Forever And After My Love 3/4

Bill

Jen pokývám hlavou. No to bych si taky nezopakoval. Na tom není nic fajnového. Ale co se dá dělat, že jo?

„No jo… stárne každej. Můžeme se utěšovat jen tím, že nejsme první ani poslední.“ Pousměju se. Starostlivě na tebe kouknu, když se rozkašleš, a vzdychnu. No bohužel ti nijak nepomůžu.

„No… na druhou stranu jsi to měl rád, když jsem byl hlasitej.“ Zamáchám prstem ve vzduchu. Alespoň jsi věděl, že to děláš víc, než dobře. A to ty jsi teda sakra uměl.

„A jestli nás někdy slyšeli… no asi jo no… tak myslím, že David si šel dávat obklady na čelo, Georg šel raději na vzduch a Gustav si šel hledat všechny možný informace o gayích, aby byl připravený na cokoliv.“ Ušklíbnu se, ale byli taktní. To není tak časté.

„Jooo to byly časy. To jsem ještě mohl divočit.“ Trochu si postesknu.

Samozřejmě, že v dospělosti to taky bylo ještě dobrý, ale na starý kolena… to už pomalu ani nevím, co to sex je. Ono už by to ani nešlo. Už jsem jaksi nefunkční. Jsem rád, že mi funguje alespoň to čůrání. Ale to neznamená, že na to nemůžu myslet a tetelit se blahem na vzpomínkách.

„Tak přemýšlím, kdy to bylo opravdu hodně divoký, ale zrovna si nějak nemůžu vzpomenout. Napadá mě zase jen to poprvé.“ Zakroutím nad sebou hlavou. No ono to bude asi tím, že poprvé to je prostě vždycky emocionálně nejsilnější zážitek, tak si to pamatuju. Teda alespoň u mě to tak bylo. Vždycky jsme to chtěl nějak speciálně a nezapomenutelně. A to se mi s tebou očividně splnilo. „To jsme zrovna měli chvíli volna, žádný hotely, ani kapela. A ani máma s Gordonem. Šli někam na večeři, ne? Nebo si to pletu?“ Vím, že nebyli doma, ale už úplně přesně nevím, kam šli. Vlastně máma byla asi jediná, která to pochopila téměř okamžitě. Ale je pravda, že úplně v klidu taky ne. Holt počítala s vnoučaty. To jsme jí překazili. Ale alespoň jí to netrvalo tak dlouho. Ono se to prostě nakonec stejně všechno provalí. Mám za to, že i kvůli tomu začala naše sláva pak upadat. Všechno to pak bylo daleko složitější, a hlavně pro nás otravnější. Vždyť už se pak nikdo neptal na nic jiného, než na náš vztah. Jak únavné.

„Víš, vzpomínám na to rád, I když jsem třeba sám v pokoji, tak na ten okamžik se zapomenout nedá.“ Vrátím svoje myšlenky k tomu, o čem jsme se to bavili, a tvoji ruku, za kterou tě držím, si přiložím k tváři.

Tom

Jen co se mi povede do plic nabrat alespoň trochu kyslíku, moje kašlání ustane, rychle přikyvuju na souhlas.

„Rád? Rád? Já to přímo miloval.“ Zazubím se na tebe. To na tom všem bylo totiž to nejlepší. Vždycky jsem miloval, když jsi mi dával najevo, co a jak se ti líbí, a dokonce si pamatuju i jednou na hotelu, už nevím, kde to přesně bylo, tam si museli myslet, že někoho vraždím na tom pokoji. Byl jsi tak strašně hlasitý, až jsem se snažil tě tišit. Musím se smát, když mluvíš o ostatních. „Divím se, že nám Gustav neukázal nějaký obrázek se slovy… a tohle jste taky zkoušeli?“ Směju se opět na celé kolo, až se opět rozkašlu, ale naštěstí to mám hned zase pod kontrolou.

„Jestli ty jsi divočil, pak nevím, jak bych to nazval já.“ Ušklíbnu se a dívám se někam za tebe, Někdy mi to tak strašně moc chybí, ale zase si říkám, že alespoň teďka už máme klid. Sice je hnusné, že ani pes už po nás neštěkne, ale nikdo nás neotravuje, máme svůj klid, jeden druhého. Je to hezkej pocit. Stisknu ti opět ručku ve svojí a propletu s tebou prsty, poslední náznaky lásky a náklonnosti, jaké v tomhle věku ještě zvládáme. Pak mě ale hned vtrhneš do myšlenky.

„Opravdu divoké?“ Zamyslím se a usměju se. Myslím, že opravdu moc divoké to bylo po návratu na hotel z jedný kalby. Pamatuješ? Tenkrát jsme byli moc pohádaní, už nevím, za co ses na mě naštval a odmítal jsi jít na afterparty. David si málem vytrhal vlasy. Nakonec tě Gustav ale přemluvil, že se zdržíme jen chviličku. Nebavili jsme se, dokonce sis sedl dopředu a já zůstal vzadu. Pak už nějak nevím, co se tam přesně stalo, ale zlili jsme se tam jako dobytci, všichni. I Gustav. Pamatuješ?“ Musím se smát. Ta vzpomínka je snad ta nejlepší.

„Poprvé jsme viděli opilého Gustava, jak tančí kolem tyče, a Georg mu tam sekundoval. My jsme toho využili a zdrhli na hotel.“ Ušklíbnu se s takovou tou jiskrou v oku.

„Experimentovali jsme s pouty a ledem, pamatuješ?“ Kousnu se trochu do rtu, z té myšlenky se mi snad dokáže ještě i postavit. „To byl asi snad nejdivočejší zážitek, bylo to tak kurevsky… vrr…“ No to se mi moc nepovedlo, moje vrr s těma pitomýma zubama zapříčinilo akorát to, že jsem tě celého poprskal.

„Promiň, raději už mlčím.“ Ale to už vzpomínáš na naše poprvé. Teda tvoje úplně poprvé. Jo to bylo moc hezký, já vlastně ani nechtěl, bál jsem se, že ti ublížím, ale bylo to nakonec krásné. „Ano na večeři šli a od nás dostali přeci lístek do kina.“ Zasměju se. „Plánovali jsme to celé turné, teda ne celé, ale skoro celé, pořád jsme si to jen vysnívali a tak. Jo, taky na to všechno rád vzpomínám, je fakt, že mládí jsme si užili.“ Usměju se na tebe a ztěžka tvoji ručku zvednu a lehce tě na její hřbet políbím.

Bill

Trochu se zakřením, jak mě poprskáš, a otřu si to z tváře. Ale není to tak hrozné.

„To nic, stává se.“ No nemůžu čekat, že budeš neustále okouzlující a dokonalý, že? Poleje mě příjemné teplo, když mě políbíš na ruku. Je to tak milé. „No… myslím, že bychom neměli moc přemýšlet nad takovými věcmi.“ Zahihňám se. „Už nemám věk na takové hříšné myšlenky. No co, řešíme tady naše sexuální zážitky a já pak budu mít zase divoké představy večer a budu z toho akorát tak frustrovaný. Ale je neuvěřitelné, jak si to pamatuješ všechno do detailů.“ Zasměju se. To pro tebe teda asi musely být zážitky, jak se patří. Vyklouznu svojí rukou z té tvojí a poškrábu se za uchem. Už se pomalu blíží čas oběda. Hrozně to tady utíká. Bože oběd. To zase bude potupný zážitek s bryndákem. Ne, nebudu na to teď myslet. Teď máme příjemnější věci, o kterých můžeme mluvit. A na které myslet.

„Myslíš na to někdy i teď?“ Myslím, na to, na co tady vzpomínáme.“ Je to prostě trochu divné a snad i nemorální. Nebo já ani nevím. A představa tebe, jak ležíš v tomhle věku v posteli a hlavou ti běží tyhle hříšné věci, je poněkud komická. Otočím se na sestru, která k nám nese stolek a hned druhá za ní náš oběd. Usměju se. „Páni… jsou vycvičený jako naše fanynky.“ Zasměju se. Už to dávno vědí, že by nás do jídelny nedostaly. Tak se naučily nám to nosit sem. No ale ten bryndák, co mi v zápětí skončí kolem krku, si teda vážně mohly odpustit. Zakřením se na to. Čuchnu podezíravě k obsahu v talíři, ale pak jen spokojeně zamlaskám. Voní to docela dobře.

„Dobrou chuť, Tommy.“ Zastrčím si první sousto do úst. Alespoň chvíli tak mám pauzu od hříšností. Teda teď už jen verbálních. No to zase bude zážitek s tou třasavkou.

„Víš, co mě napadlo? Že bychom si mohli domluvit propustku a zítra zajet za Gustavem a Georgem. Když jsme teď o nich tak mluvili. Chtěl bych je vidět. S nimi jsme nevzpomínali už pár let.“ Trochu si postesknu. Myslím, že by to bylo docela fajn. A snad by to nebyl problém. A zítra… stejně nemáme nic v plánu. Ten náš dub by to tu bez nás jednou vydržel.

Tom

„Neměli, ale je to to poslední, co ještě můžeme. Myslet na to, když… už více nezvládneme.“ Zahihňám se a chvíli se na tebe dívám, jak rád bych tyhle chvíle s tebou vrátil. Nikdy jsem nezažil nic lepšího než to, co jsme spolu dokázali. „Frustrovaný nebo nadržený?“ Směju se tiše. Vím, o čem mluvíš, taky mám někdy večer takové myšlenky a nemůžu je dostat pod kontrolu, ač se snažím sebevíc. Ale co nám ještě zbývá? Už jen ty vzpomínky, tak proč si tohle alespoň neužít? A že je na co vzpomínat!

„Jo, tyhle věci vidím jako včera.“ Přikyvuju hlavou na souhlas. „Ještě teďka cítím, jak se mi vrtí v rukou tvůj zadeček, boky a…“ sklapnu raději, když vidím sestřičky.

„Však víš, co myslím.“ Nejsem perverzní dědek, jen… možná mi něco málo zbylo z mládí. „Myslím, někdy až moc často a moc živě.“ To už jsou ale sestřičky u nás. Směju se a tleskám rukama při podívané na tebe s bryndákem. A ještě tvůj protestní výraz. No jo, kdybys nebyl čuně, nemusel bys ho mít. Ale stejně, ať je to jakkoliv, miluju tě i s tím bryndákem a zapráskaným stolkem ze všech stran. Sleduju tvoje obvyklé reakce na jídlo.

„Očucháváš to jako náš Scotty.“ Směju se. No jo, náš milovaný pejsek. „Och ano, musíme něco domluvit, skvělý nápad. Myslel jsem na to ráno, ale pak to ze mě sestřička vyklepala na vozíku, když jsme jeli na snídani.“ Směju se a vezmu si lžičku.

„Tak co to máme dobrého?“ Koukám na tebe, jsi hlavní ochutnávač. Nezačínám jíst nikdy dříve, než ty. Co kdyby tam byla nějaká muchomůrka, že?

„Ehm… a jak jim dáme vědět?“ Dám si opět půl lžičky do pusy. Když to s tebou nic neudělalo.

Bill

No jo… na to jsem nepomyslel, jak jim dáme vědět. Vůbec mi nedošlo, že nám vlastně už není dvacet, abychom měli mobil. Dneska už bych na něj ani neviděl.

„No… tak půjdeme za vrchní sestrou, aby zavolala do jejich pečovateláku. Teda do Georgova a třeba bude mít nějakej kontakt i na Gustavovu vnučku.“ Ten to vyhrál nejlíp. Má se o něj kdo postarat. Nějaký kontakt určitě mít bude. Je to sice asi tak pět let dozadu, co jsme se sešli, ale pochybuju, že by oni v tomhle věku nějak potřebovali kontakty měnit. Začnu normálně jíst… teda normálně na moje možnosti.

„Nech si toho… nemůžu za to, že to jídlo kolikrát vypadá, jako kdyby ho náš Scotty už jednou sežral.“ Zakřením se. No jo… Scotty… ten nás opustil už hoooodně dávno. Chudáček. To jsem hrozně těžce nesl. A ty taky, ale přeci bys to nedal úplně najevo. Což jsem zase rád, protože jsi mi tak dělal podporu.

„No… ale na jídlo s nimi nepůjdeme, jo?“ Zatvářím se kriticky. To bych se za sebe musel stydět. Ty jsi už zvyklý, ale co chudáci oni? Ještě by z toho měli smrt. Aspoň, že mám bramborovou kaši. To nemusím kousat. To by to úplně dopadlo. Ale jo… těším se na tu návštěvu. My čtyři zase spolu. To budou teprve vzpomínky. Na starý kolena si ještě něco užijeme. Teda relativně samozřejmě. „To se na tu návštěvu budu muset pořádně vyspat.“ Spokojeně se zavrtím, a když dojím… odsunu talíř stranou, aby si to sestra zase mohla odnést.

Tom

„No, to je skvělý nápad, pálí ti to, plešatá hlavičko.“ Zasměju se a dám si taky trochu bramborové kaše, abych s tím pohnul. Nevím, jak to děláš, když ti skoro zuby skáčou po stole, ale máš to vždycky v sobě dříve než já. „Léta praxe s polykáním, co?“ Směju se tiše a snažím se nezadusit, hned hmátnu po sklenici s vodou. Tvůj smrtelně vážný pohled by mě nejraději sundal z vozíku a pěkně se mnou zamával, ale naštěstí nejsi čaroděj. „Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout.“ Hihňám se pořád. „Můžu ti na usmířenou sundat bryndák, když mi půjčíš hůlku.“ Hihňám se, a nakonec taky odložím poloprázdný talíř.

„Bylo to jako beton, nemyslíš?“ Vezmu si takovou malou plastovou kravinku s tabletkama.

„Bože, alespoň to mám hezky barevné, ty to máš jen bílé!“ Nakláním se, abych viděl tvoje prášky. Pak to do sebe kopnu, zapiju vodou a sestřičky zase odcházejí s věcmi, které před chvílí přinesly.

„Kde jsme to skončili?“

Bill

Přepočítávám tabletky ve svojí dlani. Sice si vůbec nepamatuju, kolik jich mám vlastně brát, ale aspoň předstírám, že o tom vím úplně všechno.

„No jo… abych nevyšel z rutiny nejspíš. Když už jsem celej život polykal jen bílé věci.“ Zakřením se. Já se sice vždycky tvářím děsně vážně, když takhle nějak žertuješ, ale sám uznávám, že to bývá velice trefné. Ale přeci jen si alespoň v tom důchodu nechám nějakou tu hrdost ne? „Ty je máš barevný, abys je vůbec našel. Kdyby na tebe nesvítily už z dálky, hledal bys je půl dne na tom stole.“ Neodpustím si taky malé rýpnutí, i když to až tak úplně pravda není, jelikož z nás dvou jsi ty ten, co vidí vcelku normálně. Ale aspoň nějak se ozvat musím. Vyklopím si do úst všechny tabletky a zapiju je vodou. No tak to bychom měli.

„Kdybysme si takovýhle množství prášků dali před lety… byli bychom sjetý celej den. Zajímavý, že dneska už to takový účinky nevyvolává.“ Zamyslím se a zakroutím nosem, abych si poposunul brýle.

„A kde jsme to skončili? V důchoďáku, miláčku.“ Zasměju se. „Ale jinak u sexu. Kde jinde bys chtěl končit?“ Znovu se poposadím, jelikož ta lavička mě začíná trochu tlačit do zadku. Musím trochu změnit polohu sezení. „Ale myslím, že to bychom už moc rozebírat neměli. Mám z toho pak pocit, že jsme nedělali nic jiného, než souložili.“ Abych byl upřímný, tak výrazy, které jsem běžně používal v mládí, už mi dneska nějak nejdou přes pusu.

„A navíc… za chvíli začne odpolední program v televizi. Zpívánky v poledne už jsme zase prošvihli.“ Zamračím se, když mi dojde, že už jsem vlastně po obědě, a tak si opět nezazpívám. Není moc programů, na které koukáme, ale něco se najde. Nějaký ty blbosti o vaření nebo pěstování zeleniny ve skleníku, pak nějakej ten dokument a zprávy. Kde se ty samozřejmě nejvíc vyřádíš na politice, i když tou rozumíš jako koza petrželi.

Tom

„Mmm dneska už můžeš vyjít, z čeho chceš, mně je to už akorát tak na prd.“ Zatvářím se naštvaně. No jo, kde jsou ty doby, kdy jsem ještě mohl cokoliv, a hlavně tobě dávat za vyučenou, dneska už by se nic z toho nestalo. „Jsi sprostý. Nevím, kdo je slepý jako patrona a neštvi mě, nebo ti seberu brýle a prášky vyměním za mmm žaludy třeba.“ Zahihňám se.

„Nebo taky můj žalud, stejně bys to nepoznal.“ Ale to už asi nestihnu, tabletky v tobě zmizely. Stejně je to děsný, dříve jsme taky zkoušeli tabletky, ale to byly asi trochu na něco jinýho než dneska. Avšak… zkusit se má všechno.

„No jo, to jsme měli jiný prášky a víš co? Za hlavně jiný prachy, to bude tím. Plus, nedávali nám je v důchoďáku, to bude taky docela podstatná věc.“ Navíc jsem je nosil já, ty si byl až moc posraný na to, aby se to neprovalilo nebo něco, takže tys chtěl, já letěl. Ale pak se mi to vyplatilo. Já chtěl, tys klečel a dával mi. Tak to bylo fér, to jsem vždycky pro ty tabletky i rád utíkal.

„Miláčku, a… ono to bylo jinak?“ Zasměju se lehce.

„Vždyť kolikrát jsme si za celý den ani neudělali jídlo a jen jsme si vesle hráli v posteli. Jen si vzpomeň. Zpívánky? Bože, víš, že tam máš zákaz chodit. Minule jsi zkazil Šly panenky silnicí a od té doby nesmíme na Zpívánky chodit.“ Zasměju se, no jo, dřív jsi zpíval dokonale, ale dneska už to ono moc není, taky se není čemu divit. V těch letech máš co dělat, abys udýchal cestu sem a tam. Zjišťuju, že mě najednou začala bavit politika a ty blbé kecy těch magorů, ani nevím proč, ale náramně se bavíš jak, se rozčiluju. Úplně mě to celé vytáčí vždycky. Pak tam máme nějakou tu telenovelu nebo co to je, ale to je spíše tvoje specialita.

Bill

Zatvářím se maximálně pohoršeně. Jak si to vůbec můžeš dovolit? Já jsem tu písničku nezkazil. Zkazili jí ostatní, protože vůbec nemají hudební sluch… no někteří z nich nemají už žádný sluch.

„Zpívám náhodou stále skvěle. To oni to neuměj. Jsou mimo rytmus a melodie jim taky nic neříká.“ Založím dotčeně ruce na prsou. Hrozně nerad sám sobě přiznávám, že už tyhle šťastné zpěvné roky mám za sebou. Ale ty mi to vždy rád připomeneš. „No… tak ale to nevadí. Ještě stíháme to ostatní. Och a nesmím dneska vynechat 143. díl Telemundy. Bude to vážně doják.“ Zase se hned rozzářím. Vždycky mě to tak dojme. Takové romantické scény. A jak je to ještě k tomu i napínavý. To jen ty tomu nerozumíš a brbláš mi do toho. Asi si nemáme co vyčítat. Já taky neberu tvoje zprávy tak vážně jako ty. Dokážeš je kolikrát prožívat tak, že zapomeneš i na celý svoje bolavý kolena a vyletíš z vozíku rychlostí nažhaveného čerta. To jsou pak věci.

„Tak pojď… odvezu tě tam. Jinak nestihneš tu politickou diskusní přestřelku.“ Usměju se a ztěžka se postavím na nohy. Celý jsem nějaký zdřevěnělý. Celý dopoledne tady… to nedělá dobrotu. Znovu ti vrazím svojí berli a chytnu madla u vozíku. Opřu se o něj a rozjedu se zpátky dovnitř.

„Tak jo… vidíš na to dobře?“ Zeptám se tě, když tě dovezu na naše obvyklý místo. Takové, abychom dobře viděli, a zároveň neblokovali výhled ostatním. Myslím, že to je vyhovující. Samozřejmě tě nezapomínám celou dobu sledování televize držet za ruku. Pustím tě jen na ten politický pořad, protože bys mi možná přeci jen rozdrtil kosti, kdyby ses začal zase vztekat. Jak klasické a rutinní odpoledne.

Tom

„Jo to zpíváš, až tak, že nás vyloučili ze Zpívánků.“ Zasměju se, ale dál to raději nerozebírám, vím, že tohle je citlivé místečko, stejně jako pro mě hra na kytaru. Tu už neudržím ani v rukou, natož, aby se mi povedlo něco zahrát. Štve mě to. Někdy mám docela i chuť hrát, ale moje ruce se na to až moc klepou, a navíc, asi bych chytil nějakou křeč místo správného akordu. Takže jsem ty pokusy o hru už vzdal raději.

„Bože zase ta sladká kravina.“ Protočím očima a povzdechnu si. Jak já tuhle blbou telenovelu nenávidím, ale vždycky to nějak přežiju, když tobě se to líbí, je fakt, že ty zase přežíváš ty moje politické blbiny. Když já na to musím koukat, protože tam jsou takové věci, že… škoda mluvit. Prostě bordel je po celém světě. Dříve jsem se o to nezajímal a bylo mi to docela jedno, ale dneska? Zajímám se o to a já ani nevím proč, stejně tomu prd rozumím, v tom máš ty pravdu, ale prostě mě to vždycky tak rozohní. Ty jejich debilní názory. Minule jsem kvůli těm blbcům dokonce začal i chodit po svých. Třeba ještě dokážou nějaké zázraky.

Nakonec se raději nechávám odvézt zase zpátky. Držím tvoji berli, a pak se nechávám i postavit do první lajny. Usměju se a kývnu.

„Tady je to nejlepší.“ Nechám tě si sednout vedle na židličku a opět se vezmeme za ruku. Lehce tě po ní i pohladím, hlavně ve chvíli, když z tvého seriálu udělají napínavou scénu a ty máš v očích slzičky. Musím se tomu smát, jak jsme to jen dopadli. Ale už se nemůžu dočkat mého politického pořadu, a jen co to začne, půlka důchodců zmizí, jen ty věrně mně po boku sleduješ mě víc, než to dění. Ruku jsi mi pustil a dobře jsi udělal, hned se vztekám, sotva to začalo. To jsou zase názory. Nejraději bych je tam praštil hůlkou po hlavě, ale asi by to k ničemu nebylo, bohužel.

Po tomhle seriálu už tam je jen zahradničení a tak, pak už je ale večeře. Než se člověk naděje zase ho strkají k jídlu. To je opravdu šílené. Ale nechávám se zase tebou odvézt do jídelny k našemu stolku, kde je jak jinak než volno. Usměju se na tebe. Sestřičky nám donesou naše talířky. Hned zvědavě na to koukám, pak na tebe, když si zase čuchneš, a poté až zkoušíš. Máme krupici, takže ti sestřička opět uváže bryndák.

„Stejně ti to sluší i v něm, i když… no… mně by slušel více, ale… nejsem čuně.“ Zasměju se a dám si lžičku do pusy.

„Dneska se jim docela povedla.“ Oznámím ti a napiju se z hrnečku s čajem.

„Hele, měli bychom ještě dát vědět tý sestře ohledně zítřka, co říkáš? Aby to bylo zařízený, když se s nimi chceme vidět. Zítra bude už pozdě.“ Náhodou jsem si vzpomněl na kluky a na náš výlet. Rád bych je viděl. Člověk nikdy neví, kdy to přijde, a když je nějaká možnost se ještě sejít, proč to zdržovat. Čas je náš velký nepřítel.

autor: Doris & Lauinka