autor: Doris a Lauinka
Zdravíme všechny twincestní fanoušky. Já a Doris jsme tu s další povídkou. Popravdě už nevím, jak tenhle nápad vznikl, ale… určitě šlo o nějakou duchaplnou debatu, jak je u nás zvykem. XD Nevím, co bych k tomu měla dodat. Je to taková zvláštní povídka, plná radosti a veselí… taky trochu smutku. Musím říct, že mě to opravdu oslovilo a někdy bylo až nemožné psát, jak jsme se u toho smály. Můžu jen říct, abyste si to užili, a možná se nad tím i trochu zamysleli nebo pozastavili. Příjemné počtení. Jinak pro zajímavost, opět jsem si nechala roli Toma a přibrala roli sestry, Doris zůstala věrná opět Billovi. Flashbacky jsme psaly půl napůl. Pro ty, koho by to zajímalo. Vaše Lauinka a Doris
Tom
Je to už pár let, co jsme skončili s kapelou. Dobře, lžu asi nejspíše i sám sobě, je to několik desítek let. Jelikož jsem vždycky žil pro svého brášku a on pro mě, logicky nemáme děti. Takže se o nás nemá kdo starat a my hnijeme v důchoďáku. Je fakt, že peněz jsme měli vždycky jako šlupek, ale pak to šlo všechno z kopce a nám zůstalo něco málo na nájem tady a možná i na rakve nám zbude. Kdo ví. Doba je dneska těžká. Vlastně už ani moc nemůžeme. A já už vůbec ne. Jsem na tom nějak dost špatně s nohama a poslední dobou se sotva dobelhám na snídani, než je její konec. A tak mě vozí sestřička na vozíku. Sestřičky… takový mladý kočky, který bych v mládí proháněl a teďka můžu leda slintat. Což vlastně je normální, když nemám zuby. Teda mám, ale v hrnečku a stejně na ně věčně zapomínám.
Ach ta hlava. Ta snad dopadla nejhůř. Kupodivu časem jsem byl nucen i vytáhnout piercing ve rtu, všichni se na mě už blbě dívali. Ani nepočítám roky, které nemilosrdně stále naskakují. Utěšuje mě, že nejen mně. Každý den je tady stereotypní. Sotva mě sestřička ráno vzbudí, musí mě přebalit. Ostuda, vím, ale… no jo, ten věk. Tak dostanu pokáráno, převlíknou mě a jdeme na snídani. Z té mám stejně většinou kulové. Pak jsme celý den venku s Billem. Jsme stále spolu i po těch nekonečných letech. Vždycky to zakempíme pod naším velikým dubem, pod kterým je alespoň trochu stínu. Povídáme si nebo vzpomínáme na staré časy. Vlastně se tu nemáme tak zle. Spíše možná naopak.
Bill
Chodím po svém pokoji… no chodím je asi silné slovo. Spíše se tak šourám, protože si přece nebudu brát berli, když se tu producíruju jen mezi kusem nábytku, že ano? Hledám brýle. Chci si přečíst ranní tisk, ale prostě na to nevidím a brýle nikde nemám. Někdy mám pocit, že mi je snad někdo krade. Ne, ten Němec to není, tak špatně na tom ještě nejsem. To je teda taky ale asi to jediné, co ještě nemám. Je půl šesté ráno. Ach ta nespavost. Když si vzpomenu, že za mlada jsem v tuhle dobu teprve chodil kolikrát spát. Stáří je strašná věc. A dokud jste mladí, tak na něj ani nemyslíte. Tahle rutina se mi opakuje každý den, hledání brýlí a operace s nandáváním zubů, jelikož moje klepající se ruce hrozí spíše tím, že si ještě i vypíchnu oko. No, zase bych měl o problém míň s hledáním těch brýlí. Každý den totiž hledám brýle, abych si přečetl denní tisk. A nemůžu je najít… jo počkejte, to už jsem vlastně zmiňoval. Ach bože.
No pochopili jste to správně, už dávno nejsem mladík, a když si zpívám ve sprše, tak už to rozhodně není ten hlas, ze kterého všechny holky šílely. No možná i kluci, co já vím? Moje sláva je už někde hodně daleko. Kolik mi vlastně už je? Mně, Billu Kaulitzovi? Té hvězdě z Tokio Hotel? No řekněme tak sto padesát… plus mínus pár let. Áááá moje brýle, vždycky je nakonec najdu. Chvála bohu, jenže pak zase zapomenu, kam jsem si dal ten tisk. Takže si stejně nic nepřečtu, protože, i když mi na snídani dají nový, to už jsme s Tomem. No jo… pořád spolu. Pořád jako jeden. Je zvláštní, že si přijdu kolikrát starší než on… jistě, že to je hloupost. Za prvé jsme dvojčata, takže je stejně starý, a za druhé jsem byl vždycky o deset minut mladší, ale v mých očích je on pořád ta kytarová hvězda. I když dneska už by nezvládl asi ani fouknout do harmoniky. Raději nechám tyhle hloupé řeči tak. Obuju si svoje bačkory a vyjdu na chodbu. Musím počkat na Toma… sám na snídani nejdu nikdy. Už nikdy nikam nejdu bez něj. Myslím, že i do hrobu půjdu s ním.
Tom
Ani nevím, jak dlouho mi to trvá, ale asi dlouho. Sestřička cosi lamentuje, slyším ještě dobře, tak si něco zabrblu a raději se nechám vyvézt na chodbu. Děsně mě dneska chytla kolena a vážně bych tam nedošel včas. Možná na večeři bych se tam došoural. Zuby kupodivu mám, ani si nepamatuju, kdy jsem si je nasazoval, ale nejspíše na to dohlédla sestřička. Už z dálky vidím brášku. Jen se usměju a zamávám mu.
„Dneska se zase vezu.“ Pozdravím jej s úsměvem, jen nade mnou zakroutí hlavou, sestra nás doprovodí k našemu stolku. Není náš, ale prostě jsme si jej oblíbili. Za chvíli je před námi snídaně. Roztřesenou rukou vezmu do ruky lžičku a div s ní Billovi nevrazím. Dneska se mi fakt nějak klepou ruce, až hrůza. A boj s víčkem jogurtu ani zmiňovat nebudu. Nemůžu ani chytnout takový ten blbec, co trčí, abych to lépe otevřel, a tak vzteky do víčka píchnu lžičkou. Bill se mi jen směje.
„Hleď si svýho, nebo ti seberu zuby a budeš mít po parádě.“ Zpražím ho pohledem.
„Vím, že to je jen jogurt, ale jsou v něm kousky.“ Hned sklopím hlavu a zkoumá ho. Mezitím vítězně to víčko hodím na stůl, a konečně v borůvkovém jogurtu namočím lžičku a posléze se mi povede alespoň půl lžičky dostat až do pusy.
Bill
Usměju se na tebe, když tě ke mně vezou, a zuby mi trochu povylezou… no jo, jsou mi trochu větší, tak mi občas trochu padaj. Zakroutím pusou, jak si je zastrčím zpátky.
„No protože jsi zase línej.“ Zakroutím nad tebou hlavou. Nemyslím to vážně, ale rád si tě občas dobírám i v tomhle věku. Ke svojí snídani dostanu i ten denní tisk, ale nechám ho stranou. A samozřejmě jako hlavní chod snídaně dostanu hrst prášků. Už si ani nepamatuju, na co všechny jsou. Na srdce, na žlučník, na tlak, na prostatu… no myslím, že tu mám celou lékárnu. Když vidím, jak zápasíš s jogurtem, musím se smát, ale tvoje poznámka o zubech mě zase usadí. Jako pozor. Na zuby jsem háklivej. A já si moc dobře pamatuju, jak jsi u mě byl jednou odpoledne na návštěvě… je to divný říkat na návštěvě, když jsi jen o dva pokoje dál… a schoval jsi mi je mezi ponožky. Byl jsem úplně nešťastnej.
„Tak si příště řekni o brčko a nemusíš se trápit s tím dzinzikem od víčka. Můžeš to rovnou sát z kelímku.“ Pokrčím rameny a přitáhnu si míchaný vejce. Na třetí pokus se mi povede i něco strčit do pusy, aniž bych tam cpal prázdnou vidličku, jak mi to všechno padá. Sestřička hned přijde a kolem krku mi uváže bryndák. Jen se zakřením, jelikož vím, že na tohle se těšíš každý ráno. Až budu mít utěrku kolem krku, abych nenykydal.
Tom
V tomhle věku je každý pohyb a cokoli chcete udělat jeden velký problém. A to i to pitomý zasmání, když vidím bryndák. Zasměju se a zatleskám rukama, jako by mi bylo pět. Ale tenhle pohled miluju. Já takový problémy naštěstí nemám. Sice tu lžičku nemůžu dostat plnou do pusy, ale nekydám všude. Tys byl vždycky strašné čuně, a to ti zůstalo až do dneška.
„Já nevím… půjdeme pod dub?“ Narvu si další lžičku do pusy.
„Dneska je se mnou prd, nějak mě všechno bolí, už abych umřel, tohle je snad to nejhorší, čeho jsme se mohli dožít.“ Povzdechnu si a dál se pokouším zdolat jogurt, ale musím se u toho ještě smát tobě, jelikož ti padají zuby.
„Alespoň u toho jídla se chovej jako člověk, kdo se na to má dívat?“ Zpražím tě káravě, ale dělám si legraci.
„Nechápu, jak ti ty zuby dělali, si koupil od Vietnamců na tržnici za pár korun, ne?“ Směju se ti. „Čita pade, čita pade… sluší, sluší, perfektní.“ Směju se, a ještě si na tebe hezky ukazuju, avšak nenávistný pohled, co po mně hodíš, mě ale zase velice rychle uklidní. „Promiň.“
Bill
V klidu pojídám vajíčka nebo se alespoň snažím v klidu, ale prostě za to nemůžu, no. Padá mi to, i když se snažím. A ty se samozřejmě náramně bavíš. Přesně jsem to čekal. Jsi pořád stejně škodolibý, jako jsi býval vždycky.
„Tak hele, panáčku v plínách… nebuď drzej, nebo mě budeš krmit. A to bych ti nedoporučoval, protože bys byl zabryndaný úplně všude“ Nějakým zázrakem zdolám i poslední sousto a talíř odsunu stranou. Přitáhnu si k sobě hrnek s kávou a poté, co obcintám půl stolu, trochu usrknu.
„Ach jo… mládí bylo lepší, ale neříkej takové nesmysly o umírání. Na to máš ještě spoustu času.“ Jaká ironie… já to teda myslím vážně, i když sám vím, že to tak není, ale nerad tohle poslouchám. V posledních dvou letech o tom mluvíš příliš často, a já si to ani nechci představovat. Hlavně už kdysi jsme si řekli, že umřeme společně. Ne, že bych se bál umřít… vím, že tady prakticky už nemám co dělat, ale představa, že umřeš ty… ne, nebudu se tím zaobírat.
„Tak jo… půjdeme pod dub.“ Přikývnu. Vlastně jako vždycky. My už nemáme moc na výběr, a tam je opravdu příjemně. Hlavně, je to naše nostalgické místo. Vždycky tam vzpomínáme. Je zvláštní, že ani po tolika letech a tolika vypadaných zubech se můj postoj k tobě vůbec nezměnil. Zbožňoval jsem tě tehdy a zbožňuju tě i dneska. I když samozřejmě projevy lásky ti těžko budu dávat stejné v tomhle věku jako tehdy. Ale předpokládám, že to pořád ještě víš. Jen se na tebe usměju. Jako pokaždé, když dosnídám. Říkat ti miluju tě, tady takhle, v tomto stavu a před těmi lidmi, by už opravdu nemělo styl. Tak volím tenhle způsob. Odvážu si bryndák a položím ho vedle na stůl. To kafe je nějaké hnusné, takže ho nedopiju, jako každé ráno.
„Můžu tě tam odvézt já?“ Když se budu opírat o vozík, tak nepotřebuju berli a žádnou sestru už nechci. Teď jsme spolu a nikdo další. Tak jako už několik desítek let. Poškrábu se na plešce na temeni hlavy. Oh, když si vzpomenu, že kdysi jsem tam měl číro až do nebes… jo, kde ty doby jsou?
Tom
Zasměju se ještě víc, já tě mám krmit?
„Tak nevím, jestli bys z toho jídla měl vůbec něco.“ Směju se ti a při té představě jen zakroutím hlavou. Sotva se trefím sobě do pusy, a ještě o takovou větší vzdálenost až k tobě? Na té lžičce by rozhodně nic nezůstalo, už takhle půlku jogurtu vyliju. Odložím prázdný kelímek a vrhnu se na kafe jako ty, rovnou poprosím sestřičku, aby mi tam stopila dvě lžičky cukru. Protože je mi jasné, že kdybych si je tam měl dát sám, dal bych si tam po čtvrtkách, a než bych se dopočítal do dvou celých, zapomněl bych, kolik jich tam vlastně mám, takže bych si to pitomý kafe přesladil, a tudíž bych z něj měl kulové. Sestřička s úsměvem provede operaci cukr a já míchám lžičkou. Zatímco ty mluvíš o mládí. No jo, někdy mi trochu kecy ujedou do depresivna, ale kdo by se mi taky divil, že? Tohle není žádnej med. Sám už nedojdu ani na záchod, ale tyhle problémy za mě řeší sestřičky a plíny, který ze srdce nenávidím. Ale co mi zbývá, ta prostata už taky není, co bývala a každých deset minut se převlíkat je taky zbytečné, to by jen prádelna hučela pod návalem mých zašpiněných věcí.
„No jo, už mlčím.“ Mávnu nad tím rukou. Vím, že o tomhle nerad mluvíš, ale na druhou stranu, jsme ve věku, kdy bychom už o tomhle měli mluvit a myslet na nejhorší, protože jednoho krásného rána, možná už teda nebude krásné, ale mně to bude jedno, se prostě neproberu a bude to. Sice jsme si řekli, že umřeme spolu, ale jak to asi zařídíme? Těžko.
„Jo jo, pod dub.“ Usměju se spokojeně, naše místečko vzpomínek a lásky. Tvůj úsměv mě stále dokonale zahřívá u srdíčka jako kdysi. Jako tehdy poprvé, když jsme se jen dívali hluboce jeden druhému do očí. Ztěžka vydechnu.
„Ty můžeš cokoliv, i ty zuby mi sebrat.“ Zasměju se a kouknu na sestřičku, že zase jdeme spolu. Ta jen kývne, dostaneme menší přednášku, abychom šli opatrně. Teda abys ty šel opatrně a někde mě nevyklopil, ale jelikož stále vážíš pět gramů, tak i kdyby ses celý opřel o ten vozík, nic bych nepoznal, jen to, že stojím na místě.
Bill
Poslušně poslouchám to každodenní kázání o opatrnosti a odkývnu ho. No jo, já to chápu… ale co bychom asi tak mohli udělat? Kor když se na tebe snažím být nejvíce opatrný. Pokusím se odsunout od stolu, ale jako vždycky se mi to nedaří. Takže s prosíkem kouknu na sestřičku, která mě odsune. Chopím se svojí berle a dobelhám se na druhou stranu stolu k tobě. Chytnu vozík a svoji berli ti podám, abys mi ji držel.
„Ne, že mi jí ale cestou někam zahodíš jako posledně se slovem aport.“ Káravě se na tebe podívám a pohrozím ti kostnatým prstem. Doslova a do písmene kostnatým, protože odstraňovat tetování jsem si vážně nedával. Ale přes ty vrásčitý ruce už ani pomalu není poznat, co to tam vlastně mám. Chytnu madla vozíku a zamířím ven z jídelny. Cestou pozdravím několik důchodců a důchodkyň, co se tu courají po chodbách nebo jdou taky směrem ven. Za čerstvým vzduchem.
„Možní sis měl tenkrát Riu vzít… aspoň bys nemusel být tady.“ Povzdychnu si. To je zase moje věčná deprese, kterou nemáš rád ty. Ale na druhou stranu, je to pravda. Kdyby sis ji tehdy vzal, měl bys děti a vnoučata. Teď už možná i pravnoučata, a měl bys někoho, kdo by se o tebe postaral a měl tě rád. Teda ne, že já bych neměl, ale postarat se o tebe nemůžu. Tak jako ty o mě ne. No jo… chudinka Ria… před dvěma měsíci jsem dostal od její rodiny oznámení o úmrtí. Neříkám nic… vzalo mě to. Byla přeci jen součástí mojí Tokio rodiny. I když hlavně mediálně. Co se dá dělat? V našem věku s tím musíme počítat. Každou chvíli to určitě přijde i od Georga a Gustava. Slyšel jsem, že Georg je na tom už hodně špatně. Konec konců, je ještě starší jak my. A Gustav, chudák, už je hluchej. A to naslouchátko věčně zapomíná. Lehce zatřepu hlavou, nebudu na tohle myslet.
„Alespoň, že je krásně.“ Pousměju se do sluníčka na dvoře a kouknu na tebe. Jen ti lehce stisknu rameno a vezu tě rovnou pod dub. Je tam jen jedna jediná lavička, ale vždycky je volná. Všichni už vědí, že tam chodíme my dva. Zastavím s vozíkem a dobelhám se naproti tobě na lavičku.
„Oh sakra… zase ty záda.“ Nespokojeně zamlaskám, když si sedám. Jen tě chytnu za ruku a podívám se do koruny. Bože, tenhle strom už slyšel celý náš život. Myslete si, co chcete, ale i v tomhle věku mám tyhle chvíle s tebou neskutečně rád a prožívám je snad až romanticky. V rámci možností.
„Pamatuješ, jak nás David nachytal pod tím stromem, kam jsme chodili kouřit, když jsme měli pauzu v nahrávání? Když jsi mě tam poprvé políbil.“ Tiše se zahihňám. Na ten jeho výraz do smrti nezapomenu. Pamatuju si to jako včera.
Tom
Sleduju tvoji ladnou chůzi, je to docela sranda sledovat, co z nás za dědoušky je. Když cítím, nějaký pokus o pohyb, pohodlně se usadím a vezmu si od tebe berli.
„A já doufal, že poběžíš na všech čtyřech a ukážeš mi ten sexy zadek.“ Zahihňám se, ty alespoň nenosíš plíny a já zase pro změnu nenosím brýle. Tak nevím, co je lepší. Taky se pozdravím se svými kamarády kamarádkami, některými slepicemi, no však to znáte. Když zase začneš o Rie, div ti nefláknu, ale to by se mohlo stát, že ten náhradní kloub, co mám v rameni, by mi uletěl, a to bych nerad.
„Přestaň o tom stále mluvit, víš, proč jsem s ní byl. Potřebovali jsme trochu pauzu a neukazovat se spolu tak moc. Víš, jaký to bylo riziko, nikdy jsem jí víc než do postele nechtěl.“ Raději mlčím, nerad o tomhle mluvím, někdy máš den, kdy mi to snad chceš předhazovat, abychom se hádali, protože jinak nevím. Navíc, je to už pryč, Ria je mrtvá a já si čím dál více uvědomuji, že mě to může potkat třeba už za hodinu nebo minutu. A dlouho jsme neslyšeli ani o klucích. Teda… o Gustavovi a Georgovi. Vím, že na setkání důchodců v Berlíně před dvěma lety, jsme se sešli, ale dál nic nevíme. Mobil už ani nedokážu ovládat, tak ho nemám.
„Jo, alespoň to počasí nám přeje. Buďme rádi, alespoň za tohle.“ Nechávám se odvézt až na naše místečko, zase prázdné jako vždycky. Usměju se, když se usadíš s tichým zaúpěním, a vezmeme se za ruku. Je tu vážně hezkly, to se musí nechat. Divím se, že ten strom ještě stojí. Tolik našich povídaček a vzpomínek a nevím, čeho všeho už si vyslechl, a stejně je stále krásně zelený a veliký.
„Pamatuju si doteďka ten jeho výraz. Nezapomenutelné.“ Zasměju se.
„Pak to hodinový kázání o tom, jestli jsme se nezbláznili.“
autor: Doris & Lauinka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Tak toto je naprosto geniální xDDD
Když jsem začala číst, tak jsem si říkala: "Panebože, co to je?!"
A čím déle jsem četla, tím více jsem se chechtala a všechno si hned barvitě představovala. Tomovy plíny, Billovy zuby a berle, brýle a tetování a…prostě všechno okolo xDDD
Ono je to trošku smutné, ale stejně je to sranda 😀
Fakt super nápad, jsem nadšená a už se těším na další díl 🙂
A mohly by jste přidat i Gea s Gustím, ať si taky přijdou na své xD
Akorát doufám, že je nenecháte umřít, to budu strašně řvát, to prostě nesmíte…:)
No tohle je gol,ale tak by to mohlo byt.
😀 😀 To neee….
Musím říct, že jsem se nezasmála ani jednou… 🙂 Všechno to na mě dolehlo tak smutně, mám slzy na krajíčku!.. Jsem neskonale šťastná, že jsou stále spolu, stále šťastní… stále zamilovaní.. i v těch plínkách! 🙂 Přijde mi to vážně nádherné… 😀 Na chvíli bych si přála být tím stromem.. co o nich všechno ví! 😀 To jak Bill vozí Toma pod ten jejich dub.. mi přišlo vážně romantické! :3 Bojím se dalších dílů.. bojím se, že neumřou spolu…
panebože to je nádherné!!:'3 nevím co jiného říct :')) občaas mě to donutilo se zasmát, ale ke konci sem už měla slzy v očích :')) super povídka a těším se na další dílek..
No já jsem se moc nenasmála, jelikož mi to tak trochu vehnalo slzy do očí… Jsem z tohohle příběhu opravdu naměkko,ale šíleně se mi líbí, tak já pádím na druhou část…:) jenom doufám, že to bude přibývat rychleji..:)