„Lásko? Stavíš se pro mě okolo šesté?“ Bill stál u nástěnného zrcadla a s velmi naštvaným výrazem se snažil upravit si sestříhané vlasy tak, aby mu nepadaly do obličeje. Objaly ho dvě silné ruce a ty samé rty, co mu darovaly polibek na rameno, mu odpověděly:
„Jistě. Miluju tě.“
Dveře se zaklaply. Skla, která vyplňovala okno do minulosti, se nenávratně zakalila a svým ponurým pláštěm překryla to dobré, co tam zbylo.
*
Tahle scénka se mu neustále honila myslí. Proč? Proč mu to řekl? Nenáviděl se za to, co způsobil. Proč mu nemohl říct, ať přijede později či dříve? A proč vlastně vůbec chtěl, aby jezdil? Kolotoč otázek se nedal zastavit. Může za to… jen on může za to, co se stalo.
Už celé čtyři měsíce sedává pravidelně každý den na této jediné lavičce v zapomenutém parku za městem. Už čtyři měsíce do ní vyrývá útrpná slova plná zloby, kterou je posedlá celá jeho mysl. Ani dnešek není výjimkou.
Ví. Ví, že když tam půjde, bude to to samé. Jako by někdo zmáčkl repeat a celé ty zasrané čtyři měsíce jeho života se den po dni opakovaly.
Zase se bude muset dívat do těch očí, které už čtyři měsíce nezáří. Bude muset poslouchat ta slova, která už nejsou kořeněná láskou a především… zase si jen připomene, co všechno způsobil.
Kdy tě znovu uvidím?
Odešel jsi bez rozloučení, žádná slova nebyla řečena.
žádný poslední polibek, co by zacelil šrámy
Netušil jsem, v jakém stavu to jsme
Seděl na chladném dřevě lavičky jako každý den a vztekle ryl ostrým nožem do jejího opěradla.
„Vím, že mé srdce je přelétavé a hořkost je má, toulavé oči a tíha v hlavě.“ Proč jen to udělal?
Proč přešel od zrcadla k oknu, za účelem zamávat mu na rozloučenou a místo úsměvu viděl jen jeho tělo, jak dopadá dobrých deset metrů od místa nehody na tvrdou a studenou zem. Proč se musel dívat na to jak jeho bezvládné tělo vlhne deštěm? Sledovat, jak kyselé kapky stékaly z jeho čela a jen zvětšovaly rudou skvrnu u jeho hlavy.
A proč ty kapky jsou jediné… co si teď pamatuje?
Jak to, že nepoznává ruce, které stále hladily jeho tváře? Proč si nevzpomíná na hlas, který mu šeptal miluji tě? A proč nedokáže poznat tvář, která se nad tou jeho skláněla, a horké slzy, které z ní dopadly na tu jeho?
Ale nepamatuješ?
Nepamatuješ si?
Ten důvod, proč jsi mě předtím miloval,
lásko, prosím tě, vzpomeň si ještě jednou.
Černovlasý chlapec s prázdným výrazem vkročil do vysklené místnosti. Naučeně se posadil na židli a automaticky položil Tomovu chladnou ruku do své.
„To jsi ty? Proč sem každý den chodíš?“
„……………..“ Bill sklopil hlavu a stisk ruky povolil. Neměl sílu vysvětlovat Tomovi, že díky autonehodě zapomněl poslední dva roky svého života. Dva roky Billova života. Nemohl mu říct, že ho to mrzí a že jej miluje… on by nechápal proč… a to Billa zraňovalo nejvíce.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Bill k němu zvedl pohled. Zeptat? Nikdy se na nic neptal.
„Máš rád déšť?“
„Ne!“ Tomovy oči posmutněly.
„Já miluju déšť. Nadevšechno na světě.“ Bill se jen ušklíbnul. Jeho ruku pustil úplně a dal se na odchod. V hlavě měl jasno. Nebude tu sám, nebude trávit čas s někým, kdo místo něj miluje déšť.
Kdy jsi na mne naposled myslel?
nebo jsi mne už úplně vymazal z paměti?
Často přemýšlím o tom, kde jsem udělala chybu,
Čím víc jednám, tím méně vím.
Dal jsem ti prostor, abys mohl dýchat,
držel jsem si odstup, abys mohl být volný,
a doufám, že najdeš ten ztracenej kousek,
aby ses ke mně vrátil zpět.
Jeho kroky se zastavily uprostřed mostu nad frekventovanou dálnicí. Oči sjely dolů… nechce to udělat.
Bojí se skočit, ale… má vlastně proč se bát. Vždyť vidí Toma. Vidí ho dole, jak čeká, až mu spadne do náruče…
„Pro tebe, Tome..“ Zašeptal do větru, kterým se nesl podivný zvuk, značící, že něco těžkého a tupého dopadlo na tvrdou zem.
Houkačky umožnily bílému velkému autu dostat se do popředí kolony a pak vybrat pár krkolomných zatáček.
*
V pokoji mezi čtyřmi bílými stěnami ležely dvě postele. Jedna už čtyři měsíce odolávala váze kluka s copánky, který na ní bez přestávky ležel a snažil se marně vzpomínat.
Ta druhá tu byla teprve pár hodin. Na jejím polštáři ležely volně pohozené černé vlasy patřící k jemné tváři, která bezvýznamně koukala do prázdna.
Nemohla si za nic na světě vybavit jedinou věc. Nic. Nikoho… všude prázdnota. Z myšlenek o ničem ho vytrhl hlas. Hlas, který dříve miloval, ale najednou zněl tak obyčejně, zapomenutě.
„Prší….“
To Tom. I sebemenší plesknutí o parapet i té nejmenší kapky mu nikdy neuniklo.
„Hmmm…“ Bylo jediné, co opustilo Billova ústa.
„Miluju déšť.“
„Proč?“ Chlapec s černými copánky se posadil na okraj postele a zesláblýma hubenýma nohama začal houpat ve vzduchu. Natočil se k oknu a sledoval, jak kapky smáčí sklo a stékají po něm dolů.
„Voní jako Bill.“ Chlapec ležící na druhé posteli netoužil po tom vidět ubohé, bezcenné kapky vody, otázka ho ovšem zajímala.
„Kdo je Bill?“ Kdyby se černovlasý chlapec právě teď podíval na Toma… mohl by vidět výraz toho nejutrápenějšího člověka na světě, a zároveň slyšet jeho krutá, ale pravdivá slova.
Nemám slov, absolutně nemám slov… To je tak překrásný!! Mám z toho uplně slzy v očích. A vždycky mi na konci přeběhne mráz po zádech… Zrovna dneska jsem si říkala, že by zase mohla vyjít nějaká další tvoje povídka-už se mi po nich stýskalo 🙂 A to ani jednodílný povídky moc-vlastně vůbec nečtu, ale ty tvoje prostě nejdou jen tak přeskočit a nepřečíst je. Taky se musím se přiznat, že díky tvým krásným povídkám jsem si i kopila cd od Adele xD (já vím, jsem blázen) A ještě jedna věc – kdybych mohla, tak bych té povídce dala víc než jen 5 hvězdiček! Jsi naprosto úžasná a nepřekonatenlá!!! Jen tak dál. P.S. Prosííím napiš další-já na nich začínám být dost závislá-o tom vypovídá i to, že jsem ty 2 předchozí povídky četla snad 100x a mám je uložený i v mobilu xD Jen doufám, že nebudu muset čekat tak dlouho…
mc vám všem děkuju a nejvíc Hině 🙂 Jsi skvělá. Takoví krásný komentář si snad ani nezasloužím. Páni..koupila sis i cdé?? 😀 Heeh, já od Adele můžu jen pár písniček, ale třeba se ti zalíbí všechny. Ještě jednou moc děkuju..i všem ostatním ♥♥
Prostě nemůžu říct nic jiného než to že jsi určitě jedna z nejlepších autorek a píšeš naprosto úchvatně.Adele má dobré písničky,to jsem doteď taky nevěděla ale tvoje povídky jsou prostě nádherné :)))
Nádherný…Krásný, nevím jak to všechno popsat, prostě povedený
Tak to je krásne…
Nemám slov, absolutně nemám slov… To je tak překrásný!! Mám z toho uplně slzy v očích. A vždycky mi na konci přeběhne mráz po zádech…
Zrovna dneska jsem si říkala, že by zase mohla vyjít nějaká další tvoje povídka-už se mi po nich stýskalo 🙂 A to ani jednodílný povídky moc-vlastně vůbec nečtu, ale ty tvoje prostě nejdou jen tak přeskočit a nepřečíst je. Taky se musím se přiznat, že díky tvým krásným povídkám jsem si i kopila cd od Adele xD (já vím, jsem blázen)
A ještě jedna věc – kdybych mohla, tak bych té povídce dala víc než jen 5 hvězdiček!
Jsi naprosto úžasná a nepřekonatenlá!!! Jen tak dál.
P.S. Prosííím napiš další-já na nich začínám být dost závislá-o tom vypovídá i to, že jsem ty 2 předchozí povídky četla snad 100x a mám je uložený i v mobilu xD Jen doufám, že nebudu muset čekat tak dlouho…
To je perfektní..prostě perfektní..nic víc říct nejde..just PERFECT!!
Krásné
Nádherná !! První povídka, která mě rozbrečela ….
mc vám všem děkuju a nejvíc Hině 🙂
Jsi skvělá. Takoví krásný komentář si snad ani nezasloužím.
Páni..koupila sis i cdé?? 😀 Heeh, já od Adele můžu jen pár písniček, ale třeba se ti zalíbí všechny. Ještě jednou moc děkuju..i všem ostatním ♥♥
tak šíleně smutné,ale tak zatraceně krásné 🙂
Prostě nemůžu říct nic jiného než to že jsi určitě jedna z nejlepších autorek a píšeš naprosto úchvatně.Adele má dobré písničky,to jsem doteď taky nevěděla ale tvoje povídky jsou prostě nádherné :)))
To je tak úžasně nechutně smutný a přece krásný! Jak někdo může vytvořit něco tak… něco takovýho? Bože… měla jsem vážně hodně blízko k slzám.
Oh shit! tohle je krásná povídka a ještě podbarvená tou hudbou…bože :(((