That should be me

„Nikdy jsi nezažil, jaký pocit to je! Všichni kolem věděli o tobě a o něm! Všichni mlčeli. Připadám si jako nejposlednější špinavý hadr, který ti nestojí ani za to, abys mu řekl pravdu! Tome, nežádám od tebe nic jiného, jen pravdu… Nikdy jsem nežádal. Bylo tvé rozhodnutí začít s tím, tys mi dal falešnou naději na lásku. Proč jsi to udělal?! Nepotřebuji vědět žádná další zbytečná slova, chci jen toto. Jednoduše slyšet, proč jsi to udělal. Proč jsi se začal tahat s ním!“ přehodím rovnováhu na druhou nohu. Už mi je tenhle postoj nepohodlný. A vůbec… Je mi nepohodlná celá tahle situace. Ruce se mi klepou od nervů, celé tělo mám ve zvláštní křeči.

Kdyby to alespoň tak nebolelo. Tak strašně moc. Proč mě nenechal raději žít v iluzi, že jednou budeme spolu? Bylo by to mnohem lepší a nemusel bych se trápit.

Vždy jsem si přál, aby se moje nejtajnější sny splnily. Ale ne takhle… Je sice pravda, že se to opravdu stalo a já jsem Bohu vděčný za každou prožitou sekundu s ním, a cítím, že vzpomínky na ty krásné chvíle mě budou sužovat do konce života. Vždy, když se na něj podívám.

Už jen jedno si přeji:

„Už tě nikdy nechci vidět!“ Spolu s jednou zbloudilou slzou řeknu do rozléhající se ticha.

Tom má pohled skloněný, nedokáže se mi podívat do očí. Je si vědom, alespoň to tak cítím, své chyby. V duchu si říká přesně tato slova: Kdyby se dal vrátit čas, nikdy bych mu nelhal. Nikdy bych ho nechtěl.

„Bille, já ti to… Alespoň mě nech… Prosím, nech mě to vysvětlit,“ řekne potichu, udělá krok vpřed. Stále se na mě nemůže podívat. Má alespoň kousek hrdosti, že mi teď přímo nelže do očí. Prohrál. To on je ten poražený, na jehož lež se přišlo. Ví to.

„Neumíš si představit jak jsem tě miloval. Jak jsem prožíval každý tvůj polibek, každé tvé pohlazení a tvůj hlas, když mi šeptal ta slova. Ty lži. Miloval jsem to. Miloval jsem tě tak moc, jak tě teď nenávidím.“

Poslední slovo se mi skoro nepodařilo vydrat z hrdla. Svírá mi ho tak bolestivě, krutě. Je to jako nejhorší mučení.

„Byla to chyba, přísahám! Kdyby, kdyby se dal-„

„Kdyby se dal vrátit čas, Tome, udělal bys to samé.“

„Ne, přísa-„

„Nepřísahej. Je mi to jedno,“ nastala chvilička ticha. Ani jeden z nás nevěděl, co má říct v tak emocemi nabité situaci.

Teprve asi po pěti minutách úplného ticha jsem si uvědomil poslední věci. Pak neřeknu nic. Jemu už nikdy.

„Měl jsem to být já, který tě vždy drží za ruku, když někam kráčíš. Dělat ti oporu ve všem, co se děje, bez ohledu na to, zda je to dobré nebo špatné. Myslel jsem si, že si navzájem budeme dodávat jedním jemným stiskem ruky odvahu, ať se děje cokoliv. Ale nestalo se tak… Vybral sis jiného. Měl jsem to být já, co tě bude rozesmívat vždy, když budeš mít špatnou náladu nebo tě bude něco trápit. Je to smutné, cos udělal. Doufám, že on ti to splní. A bude tě milovat alespoň zpola tak, jak jsem tě miloval já. I tak… Měl jsem to být já, co by cítil každý tvůj polibek, každý tvůj dotek a slyšel z tvých úst Miluji tě. Já jsem to slyšel, ale nikdy jsi to neřekl upřímně. Ani nevíš, jak mě to mrzí… A vůbec… Měl jsem to být já, kdo by ti kupoval dárky, po jakých bys toužil. Tome, dal bych ti všechno na světě, co by sis jen řekl. Položil bych za tebe život. Dokonce… Kohokoliv život. A tys to odkopl. Kvůli němu.

Možná mi bude trvat týdny, možná měsíce, než se přes to přenesu. Ale já to dokážu, Tome. Přísahám, že to dokážu a zapomenu na tebe. Tak, jako jsi ty už teď zapomněl na mě.“

Tom pláče. Opravdu mi trhá srdce ten pohled. Nenávidím, když pláče. Trhá mi to vnitřek, když vím, že ho něco trápí. A ve skutečnosti ho miluji stále, každým dnem víc a víc. Ale on si vybral jinou cestu a teď já musím být ten silný. Nepoddat se tomu. Ne, Bille, nepoddávej se…

„A teď vypadni. Prosím, zmiz. Vypadni z mého života a už se nikdy nevracej. Nechci od tebe nic jiného;​​je to poslední věta v životě, kterou ti řeknu. Odejdi. Hned. Hned!“ rozvzlykám se naplno, Tom pláče se mnou. Nemůžu se na něj více dívat. Trhá mi srdce na kousky, mám pocit, že to nevydržím.

Tom se zvedl a se stálými vzlyky za sebou zabouchl dveře.

Až teď. Až teď jsem se naplno rozvzlykal a nechal v sobě uvolňovat všechny emoce. Až nyní se opravdu projevuje to, co cítím.

Schoulím se do klubíčka, opřu se o gauč ze zadní strany. Nezajímá mě, kde jsem, ani jak nyní působím. Neřeším otázku „Co kdyby teď někdo přišel?“. Nedokážu ani udržet sám sebe při smyslech. Nedá se to. Moje tělo opět nabralo ten nekontrolovatelný třes, skoro až na vlastní uši slyším, jak mi srdce praská. Pomalu a bolestivě.

***

Probudím se prudkým zabouchnutím dveří. Chvilku mi trvá, než zjistím, že stále sedím na zemi v obýváku. Na tváři mě štípe rozteklý zaschlý make-up, vidím zamlženě. Cítím se jako ta největší troska…

Vždycky jsem si myslel, že já jsem ten silný, že nikomu se nepodaří dostat mě do takového zuboženého stavu. Pozoruhodné, jak se celý život o něčem přesvědčuji a najednou… Najednou je to pryč.

Zamhouřím do světla pronikajícího sem z vchodových dveří. Někdo tam je, nějaká postava.

,Ne, prosím, ať je to kdokoli, chci, aby odešel. Bože, prosím, pošli ho pryč!‘ V duchu naříkám. Nechci zde nikoho. Já přece ani nikoho nepotřebuji. Jediný člověk, který mi za to stál, odešel a nechal mě tu takhle. Poníženého a oklamaného…

Zavřu oči, chci spát. Chci spát a velmi dlouhou dobu se nevzbudit. Nemyslet na nikoho a vůbec ne na něj. Bylo by to lepší pro oba. Nejlepší…

„Bille,“ tichý šepot mého jména se rozlije po tmavé místnosti. Neotvírám oči. Nemohu se na Toma podívat, bylo by mi snad ještě hůř. Řekl jsem, že ho už nikdy nechci vidět. A to i udělám. Neuvidím ho…

„Odejdi, prosím,“ zašeptám, hlavu mám stále skloněnou. Možná se mi to i tak jen zdá a ve skutečnosti tu nikdo není. Jsou to jen halucinace.

„Bille, prosím, vyslechni mě. Já vím, že mě nenávidíš, vím, že jsem ti ublížil ale… Odpusť mi to. Já tě miluju a nikdy jsem neměl udělat takovou hloupost, jakou jsem udělal. On je pro mě nic… Absolutně nic, zanedbatelná částečka života, které lituji snad každou vteřinu. Prosím tě, prosím… Prosím…“

V očích mě znovu začnou štípat slzy. Proč mi to dělá? Nevidí, jak mě to strašně ničí? Chce mě snad srazit až úplně na dno?

„Vrátil jsem se, protože tě miluji. Z celého srdce. Přísahám… Už nikdy se nic takového nestane. Ty jsi ten, pro kterého jsem se narodil, bohužel jsem to zjistil pozdě. Ale, Bille, teď už to vím. Prosím tě, dej mi ještě jednu šanci… Měl jsem to být já, co tě miloval a každý večer rozmazloval. A já to chci být. Potřebuji to být já.“

autor: Diana