Proč? (ff)

autor: Danyya
betaread: Janule

„Jen ty víš, co cítím. Jen ty to dokážeš pochopit. Tak proč se musím prosit o tvou pozornost? Tak sakra, proč tu nejsi? Snad se nezlobíš, že tě zahrnuji otázkami, ale já to potřebuju… potřebuju na ně slyšet odpověď. Mám už málo času, tak buď se mnou… prosím, buď se mnou. Jestli tu někoho chci, tak jsi to ty. Nebojím se o to, jestli to bude bolet, ale bojím se loučení, které přijde… Nebojím se o sebe, ale o tebe… bojím se o nás. Snad mě v hloubi duše slyšíš, ale asi bych ti to nedokázal říct do očí… jen do tvé tváře, která pokojně odpočívá na polštáři… už se mnou nemluvíš tak, jak jsi se mnou mluvíval, od té chvíle, kdy jsi se to dozvěděl, jsi jiný, samozřejmě i já jsem jiný, ale zrovna teď tě tak potřebuji, zrovna teď… Tvé polibky mi vždycky říkaly, že bude všechno dobré, že se nemám čeho bát, ale teď už jsem dlouho nepocítil ten pocit, ale co mi schází nejvíc, jsou ta slova „miluji tě“, která jsi mi vždycky tak upřímně říkal a já ti je oplácel, jak nejlépe jsem uměl…“ už jsem nemohl přes slzy mluvit, alespoň pro teď.

Tiše jsem vydechl a díval se na Tomovu tvář. Spal a tak krásně nevinně se tvářil. Chyběl mi, tak strašně moc mi chyběl… miluji ho tak neskonale, jak jen dokážu, ale on na to nejspíš zapomněl. Slzy mi stékaly po tváři a já si přál, aby mi je jeho ruka setřela. Byl jsem tolik slabý, tolik mě ta představa ubíjela. Nahnul jsem se nad něj a políbil ho jemně na rty, tolik jsem se chtěl do nich vpít a zapomenout na svůj žal, tak moc jsem po tom toužil. Své rty jsem odpojil od jeho a pomalu jsem odcházel z jeho pokoje. Už nemůžu jen tak čekat na konec, který stejně přijde… bez něj to nemá cenu dále snášet. Tolikrát jsme si mezi polibky opakovali slovo navždy, ale nedovedli jsme si představit, jak ta věčnost bude krátká. Snad mě i miloval, snad se jen bál, ale jen já jsem si uvědomoval, že zbývá jen tak málo…

Už jsem nemohl spát… jako každý večer. Ale teď to bylo něco víc než pocit bezmoci a smutku, co mě probudil. Jen jsem si lehl na záda a podíval se z okna… byla tak krásná noc. Tak rád bych teď byl u něj, tak rád bych ho objal, tak rád bych ho políbil a řekl, jak moc se bojím. Tížilo mě něco na prsou, nemohl jsem dýchat, tak jsem si sedl na postel a jen jsem si utřel pot z čela. Zase mám ten pocit, že to nezvládnu, chtěl bych jen zavřít oči a neprobudit se, nevidět skutečnost, nevědět, že není jiná cesta… cesta bez Billa… Prostě nemůžu, nemůžu ho líbat a přitom myslet na to, jestli je to naposledy. To po mně nemůže chtít, přece to musí chápat. I když já sám ne… tolik bych ho chtěl…ale proč? Jako rozloučení?… Hlavu schovám do dlaní a slzy padají aniž, bych se o ně staral. Vstal jsem z postele, jen jsem ho chtěl vidět, jak spí a netrápí se, jen jsem se ho chtěl dotknout a ujistit se, že dýchá, jen to, nic víc… prsty jsem protřel unavené a slzami poznamenané oči… nechtěl jsem u něj brečet… jen jsem opatrně pootevřel dveře a nejprve se rozhlédl po pokoji, ale po tom, co jsem zjistil, že je všechno na svém místě, mé oči spočinuly na posteli… pomalu potichu jsem se dostal až k němu… klekl jsem si u jeho postele a jen se na něj díval… byl tak krásný… neudržel jsem se a pohladil jej po tváři… snad spal… tiše se nadechoval a vydechoval… snažil jsem se zapamatovat si tuhle chvíli co nejpřesněji… už jsem to nemohl vydržet a políbil jsem ho… jen jsem se ho potřeboval po tak dlouhé době dotknout… „Proč?“ ozvalo se z jeho úst ale to už se moje rty zase spojily s jeho… nemohl jsem přestat… nešlo to… Bill jen hodil svou ruku za můj krk a užíval si to stejně jako já… byli jsme tak nenasytní, jako by jsme mohli během vteřin vynahradit ty týdny, které jsme se neměli… jen co jsem odpojil své rty, abych se nadechl, zarazil mě Billův hlas, který opakoval stále jen jedno slůvko: „Proč?“ pokračoval „Proč jsi tu zrovna teď… proč…“ nedovolil jsem mu to doříct… pomalu jsem se svým prstem dotýkal jeho rtů a tím mu zabraňoval v jakémkoliv odporu… mé oči se věnovaly jen jeho ústům, jeho nádherným plným rtům… podíval jsem se mu do očí a viděl jak se po jeho tváři koulí jedna slza za druhou…
„Neplač, prosím… ty ne, prosím,“ opřel jsem se čelem o to jeho a šeptal tato slova stále dokola…
„Budeš u mě, že ano?“
„Vždycky“ špitnul jsem, už jsem neudržel slzu, která se mi schovávala pod víčkem a pustil jsem ji na svou tvář… zachvěla se, ano ta černovlasá bledá bytost se zachvěla…

Tom však neváhal a přitiskl si jeho tělo na svou nahou hruď.
„Miluju tě,“ vyšlo z jeho úst…
„Taky tě miluju,“ odpověděl Bill a ještě víc se rozbrečel…
„Neplač prosím… nedělej to tak moc těžké, prosím,“ dopověděl Tom a zase zabořil své rty do jeho… Billova tvář se náhle uvolnila od křeče, která patřila k tak zoufalému pláči…
„Nezvládnu to, bez tebe to nezvládnu…“
„Budu vždycky s tebou…vždycky ať už se stane cokoliv, já přijdu k tobě, nenechám tě dlouho čekat.“
„Ne, to neříkej,“ jeho pohled zvážněl… vzpřímil se na posteli a rychle si otíral slzy. „Ty ne, nechci to… prosím, slib mi, že nic takového neuděláš,“ jen co si otřel všechny slzy a dopověděl těch pár slov, se jeho oči znovu orosily… všechno to začalo nanovo…
„Nedokážu to, nedokážu žít bez tebe… prostě ne…“ i jeho oči se začínaly ztrácet za slzami, přiblížil se k Billovi.
„Musíš být šťastný, žít dál, žít naše moje sny… já budu žít v tobě…“ Tom si jen pomalu uvědomoval jeho slova… věděl, že kdyby se jednalo o něho samotného, Bill by chtěl udělat to samé co chce udělat on…
„Vzpomínáš? Říkali jsme navždy… a já nechci, nemůžu žít sám bez tebe, tvého úsměvu…“ v tom momentu jsem chytil jeho dlaň a položil si ji na moji tvář rozpálenou slzami… jen se ke mně naklonil a políbil mě. Věděl, že svá slova myslím vážně. „Dýcháme stejně, stejně i vydechneme, i když to bude naposledy…“

autor: Danyya 🙂