autor: Fabiana
Tentokrát se zdržím (téměř) veškerých komentářů. Jen, pokud rádi posloucháte při čtení povídek hudbu, zkuste Avantasia – The story ain’t over.
Fabiana
„Co mám dělat? Řekni mi, co mám dělat.“
„Poslechni svoje srdce.“
„Ale když já si nejsem jistý, co říká!“
„Poslechni moje,“ usmál se Tom, položiv Billovi ruce na ramena. Mladší bratr na něj zíral napůl vyděšeně, napůl v napjatém očekávání.
„Poslechni moje srdce,
Není tak těžké ho slyšet,
Všechno, co říká, je to, co chci mít.
A teď se ptá, zda tě smím políbit.“
Tom šeptal. Na jeho tváři visel jemný úsměv, oči se mu leskly. Billova tvář se zbarvila do růžova, když si představil scénu, o níž bratr před chvílí mluvil. S lehce zakloněnou hlavou na něj zmateně hleděl, potřeba srovnat si myšlenky zůstávala opomíjena někde v hlubinách jeho hlavy. Chvílemi zapomínal dýchat. Netušil, jak dlouho už na sebe takhle zírají.
Jeho tváře, stále ještě znecitlivělé působením prudkého, ledového zimního větru, se dotkla Tomova teplá ruka. Rozklepal se, ačkoli už byli v teple. Okolní chlad s jeho stavem pramálo souvisel. Bratr ho hřál na obličeji i v srdci, ačkoli až tam teplo jeho ruky nemohlo dosáhnout. Palcem ho pohladil po lícní kosti, pohybem poněkud neplynulým; vlivem nepřirozeného kontaktu ledu a horké dlaně, trochu zpocené, se zadrhával.
Prsty druhé ruky uchopil zářivě rudou bambuli jeho čepice a zatáhl; dlouhé, černé vlasy mu na okamžik zakryly výhled. Tom mu je zastrkal za uši. Ruka z jeho tváře zmizela.
Trochu se sklonil, aby se lépe dostal k bratrovým rtům, aby se do nich mohl vpít a vychutnat si je jako odměnu, že vydržel čekat tak dlouho. Sotva se dotkl, Bill ucuknul.
Zasněný výraz v Tomově obličeji se změnil na nechápavý.
„Co se děje?“ zeptal se tiše.
„Já už nechci,“ zakňoural Bill, otočil se na podpatku a tak, jak byl, jen v mikině a bosý, vyběhl zpět do vánice. Klika dveří, jež se prudce otevřeny a narazily na stěnu, povolila a řinkot způsobený jejím pádem z betonových schodů pohltil vzlyk.
Tom zůstal stát v předsíni. Věděl, že by měl cítit zklamání, ale necítil ho. Takový výsledek očekával. Vlastně to byl ten pravděpodobnější.
Pozoroval, jak prchá ulicí. Ve skrytu duše doufal, že se zastaví a vrátí; ne, tak naivní nebyl; že se otočí, aby mu aspoň na chvíli viděl do tváře. Nepřekvapilo ho, když to neudělal. Pozoroval ho, dokud nezmizel za rohem. Potom dveře zavřel a obrátil se k nim zády.
Vydal se do kuchyně, otevřel lednici a vytáhl krabici mléka. Třásly se mu ruce, takže ho při nalévání trochu vybryndal. Díval se na ty bílé loužičky na podlaze a měl chuť vysmát se sám sobě.
Rozplakal se.
Nohy ho přestaly poslouchat, svalil se na zem, cítil ledovou tekutinu, jež se mu vsakovala do trička, ale nedokázal se přimět vstát a lehnout si jinam, třeba na pohovku. Hysterické vzlyky dusil dlaněmi.
Za chvíli už jen ležel a pomalu dýchal. Nikdy nevydržel plakat dlouho. Ještě k tomu nad rozlitým mlékem. A nad zlomeným srdcem?
Není už dítě. Věděl, že to přijde, muselo se to stát. I kdyby to nebylo dnes, jednou by Billovi došlo, že to takhle nejde. Nemají právo spolu být. Kdyby kdokoli z lidí okolo zjistil, jak to mezi nimi vlastně je, už by si ani neškrtli, nikde.
A teď je konec, příběh končí. Bill se už nikdy nevrátí.
Prsty nad klávesnicí ztuhly, narovnal se v zádech a pohledem zkoumal věty, které stvořil.
Zavrtěl hlavou.
Otočil se, pohled mu padl na širokou postel na druhé straně pokoje. Pod tenkou přikrývkou se rýsovalo bratrovo spící tělo. Když přestal psát, slyšel jeho dech. Věděl, že až se probudí, bude si to chtít přečíst. Bude chtít vědět, co nového Tom napsal. Co hezkého napsal.
Tohle mu ukázat nemůže.
Pousmál se, když si uvědomil, co ho k napsání téhle věci vedlo. Jaký nepříjemný pocit. Pousmál se a stiskl delete.
autor: Fabiana
betaread: Janule
Krásně napsaný :-)) Moc hezký 😉
Och… to je krásne smutné, ale zároveň je fajn, že to len napísal. Tento príbeh by mohol mať pokračovanie. Niečo akože to vymazal, ale zostalo to v koši a Bill to nájde, prečíta a povie, že nikdy neodíde…
Je to krásna jednorázovka, ale v mojej hlave pokračuje 🙂
Je to moc hezký… zajímavý… ale taky nehorázně smutný…
Peknučké…
moc pěkné..a velmi smutné..jsem ráda,že to jenom napsal a nestalo se to skutečně,ale…takhle o tom bill neví a třeba by v tý realitě reagoval jinak..,i když to je asi opravdu nepravděpodobné..nevím. moc pěkné.
[2]: to mě napadlo taky.=)
Je to fajn že to je jen na papíře a ne pravda.