autor: tenshi88
Tom spokojeně ze spánku odfukoval. Byl už dávno další den, ale Bill nezamhouřil oka. V jiný den by se zavrtal bratrovi do náruče a nechal se unášet krásnou vlnou spánku. Jenže dnes to bylo jinak. Zatímco se Tom potuloval kdesi v dálkách, druhý chlapec se chvěl vzlyky. Po půlhodině vyčerpávajícího pláče konečně našel sílu vstát. Nemohl s ním dál zůstávat v posteli. Jak rád by se přitulil do té jindy konejšivé náruče… pomalu vstal. Maličko usykl bolestí a zatřepal hlavou. Jindy by si automaticky přetáhl přes hlavu jedno z bratrových dlouhých triček, ale dnes… zvolil volné pyžamové kalhoty. Bez jediného pohledu na své spící dvojče zaklapl dveře. Opřel se o linku. Zvuk konvice ho probral ze zamyšlení a za chvíli už svíral v rukách teplý hrneček. Mohl zahřát jeho studené ruce, ale co mu pomůže na zahřátí srdce? Prostě tam stál, v jejich nové kuchyni, a snažil se pochopit. Jak tohle mohl udělat? Další tichý vzlyk rozčísl ticho v domě a Tom dál hluboce spal.
Vraceli se domů z večírku. Poslední dobou neměli na večírky čas a vlastně ani chuť, ale ten večer se rozhodli se trochu odvázat. Vypili toho nepočítaně, a když se po půlnoci vraceli vrávoravě domů, jejich smích se rozléhal široko daleko. Dveře jejich bytu se za nimi zaklaply a oba se potácivě vydali do ložnice. Bill překvapeně vypískl, když ucítil Tomovy horké dlaně na svém zadečku.
„Chceš si hrát?“ zasmál se koketně a zvedl k bratrovi hlavu. Jejich pohledy se setkaly.
„Chci se milovat.“ Bill vykulil oči. O pár kroků odstoupil od jeho těla a najednou se tvářil vážně. Zakroutil hlavou.
„Mluvili jsem o tom, Tomi. Půjdu se osprchovat, ano?“ Bez dalšího slova za sebou zavřel dveře koupelny. Ledové kapky ho probraly. Myslel na ta slova… proč to Tom teď vytahoval? Vždyť… jejich výročí mělo být za měsíc. Ten den se spolu měli poprvé milovat. Slíbil mu romantiku, něžnost. Mělo to být zpečetění jejich vztahu, chtěl Tomovi dát to nejcennější, co měl. Tom s tím souhlasil. Nenaléhal na něj, měl pocit, že je to to, co oba chtějí… tak proč mu teď tohle říkal? Možná to bylo jen tím alkoholem… rozhodl se to dál neřešit. Pro dnešek měl dost. Spolu s ním se z koupelny vyvalil obláček páry a Bill spokojeně vydechl. Už se těšil na spánek…
„Konečně jsi tady.“ Něco v bratrově hlasu ho zarazilo. Zatřepal hlavou a zazíval. Jen padnout do peřin a… oblékl si dlouhé tričko a posadil se na postel. Tom ležel na polštáři a pozoroval ho. Bill se pousmál. Konečky prstů mu přejel po tváři a něžně ho hladil. Tak moc ho miloval.
Najednou se všechno seběhlo tak strašně rychle… Tom se k němu tiskl, dotýkal se ho, laskal ho… Bill mu všechno horlivě oplácel. Vždycky měl rád, když se spolu mazlili, klidně mu dovolil i něco víc… dal mu všechno kromě jediného. A to si Tom chtěl vzít právě teď. Když to Billovi došlo, znatelně ztuhl a snažil se od bratra odtáhnout. Marná snaha. Přeci jenom byl Tom ten, který měl převahu. Bill byl šokovaný, že se zmohl jen na minimální protest. Vůbec to nebylo takové, jaké mu to sliboval…
„Lásko?“ Tom se pomalinku a velmi neochotně probouzel. Světlo, jež se mu snažilo za každou cenu vniknout pod víčka, jenom umocňovalo bolest hlavy. Dopotácel se do koupelny. Ušklíbl se na sebe do zrcadla. Ten pohled nebyl moc přitažlivý. Opláchl si obličej, chladná voda ho trochu osvěžila. V domě bylo podivné ticho. „Bille?“ zkusil to znovu. Nic. Jen ticho. Jeho kroky se rozléhaly kuchyní, když svého bratra spatřil. Usmál se. Byl roztomilý. Seděl v křesle, jen v pyžamových kalhotách, a spal. Ten pohled Toma rozněžnil. Byl tak rád, že tahle úžasná bytost je jeho.. .na chvilku se zarazil, když si všiml, jak je bratrův spánek neklidný. Víčka se mu chvěla, ústa opouštěly tiché kníkavé zvuky a občas sebou jeho tělo prudce škublo. Neměl by ho vzbudit? Nač se trápit špatnými sny?
„Miláčku?“ Opatrně s ním zatřásl. Prsty se mu probíral jemnými vlasy a hladil ho po tváři. Bill otevřel oči. Zmateně mrkal a díval se do bratrovy tváře. Zatřepal hlavou. „Špatné sny?“ Zeptal se Tom a pozoroval svého brášku, který byl ještě evidentně ztracen ve spánku. „Proč jsi spal tady? Budeš celý polámaný. Udělám snídani, hm?“ Na reakci svého dvojčete nečekal a začal si připravovat ingredience. „Dal by sis radši vajíčka nebo něco sladkého?“ Usmíval se. „Bille?“ Otočil hlavu, a to, co viděl, ho vyděsilo. Bill zíral před sebe, byl bledší než obvykle a celý se chvěl. „Co je ti?“ Udělal pár kroků k němu a chtěl ho obejmout.
Cítil, jak se k němu jeho bratr přitiskl, chvěl se mu v náručí. Konejšivě ho hladil po zádech, svou rukou sjel možná až moc nízko… ten dotek dlaní jako by Billa probral. Prudce se od Toma odtáhl. Díval se do zmatené tváře a ani nevěděl jak, najednou si jeho bratr tiskl s překvapeným výrazem tvář. Těkal očima po jeho tváři, ve snaze najít vysvětlení… Hleděli si do očí. Bill se mu snažil tím pohledem dát najevo všechno, co cítil. Všechnu bolest se na něj snažil přenést. Chtěl, aby si uvědomil, co udělal. Ublížil mu, a co bylo hlavní, zklamal ho. Člověk, kterému celý svůj život věřil, ho zklamal. Sledoval, jak se mu zorničky rozšiřují poznáním.
Bill vnímal každý Tomův záchvěv, každou emoci, která proběhla jeho tváří. Zmatení, opilecké útržky, uvědomění… tichý vzlyk, který narušil ticho v kuchyni tentokrát nepatřil Billovi… stáli tam ještě dlouho. Beze slov si hleděli do očí, než je Tom poraženecky sklopil. Cokoliv, co by Tom řekl, by situaci jen zhoršilo. Nakonec to byl Bill, kdo promluvil. Tichým hlasem a špatně skrývanými emocemi.
„Já… potřebuju si to srovnat v hlavě. Tohle bylo na mě trochu moc. Rozhodl jsem se, že pojedu k rodičům. Prosím tě, nejezdi za mnou. Potřebuju čas o samotě. Až budu připravený si promluvit, dám ti vědět.“ Pozoroval bratrovu sklopenou hlavu a vydedukoval malé kývnutí. Tak moc toužil po tom ho obejmout a nechat se utěšit. Bez dalšího slova vyběhl pár schodů do ložnice a posbíral pár věcí. Zabalil jen to nejnutnější a o pár minut později už byl připraven k odchodu. U dveří se zarazil. Tom stál stejně, jako když odcházel. Smířený, po tvářích horké slzy, tělo chvějící se v tichých vzlycích. I Billovi se samovolně spustily slzy. Udělal pár kroků, které je od bratra dělily, a přitiskl se k němu. Objímal ho, nasával jeho vůni, vlhkými polibky mu pokrýval obličej. Zoufale si potřeboval tohle všechno uchovat. Věděl, že bez něj to bude těžké. Naklonil se k bratrovu uchu a téměř neslyšně mu zašeptal. „Miluju tě…“ pak už zmizel, aby nechal Toma utápět se ve výčitkách a bolesti, jakou si bezesporu zasloužil.
Už měsíc Tom Billa neviděl. Jejich kontakt probíhal jen strohými zprávami informujícími, že je v pořádku a zatím se nevrátí. Tomovy byly plné slov lásky a touhy po odpuštění, které nepřicházelo. Dnes byl pro něj rozhodující den. Dnes měli výročí. Myšlenka na to, jak mohl tento den probíhat, kdyby… jenže na kdyby teď bylo pozdě. Mohl jen doufat. Nemohl bez něj žít, to věděl. Naděje upíral jen do tohoto dne. Už od rána byl nervózní. Cítil, že jestli se dneska něco nestane, je konec.
První dny bez něj jen strnule zíral na dveře a nebyl schopen ničeho. Další dny se pokoušel topit svůj žal v alkoholu. Nic nepomáhalo. Všechny slzy už vyplakal. Srdce se mu svíralo. Jedině zpráva, že je jeho bratr v pořádku, mu na chvilku dala sílu vstát a aspoň se najíst. Zrcadlu se vyhýbal. Věděl, jak vypadal. Přesně tak, jak se cítil… rozhodl se, že dnes to bude jinak. Byl schopen vstát, nasnídat se a vykoupat. Poté se posadil do křesla s mobilem na stole. Rozhodl se ho prostě hypnotizovat, dokud nezazvoní. Nechtěl to být on, kdo zavolá. Bill by to mohl brát jako nátlak, a to on nechtěl. Chtěl prostě, aby mu odpustil a všechno mohlo být jako dřív. Jako předtím…
Víčka se mu klížila. Ne, nemůže přece spát, co kdyby… Hlava mu třeštila a v těle cítil zvláštní tlak. Podvědomě mu zrak padl na skříňku s léky. Vstal a automaticky dva prášky zapil. Hned se mu udělalo lépe. Posadil se zpátky, pohled fixovaný na nehybný displej. V duchu ho prosil, ať se rozezvoní. Jako by se mu svým mlčením vysmíval. Další dvě kulaté tabletky skončily v Tomově dlani. Kolik si jich vlastně smí vzít? Pokrčil rameny. Potřeboval aspoň na chvilku zapomenout. Spolkl další. Začínala se mu podivně točit hlava. Zavřel oči. Tepání ve spáncích, a když znovu oči otevřel, rozmazaný pohled. Zkusil se zhluboka nadechnout. Cítil, jak mu po zádech stéká chladný pot. Chtěl vstát, ale končetiny ho neposlouchaly. Cítil, jak se mu proti jeho vůli oči znovu zavírají, a věděl, že jakmile se tak stane, už nebude mít sílu je otevřít.
V tu chvíli se to stalo. Hlasité pípaní rozeznělo tichou místnost. Tom zalapal po dechu. Jeho tvář ozářil úsměv. Pocit štěstí projel jeho tělem jako vlna energie. Sesbíral všechny síly a natáhl se po přístroji. Usmál se na slova, a pak už jen cítil, jak mu telefon vyklouzává z prstů. Jen vzdáleně vnímal, jak se při dopadu roztříštil na jednotlivé díly.
„Za deset minut jsem doma. U tebe. B.“
autor: tenshi88
betaread: Janule
naozaj veľmi pekné =))
Oh můj bože to bylo tak… krásné a zároveň hrozně smutné. I když v mnohých povídkách dvojčata právě alkohol svede dohromady, tady je to přesně naopak a alkohol je zabijákem jejich vztahu. Byla jsem si téměř jistá, že se Bill vrátí a všechno bude zase v pořádku. Ale jak se zdá, Bill se sice vrátí, ale v pořádku to nebude… :(( Hrozně mě štve ten konec, zajímalo by mě jestli Bill přišel včas.
Krásně jsi to napsala, mám hrozně ráda tvoje povídky a tahle byla opět úžasná!:)
Ale teď budu pořád přemýšlet nad tím koncem, až mě z toho bude hlava bolet!:D Chtělo by to pokračování … :(( Smutně koukám!:D
Doufám, že ten konec nemá znamenat, že se Tom těmi prášky otrávil??!!
Ne, to se nesmělo stát, on určitě jenom usnul, únavou a stresem, tak to bude…
Povídka byla krásná, i když smutná a Bill Tomovi nakonec odpustil, takže já věřím, že až se Bill vrátí domů, tak Toma probudí a pak si padnou do náruče…=)♥
Nesmí se otrávit!! Prosím pokračování!!! Bill se musí vrátit včas… :(( Ale jinak hodně hezky napsané – a smutné…
Tak to bylo vynikající. Omílám to pořád, ale ty jsi pro mě opravdu spisovatelka jak se patří, protože z celkem banálního námětu dokážeš vytvořit povídku, která člověka vtáhne a zasáhne. Věřím, že to dopadlo dobře… Tleskám a těším se na tvoje další díla.
Och bože… ne, ne, ne, to se prostě nestalo! Bill přišel včas a… pane bože, prosím, nevytrpěli si toho dost? Můj bože, prosim tě, ať je to jenom mírná otrava, ať Bill přijde včas, ať se to všechno napraví…
V tohle já prostě (možná poněkud naivně) věřím… protože tahle povídka byla naprosto nádherná… plná citu, lásky a něhy, stejně jako bolesti, pocitu zrady a zoufalství… ale to všechno nahrazuje ta úžasná láska mezi nimi… A mě se tady kutálely slzy po tvářích v posledních několika odstavcích.
Tohle… bylo prostě nádherné! =)
Díky všem za komentáře, hrozně mě vždycky potěší. 😀
Jinak přiznávám, původně jsem měla v plánu pokračování, pak se to nějak semlelo, že jsem napsala hrozně brutální konec…tak jsem nakonec zvolila něco mezi, ať si každý vybere, jak to dopadlo. 😀 Díky ještě jednou. 😀 😀
OOUU! Doufám, že Bill přišel včas a Tom se těmi prášky neotrávil. Osel jeden, musel si jich brát tolik?! Tak by si na chvíli zdřímnul, no. Zvuk mobilu by ho vzbudil. Zvlášť, když na něj tak úpěnlivě čekal. To vim. U mě to tak funguje. Takhle se to jen zhorší. Chudák Bill. Nechtěla bych být v jeho kůži, až se vrátí domů, protože za těch 10 minut může být i pozdě. Ne! Nesmí! Určitě přišel včas a nic hrozného se nestalo. Tom se z toho oklepal a bylo jim zase fajn. Jo.
No, nějak jsem se do toho zažrala a teď moc polemizuju… Jinak moc pěkné. 😉
Moc krásný a smutný.
Doufám že ten konec není konec a Tom se z toho dostane.