autor: Evil
Dostala jsem náhlý nápad při včerejším pobytu na zahradě. Nevím proč, ale ta myšlenka se mi prostě odehrála v hlavě, tak jsem to zkusila napsat 🙂 snad se bude líbit, Evil 🙂
Nemohl jsem přimět smysly, aby fungovaly. Tak moc jsem v tu hroznou chvíli chtěl křičet, plakat, utíkat bezhlavě pryč… Ale nic nešlo. Ten jediný okamžik mi změnil život. Navždy. Vůbec jsem si neuvědomoval, co se stalo. Necítil jsem, jak je podlaha podia studená. Nevnímal jsem, že jsem dlouhé hodiny klečel a prostě jen zíral do prázdna. Nic víc. Takovou dobu. Křik, shon, rozutečení davu, ani následné ticho. Všechno se to dělo někde daleko. Ne pár metrů ode mě. Přišlo mi, jako by všechno přestalo existovat a já nemohl dělat nic, jen se na všechno dívat.
Na malou chvíli mi hlavou prolétla událost, která byla stará pár minut… Pár hodin? Nevěděl jsem. Bolest mě ochromila ještě více. Už mě stálo úsilí i jedno nadechnutí. Pálily mě oči tak hrozně. Co se to vůbec děje? Ucítil jsem jemné a letmé pohlazení po rameni. Nechtěl jsem se ani pohnout. Přišlo mi, že bych to stejně nedokázal. Ale udělal jsem to. Spatřil jsem Georgovu tvář. Byl smutný a ustaraný. Pohlédl jsem do jeho očí a mně se v tu chvíli protrhly slzné kanálky. Únik od reality nepomohl. Byl jsem stále tady.
Kolem mě pobíhala hromada lidí. Viděl jsem, jak po mé pravici seděli na zemi mí dva nejlepší přátelé. Na druhé straně se míhaly bílé pláště, lidé z našeho týmu a další a další lidé. Udělalo se mi nevolno. Nemůže to být pravda. Z hrdla se mi vydral zajíkavý vzlyk. Měl jsem strach. Ale musel jsem to udělat. Pohlédl jsem dolů. Do své náruče. Křečovitě jsem svíral jeho tělo. Na jeho tvář dopadaly mé slzy. Oči měl tiše zavřené, výraz uvolněný. Vypadal tak klidně. Jen jako kdyby spal. Dokonce bych tomu i uvěřil, kdyby někdo zakryl krvácející ránu. Ale to bych nesměl uvnitř cítit, že ve mně kus mého já zemřelo. On byl moje polovina. Má silnější polovina, která mne vždy chránila, a já mu byl tak vděčný za všechno, co pro mě kdy udělal. Ani nevím, jestli to věděl. Jestli věděl, jak moc jsem jej za to všechno miloval.
Těsně před mou tváří jsem postřehl pohyb. Někdo přede mnou už asi hodnou dobu mával sklenicí s vodou. Až teď jsem si všiml, že mám vyprahlé rty a v hrdle mě neskutečně pálí. Otevřel jsem ústa, jak jsem chtěl poděkovat, ale hlas mi selhal. Chtěl jsem sklenici uchopit do ruky, ale nemohl jsem jej pustit. Nemohl. Znovu ten odporný vzlyk, který jsem snad ani nemohl vydat já. Přitiskl jsem si vší silou jeho tělo k sobě. Plakal jsem dlouho. Tak hrozně dlouho. Ale všude bylo ticho. Nic než mé vzlyky nerušily ten okamžik, který se neměl stát.
Nechtěl jsem, ale pomalu, jak to jen šlo, jsem se opatrně rozhlédl kolem sebe. Na zemi pár plyšových hraček, černá kytara, můj stříbrný mikrofon a hromada stříbrných papírků. Jejich lesk ničilo tratoliště krve, které bylo všude. Málem jsem začal křičet. Jak jsem si toho jen mohl nevšimnout? Byla na podlaze, měl jsem jí nasáklé tričko i kalhoty. Znovu jsem se snažil podívat do své náruče. Hystericky jsem se rozplakal, svíjel jsem se. Připadalo mi, jako by mě někdo rval na kusy. Poddával jsem se bolesti a v agonii jsem jej znovu sevřel. Pevně.
Vždycky, když jsem svého brášku objímal, naše srdce tloukla společně. Nyní jsem ale slyšel jen ticho. Přepadla mě panická hrůza, začal jsem zběsile dýchat, třást se a bylo mi na omdlení. Najednou jsem ochabl a jeho tělo mi vyklouzlo z náruče. V tu chvíli se ke mně seběhla hromada lidí. Dva muži mne chytli za paže, abych se už nemohl dostat k jeho tělu. Natahoval jsem k němu ruce, ale nešlo to. Brali jej na nosítka a dál nevím, co se stalo. Začal jsem křičet, pozvracel jsem se, a nakonec asi omdlel.
*****
Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale když jsem se probudil, měl jsem žízeň, byl jsem malátný a hlavu jsem měl jako střep. Doufal jsem, že se mi to všechno jenom zdálo. Když jsem se rozkoukal, odporná, všudypřítomná běl mě bodla do očí. Hrozně mě pálily. Zprudka jsem se zvedl a já náhle ucítil táhlé štípnutí. Podíval jsem se na své předloktí a viděl jsem krvavou stopu. Vytrhl jsem si kapačku. Zatraceně, proč kapačku? Co tady ksakru… V tu chvíli, co jsem chtěl jít hledat svého Toma, se rozletěly dveře a nahrnul se ke mně doktor a za ním se ke mně řítila máma a kluci. „Kde je Tom! Kde je!“ křičel jsem na každého z nich zvlášť a snažil se neječet na celé kolo.
Myslím, že se mi to nepovedlo, protože jsem cítil tupé bodnutí a po něm jsem se opět cítil jako onuce.
„Broučku…“ šeptla máma a sedla si ke mně na postel. Pohladila mě roztřesenou rukou po čele. Cítil jsem to pohlazení spíše jako tlumené brnění, jak jsem už byl mimo.
„Tom…“ hlesl jsem. Měl jsem už i ochablou tvář. Máma mi stiskla ruku. Nepřítomně jsem jí stisk opětoval. Viděl jsem její slzy. „Je…“ nedovedl jsem to slovo říct. Nešlo to. Máma mě chápala a potřásla hlavou. Rozplakala se a stiskla mě více. „Já vím…“ vydral jsem ze sebe. „Cítím to…“ spolkl jsem vzlyk, „…tady,“ přitiskl jsem si ruku k hrudi. „Prázdno…“ zašeptal jsem z posledních sil.
Viděl jsem rozmazaně, jak mi máma otírá obličej papírovým kapesníkem. Plakal jsem, ale necítil jsem to.
„Netrápil se…“ věděl jsem, že ne, ale musel jsem to od někoho slyšet.
„Ne… Nic necítil,“ pokýval jsem hlavou a horkých slz se mi z očí vyvalilo tisíce. Nešlo to zastavit. Byl jsem hrozně unavený. Už jsem téměř nevnímal. Jen jsem měl hroznou žízeň. Někdo mi dal napít. Pak mi ztěžkla víčka a já okamžitě usnul.
*****
Ocitl jsem se v malé místnosti. Bylo tu teplo a také bílo. Ale tahle bílá nedrásala moje oči. Nevadila mi. Cítil jsem se zmateně, ale zároveň nepochopitelně klidně. Rozhlédl jsem se a všiml si pohovky. Seděl na ní můj bráška.
„Tome!“ vykřikl jsem a on se usmál. Beze slova poklepal na místo vedle sebe a já si k němu bez rozmýšlení sedl. Vyvaleně jsem si jej prohlížel.
„Bude to v pořádku, uvidíš…“ šeptl tím jeho krásným, hlubokým hlasem a já se roztřásl. Natáhl ke mně ruku a něžně mě pohladil po tváři. Setřel mi zbloudilou slzu, která mi z koutku oka utekla. Přitiskl jsem si jeho dlaň blíž ke své tváři a pevně semkl víčka, abych se nerozplakal úplně.
„Jsi mrtvý…“ šeptl jsem a pak jsem se poplašeně rozhlédl kolem. Nic. Jen bílo.
„Ano. Jsem. Ale přísahal jsem ti, že tě nikdy neopustím…“
„A opustil jsi mě!“ vypískl jsem při dalším nastupujícím pláči, ale on mi jen něžně položil prst na rty.
„Nikdy tě neopustím. To si pamatuj, Billi… Nikdy. Budu navždycky s tebou. Tady…“ jemně mi poklepal na čelo. „A hlavně tady…“ přitiskl dlaň k mému srdci. To už jsem slzy neudržel. Ani jsem mu to nestihl za celý život říct. Bál jsem se, a teď je pozdě. Musel jsem mu to říct, i když to bylo těžké, tak moc.
„Miluju tě, Tome…“ vzlykl jsem a už jsem se mu nedovedl podívat do očí. Ucítil jsem, jak mi jemně prsty pročísl moje světlé vlasy a pak mi jedním prstem nadzvedl tvář.
„Miluju tě, Billi. Odjakživa tě hrozně miluju, jen jsem nikdy neměl odvahu ti to říct.“ Konečně jsem se mu podíval do očí. Usmál se na mě a mně poskočilo srdce náhlým štěstím. „Děkuji ti za všechno, bráško…“ špitl ještě a jemně mě políbil na rty. Jen zlehka. A poté se mi jeho obraz rozmazal do ztracena.
*****
Vzbudil jsem se a první, co jsem spatřil, byla mámy tvář. Ustaraně se na mě dívala. „Maminko…“ ochraptěle jsem špitl.
„Copak, zlatíčko…“ pohladila mě a viděl jsem na ní, jaké měla obavy.
„Já vím, že Tom se mnou bude napořád. Tady…“ jako on, tak jsem nyní já mámě jemně poklepal na čelo, „…a hlavně… tady…“ položil jsem jí ruku k srdci a máma se na mě v slzách usmála.
„Máš pravdu…“ zašeptala a objala mě. Když jsem vyplakal další příval slz, posadil jsem se na posteli. „Půjdeme domů…“
autor: Evil
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Tohle bylo tak zatraceně úžasný… Sice z toho teď asi budu mít depku, ale rozhodně nelituju, protože to bylo moc krásné. Stejně jsem toho názoru, že by nebyli schopní žít jeden bez druhého a nakonec by ho Bill následoval…
Nemám slov … to byl nádherný a šileně smutný, jenom mě zajímá jak Tom umřel 🙂
Krásna povídka,ale smutna.
Fucking tears… bolo to nádherné… ale tak smutné T.T chudák Tom… ale bude s Billom navždy. <3 kurník, fakt tu totálne bulím :`(
Tak to bolo vážne smutné 🙁