autor: Emilia
Ahoj twincesťáčci :), táák jsem tady zase po delší době s jednodílkou. Tenhle nápad jsem dostala už asi před měsícem, možná dvěma, ale byla jsem, přiznám se, dost lenivá na to, abych to splácala dohromady. Dneska jsem to konečně udělala, zabralo mi to dost času, ale jsem ráda, že jsem to nakonec stvořila. Tak doufám, že to aspoň k něčemu bylo a bude se vám to líbit. Přeju hezké počtení, vaše Emy 🙂
Píše se rok 1750 a právě v tomto roce se odehrál velkolepý karneval. Nebyl nijak významný a jistě se nezapsal do světových dějin, ale události, jež se v něm odehrály, se zcela určitě zapsaly do dvou srdcí, ba ne, přímo vyryly. Ale vezměme to pěkně od začátku a přesuňme se do doby před karnevalem.
„Já na ten karneval nepůjdu.“ Stěžoval si syn jednoho hraběte, který byl pochopitelně na karneval pozván.
„Tak to teda bez diskuze půjdeš. Navíc tam bude hraběnka Eschenbachová a s ní samozřejmě její pohledná dcera. Všiml jsem si, že se o tebe docela zajímá, a ty už máš dost na to, aby sis někoho konečně našel.“ ‚No výborně‘ pomyslel si. Zase ho bude uhánět. V její přítomnosti se vždycky cítil jako štvaná zvěř.
„Tak to už mám další důvod, proč tam nejít.“ Odporoval vytrvale dál.
„Ale synu, nechápu, co se ti na ní nelíbí. Je to velmi pohledná, milá, mladá dáma. Ideální pro manželství.“ ‚Už je to tu zase‘ protočil oči. Teď jistě bude vést přednášky o tom, jak rád by se ještě dočkal vnoučat nebo podobné žvásty. „Taky nebudu na světě věčně. Už jsem starý muž, synu, a nic by mi neudělalo větší radost, než tvoje štěstí a kupa vnoučat.“ No jakoby to neříkal.
„Ale otče, ty mě zřejmě nechápeš, tohle není to, co chci.“
„Tak co potom chceš?“ Nechápal stále, co víc, než spokojené manželství a děti, by si mohl přát.
„Chci se zamilovat a se svou láskou potom cestovat na různá místa, zažít dobrodružství. Nechci sedět doma s kupou ubrečených dětí a s manželkou, ke které absolutně nic necítím.“
„Jsi úplně stejný jako tvoje matka. Ta podoba je až neuvěřitelná.“ Povzdechl si hrabě.
Pokaždé, když se na Toma podíval, jakoby ji znovu uviděl. Pokaždé, když se na něj podíval, opět pocítil tu nekonečnou bolest zrazeného. Ano, Tom doopravdy nebyl jeho syn. Jejich svatba byla totiž domluvená, ale i přesto se do ní zamiloval okamžitě, co ji jeho oči poprvé spatřily. Ona však netoužila po manželství. Byla spíš taková do větru, přesně jako Tom.
Věděl, že měla milence, věděl, že ho nemilovala, a taky věděl, že dítě, které v té době čekala, nebylo jeho. Všechno tohle by jí dokázal odpustit, kdyby to všechno ukončila a vrátila se k němu. Tak moc by dokázala být jeho láska silná a slepá. Ale ne, nevrátila se. Jednoho dne se prostě sebrala a odešla. Jediné, co po sobě zanechala, byl Tom. Mohl ho nechat na pospas svému osudu, ale neudělal to. Byl to tehdy takový bezbranný drobeček. Nemohl za činy své nezodpovědné matky. Přijal ho tedy za svého a vychoval. Tehdy si slíbil, že tohle se Tom nikdy nedozví, zlomilo by ho to. Už tak v dětství trpěl, řekl mu totiž, že jeho matka umřela hned po porodu. Bylo to pro něj už tak dost kruté, ale pořád ne natolik jako holá pravda.
Tom se podíval na otcův posmutnělý výraz. Vždycky takový měl, když přišlo na tohle téma. Často si pokládal smrt matky za vinu. Kdyby se nenarodil, nestalo by se to, a otec by nebyl smutný.
„Dobrá tedy, na ten karneval půjdu, třeba to nebude tak strašné.“ Prohlásil nakonec a hrabě ho objal.
„Tak vidíš, možná právě tam potkáš tu svoji lásku.“ Prohodil hrabě, a to ještě nevěděl, jak pravdivá jeho slova můžou být.
***
Na karnevale…
‚Proboha, větší nudu jsem nezažil, a to mám rozhodně s čím srovnávat.‘ Povzdechnul si hlasitě Tom.
„Tomíku…“ Zaslechl někoho volat zdrobnělinu svého jména. Takhle trapně mu neříkal nikdo jiný, než… otočil se a viděl, jak se k němu žene dcera hraběnky Eschenbachové. Zvažoval možnost útěku, ale už neměl šanci. Byla moc blízko, navíc by to bylo neslušné a nechtěl dělat otci ostudu. „Ahoj…“ Vydechla uříceně.
„Lídie.“ Pokývnul jen.
„Konečně jsem tě našla.“
„Ty jsi mě hledala?“ Lídie zčervenala.
„Teda… ehm… máti říkala, že tady budete, tak jsem tě chtěla jen pozdravit.“ ‚No to určitě‘ pomyslel si. Od chvíle co se dozvěděla, že bude tady, na něj beztak spřádala plány, jak ho odchytí. Viděl jí to na očích. Byla přesně ten typ. Navíc její zrzavé vlasy mu razily do očí. Nikdy neměl tuhle barvu rád.
„Ach tak.“ Dodal jen a přemýšlel, jak se z tohohle dostane, ona však začala vyprávět průběh jejich cesty sem, jak to bylo hrozné atd. Tom vnímal asi její každé páté slovo a možná ani to ne. Měl takový zvláštní pocit, jakoby ho někdo pozoroval. Začal se rozhlížet kolem, než se jeho oči střetly s těma nejkrásnějšíma, jaké kdy viděl. Měly barvu tmavou, jako hořká čokoláda. Byla v nich taková zvláštní jiskra. Pravděpodobně byl jejich majitelem chlapec, jelikož na sobě neměl šaty. Do tváře mu nebylo vidět, měl nasazenou masku. Ten pohled v něm vyvolal neuvěřitelné pocity, jako by jím projel elektrický výboj a okamžitě mu naskočila husí kůže. Neznámý sklopil pohled a vypadalo to, že chce odejít, ale předtím se ještě na Toma ohlédl, jakoby chtěl říct, pojď za mnou. Tom na nic nečekal a měl se k odchodu, nesmí ho ztratit z dohledu.
„To-Tome počkej, kam jdeš?“ Zastoupila mu Lídie cestu. Pohlédl jí do očí a rychle ze sebe vymáčkl, že si potřebuje odskočit. Ona jen kývla a usmála se. „Počkám tu na tebe.“ Zašeptala ještě, ale to už Tom nemohl slyšet, jelikož se prodíral skrz dav lidí a očima hledal svého neznámého. Doběhl až k jedné stodole a tady ulička končila. Ztratil ho…
„Sakra.“ Zaklel hlasitě a kopnul do starého zrezivělého hrnce, jenž se tam povaloval.
„Proč tak naštvaný?“ Zašeptal mu někdo zezadu těsně u ucha. Ten hlas, zněl tak sametově, vábivě. Prudce se otočí a kdo před ním nestojí. Jeho neznámý. Vykuleně na něho hleděl neschopen slova. Z blízka byl ještě krásnější, než si myslel, i když jeho tvář z části zakrývala maska. „Vylekal jsem tě snad?“ Mluvil pomalu dál. Tom se pořád nebyl schopen pohnout, natož promluvit, musel se nejdřív začít vzpamatovávat z jeho vábivě omamné vůně. Voněl jako květiny a ještě něco, co nedokázal rozeznat. „A kdepak máš svoji přítelkyni?“ Vyptával se stále neznámý a obcházel ho jako svoji kořist. Toma to značně znervózňovalo, přesto konečně dal slova dohromady.
„Není to moje přítelkyně, ale zřejmě se jí snaží být, štve mě jako zvěř. Štěstí, že jsem se jí ztratil.“
„Možná si neutekl na to správné místo… od lovce k lovci…“ Záhadně se usmál neznámý. Měl krásný úsměv, pomyslel si Tom. Vlastně mu připadala perfektní každá jeho část a to je ještě všechny neviděl.
„Třeba se kořist zahleděla do lovce a ulovit se nechá.“ Přistoupil na jeho hru.
„Vážně?“ Přiblížil se neznámý, na tváři pořád hravý úsměv. Přitáhl si Toma za opasek k sobě a vedl ho do stodoly.
Sotva vešli, neznámý přirazil Toma na dveře a začal ho vášnivě líbat. Tom se vzpamatovával jen chvilku, načež začal ochotně spolupracovat. Líbali se jako dva milenci od sebe sto let odloučení. Jejich hladké lesklé jazyky po sobě klouzaly tak naléhavě. Snažili se vyplnit a prozkoumat sebemenší prostůrek v ústech toho druhého. Neznámý začal z Toma přímo strhávat oblečení a ten taky nezůstal pozadu. Pokaždé se zachvěli, když byl odhalen další kousek kůže toho druhého. Když byli oba nazí, chtěl Tom sundat poslední kousek na těle neznámého a to masku zahalující mu tvář. Ten ho však zastavil a řekl.
„Té masky se už nedotýkej. Zůstane tam, kde je, dobře?“ Dal důraz na každé slovo, ale zároveň to říkal klidně. Tom to nemohl vědět, ale kdyby se mu ji pokusil sundat později, byl by už opravdu naštvaný.
„Ale proč?“ Podivil se Tom. Byl zklamaný, tolik chtěl pohlédnout do tváře svému neznámému.
„Moc se ptáš… Myslím, že bude lepší, když se vrátíme k tomu, kde jsme skončili.“ Dořekl a chtěl ho opět políbit, ale Tom ho ještě zastavil.
„Tak… tak mi alespoň řekni, jak se jmenuješ, ať vím jaké jméno vzdychat, až mi to budeš dělat.“ Vypláznul na něj Tom provokativně jazyk. Neznámý se jen usmál a řekl prosté: „Bill“, než se přisál na jeho rty. Pomalu se ode dveří posouvali ke staré posteli, jež tam byla, aniž by se od sebe, byť na okamžik oddělili. Bill do ní Toma strčil, a když dopadl, postel zavrzala. Zablýsklo se mu v očích. ‚Tahle postel ještě něco zažije‘ pomyslel si a svoji kořist si osedlal. Sklonil se k jeho krku a začal mu na něm jazykem dělat různé ornamenty. Toma to nenechávalo chladným a potichu vzdychnul. Bill pokračoval a najednou mu kůži na krku lehce skousnul. Tomem jako by projel příval ohně a mrazu najednou. Drtil přitom oběma rukama čelo postele a hlasitě vykřiknul.
„Panebože.“
„Ano, teď jsem tvůj bůh a ojedu tě tak tvrdě, že na to nikdy nezapomeneš.“ Dal Bill důraz na každé slovo a přitom se mu upřeně díval do očí. „Nikdy…“ Zašeptal ještě a skousnul mu ušní lalůček, načež ho vsál do úst.
„Tak už dělej!“ Vykřikl znovu Tom. Byl kompletně tvrdý a myslel, že už to snad ani víc nejde, ale Bill mu hodlal dokázat, že se spletl.
„Ale, ale… nějaký nedočkavý. Mučení ještě neskončilo, máme před sebou spoustu času, chci si svoji kořist vychutnat, pomalu…“ Dodal dráždivě a Tom zaúpěl. Trpělivost nepatřila mezi jeho silné stránky. Navíc mu připadalo, že každou chvíli vybuchne a Bill řekne „spoustu času?!“ OMG!!!
Ten se ale jeho obavami o explozi vůbec netrápil a sesunul se níž, k jeho bradavkám. Jednu vcucl do úst. Skousával ji, cumlal, sál… Druhou mu intenzivně třel mezi prsty a pravou rukou, jež měl volnou, mu nehty jemně přejížděl po břiše. Na Toma přicházely ve vlnách silné návaly vzrušení. Velmi hlasitě vzdychal, potřeboval to něčím vykompenzovat a tak začal přirážet proti Billovu klínu. Ten se neubránil vzdychnutí a šokem Toma skousnul více, než chtěl.
„Kdopak nám to tady zlobí.“ Pronese škádlivě.
„Jestli mám tohleto vydržet, tak musíme udělat malou výměnu.“ Řekl udýchaně Tom a než to Bill stačil pochytit, už ležel pod ním. Vzpíral se, neměl rád, když měl nad ním někdo navrch, on je tady přece lovec. Tom mu ale pohotově přidržel ruce za hlavou. „Nevzpírej se, kořist neřekla, že se ti dá tak snadno. Navíc budeš ještě prosit, abych nepřestával.“ Uchechtl se Tom.
„Tak toho se nedočkáš.“ Ušklíbnul se vzpurně, ale už teď věděl, že se bude muset hodně přemáhat.
„Uvidíme.“ Dodal ještě Tom a sehnul se k jeho krku. Zuřivě vsával do úst jeho sametovou pokožku, na níž se okamžitě vytvořily červené fleky a menší stopy od zubů. Bill se stěží ovládal a dusil v sobě steny. Tom si dál brázdil jazykem cestičku až k jeho bradavkám, které také tvrdě skousával. Billovi silně pulzoval penis a celé jeho tělo hořelo touhou. Snažil se pořád statečně tlumit vzdechy, ale stejně byly nepřeslechnutelné. Tom se pro sebe pousmál ‚už to nebude trvat dlouho.‘ Zajel mu jazykem do pupíku a tentokrát Bill hlasitě vykřikl. Sakra, co to dělá, přece… vždyť se vůbec nemůže ovládat. Tom mu začal vtiskávat polibky na podbřišek a rukama mu intenzivně hnětl stehna. Najednou prudce přejel jazykem po celé jeho chloubě. Bill sebou začal cukat a hlasitě křičel, ať už to dokončí. Tom přestal, znovu se na něj vyhoupl a přiblížil se na minimální vzdálenost k jeho tváři. Upřeně se mu podíval do očí a zašeptal.
„Stačí jedno jediné slovo.“
„Nebudu prosit…“ Pohodil Bill znovu vzpurně hlavou. „Lovec neprosí kořist.“ Tom jenom pokrčil rameny a s obrovským přemáháním se z Billa zvedl. Myslel, že to neustojí, ale nakonec přece jen.
„Jak chceš.“ Řekl a začal sbírat své svršky.
„Po-počkej, kam jdeš? Přece mě tady takhle nenecháš.“ Vzdychl vyjeveně Bill.
„Proč ne… lovec si přece vždycky poradí ne…“ Ušklíbnul se Tom a zamířil ke dveřím. Bill se urychleně zvednul z postele, přitisknul se zezadu k Tomovi a rukama přirazil dveře zpět.
„Tome, prosím, neodcházej.“ Zašeptal mu naléhavě do ucha.
„Fajn a teď už si mě konečně vezmi, než se z toho zblázním.“
Billovi se pod těmi slovy podlomila kolena. Naslinil dva prsty a pronikl jimi do Toma. Neměli čas na nějaké pomalé přípravy. „To už stačí, vraz mi ho tam, potřebuju tě cítit v sobě. Teď, hned!!!“
„A… ale bude tě to bolet.“
„Od kdy se lovec stará, jestli kořist něco bolí?“ Bill tedy s pochybami pomalu vnikal do Toma. Ten ale proti němu prudce přirazil a vykřikl bolestí. Byla to hrozná bolest, která se mísila s neuvěřitelnou slastí. Přesně jako tmavá čokoláda. Je hořká, ale zároveň sladká.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se ho Bill.
„J-jo.“ Víc ze sebe nedokázal dostat. Bill si pořád nebyl jistý, ale Tom přirazil k jeho klínu znovu, i když to bolelo. Bill tedy začal přirážet. „Víc…tvrději.“ Vypustil ze sebe Tom mezi hlasitými výkřiky a Bill teda přidal. Oba křičeli, tak hlasitě, že to museli slyšet snad všichni zůčastnění karnevalu. A to od nich byli vzdáleni, dá se říct dostatečně.
„Už… už.“ Nestačil doříct Bill. Bylo to jako by explodovala nálož výbušnin a to vše proudilo do Tomova horkého těla. Ještě chvíli takhle stáli, než se Bill vzpamatoval z orgasmu. Tom byl ještě pořád tvrdý, Bill na něj úplně zapomněl, jakoby mu při tom vypadl mozek, nemohl myslet na nic jiného, než na sebe uvnitř Toma. Teď to ale hodlá napravit. Klesnul na kolena a podíval se Tomovi do očí. „Teď je na řadě má kořist, za tohle si to zaslouží.“ Usmál se a vzal Toma nedočkavě celého do pusy. Jazykem přejížděl po spodní straně jeho stále tvrdého, pulsujícího penisu. Dostal se až ke špičce a začal proti ní přirážet jazykem. Přitom mu třel varlata. Netrvalo dlouho a i Tom, který byl z předešlých zážitků na pokraji extáze, vystříkl Billovi do pusy. Ten statečně polykal, ale přesto mu pramínek tekutiny unikl koutkem úst. Tom také klesl vedle něj na zem a ještě v opojení před chvílí prožitého orgasmu mu zbytek svého spermatu prstem lehce setřel. Vzpomněl si na okamžik, kdy Bill vyslovil jeho jméno. Neříkal mu ho přece.
„Bille?“
„Hm?“ Brouknul spokojeně vyčerpaný Bill.
„Předtím jsi mi řekl, Tome…“
„Jmenuješ se tak snad ne?“ Pozvedl Bill obočí.
„To jo, ale jak si to věděl? Vždyť jsem ti to neřekl a…“ Bill jemně přiložil prst na Tomovy rty.
„Nemusel jsi…“ Pohladil ho po tváři. „Víš, sleduju už svoji kořist dlouho, a když jsem tě poprvé uviděl, věděl jsem, že moje srdce už jiné patřit nebude.“
„Vá-vážně? Já-já jaktože jsem si tě nikdy nevšiml.“ Nechápal Tom, jak si mohl nevšimnout, tak dokonalého stvoření, jako je on.
„Kořist si přece nesmí všimnout lovce, vyplašila by se.“ Blýsknul očima Bill a mírně se pousmál.
„Miluju tě.“ Vyhrkl Tom. Bill mu začal prsty jemně obtahovat kontury obličeje.
„Lovec by se nikdy neměl zamilovat do kořisti, ale stalo se. Teď tě musím zase pustit.“ Povzdechl si smutně.
„Jak to myslíš?“ Nechápal Tom, kam směřuje, ale vůbec se mu to nelíbilo.
„Nemůžeme být spolu, byli bysme zavrženci téhle prohnilé společnosti. Tohle by nemohlo fungovat. Proto jsem si nechtěl sundat tu masku, abys mě nemohl najít. Už se o to ani nepokoušej, ušetříme si tak spoustu trápení, kterému bysme se sami vystavili, kdybychom spolu zůstali.“
„A-ale Bille to přece… můžeme to udržet v tajnosti.“ Vzlykl zoufale Tom a z očí se mu spustily slzy.
„Vážně? To by si chtěl? Plížit se tajně a dávat si pozor, aby nás při něčem někdo nechytil. Za tohle bysme oba mohli zaplatit. Vězením, životem… kdo ví.“ Tom sklopil hlavu, Bill mu ji ale prsty nadzvednul a naposledy ho políbil. „Sbohem má lásko. Vždycky tě budu milovat a pamatuj, nikdo tě v mém srdci nebude moct nahradit… nikdy.“ Řekl, posbíral si své svršky a odešel.
Tom se za ním díval, nepokoušel se ho zastavit, moc dobře věděl, že by to nemělo smysl. Bill měl pravdu, ale proč? Jestli je láska tak krutá, tak se v tom případě nechtěl nikdy zamilovat. Ještě hodnou chvíli tam seděl, než mu začala být zima. Tak tedy vstal a začal se pomalu oblékat. Když procházel zpět, skrz masitý dav lidí, tvářil se jako bezduchá loutka. Chyběla mu totiž jedna věc, proto nemohl být stejný. Srdce… to mu ukradl jeho lovec. Najednou ho někdo chytil za rameno. Vzplál v něm střípek naděje, že by to mohl být Bill. Třeba si to rozmyslel…. Avšak když se otočil, spatřil jenom Lídii.
„Tome, kde jsi byl? Já na tebe čekala, ale pořád si nešel.“ Bill měl pravdu, kdyby kořist zahlédla lovce, vyplašila by se. Znovu se mu tlačily do očí slzy, ale začal rychle mrkat, aby je zahnal.
„Já tě vlastně taky hledal, víš? Ale v tomhle davu to nebylo lehké.“ Nakonec, i když se snažil slzy vší silou zadržet, opět se vydraly ven.
„Tomíku, proč pláčeš?“ Pohladila ho po tváři. Tom zavřel na okamžik oči a s jejich otevřením to udělal.
„Víš, chtěl jsem se tě vlastně na něco zeptat, ale pořád mám strach, že se ode mne odvrátíš.“ Řekl s takovým sebezapřením.
„Já? Já se od tebe neodvrátím nikdy, řekni mi to.“
„Vezmeš si mě?“
„To-Tome, to myslíš vážně?“ V okamžiku kdy Tom kývnul, byla Lídie v sedmém nebi. Tak dlouho do něj byla zamilovaná, a teď konečně přišla její chvíle. Zavěsila se mu kolem krku. „Jak sis jen mohl myslet, že bych tě mohla odmítnout? Celou dobu jsem čekala, až se mě na tohle zeptáš.“ Zářily jí oči štěstím.
„S tebou mě zavrhovat společnost nebude pche…“ zašeptal si pro sebe potichu znechuceně.
„Říkal si něco miláčku?“ Upřela na něj svůj oddaný pohled.
„Nic…“ Řekl tak chladně, až by někomu mohla naskočit husí kůže. Lídie si však ničeho nevšimla. Byla to jednoduchá holka, do něj po uši zamilovaná. Nevšiml si človíčka, co je pozoruje zpovzdálí. Jeho lovec… ‚Kořist bude v bezpečí zase jenom s kořistí…‘ pomyslel si, než se na jeho tváři mihnul bolestný úšklebek a vydal se do tmy. Věděl, že už nikdy nebude žádný lov, žádné kořisti… nikdy. Ještě tu noc to oznámili rodičům, ale když se hrabě díval do tváře svého syna, nemohl si nepovšimnout bolesti, která se v ní odrážela. Proč měl takový neodbytný pocit, že se znovu opakuje historie?
***
„Ach dědečku to bylo tak smutné.“ Stírala si slzy 16tiletá Magda.
„To víš, dneska by to možná dopadlo jinak, ale představ si to tehdy, jak na takový vztah museli lidé pohlížet.“
„To ano, ale setkali se ještě někdy?“
„To nevím, drahá, to nevím.“
„Myslíš, že jsou teď spolu v nebi?“ Podívala se vzhůru na zářící hvězdy.
„Myslím, že se tam určitě našli.“
„Pojďte už vy dva, ať vám ty pečené brambory nevychladnou.“ Zavolala na ně máma Magdy a tudíž dcera dědečka Magdy. „Už jdem…“ Pronesli unisono a vydali se zpět k ohni.
autor: Emilia
betaread: Janule
Tak to bylo dokonalý ^^ Prostě kouzelný. Určitě jedna z nejlepších jednodílek, které jsem kdy četla a to je jich hodně <33 A mně k tomu ještě hraje In Die Nacht, takže si všichni dovedete představit, jaký byl účinek… =)))
Krása. Mám ráda tenhle typ povídek
panebože (teď jsem tvůj bůh a ojedu tě tak tvrdě, že na to nikdy nezapomeneš. jo, jen jsem si vypůjčila větu :))
je to dokonalý! fakt nádherný a je mi jich strašně líto…ale je to nádherná povídka!
krásná pohádka….asi si jí ještě před spaním jednou přečtu!
Byla bych ráda, kdyby mi někdo vyprávěl takový příběh. A ani ty podrobnosti by nemusel vynecháva xDD
Krásný!
Moc děkuju všem. Jinak Aki, to jsem právě promýšlela, že když jí to bude vyprávět tak ty podrobnosti u toho×D nejdřív jsem to plánovala, že to bude vyprávět nějaké menší, třeba 10tileté, ale pak jsem si uvědomila jak nevinně *devil* je tam popsán ten sex, tak jsem tu hranici krapet posunula mno×D
to bolo také pekné. ale aj smutné. neznášam keď kvôli spoločnosti alebo niečomu takému nemôžu byť spolu
Jejda moc hezka povídka…dukaz toho, že i když neco človek moc chce tak společnost ho donutí k tomu co je v jejích očích správné i kdyz tím ničí lásku a lidsky zivoty…chudák Tomik
Jezuus,já zas bulim u toho konce,jak ho Bill sleduje a pak odejde…..toe táák smutnýýý:-(:-(
Ježiši marja…
Tohle bylo něco… Panebože…. Hodně luxusní povídka. Většinou si povídky dávám do mobilu a když si je přečtu, tak je hned vymažu. Jednou se mi jedna povídka tak líbila, že sem si ji musela nechat v mobilu a mám ji tam doted.
Proč to říkám..? Abys věděla, že tahle Tvoje povídka je v mým mobilu od včerejška a to i když sem ji přečetla. Opravdu hodně vydařené…!
Bylo to tak živé. Dokázala sem si to uplně představit… Musela sem se usmívat když hraběnčina dcera uháněla " Tomíka " 🙂
A to jak mluvili pořád o kořisti a jejím lovci… mmm.. ♥.
K sexu mužu říct jedině Ochpanebožetobylodokonaly… ♥.
Já u povídek opravdu moc nebrečím, ale u tohohle sem prostě slzy nemohla zastavit…
Ještě ted jak píšu komentář, tak si uplně vybavuju každou scénu. A když si znovu představím to že spolu nemohli být, znovu se mi tlačí slzy do očí. Opravdu nádherné. ♥