autor: Mishka
Ahojky, broučci moji twincestní…=o*…další z mých povídek je tady. Mno, tak co k ní povědět. Tentokrát je opravdu kraťoučká a je zase tak trochu z vojenského prostředí. Mám tohle téma docela ráda, i když se mi to zrovna dvakrát lehce nepíše. Povídka je inspirovaná písničkou Like Toy Soldiers od Eminema. Celkem hezky se to u ní poslouchá. Nicméně doporučuju si klip před přečtením prohlédnout, možná to pak líp pochopíte. Neříkám sice, že je to psané přesně podle toho, dokonce má povídka úplně jiný význam, ale něco tam z něj přece jen je. Něco jsem prostě napsala podle klipu, něco jsem tam vynechala. Každopádně si myslím, že ta povídka je celkem o ničem a nevím, jestli se bude líbit. Ale za pokus to stojí, ne? Tak doufám, že se alespoň někomu trošičku zalíbí a už dost kecání… pá vaše Mishka
Sedím na podlaze našeho bývalého společného pokoje. Vedle mě leží staré fotoalbum. Jeho zašlé desky pokrývá vrstva prachu. Opatrně ho beru do rukou a pomalu ho otvírám. Prohlížím si tolik známé fotky. Jsme tam spolu. Fotky jsou z dob, kdy jsme se ještě měli tolik rádi. Oba jsme byli malí a bezstarostní. V hlavě mi rychlostí světla probleskují útržky vzpomínek.
Stojím na šedivé nemocniční chodbě. Moje oblečení je od krve, to však nevnímám. Dokážu se soustředit jen na výjev přede mnou. Z očí se mi řinou slzy. Přes silné sklo omámeně sleduji to, co se děje na sále. Všechny ty přístroje, tvé bezvládné tělo, lékaře bojující o tvůj život. Až teď si uvědomuji, že umíráš. Umíráš. Přišlo to tak náhle a já zatraceně lituji toho, že jsem za tebou kdysi nedokázal přijít a usmířit se s tebou. To moje hrdost mi v tom bránila, ostatně stejně jako tobě. Vidím doktora, jak ti kontroluje pulz. Je pozdě. Zoufale se svezu na židli. Je konec.
Proč jsem za tebou sakra nedokázal jít? Tak proč? Proč jsem sakra odjel, aniž bych ti řekl jediné slovo? Prostě jsem se sebral, natáhl jsem kanady a odletěl pryč, na misi. A tebe jsem tu nechal. A přesto, že jsme se pohádali, mohl jsem se s tebou před odjezdem alespoň usmířit. Ale já to neudělal. A za to teď platím. Mohl jsem zabránit tvojí smrti. Mohl jsem. Přesto jsem odjel pryč od tebe. A teď tu stojím před zrcadlem a vlastního odrazu se ptám, proč jsem to vlastně udělal. Vzpomínky se mi začínají promítat v hlavě víc a víc. Jako by mi chtěly ještě víc připomenout, jak velkou chybu jsem udělal.
Vzpomínám si na ten telefonát. Tehdy mi zavolal velitel, jestli bych nechtěl jet na další misi. A já si s ním o den později plácl. Až moc pozdě jsem si uvědomil, že to byla chyba.
V televizi běží tvoje fotky, na všech kanálech o tobě mluví. ,,Slavný Bill Kaulitz zemřel…“ hlásají titulky novin. Mé srdce bolí. Tváře mi smáčí příval hořkých slz. Je to smutné. Asi nikdy se nevyrovnám s tím, že jsem to všechno zavinil já.
Sotva jsem jednou vyšel na ulici, už se mě spousta novinářů ptala, jak mi je. Ale co jsem jim měl říct? ,,Je mi fajn, protože jsem zabil svýho bráchu?“ To asi ne. Proto už na ulici nechodím. Radši.
Vzpomínám si, jak sis na mě jednou pozval kamarády. Nechal si je, ať mě mlátí, a sám jsi to všechno z povzdálí pozoroval. Ale já se na tebe nezlobil. Nedokázal jsem to. Nedokázal jsem tě nenávidět, protože jsem tě tolik miloval. Jenže to už se nedozvíš. Nebo jak jsme se pohádali, tenkrát, po telefonu. Křičel jsi na mě, že už mě nikdy nechceš vidět. Přesto jsem tě nedokázal nemít rád. Také si pamatuju, jak jsem o tobě na vojně vyprávěl klukům. Říkali mi, že mi za to nestojíš, ale já věděl, že opak je pravdou. Byla to krutá realita. A já ji nedokázal změnit. To moje srdce mi v tom bránilo.
A jednoho dne mi nějaký člověk od ochranky přinesl tvoji mikinu. Byla od krve. Hned jsem jel na místo, které mi řekl. Ležel jsi na zemi. Z rány na břiše ti vytékala krev. Zkoušel jsem ji zastavit. Nešlo to. Potom přijela záchranka. Chtěl jsem jet s tebou. Nakonec mě tam pustili. Bojovali o tvůj život, ale ztratil jsi příliš mnoho krve.
Na pohřbu jsem stál v první řadě. Za mnou pak tvoji ,,kamarádi“. Bylo to pro mě hrozné. I když jsi mi tolikrát ublížil, věděl jsem, že já jsem ti ubližoval taky.
Náhle všechny mé vzpomínky mizí. V hlavě vidím jen prázdný operační sál. Všechno mizí pryč. Prázdné domy, prázdné ulice, prázdné obálky časopisů. Jako bych byl poslední žijící člověk na Zemi. Stírám slzy z tváří a zavírám fotoalbum. Vstanu a odcházím. Jdu na hřbitov. Stojím nad tvým hrobem. Na chladnou hlínu znovu dopadají mé slzy a já doufám, že mě teď vidíš. ,,Odpust mi to, Bille…“ zašeptám a pohlédnu k nebi. Věřím, že tam někde jsi ty, a že mě teď slyšíš. A taky doufám, že mi dokážeš odpustit…
autor: Mishka
betaread: Janule
och boze ,to je tak …mno jak bych to rekla depresivni??jo to je to spravne slovo,je to upe uzasny a ta pisnicky mmmm krasa,u tyhle povidky sem vazne slz nelitovala
oj my got … už nikdy nejdu do knihovny na počitač , jdu sem jednou a rozbulím se tu jasko nějaká nána .. přiště si to bdu čict jen doma v klidu jinak je to o ničem , ale bylo to moc krasný 🙂
jsem hrozně ráda, že jsem si tohle přečetla a jako už psaly holky nademnou, opravdu těch slz nelituji… bylo to opravdu krásně napsané, ale docela mě tam štvale ten Bill, že mu tak ubližoval… opravdu nádhera, nemám co dodat x)))
Kráásné…nemám slov…Klip, ta hudba příběh…užasné 🙂
Krásný, dojemný příběh…=)
Ach jo – to je krása :))))