Vůně

autor: Destiny
betaread: Janule

Nejsem zrovna typ, který je na dlouhodobé vztahy a už vůbec mě netrápí, když se s někým rozejdu – ať po dobrém nebo po zlém. A přesto teď sedím na našem oblíbeném místě a neodkážu myslet na nic jiného, jen na něj, jak ironické, že?
Padají na mne teplé letní kapky deště a hladí mou ustaranou tvář, chtějí mi snad pomoci zakrýt mé slzy?
Vzduch je tu čistý a svěží, připadá mi, jako by se tu zastavil život, jako by tu nikdy nebyla civilizace, jako bych byl na kraji světa, jen já a mé myšlenky, nic jiného.
S Billem jsme si na toto kouzelné místo častokrát chodili sedávat, lavička, rybník a plno stromů, které nás zakrývaly a dopřávaly nám příjemný stín.
Dokonce si vzpomínám, že Billa jednoho horkého dne napadlo, že by jsme se tady mohli zchladit ve vodě, jen tak, bez plavek. Nechápal jsem ty jeho bláznivé nápady. Nechápal a miloval.
Ta jeho bezstarostnost, nikdy nepřemýšlel nad zítřkem, nikdy se nepozastavoval nad naší budoucností, neřešil co bude. Žil tady a teď.

Já, na rozdíl od Billa, všechno řešil a plánoval. Přemýšlel jsem, co budeme mít zítra na oběd nebo si lámal hlavu nad tím, kde si jednou postavíme náš dům. A možná to moje věčné plánování a strach z budoucnosti byla chyba. Měl jsem to nechat jen tak. Všechno. Bylo nám s Billem fajn, měli jsme k sobě mnohem blíž než předtím a oběma to vyhovovalo, tak proč jsem všechno tak moc řešil?
Doteď nechápu, co se mnou Bill udělal a co se vůbec stalou se mnou. Proč ve mně začal vzbuzovat ten prokletý cit? Proč právě on? Bylo by opravdu jednodušší, kdybych se zamiloval do jedné z těch tisíců dívek, které mi ležely u nohou. Ale nechtěl jsem je, ani jednu z nich. Byly všechny tak stejné, tak okoukané. Když jsem nějakou dívku potkal, věděl jsem přesně co která udělá a co která řekne, byly tak průhledné.
S Billem to bylo samozřejmě naprosto jiné. Byl opravdu jedinečný, originální, bylo na něm vidět, že má radost ze života a že si ho patřičně užívá, užívá se mnou.
Brali jsme to všechno jako odreagování a uklidnění před stresem. Zdaleka jsem si nemyslel, že z toho bude něco víc a že to zajde pro nás tak daleko.
Když nad tím tak zpětně přemýšlím, asi jsme spolu neměli trávit tolik času, neměl jsem ho nechat, aby mě pevně držel, možná proto se cítím tak prázdný, když jsme najednou oddělení, zvykl jsem si na to a od zvyků se těžko upouští. A já ani upustit nechtěl.
Ani jsem nepostřehl, že už přestalo pršet. Jen sem tam kapne ze zelených listů stromů dešťová voda a dopadne skoro neslyšitelně na zem.
Cítím tu nádhernou dešťovou vůni, vždy přichází po dešti, nikdy nezklame.
Na hladině rybníka zpozoruji nepatrný pohyb nějaké rybičky.
A najednou nás tam vidím, nás dva v tom rybníku, jako by se tu přede mnou odehrával film, vzpomínám si na každý detail, na každé jeho zamračení, úsměv nebo nakrčení čela.

Lhal jsem, staral jsem se o něj. Samozřejmě byl nachlazený a já, jeho hodný bráška Tom, jsem ho každou chvíli obskakoval a hlídal jsem si ho. A víte co je na tom nejhorší? Vůbec mi to nevadilo, chtěl jsem se o něj starat, třeba navěky.
Chtěl jsem s ním všechno prožít, i to dobré i to zlé, chtěl jsem s ním zestárnout.
Vím, že to zní směšně, ale je to tak, chtěl jsem s Billem strávit zbytek svého života. S ním bylo všechno jiné, všechno tak nové a vzrušující.
Tak to přece zamilovaní lidé cítí, mám pravdu?
Je zvláštní, když o Billovi mluvím, jako o své lásce.
I přesto jsem bohužel nebyl ten první, který si uvědomil, že to, co k sobě cítíme, je láska.
Až jsem zjistil, že ho opravdu miluju, bylo pozdě.
A on? Jistě, věděl dřív, že mě miluje, vždy všechno věděl dřív. Lekl se toho, měl z tohoto neobyčejného vztahu strach a tak to ukončil. Asi byl tím vším příliš zaskočený, stejně jako já.
Vlastně nevím jestli to skutečně ukončil, jen mi řekl, že potřebuje čas, srovnat si všechno v hlavě a ujistit se, co ke mně opravdu cítí.
Já ten čas potřeboval také, ale proč jsme ten čas na přemýšlení o našem vztahu nemohli trávit spolu?
Bude to už skoro půl roku, co jsem svého brášku neviděl, ale vím, že žije a že nezapomněl.
Po celou tu dobu mi dávala sílu jen ta naděje, doufal jsem a stále doufám, že se jednoho krásného dne vrátí a řekne mi ta dvě slova.
Naděje přece umírá jako poslední a ta moje ještě stále žije.
Pozoruji nebe, které se odráží na hladině rybníka, když v tom mě někdo jemně chytí za ruku.

„Bille?“ Nemohu tomu uvěřit, opravdu tu sedí, sedí vedle mě a dívá se mi do očí. Je pořád tak krásný, snad ještě krásnější než předtím, upírá na mě své oči a já si najednou uvědomil, že on je ta vůně, co přichází po dešti. Nikdy nezklame, vždy přijde.
Při těchto myšlenkách ucítím nesmělý polibek na mých rtech…
Vím, že už nic nebude jako dřív, cítím totiž, že teď to bude mnohem lepší.

autor: Destiny