autor: Elis
Jsem asi cvok. Absolutní cvok. Sedím tu tak v kuchyni, nimrám se v jídle. Jsem tu sám. Mamka je na zahradě. Prostě jen nepřítomně hledím před sebe a – Šok!
Mám vážné podezření, že už bych se měl do toho jídla přece jenom pustit, jinak mě asi budou muset odvézt na psychinu. Přistihl jsem se totiž, jak z proužků červené papriky skládám vedle brambor slovo TOM. A je to ještě horší. Zřejmě jsem pracoval na něčem, co vypadá jako… jako… srdíčko?!
Paráda. Fakt paráda. Asi nemám nic lepšího na práci, než vyznávat lásku svýmu bráškovi. To jsem teda dopadl. To bude z toho, že už jsem tak strašně dlouho nikoho neměl. Z čehož vyplývá, že Tom bylo to jediný jméno, který jsem tu mohl vytvořit.
Moment. Něco tu nesedí. Úplně jsem zapomněl na to srdíčko. Jenomže… nenapadá mě jediný normální vysvětlení, proč jsem ho tam začal dělat.
„Bille!“ Tok mých myšlenek přerušilo mámino volání. A sakra! Já jí měl pomoct se zaléváním.
Řítím se na zahradu, cestou si obouvám tenisky a zapomínám na své spekulace. Usměju se na mámu a už ochotně nosím jednu konev za druhou. Klábosím s mamkou o všem možném, potom ovšem přijde na zahradu i Tom. Zrovna se vrátil z nákupu. A já v tu ránu marně zadržuji svou představivost, aby nevyváděla takové hlouposti a nedělala ze mě a z Toma pár. Zamilovaný pár.
Ale já za to nemůžu. Je to silnější, než já.
Brácha něco loví v tašce a za chvíli už vytahuje tři nanuky. Vsadím se, že jeden snědl už po cestě. V koutku mu zůstalo trochu čokolády. Tipuju to na Pegas. Jenomže teď od něj dostávám ten hnusnej jahodovej ledák. Šklebí se na mě, parchant jeden. Ví, že ho nesnáším.
Místo obvyklé reakce – totiž že začnu vyvádět – si ho však normálně, s ledovým klidem vezmu. Nevšímám si jeho nechápavého výrazu ve tváři. Abych pravdu řekl, hypnotizuju ten kousek čokolády v koutku jeho úst a mám téměř nekontrolovatelné nutkání mu ho setřít, nebo líp… Dost, Bille!
Rychle od svého dvojčete odvrátím pohled a spěchám si do bezpečí k velkému ořecháči rozbalit nanuk. Pevně doufám, že si nevšiml, kam jsem mu civěl. Začínám rudnout. To mi ještě chybělo…
Panebože. Proč se na mě furt tak dívá? Otočím se zády a předstírám, že pozoruju pole za zahradou. Zapomínám na svůj nanuk, a tak mi už jeho sladká šťáva stéká po ruce.
„Sakra!“ zakleju nahlas. Máma mě naštěstí neslyšela. Sedí pod stromem a vychutnává si svůj tvarohový nanuk. A já spěchám ke studni, než nějaká proradná vosa zvětří sladkou vůni ve vzduchu a namíří si to rovnou na mě.
Rychle si v kádi u studny umývám ruce, a co jiného se může stát, než že můj bráška dolíže nanuk a prostě si řekne, že půjde do konve napustit vodu. Ustoupím a udělám mu tak místo. Zase na mě začne tak divně koukat. Je pravda, že za normálních okolností bych mu tam naschvál překážel, dokud by po mně nezačal cákat vodu, ale dneska mám pocit, že bude lepší držet se od něj co nejdál.
Pozoruju ho, jak tu těžkou, železnou konev plnou vody vytahuje z kádě, jako by byla z papíru. Náhle se ale zastaví a pohlédne mi do očí. Srdce se mi rozbuší. Nemůžu dýchat. Fantazie mě zase unáší pryč a já vidím, jak se k sobě s Tomem přibližujeme, otíráme se rty o sebe, nebereme ohledy na mámu a… Ale pak se vrátím do reality.
„Bille, děje se něco?“ ptá se mě podezřívavě, jako by něco tušil.
No tak, řekni mu to! Řekni mu, co se s tebou děje, když je ti tak blízko. Řekni mu, že jeho rty tě přitahují víc než nejsladší ovoce světa. A ty oči…
Bille, no tak, to dáš! Řekni mu to, řekni…
„Ne… nic se neděje.“ Vysoukám ze sebe nejistě a popadnu konev, co naplnil, abych mohl jít pokropit ty nebohé rostlinky a nemusel tak čelit nutkání… nutkání políbit svého bratra.
Snad… někdy…
Zklamaně – moment, to se mi určitě jenom zdá – uchopí tašku a nese ji dovnitř. Zhluboka si oddechnu. Jsem strašně zmatený. Srdce se mi začíná zklidňovat. Přemýšlím. Přemýšlím, jestli jsem normální.
Normální? Uvažovat o vztahu s bratrem? Jasně, to přece dělá kde-kdo…
Zmoženě si sednu do trávy. Mamka dojedla nanuk, teď má zavřené oči a vychutnává si hřející paprsky slunce. Zadívám se do jasně modré oblohy, ale kvůli ostrému světlu hned sklopím zrak. V žaludku mi zakručí. To bude tím, jak jsem se nimral v tom jídle…
Proboha!
Děsivé zjištění mě tvrdě udeří do spánků. Už zase se mi zrychluje tep. Zběsile utíkám do domu a mířím do kuchyně. Ve dveřích se zastavím, hlasitě oddechuji.
Zorničky se mi rozšíří hrůzou. Tom tam stojí a opírá se o kuchyňskou linku. Kupodivu se usmívá a –
Srdce se mi v tu ránu zastaví.
Vedle nápisu TOM je dokončené to malé, krásné srdíčko.
Hlavou mi létají tisíce myšlenek a já se zmateně podívám na Toma. Ten odtrhne oči od okna a upře je na mě. Bože, nevím, co mám dělat. Klepu se a čekám, co se bude dít dál. Jedno ale vím jistě, oběd dneska zůstane nedojedený…
autor: Elis
betaread: Janule
peknyyy
To je dokonalý, z toho mám úplně úžasnou náladu 😀 to, jak si bill vzpomněl, že tam tu papriku nechal, a byl z toho vyděšený, to znám, akorát občas použiju horší slovo 😀
náádhera!
Krásný, vážně moc krásný, taky jsi mi zvedla náladu, stejně jako ivet. 🙂 Živě si dokážu představit to Billovo zděšení, když si vzpomněl na papriku 🙂
moc hezký. TAkový jednoduchý a právě proto moc hezký. A co se mi líbilo, že tam vlastně se mizi nima nic nestalo a přitom se toho stalo tolik. FAkt paráda
Perfektní,takové úplně přirozené…..
jéé to bylo hezké….jednoduché a krásné..x)
Moc pěkné. Taky se tu u toho culím 🙂
Fakt nádherný holky. Nebála bych seu povídek použít sprostý slova, jako by to mluvili však oni…jen tam ty sprosťárny ddejte…plnou náož ;D