Nevím, už jsem přestal počítat noci, během kterých se budím s výkřikem o pomoc. Když se mi ten sen zdál poprvé, nerozuměl jsem mu a byl jsem vyděšený. Neříkám, že dnes už vyděšený nejsem, jsem a to zatraceně moc, ale alespoň už jsem jej pochopil. Vím, proč po mně jde. Proč mě pohled jeho rudých očí tolik bolí a zevnitř spaluje. Všechno už chápu, ale nedokážu tomu zabránit. Bude se to opakovat stále dokola a dokola, dokud nezemřu na vyčerpání a nedostatek spánku, nebo dokud mne pohled jeho očí nespálí na troud.
Povzdechl jsem si a protřel si oči, které mne pálily od únavy. Zajel jsem prsty do zpocených vlasů, ovinul je kolem jednotlivých pramínků a lehce zatáhnul. Bože, proč?! Co jsem udělal tak špatného, že… Dobře, dobře, vím, co špatného jsem udělal, ale nebyla to má chyba! Nebyla, tím jsem si jistý. Nikoho jsem se přeci neprosil, aby se to stalo. Nechtěl jsem to a stále nechci!
Prudce jsem zatáhnul za jeden pramen vlasů, až jsem tiše usykl bolestí. Povzdechl jsem si, nemá cenu tady jen tak sedět a zírat do tmy před sebou, ničeho tím nedosáhnu. Zkoušel jsem to už kolikrát a stále je to bezvýsledné, tak nevím, proč by to dnes v noci mělo být jiné. Pohledem jsem sklouznul k nočnímu stolku, vždy tam mám sklenici s vodou, ale dnes jsem, jak vidím, zapomněl. Povzdechl jsem si a na malou chvíli zavřel oči. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych prostě jen spadnul zády zpět do postele a opět usnul. Ale byla to jen myšlenka, pouhý nápad. Vzdal jsem to tak rychle, jako mě to napadlo. Vím jistě, že teď už bych neusnul, bude lepší, když se projdu do kuchyně pro něco k pití a třeba si mohu jít na chvíli sednout na zahradu, nebo dělat cokoliv jiného, jen nezůstávat v téhle prokleté posteli.
*
„Pane? Pane…“ Někdo se mnou jemně třásl. Rozespale jsem otevřel oči a zamžoural před sebe. Z druhé strany stolu se na mě dívala ustrašená služebná.
„Ano, Ingrid?“ Protřel jsem si oči a protáhnul ztuhlé svaly. Unaveně jsem si zívnul a postavil se na nohy, sklenici od mléka jsem postavil do dřezu.
„Pane, proč nespíte ve své ložnici? Stalo se něco?“ Ingrid se okamžitě přesunula za mnou ke dřezu a začala omývat špinavou sklenici. Vím, je to její práce, ale přeci to mohla nechat na ráno.
„Ne, Ingrid, nic se nestalo.“ Chabě jsem se na ni pousmál. Vždy jsem ji měl rád, je to milá holka ze sousedství. Bohužel její rodina má velmi málo peněz a tak ji naše matka najala, aby nám zde dělala služebnou. Dokonce jí nabídla vlastní pokoj, aby nám mohla být stále k dispozici. Někdy je mi jí až líto, dělá tady naprosto vše a my všichni toho jen sobecky využíváme. Ani nevím, kdy naposledy jí někdo z nás poděkoval?
„Ne, Ingrid, nic se nestalo.“ Chabě jsem se na ni pousmál. Vždy jsem ji měl rád, je to milá holka ze sousedství. Bohužel její rodina má velmi málo peněz a tak ji naše matka najala, aby nám zde dělala služebnou. Dokonce jí nabídla vlastní pokoj, aby nám mohla být stále k dispozici. Někdy je mi jí až líto, dělá tady naprosto vše a my všichni toho jen sobecky využíváme. Ani nevím, kdy naposledy jí někdo z nás poděkoval?
„Pane, jste hrozně bledý a slyšela jsem vás křičet. Opravdu se nic nestalo?“ Její starostlivé oči se zapíchly do těch mých, vystrašených a unavených.
„Vážně, Ingrid. Klidně si jdi ještě lehnout, ano? Já jsem v pořádku.“ Opět jsem jí věnoval jeden úsměv a otočil jsem se k ní zády. Mířil jsem rovnou na terasu. Máme tam pohodlnou houpačku. Stočím se tam do klubíčka a budu sledovat východ slunce oznamující příchod nového, dalšího utrápeného dne.
*
„Bille? Je ti dobře? Ingrid říkala, že tě zase v noci našla v kuchyni a že jsi křičel ze spaní. Je všechno v pořádku, bráško?“
Seděl jsem na naší obrovské zahradě, u menšího jezírka a na kus papíru jsem se snažil zachytit každý detail té nádhery. Ukrýval jsem se sem téměř každý den, když mi bylo smutno a potřeboval jsem být sám. Ale dnešní den byl něčím výjimečný. Přišel za mnou on, můj bráška.
Pootočil jsem hlavu a podíval se na něj. Usmál jsem se, ostatně jako vždy, když jej vidím. Je to ta nejdůležitější osoba v mém životě. On je totiž můj život.
„Ahoj, Tomi.“ Sledoval jsem jej, jak se usadil vedle mě, ale že se při tom ošíval, až hrůza. Bráška není jako já, nemá rád přírodu ani nic podobného. Raději tráví svůj čas proháněním dívčích sukní, než aby seděl někde na zahradě a snad si maloval. Má na to také talent, umí kreslit daleko lépe, než já, ale on si žije jiný život než já, nepotřebuje malovat. On má život šťastný a spokojený, beze strachu. Je to zvláštní, jsme dvojčata, a přesto jsme každý tak jiný. On šťastný a spontánní, já přemýšlivý a plný strachu.
„Ahoj. Tak co, je všechno v pořádku?“ Propaloval mě neústupným pohledem, až mi po zádech přejel mráz. Povzdechl jsem si. Vím, že neodejde, dokud mu neřeknu pravdu. Ale tu já mu říct… nechci. Né snad, že bych se o to nepokoušel už tolikrát, ale něco ve mně, jedna část mého já, nechce. Nedovolí mi to vyslovit ta slova nahlas a nechat tak zničit vše krásné, co tu ještě mám. Rozhodl jsem se, budu zase lhát.
„Všechno je v pořádku, nemělo by?“
„Ale co to, jak jsi křičel ze spánku? Nebylo to poprvé, Bille.“
„Já vím,“ souhlasil jsem. Aby taky ne, s křikem se budím každou noc již řadu měsíců. „Ale vše je v pořádku. Byl to jen sen, Tomi.“ Věnoval jsem mu diplomatický úsměv. V odpověď se na mě zamračil a prsty si prohrábl spletené vlasy. Tentokrát jsem se zamračil já. Nikdy jsem nepochopil význam těch jeho „ocásků“ co si nechal udělat z vlasů. Měl tak krásné vlasy, plavé a hebké. Ale né, on si je musel nechat takhle zničit. Kde kdo ze sousedství se na něj díky tomu díval skrz prsty, byl pro ně najednou špatným. Ale pro mě ne. Možná to nechápu a nelíbí se mi to, ale je to jeho součástí, patří to k němu a tak jsem se to naučil milovat i přes svůj odpor.
„Sen, jasně.“ Prohodil uraženě a postavil se. Věděl jsem, že náš rozhovor se blíží ke konci a on za pár vteřin zase odejde. Smutně jsem sklopil pohled k zemi. „Něco tě trápí a nechceš mi to říct. Hm, fajn! Tak se tím třeba zadav, Bille!“ Otočil se a rychlými kroky se vracel přes kopec zpět k domu. Zpod zavřeného víčka ukápla jedna osamělá slza.
*
„Děkuji, Ingrid.“ Usmál jsem se na ni a podal jí prázdný talíř. Právě jsme dojedli večeři a celý zbytek mé rodiny se chystá na nějakou slávu v sousedním domě. Jsem taky zvaný, samozřejmě, ale raději jsem pozvání odmítnul. Nemohu jít někam, kde se bude on točit kolem všech těch dívek, bude jim věnovat své polibky a doteky. Nemohu se na to dívat, prostě nemohu.
„Bille, opravdu s námi nechceš jít? Bude tam hodně lidí a paní Brownová se na tebe tak těšila. Naposledy tě viděla na narozeninách její dcery před třemi měsíci.“ Matka se mě snažila přesvědčit, abych s nimi šel. Má pravdu, paní Brownovou jsem naposledy viděl, když její dcera slavila své 16cté narozeniny. A právě tehdy se všechno stalo!
„Ne!“ Odpověděl jsem daleko prudčeji, než jsem původně chtěl. Maminka ustoupila o krok do zadu, Tom namísto toho udělal krok směrem ke mně.
„Omlouvám se, mami, nechtěl jsem.“ Kajícně jsem sklonil hlavu k zemi, otočil se a zamířil po schodech k sobě do pokoje. Na třetím schodě jsem se zastavil a ještě potichu špitl „Příjemnou zábavu.“
*****
„Copak tu děláš tak sám?“ Zvedl jsem pohled k nově příchozí postavě. Byl to vysoký muž v černé kápi a rozhodně nevypadal, že by patřil k sešlosti v domě.
„Uvnitř je moc lidí a já potřebuji přemýšlet. Tady je mi líp,“ odpověděl jsem mu a přitáhl si kolena blíže k tělu. Začínalo foukat, noci bývaly ještě stále chladné, přeci jen byl teprve duben.
„Přemýšlet? A nad čím?“ Bez vyzvání či svolení si sedl na schody vedle mě a přes ramena mi přehodil svou černou kápi. Okamžitě začala rozehřívat mé prochladlé tělo. Zachvěl jsem se.
„Nad mnoha věcmi. Nad samotou, nespravedlností, nad láskou.“ Odpověděl jsem mu tiše a krátké ticho, které mezi námi nastalo, protnul zvuk smíchu vycházejícího z domu. Zavřel jsem oči a představil jsem si, jaké by asi tak bylo, kdyby mne všechny ty dívky obletovaly tak, jako mého bratra. Jaké by to asi bylo, kdybych některou z nich miloval…?
„Nad samotou? Nad nespravedlností? Nad láskou? Nemyslíš si, že jsi na tohle ještě trochu moc mladý? Měl by ses bavit tam uvnitř s nimi, ne sedět tady venku a sám.“
Přikývnul jsem, měl pravdu. „Já vím, já vím. Ale jsem jiný, než oni.“
„Ano, cítím to.“
Zaraženě jsem se na něj podíval. „Cítíte?“
S úsměvem přikývnul a natáhnul ke mně ruku. „Jak se jmenuješ?“
„Bill.“
„Dobře, Bille. Řekněme, že ti mohu splnit jedno přání. Co by to bylo?“
„Láska!“ Vyhrkl jsem bez váhání. Netušil jsem, že ve chvíli, kdy ten neznámý projel mé černé vlasy svými prsty se zvláštním úsměvem na rtech, mi skončil život tak, jak jsem jej znal, a přišel místo něj nový. Nový a tolik bolestivý, osamělý a ničivý.
*****
„Tak dost!“ Prudce mě přitiskl ke stromu na zahradě, až jsem usykl bolestí. „Okamžitě mi řekni, co se to s tebou děje? Jsi jako vyměněný! Posledních několik měsíců mám pocit, že tě ani neznám! Co se to s tebou děje, bráško?“
Pohledem jsem těkal po jeho tváři a snažil se vymyslet vhodnou výmluvu. Ale tentokrát jsem žádnou neměl. V noci byl v mém pokoji, sledoval mě, jak spím a viděl, co se mi děje, co se mi zdá. Viděl, jak se zmítám strachy, jak křičím o pomoc a jak se probouzím s pláčem. Mlčel jsem.
„Tak?! Bude to, Bille? Něco se s tebou děje, a já chci vědět, co!“ Hrubost jeho hlasu mi rozhodně nepřidala na klidu. Bál jsem se jej. Musel to poznat, protože pevný stisk jeho dlaní na mých zápěstích povolil a on o krok ustoupil.
„Ty se bojíš? Bojíš se mě? To nechci, Bille. Mě se přeci bát nemusíš. Jen chci vědět, co se děje s mým milovaným bráškou. Chci ti pomoct.“ Promnul jsem si bolavá zápěstí a setřepal kůru z vlasů. Posadil jsem se do trávy pod stromem a pohledem jej vybídnul, aby udělal totéž. Zadíval jsem se do dálky za něj, pozoroval jsem západ slunce.
„Řekneš mi, co se děje?“
Přikývnul jsem. Ale stále mlčel.
„A řekneš mi to dnes?“
Opět jsem jen přikývnul. Sbíral jsem odvahu k tomu, abych mohl říct všechna ta slova, vyslovit všechnu tu bolest, touhu a lásku, která mě uvnitř ničí. Povzdechl jsem si a zády se opřel o kmen stromu, ke kterému mě ještě před pár vteřinami tisklo jeho tělo. Při vzpomínce na těsnou blízkost jeho těla se mi krev v těle rozproudila dvakrát rychleji.
„Budeš mě poslouchat? Víš, od začátku až do konce, bez přerušování?“ Tentokrát to byl on, kdo jen přikývnul. „A budeš mi věřit, Tomi?“ Tentokrát jsem se pohledem zapíchnul do jeho čokoládových očí a čekal na odpověď. Věděl jsem, že ať odpoví cokoliv, věřit mi nebude. Svede to na pomatení mysli, odvrhne mě, zapře, že jsem jeho bratr a já zůstanu opravdu sám. Ale i přesto jsem se chystal vyjít s pravdou, tou bolestivou a drtivou pravdou, ven.
„Budu,“ odpověděl odhodlaně. Viděl jsem, jak dychtí po mých slovech a tak jsem se jen zhluboka nadechnul a začal vyprávět začátek mého konce. Tohle byla má poslední zpověď, zpověď zlomeného srdce.
*
„Pamatuješ, jak jsme byli na oslavě Betty Brownové? Bylo to před pár měsíci. Ten večer jste se všichni tak dobře bavili a já vám nechtěl kazit náladu, a tak jsem utekl ven do zahrady, kde nikdo nebyl. Seděl jsem na schodech a díval jsem se do tmy před sebou, když se vedle mě objevil nějaký muž. Nevěděl jsem, kdo to je, neviděl jsem mu do tváře, ale myslím, že jsem ho neznal. Přisedl si ke mně a zeptal se mě, co tam dělám tak sám. Odpověděl jsem mu, že přemýšlím o samotě, nespravedlnosti a lásce. Ptal se mě, jestli na to nejsem moc mladý a že bych se měl bavit s ostatními tam uvnitř. Odpověděl jsem mu, že jsem jiný než vy. Usmál se na mě a řekl, že to ví. A pak se mě zeptal, jaké přání by to bylo, kdyby mi řekl, že mi jedno splní. Bez rozmyslu jsem mu odpověděl, že láska. Opět se jen usmál, pohladil mě po vlasech a pak…
„Pamatuješ, jak jsme byli na oslavě Betty Brownové? Bylo to před pár měsíci. Ten večer jste se všichni tak dobře bavili a já vám nechtěl kazit náladu, a tak jsem utekl ven do zahrady, kde nikdo nebyl. Seděl jsem na schodech a díval jsem se do tmy před sebou, když se vedle mě objevil nějaký muž. Nevěděl jsem, kdo to je, neviděl jsem mu do tváře, ale myslím, že jsem ho neznal. Přisedl si ke mně a zeptal se mě, co tam dělám tak sám. Odpověděl jsem mu, že přemýšlím o samotě, nespravedlnosti a lásce. Ptal se mě, jestli na to nejsem moc mladý a že bych se měl bavit s ostatními tam uvnitř. Odpověděl jsem mu, že jsem jiný než vy. Usmál se na mě a řekl, že to ví. A pak se mě zeptal, jaké přání by to bylo, kdyby mi řekl, že mi jedno splní. Bez rozmyslu jsem mu odpověděl, že láska. Opět se jen usmál, pohladil mě po vlasech a pak…
Nepamatuji si nic z toho, co bylo dál, Tomi. Vím jen, že jsem se druhý den vzbudil ve svém pokoji s pocitem, že je něco jinak, než bývalo. Zpočátku jsem tomu ani moc nevěnoval pozornost, ale po čase jsem si uvědomil, že on mi mé přání splnil. Dal mi lásku. Ale ne takovou, jakou jsem si přál, jakou jsem chtěl a čekal. Cítil jsem lásku k někomu, ke komu jsem ji cítil celý život, vlastně možná proto jsem si ze začátku nevšiml, že je něco jinak. Ale nakonec jsem si uvědomil, že ten, koho jsem celý život miloval tou největší láskou, se stal tím, koho mi on vyvolil za mou lásku. Rozumíš tomu, jak to myslím? Prostě, zařídil to, že se má nejhlubší sourozenecká láska změnila v nejhlubší lásku, která patří mezi dva milence, ne mezi bratry.
Když jsem si to uvědomil, začal se mi zdát každou noc ten samý sen. Sen, ve kterém stojím před temnou ulicí, a za mnou jde… No prostě, někdo za mnou jde a jde mi o život. A když se konečně rozhodnu, že proběhnu tou uličkou, tak se zjeví přímo přede mnou a jeho rudé oči mě spálí na popel. Je to trest za to, že jsem se zamiloval, víš? Trest za to, že miluji někoho, koho bych neměl. Je to tvůj trest pro mě…“
*****
Stojím před dlouhou, temnou uličkou a cítím jeho dech v zádech. Cítím, jak jeho rudé oči propalují díru do mého těla, a vím, že bych měl utíkat, pokusit se zachránit. Ale neudělám to, zůstanu jen tak stát a počkám, až si pro mne přijde a zničí mě.
Už nemám sílu s ním dál bojovat. V den, kdy jsem řekl svému bratrovi pravdu o tom, že jej miluji, můj život stejně skončil. Neposlouchal, když jsem mu popisoval hloubku svých citů, neposlouchal, když jsem jej prosil, aby mi odpustil mou chybu, za kterou jsem nemohl. A neposlouchal ani, když jsem jej prosil, aby neodcházel a zůstal se mnou. Možná mne v životě bolela celá řada věcí – odřené koleno, zlomená ruka nebo odmítnutí sousedovic Lucy, když mi bylo 12. Ale v životě mě nic nebolelo tak moc, jako pohled na jeho vzdalující se záda, když ode mne odcházel se slovy, že mne posedl ďábel a že již více nejsem jeho bratrem.
Tehdy jsem si uvědomil, že už nemá cenu dál bojovat s temným přízrakem, který mi chce vzít život. Můj život mi vzal před několika měsíci ten, jež mi dal to nejcennější, co na tomhle světě je. Lásku. Nevím, jestli to tehdy měl být výsměch mé dychtivosti po blízké osobě, jestli to byl jen omyl nebo osud. Ale co vím je, že kdybych mohl vrátit čas a změnit jej, udělám to! Udělal bych to už jen proto, že bych směl dál být se svým bratrem, být mu na blízku. Miloval bych jej dál tou nejhlubší láskou, jaké jsem schopen, a přesto by mne neodvrhl, protože by to byla jen sourozenecká láska. Proklínám tu chvíli, kdy mi ten neznámý přišel do života! Proklínám chvíli, kdy mi nabídnul splnit jedno přání a má nedospělá dušička sobecky zatoužila po lásce. Proklínám ten den a vím jistě, že smutnější den byste v historii nenašli. Nenašli byste smutnější den než ten, kdy přišel o všechny iluze jeden mladý, černovlasý kluk, který se nešťastnou hrou osudu zamiloval do svého bratra. Nenašli, věřte mi.
Je blízko, cítím to. Je na dosah ruky, ale já neuhnu, neuteču! Zůstanu a nechám jej, aby mne zničil! Už dál nemám pro co žít, jsem smířen se svým osudem, se svým koncem.
„Tak si pro mě pojď! Udělej to, znič mě! Skonči to!“ Můj hlas se nesl hlasitou ozvěnou kolem do kola, ale já už jej nevnímal. Skončil to. Zničil mě a můj ubohý, láskou zpackaný život…
autor: Deni
betaread: Janule
Smutný ale překrásný
Nemám slov, dokonalé. A ta písnička k tomu. Chvílemi jsem zapomínala dýchat…
Jak jsem řekla… NÁDHERA!! A to video? ♥♥♥ Nádhernééé! Dokonalééé!!!
krásný:)
to je dokonalý! prostě dokonalý, úžasný, nádherný, omg!
To je překrásné. U toho mi hraje to videjko, a skoro jsem se rozbrečela. Jsi úžasná! 🙂
nádhera…prostě nádhera!
nemám slov…naprosto překrásny…
Takový zvláštně tajemný. Chudák Bill, Tom ho zavrhnul. Vrátit čas… To by chtělo hodně lidí. Stačí skočit Janulce do Časoprostoru a projet se s Béďou xDD
Hezký 😉
Páni, to bylo tak zvláštní… a moc se mi to líbilo. Skvělá povídka.
Děkuju moc všem za komenty!
Vážně to umí moc potěšit, když autor slyší (nebo čte) chválu na své dílo 🙂
Jsem moc ráda, že se vám to líbilo 🙂
Vážně moc děkuji 🙂
fakt zajimavy.. ale nadherny!
Tak to je dokonalá ff. Sice je velmi smutný,ale to napětí a zároveň tajemno..to je tam dobrý.. Jsem to uplně hltala tu povídku..xDDD