Proč? Proč on? Proč my?

Někdo klepe na dveře. „Bille, lásko, běž otevřít.“ Bill otevře dveře, za nimi stojí pošťák. „Přejete si?“ zeptá se Bill, ale pošťák mu jen podá obálku a odejde. Bill nechápe, ale dál to neřeší. Zavře dveře a obálku rozlepí. Když se podívá na obsah papíru, vytřeští oči a z ruky mu vypadne sklenička, kterou doposud držel. „Panebože…“ „Co se děje?“ zeptá se Tom a rychle k bratrovi přiběhne. „Na čti!“ podá mu Bill papír. „Na příkaz Adolfa Hitlera musí všechny židovské rodiny 1.9.1940 nastoupit na transport do židovského města Theressienstadt!“ Když dočte, podívá se na Billa ,který sedí na zemi a vzlyká. „Bille, lásko, klid.. to bude dobrý,“ utěšuje ho Tom, ale sám nemá k pláčí daleko. Co s nimi teď bude? Budou muset opustit vše, co měli rádi? Nebo dokonce sami sebe?

Dvojčatům nezbylo nic jiného, než příkaz uposlechnout. Ten poslední týden před odjezdem se snažili užívat si života naplno. A hlavně blízkosti toho druhého. „Nastupovat!“ zařval nějaký chlap. Bill plakal, nechtěl pryč… bál se – o sebe, o Toma, o svoji rodinu. Drželi se za ruce a nastoupili do vlaku. Byl tam hrozný smrad. „Fuj,“ řekl Tom. Nastoupilo tam asi ještě 50 lidí. Posadili se na podlahu. Bill se schoulil Tomovy do náruče. Usnul.

Tom ho po celou dobu hladil po vlasech a pozoroval ostatní lidi. Všichni se k sobě taky choulili, někteří si i povídali. Opět svou pozornost upnul na Billa, byl tak křehký, skoro se mu rozpadal v náručí.

Jeli jsme asi 3dny, jenom s občasnými zastávkami, a při těch nabírali nové lidi. Nedali nám najíst, nemohli jsme si dojít na ´záchod´. Těšil jsem se, až budeme moci vystoupit, ale to jsem ještě nevěděl, že to bude horší. Vlak zastavil a vojáci začali vykřikovat „Raus,shnell!“ Vystoupili jsme a před námi se rozprostřelo ghetto Theressien. Postavili jsme se do řady, pořád držíc se za ruce. „Nach links,“ řekl nám voják a my jsme šli v zástupu směr ubytovny. Nevím, kam šli ti ostatní doprava, ale tady to bylo hrozné. Všude v oknech a v bytech byly netísněné rodiny. Poslali nás na ubytovnu úplně do horního patra, společně ještě asi s 12 lidmi do jedné místnosti. S Billem jsme si našli místečko úplně v rohu. Sedli jsme si a schoulili se k sobě. „Tome, tady je to hrozný,“ šeptal tiše Bill. „Já vím, Billí, ale musíme vydržet.“ Na důkaz jsem ho políbil něžně a smutně. Sám jsem nevěřil tomu, že tohle dobře skončí.

Přinesli nám nějaké jídlo, hnusné, byla to jen voda, ve které něco plavalo. S Billem jsme se toho ani nedotkli, i když jsme měli hrozný hlad.

Byli jsme tam zavření hrozně dlouho, potom nás pustili ven. Řekli, že teď každý dostane samostatnou místnost s postelí. Objal jsem Billa. „Přece jen to bude dobré, uvidíš!“ A usmál jsem se na něho. Ukázali nám místnost, kde budeme s Billem ´teď žít´. Netušili jsme, že je to jen taková ´hra´, protože mají přijet nějací lidé z červeného kříže. Šli jsme s Billem do parku, drželi jsme se za ruce, tady jsme svůj vztah skrývat nemuseli. Posadili jsme se na lavičku a povídali si. Bill se usmál, za tu dobu, co tu jsme to bylo poprvé, tolik mi to chybělo. Úsměv jsem mu oplatil, nahnul jsem se k němu a po dlouhé době jsem znovu spojil své rty s jeho. Bylo to úžasné. Z parku jsme šli do centra, kde byl plakát na nějakou večerní operu. Bill hrozně rád zpívá, tak jsme si řekli, že půjdeme …

„Oh, Tomí, to bylo krásné!“ Byl jsem rád, že je Bill nadšený,j á byl také. Ještě chvíli jsme se ruku v ruce procházeli městem, když v tom přišli vojáci a začali nás zahánět do ubytoven. Zase jsme s Billem museli do místnosti přeplněné lidmi. Bill znovu plakal, že tam nechce. „Billí, slyšíš? To je v pořádku.“

Dny se vlekly a bylo to stejné jako na začátku – jídlo se nedalo jíst, v přecpaných místnostech se nedalo spát, prostě hrůza! Dva měsíce po tom krásném dni v parku a opeře přišel voják. „Jděte všichni ven!“ řekl a všichni z naší ubytovny ho uposlechli. Venku se utvořil dav lidí z jiných ubytoven. Vedli nás cestou z města k bráně. Tou jsme prošli. Za branou stál voják, zase rozděloval. Byl to nejhorší okamžik v mém životě. „Nach links,“ řekl mně a Billovi: „Nach fechte.“ Bránil jsem se, křičel jsem, že chci být s ním, on hystericky plakal. Násilím mě odtáhli skrze s bránou s nápisem: „Arbeit Macht frei“ a zavřeli mě na samotku. Kopal jsem do dveří „Okamžitě mě pusťte, já chci k Billovi, co je s Billem?“ vyváděl jsem jak malá holka, které vzali panenku. „Pusťte mě!!!“ Bylo to zbytečné, odpovědí mi byly pouze nadávky. Zničeně jsem se sesunul na podlahu. Už jsem ani nedokázal zadržovat slzy. Ta bezmoc a nevědomost, co je s Billem, byla strašná. Napadla mě spousta možností, co se s ním mohlo stát i jeho smrt, ale někde uvnitř jsem cítil, že je naživu. Nevím, jak dlouho jsem seděl v koutě, ale oči jsem nezamhouřil vůbec. Myslel jsem na něho. Ráno, tedy myslím, přišel voják a vyhnal mě na ´dvůr´ ke spočítání. Pak jsme měli jít do sprch. Oblečení nám dali vydezinfikovat, ale to stejně bylo k ničemu. Rozhlížel jsem se kolem. „Bille!“ Opravdu to byl on. Rozběhl jsem se k němu. Objal jsem ho. Vyhledal jsem po dlouhé době jeho rty. Bylo mi jedno, že stojíme úplně nazí v chumlu lidí, bylo mi jedno, že na nás koukají. Teď jsem chtěl mít Billa jen pro sebe, líbat ho a dotýkat se ho.

„Bože, tak strašně jsem se o tebe bál, jsi v pořádku? Ublížili Ti nějak?“ „Dobrý, Tome, jsem v pohodě, co ty? Byl jsem zavřenej na samotce.“ „Jo, to já taky, ale teď musíme vymyslet, jak se odsud dostat nebo alespoň jak být spolu.“ Nějaký voják na nás začal řvát: „Přestaňte, nebo vás zabiju!“ „Ok,ok,“ řekl Tom, odstoupil od Billa a začal se sprchovat. Vojáci dostali rozkaz: „Přijíždí hlavní generál, ukliďte vězně!“ Nastal hrozný zmatek. „Raus, shnell!“ začali řvát vojáci, nechápali jsme, narvali nám do rukou oblečení a vyhnali nás ven. Tam nás zase rozdělovali, Bill ho ale obelstil a přiřadil se do mé řady. „A do cel!“ Napochodovali jsme do cel, byli otevřené. Bill vběhnul na mou samotku a schoval se do temného kouta, a protože tam byla tma, doufal, že ho neuvidí. Když mě tam šoupli, zavřeli dveře. „Bille?“ šeptnul jsem. „Ano, Tomí?“ řekl Bill, skočil Tomovi kolem krku a začal ho vášnivě líbat. „Tolik mi to chybělo, lásko!“ „Mně taky, Bille, ale co když Tě tady najdou, zabijou nás?!!“ Jakmile to Tom dořekl, po jemné tváři mu začala stékat slza. Bill ji něžně otřel a zadíval se bráškovi do očí, i když tam byla tma, tak z nich Bill dokázal vyčíst ten strašný strach a bolest. „Tome, ale když umřeme, tak spolu, tvé oči budou to poslední, co uvidím, a já umřu s klidem v srdci a s láskou k tobě.“ „Děkuju,“ řekl Tom a brášku políbil. „Chci, aby tahle noc… poslední noc, byla ta nejhezčí, co jsme kdy zažiji a jsem šťasten, že jí můžu zažít s tebou.“ „Pššt,“ ukončil jeho proslov Bill. „Já taky, miluji tě!“ A rukama mu zajel pod tričko. Tom zaklonil hlavu a Bill mu přejel rty po krku. „A já tebe,“ zněla Tomova odpověď. Svlékl Billovi triko a jeho hruď začal zasypávat motýlími polibky. Vzal jsem do pusy jeho bradavky a začal jemně sát, Bill mi taky sundal vězeňský úbor a laskal mě na hrudi a bříšku. Byl jsem vzrušený na nejvyšší možnou míru… no nedivte se, po 3letech. „Bille.“ „Tomí!“ vzdychali jsme oba. „Billí, chci Tě… cítit v sobě!“ Otočil jsem se na bříško. Bill si na mě lehl. Líbal mě na krku, hladil po zádech a pomalu do mě vnikl. Bylo to poprvé, vždy jsem byl ´nahoře´já. Trochu jsem usykl bolestí, když se ve mně začal pohybovat, ale zahnal jsem to vzrušením, které mi způsobovala Billova ruka. Bill začal přirážet rychleji a vzdychat hodně nahlas, i pohyby jeho ruky byly rychlejší. „Ach, Toméé…“ Naposledy přirazil, zapohyboval rukou a oba jsme vyčerpaně padli na zem. Schoulil jsem se k Billovi a on ke mně. „Bylo to krásné, lásko,“ řekl mi. Vím, že si to představoval úplně jinak. Ne v kobce skoro beze světla, celé špinavé a na zemi, ale i přes to to bylo krásné. Hlavně naposledy, to jsme věděli oba. Leželi jsme u sebe pár minut, když v tom někdo vrazil dovnitř. Oba jsme se hrozně lekli.

„Co tu děláte, tohle je samotka, za tohle zaplatíte!“ Odtrhl nás od sebe, Billa popadl za ruku. „Au,“ sykl. Táhl ho ven. Chtěl jsem se rozběhnout za ním, ale zabouchl mi dveře před nosem. „Ne, Bille… pusťte ho, nechte ho být!“ řval jsem jako smyslů zbavený. „Drž tam hubu!“ zařval na mě hlídač. Překvapivě jsem ho uposlechl. Zhroutil jsem se znovu do kouta a utápěl se v slzách. „Bille…“ šeptal jsem. Nikdo mě však neslyšel. Co s ním bude? Proč on? Proč my? Proč válka? Tyhle otázky mi nikdy nebudou zodpovězeny. Neptejte se „proč?“, není na to odpověď. Nevím, jak dlouho jsem tam mohl být, pár hodin? Ale přišel strážník. „Pojď se mnou!“ Popadl mě a táhl ven. Nějakou další bránou k pevnosti .“Kam mě to táhnete, sakra?“ šil jsem sebou na všechny strany, ale měl mnohem větší sílu než já. Dotáhl mě na nějaké místo, které vypadalo jako velká louka. Ale v dálce jsem si něčeho všiml, neidentifikoval jsem, co to je, a tak jsem k tomu běžel. Když jsem to uviděl, polilo mě horko. Nasucho jsem polkl a srdce mi snad přestalo bušit. Bill tam stál na šibenici a vedle hlavy mu visel provaz. „Bille! Panebože néé!!!“ Už jsem se k němu chtěl běžet, ale chytili mě nějací vojáci. „Tak tohle je tvůj trest, budeš se dívat, jak pomalu umírá,“ řekl mi jeden z nich výsměšně do ucha. „Né, to nemůžete, je to můj bratr, né!!!“ Strašně jsem vyváděl, ale nebylo mi to k ničemu platné. Bill plakal, moc plakal. Tak strašně to bolelo, každá jeho slza se mi zabodávala do srdce jako jehla. Pomalu mu začal nasazovat oprátku kolem krku, nemohl jsem se na to dívat, zavřel jsem oči… Bylo ticho, hrobové ticho, ve kterém byl slyšet jen Billův zoufalý pláč. Násilím mi je otevřeli, řekli Billovi ať skočí. „Nééé!!!“ zařval jsem z posledních sil, které mi zbyly. Vyvlíkl jsem se vojákům a běžel za ním… za mým bratrem, mým dvojčetem, mojí životní láskou. „PRÁSK!“ Slyšel jsem výstřel, kulka se mi zavrtávala hluboko do zad. Vrávoravou chůzí jsem došel až k němu… podal jsem mu ruku a naposledy se podíval do těch nejkrásnějších očí na světě. „Miluji Tě, Bille!“ A s těmito slovy jsem zemřel, vedle mojí lásky, šťasten. „Miluji Tě, Tome!“ řekl Bill a skočil.

Nemůžeme si vybrat, kdy umřeme a jak. Jestli bolestivě, nebo ve spánku. Nic z toho nevíme jistě. Jediná jistota života je smrt. Ale kdo ví, třeba se spolu setkáme v nebi a budeme šťastní… NAVŽDY!

autor: Evista, Lůca
betaread: Helushka